ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

z Poděbrad Hynek (*18.05.1452 - †11.07.1492)

   
­­­­

HYNEK Z PODĚBRAD A JEHO ŽIVOT:

Hynek z Poděbrad, třetí syn krále Jiřího z Poděbrad a Johanny z Rožmitálu, čili Jindřich mladší (mladší proto, že měl stejnojmenného bratra z Poděbradova prvního manželství s Kunhutou ze Šternberka) se narodil v květnu roku 1452 v Praze. Devatenáctiletý Hynek se oženil s kněžnou Kateřinou, dcerou Viléma Saského. Svatba byla slavena při masopustě roku 1471, ale již měsíc poté král Jiří zemřel. Ještě před smrtí však pro něj a jeho bratry Viktorina a Jindřicha vymohl na císaři Fridrichovi IV. povýšení na říšské knížectví, hrabství kladské a vévodství minsterberské.
Manželům Hynkovi a Kateřině se narodila jediná dcera Anna, která byla provdána za obstarožního jihočeského magnáta Jindřicha z Hradce. Se svou milenkou Kateřinou Vojkovou ze Štítar a ze Strážnice měl Hynek několik dětí, mezi nimi syna Fridricha, kterému odkázal Kostomlaty. Jinak za hlavní dědice ustanovil svého bratra Jindřicha a jeho syny. Po smrti Jiřího z Poděbrad se na následnictví jeho synů na český trůn nepomýšlelo, ale při volbě nového krále byla jejich práva náležitě opatřena. Ačkoli tedy Jiřího synové nemohli počítat se svatováclavskou korunou, přece jim náležela vynikající místa v tehdejší stavovské společnosti. Volebním zápisem daným v Krakově se král Vladislav II. zavázal chránit je v jejich důstojenství a zbavit jejich statky dluhů, kterými byly zavázány pro potřeby zemské od krále Jiřího. Na Hynka z českých statků připadly Poděbrady a Kostomlaty, z matčina majetku pak Lichtemburk, Mělník a Teplice.
Hynek vyrostl v tolerantní rodině kališnicko-katolických královských manželů. K náboženství měli synové krále Jiřího stejný postoj jako otec, ale i v tomto bodě došlo k proměně. Kníže Jindřich, Hynkův bratr, totiž na jaře roku 1472 přesídlil i s rodinou na Kladsko, kde hledal přízeň u katolického duchovenstva. Také Hynek, který tam někdy zavítal, se neukazoval jako neoblomný kališník. Z opatrnosti a z obavy byla dlouho tato proměna tajena před veřejností. Brzy potom byl Hynek povolán k vládě. Na sněmu v Benešově roku 1472 byl jako zástupce Vladislavovy strany ustanoven zemským správcem, po dvou letech ho ale v úřadě vystřídal jeho bratr. Nezdá se však, že se toto ustanovení stalo na základě nějaké zvláštní důvěry k dvacetiletému mladíkovi. Pravděpodobné je spíše to, že bylo pouze formou, pod kterou byla přivedena k moci matka, královna Johanna. Ona pak ve všem, i v řízení druhého sněmu v Benešově roku 1474 zastupovala svého syna.
Hynek se však proti matčině vůli spíše klonil k Matyášovi Uherskému. Jeho pohnutky nejsou dostatečně objasněny, ale přední z nich byla asi velká potřeba peněz u mladého pána, kterému nevyhovovala zdlouhavost krále Vladislava ve splácení dluhů. A Matyáš neváhal z těchto poměrů kořistit. Sotva Hynek roku 1475 obdržel od bratra Viktorina směnou Kolín, odkoupil mu Matyáš ihned panství i hrad za 20 000 dukátů, aby tím nabyl možnosti udržovat uprostřed Čech svoji uherskou posádku. Také v Čechách se Hynek spřátelil s Matyášovými straníky. K jeho neslavným činům patří například i to, že učinil násilníka Racka Kocovského, proti kterému se dokonce spojila i Matyášova strana s Vladislavovou, svým vladařem na Konopišti a prostředkoval jeho pletichy s králem uherským.
Smlouvou v Brně roku 1478 byly rozpory mezi Hynkem a Vladislavem konečně uklidněny. Nyní změnil svůj doposavadní politický směr a stal se z odpůrce věrným rádcem a pomocníkem krále Vladislava. Zřejmě se přesvědčil jak vratké je přátelství s Matyášem. Připravoval definitivní dohody o uznání Vladislava Jagellonského českým králem, byl jednou z klíčových osobností, kterým se podařilo konečně dojednat náboženský smír v Čechách a řešil i jiné sporné záležitosti. Roku 1488 se Hynek připojil ke knížatům slezským, kteří se vzepřeli proti Matyášově hrabivosti. Zato však musel těžce pykat. Po přemožení Slezanů, byl nucen dědičně postoupit Matyášovi a jeho levobočkovi Hanušovi Konrádovi, své otcovské dědictví – Poděbrady a Kostomlaty. Jen z milosti mu bylo ponecháno jejich doživotní užívání. Není divu, že v Hynkovi vřela pomsta, ale jeho zdatnost byla již tehdy zlomena zhýralým životem, kterému se již velmi brzy oddal. Hynek nepěstoval pouze renesanční poesii, ale i renesančně žil – bez zábran pěstoval turnaje a hostiny, ženské náruče. Jeho slabost pro něžné pohlaví ho připravila úplně o zdraví a vyměřila délku jeho života na pouhých 40 let. Hynek dosáhl poněkud smutného prvenství. Je totiž prvním historicky známým Čechem, který onemocněl syfilidou. Po dlouhé nemoci zemřel v červenci roku 1492 na poděbradském hradě, který mu už dávno nepatřil. Zemřel v ústraní a osamělosti na zámku, kde se kdysi narodil jeho otec. Jeho mrtvola byla převezena do Kladska a tam v rodinné hrobce při františkánském klášteře pohřbena.
Hynek z Poděbrad poznal renesanci i významné humanisty jednak přímo v Itálii kam cestoval s králem Matyášem jako přední člen jeho družiny pro nevěstu Beatrici Aragonskou, druhou Matyášovu ženu, a jednak u Matyášova dvora v Budíně, kde se dokonce z význačných osobností utvořila společnost Academia Corvina, která měla k dispozici několik tisíc svazků humanistické literatury nově založené korvínské bibliotéky. Sám Hynek měl nepochybně základy humanistické vzdělanosti již z pražského dětství, protože jeho otec dbal na vzdělávání svých synů. Pokud nebyli přímo žáky pražské univerzity, měli domácí učitele blízké jejímu okruhu. Nejstaršího syna Jiřího z Poděbrad – pozdějšího vynikajícího válečníka a polního hejtmana – vzdělával mistr Václav z Chrudimi. U Hynka se objevuje blíže neznámý Martin Rokycana. Synům krále Jiřího se také dostalo patřičné výchovy v tělesné zdatnosti a obratnosti, v zápase i tanci. V těchto oborech se stal Hynek skutečným mistrem, jak předváděl na dvorských slavnostech a turnajích v Praze i v Budíně. Při turnaji v roce 1482 na Staroměstském náměstí dosáhl dokonce i veřejné pochvaly. Na válečném poli však nikdy nevynikl.

HYNEK Z PODĚBRAD A JEHO HODNOCENÍ:

Ještě než přistoupím k Hynkově samostatné tvorbě, zmínila bych se pár slovy o tom, jak Hynka hodnotili jeho současníci a jak na něj pohlížíme dnes.
"Bohuslav Hasištejnský o něm píše, že sice nebylo nad něho nic znamenitějšího, nic výmluvnějšího, nic k jednání hotovějšího, ale že všem se znelíbil porušováním panen a cizoložstvími a své nadání porušil přílišným smilstvem." Tato slova Bohuslava Hasištejnského – napsaná však až po Hynkově smrti - se stala na neuvěřitelně dlouhá staletí odrazovým můstkem pro hodnocení nejen Hynka z Poděbrad, ale dokonce i pro odsouzení jeho tvorby. Po této stránce je to "originální" případ v starší české literatuře. "A přitom šlo o hodnocení z úst žlučovitého závistníka, jehož vlastní život nebyl ani zdaleka příkladným, o hodnocení z úst hádavého povýšence, který zakázal překládání svých latinských děl do češtiny." Přesto hodnocení od Hasištejnského, jehož povaha byla známa, obstálo i pro osobnost, jejíž dílo vytvořilo spojnici dvou epoch i základnu pro rozvíjení české renesanční literatury a jejíž dílo bylo podnětem ke vzniku básnické školy. "Dosavadní badatelé hovoří o lascívnosti tvorby Hynka z Poděbrad a toto hodnocení odůvodňují poukazem na zprávy o jeho prý bezuzdném životě. Jejich názor je však třeba uvést na správnou míru. Zprávy o Hynkově životě jsou velmi kusé. Tzv. doklady o jeho povaze jsou značně ovlivněny subjektivními hledisky." Původcem tohoto nepříznivého pohledu na Hynka z Poděbrad je právě Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Hasištejnský odsoudil Hynka ve svém dopise panu Petrovi z Rožmberka a ve veršované Žalobě k svatému Václavu na mravy Čechů. Dopis pochází z doby, kdy byl Hynek už mrtev, asi z roku 1496, vznik básně, která vyšla rovněž po Hynkově smrti, však spadá ještě do doby jeho života. Hasištejnský ji poslal roku 1489 Všehrdovi. "Charakteristika podaná Hasištejnským se však nesmí přeceňovat, a to proto, že Hasištejnského vedly osobní důvody k rozšiřování záporného hodnocení Hynkovy povahy." Touto básní se dokonce ucházel o přízeň krále a nelibě nesl Hynkovu váženost, politický význam a přízeň, kterou mu prokazoval dvůr. "Víme-li tedy, že autentické zprávy o Hynkově životě jsou kusé a často ovlivněné osobními hledisky, nemůžeme-li zcela spolehlivě proniknout také např. do všech jeho sporů a soudních pří a dovědět se z autentických pramenů, zda Hynkovo vítězství v nich opravdu souviselo jen s přízní, jíž se těšil u krále – jak bývá naznačováno v souvislosti se zápornými charakteristikami jeho povahy -, nebo zda opravdu bylo právo na jeho straně, nelze bez výhrad přijímat jeho záporné hodnocení." Ještě na jednu okolnost nesmíme zapomínat, snažíme-li se objektivně hodnotit Hynkův lidský profil. Nesmíme totiž vytrhovat autora z doby, v níž žil, a ze společenské vrstvy, k níž náležel. To, co vytýkal Bohuslav Hasištejnský Hynkovi, bylo příznačné pro život naší tehdejší šlechty vůbec. Nakonec to přiznává i sám Hasištejnský v Žalobě, když napadá mravy šlechty.
Český historik Václav Flajšhans vidí Hynka z Poděbrad jako tvůrce, který obohatil českou slovesnost nejprve překladem 11 novel z Boccaccia, při jejichž výběru rozhodovalo ovšem nikoliv umění, nýbrž oplzlost scén, jako autora skladeb Veršové o milovníku a Májový sen. Obě básně chlípné a vilné, které omylem spojil v jednu Václav Hanka r. 1823, z jeho vydání však cenzura vyřezala listy a dala je nahradit jinými nezávadnými. Kromě nich pak Hynek podle Flajšhanse sepsal ještě jiné, také alegorické básně, bez veliké ceny a významu.

DÍLO:

Hynek z Poděbrad, syn krále Jiřího, významný státník a diplomat byl nejvýraznější osobností v oblasti tvorby českého husitství ovlivněného evropskou renesancí.
Hynek byl muž vzdělaný, literárně činný i vycvičený v rytířském chování podle tehdejších požadavků. O vzdělání značné úrovně svědčí Hynkovo literární dílo, jeho korespondence, i jeho diplomatické vystupování v jednáních politického charakteru.
Hynkovou zásluhou k nám bylo uvedeno Boccacciovo dílo v převodu jedenácti novel z Dekameronu, dle německé předlohy. Výběr ukazuje, že překladatel volil pro renesanci vskutku charakteristické příběhy, plné života a vtipu, který se nezastavuje ani před klérem ani před královským majestátem, příběhy, v nichž defilují před očima čtenáře barvité figurky všech vrstev tehdejší společnosti. Náměty jsou vesměs milostné, nikoli však smutného ladění. Hynek sympatizuje s chytrými ženami, je plný dvornosti a obdivu k půvabným paním, ale i pln husitského výsměchu ke zhýralým kněžím a mnichům, k živnostenskému pletichaření se svátostmi a pln opovržení ke kupčíkům, kteří se chtějí za své peníze dostat na nejvyšší stupeň společenského žebříčku.
"Ve svém převodu boccacciovských novel ukazuje Hynek nejen svou znalost nejvznešenějšího prostředí, královského dvora a prostředí měšťanského, ale i obeznámenost s životem na české vesnici." Jeho převod novel není nijak mechanický: upravena je kompozice (jednotlivé rozprávky mohou být čteny také samostatně), autor přenáší místa dějů do Čech, postavy mají česká jména, vyprávění zpestřuje Hynek lidovými úslovími a slovními obraty a mnoho z lidového postřehu přebírá i do svého životního názoru – to je patrno na jeho původní básnické a prozaické tvorbě. Hynek na sebe prozrazuje, že nebyl jen lehkomyslným frejířem. Sám toho dost zkusil. K osočování, které bylo v jeho životě častější, než bylo uznání nebo alespoň lidské pochopení, se vždycky našel důvod: jednou jeho konverze ke katolictví, jindy majetkové spory, pak opět jeho politický postoj. Po příčině Hynkova chování se jeho odsuzovatelé neptali. Byl všestranně příliš výjimečnou osobností, než aby mu to malí čeští lidé mohli "odpustit", aby neztrpčovali už tak nelehký život syna Jiřího z Poděbrad, zejména po otcově smrti.
K původní Hynkově tvorbě patří pokus o samostatnou novelu podle Boccacciova vzoru, který je zařazen v rukopisném sborníku, tzv. Neuberském spolu s dalšími jeho skladbami. V Neuberském sborníku se stýkají básně s prvky doznívajícího středověkého veršovnictví a novými tendencemi renesančního období. Sborník Neuberský, podle rodu Neuberků, z jejichž vlastnictví byl získán koupí roku 1902 pro Národní muzeum v Praze, který datujeme zhruba do prvního desetiletí 16. století, obsahuje tedy skladby prozaické i veršované. Prózou jsou psány původní skladby O Štěstí a Ctnost, rytíř a Moudrost. Vedle toho tedy ještě, jak již bylo řečeno, překlad 11 novel z Dekameronu spolu s pokusem o samostatnou boccacciovskou povídku Rozprávka o paní Salomeně. Veršem jsou složeny skladby O ženitbě, Boj Štěstí s Neštěstím, Veršové o milovníku, Májový sen a Stesk na ženitbu.
Zejména veršované skladby jsou dochovány neúplně, neboť ze sborníku byly vandalským způsobem vyřezány a vytrhány všechny listy, na nichž byly zřejmě ilustrace – tři obrázky ze sborníku byly objeveny náhodně v roce 1963, ostatní, kromě jediné iniciály, neznáme. Ale i tak je rozsah většiny básní dost značný, jedná se o stovky veršů.
"Skladby dochované v Neuberském sborníku jsou zvláště důležité proto, že zajímavě odrážejí rozeklanost druhé poloviny 15. století, kdy na jedné straně přetrvávaly a znova byly uváděny v život prvky charakteristické pro středověk, ale na druhé straně vyvstávaly prvky překonávající středověký vztah k životu a předjímající budoucnost (jako např. první kroky humanismu), obojí tyto prvky však nestály vedle sebe, ale často se prolínaly a prostupovaly." V této době, za vlády Jagellonců, neustále sílila reakce, která zatlačovala do pozadí nejen města, ale i královskou moc ve prospěch šlechty. Za této situace se dostával do popředí literárních děl opět feudální hrdina. Do oběhu se dostávají díla vzniklá již v době předhusitské, opisuje se rytířská epika (Tristram a Izalda, Tanderiáš a Floribella, skladby satirické (Podkoní a žák) i didaktické (Nová rada). Ale ne všechna díla měla v pohusitském období stejnou funkci jako v období předhusitském, kdy vznikla. V nových podmínkách literárního života se stará, tradiční tematika pěstuje především ve skladbách veršovaných, zatímco skladby stavějící se nově k otázkám života jsou psány prózou, která nabývá vedoucího postavení.
Hynkovy básně a prózy O Štěstí, Ctnost, rytíř a Moudrost mají rysy přechodného období, ve kterém doznívá středověk a hlásí se renesance. Próza O štěstí je reflexivního rázu: Hynek předkládá příběh sebevědomého mladíka, nerozvážně a bezohledně se deroucího ke dvoru zosobněného Štěstí, který končí ve společnosti "lékaře" pana Chudoby. Obraz města – světa, kterým putuje mladík ke dvoru Štěstí, předchází Hynek v podstatě už Komenského Labyrint.
Zcela jinak je laděna próza Ctnost: mladý rytíř, chlapík veselý, značně rouhačsky odpovídá na káravá slova zosobněné Ctnosti, a tím asi také mluví Hynkovi zcela z duše. Do kostela prý chodí nerad, a když už jde, tedy nikoli z pobožnosti, ale proto, že v něm bývá mnoho pěkných žen, nežli by se modlil, raději se utká v turnaji, raději by pojal za manželku "dosti tlustú ženu", než by se dal na cestu ctnosti, rád by byl "v komoře se svú milú jako v nebi".
Svým vztahem k náboženství, nezastřenou radostí z pozemského života, živostí scény i zobrazením rytířovy povahy, a samozřejmě vyzněním skladby se řadí Hynek k renesančním autorům.
Milostnou tematiku mají Veršové o milovníku. Jejich hrdina, zamilovaný mladík vychází do jarní přírody, kde rodící se život kontrastuje s jeho smutkem a steskem po milé. Neznámá paní, s níž se mladík potkává, poslouchá zprvu jeho stesky, ale pak usiluje získat mladíkovu lásku pro sebe – odchází však s nepořízenou. Některými rysy patří ještě Hynkovy milostné básně do středověku. Např. stesk z lásky, přírodní vstup ap., ale mají i prvky netradiční: dívka sama navštěvuje svého milého, svěřuje mu svou čest, v hierarchii hodnot je kladeno přátelství nad lásku.
Ze všech Hynkových básní nejlépe odráží skutečnost Stesk na ženitbu, který s velkým vtipem kreslí obrázek neutěšeného hospodaření mladého manžela, a tím se také odklání od středověkého zobrazování věčných typů. Takto např. vypráví mladý muž o své ženě, která když nemůže dosáhnout svého, ztrpčuje manželovi život
Nejznámějším, ale i nejodsuzovanějším dílem Hynka z Poděbrad je báseň Májový sen. Líčí, jak k mladíkovi přišla ve snu jeho milá a dala se přemluvit, aby ulehla k němu do postele. "Falešná prudérie některých badatelů 19. a 20. století, spolu se stále přežívajícím hodnocením Hynka Hasištejnským, způsobila, že pro Májový sen bylo odsouzeno celé Hynkovo literární dílo jako nejnemravnější a nejnecudnější, přičemž se ukázalo, že oněm kritikům chybí znalost tohoto díla."
V Hynkově vydání Májového snu se také výrazně projevila cenzura: známý účastník na falzech rukopisů RKZ, Svoboda-Navarovský, dostal za úkol Májový sen vylepšit. "Zdravá smyslnost Hynka z Poděbrad byla nahrazena nezdravou, poťouchlou dvojsmyslností měšťáka 19. století, nehledě na jazykové zrůdnosti, které měly být staročeštinou."
Nyní bych se ráda zastavila u otázky, jaký byl vztah Hynkových básní ke středověkému básnictví, tj. čím hledí ještě zpět do středověku a naopak v čem Hynek předběhl pozdější literární vývoj.
Vztah k středověké poesii vystupuje zvlášť nápadně v obou veršovaných skladbách, pro které je prokázáno Hynkovo autorství, tedy ve Verších o milovníku a v Májovém snu. U nich jasně vidíme těsnou souvislost se staročeskou milostnou lyrikou. Shody nalézáme i v takových detailech, jako je např. líčení panniny krásy nebo pokládání milé za nejkrásnější stvoření na světě. Závislost na literární tradici se v obou skladbách výrazně projevuje ve vztahu autora ke skutečnosti. Postrádáme v nich osobitost citů a představ, a to i tam, kde básník vypráví o svých touhách, smutku nebo zoufalství nad odloučeností od milé, s níž se vídá jen zřídka. To vše je ve shodě se středověkou feudální lyrikou. Jiným charakteristickým rysem této lyriky bylo spojování představy lásky s představou služby. Např ve Verších o milovníku mládenec říká o své paní "v světě jí najradši slúžím" nebo že věrné milé neškodí "poslúžiti". Láska v pojetí feudální lyriky je tedy zdrojem všech ctností morálních i rozumových. Láska je pojímána jako kategorie podřízená cti. Ukazují to např. slova paní "ve cti o tvú lásku stojím", nebo výrok mládence "ve cti věrné milovánie – toť žádnému k škodě nenie" atd. Celý plán básně je v podstatě vybudován na zdůrazňování smyslu pro čest.
Kladení cti na nejvyšší stupeň v hierarchii morálních hodnot ukazuje i Májový sen. A je to opět mládencova milá, která tento příkaz neustále připomíná. V tom lze také vidět podobnost Májového snu s Verši o milovníku. Ale narozdíl od středověkých zvyklostí radí v obou skladbách mládenci jeho milá, tedy žena, a to by ve středověku bylo jen těžko myslitelné.
Veršové o milovníku a také Májový sen mají i některé znaky typické pro svítáníčka, která byla jedním ze speciálních útvarů milostné středověké poesie. Např. v pozadí milostného vztahu stojí postava klevetníka, před kterým je nutno se mít na pozoru. Svítáníčka připomínají i přítomností epického živlu a tím, že jde o skladby dialogické, ve kterých je užito přírodního motivu jako rámce.
Ještě bych se zmínila o verši básní Neuberského sborníku. Jedná se o verš bezrozměrný – verš o proměnlivém počtu slabik nebyl v naší literatuře novou formou, ve vývoji se však měnilo jeho postavení v systému veršových forem. Zatímco v době předhusitské jeho osou byla osmislabičnost, v období husitském se objevuje několik nových variant, ve kterých byla osmislabičnost vystřídána. Bezrozměrný verš tohoto období dostával také širší funkci, než jakou měl dříve. Počet slabik je u každé básně Neuberského sborníku jiný. Např. u první nazvané O ženitbě, se pohybuje počet slabik mezi 7 –14, u Boje Štěstí s Neštěstím mezi 5 – 16 , u Veršů o milovníku a Májovém snu mezi 7 – 18. Formální znaky bezrozměrného verše Neuberského sborníku ukazují, že se verš těchto skladeb přibližuje próze. Tomu napomáhají i rýmy, které jsou po stránce zvukové v podstatě nenápadné.
Zvláštním stylistickým prostředkem v básních Neuberského sborníku je užívání lidových obratů, přísloví, rčení atp., které se uplatňují na pozadí jazyka kultivovaného: např. stojím jako vuol, chodím jako bych tři propil, lezú jako múchy z pomyje. Výrazně vynikají i prostředky lidového a běžně hovorového výraziva, zejména v básních s milostnou tematikou.

ZÁVĚR:

Básně Neuberského sborníku jsou typickým příkladem poesie, ve které doznívá veršovnické umění doby předhusitské. "Májový sen a Veršové o milovníku svědčí o tom, že Hynek z Poděbrad byl nadaným a vzdělaným básníkem, který se přes své vysoké společenské postavení vědomě obracel k tvorbě české v době, kdy naši latinští humanisté ve svých kosmopolitních snahách nejen svůj národ přehlíželi, ale dokonce jím pohrdali." A v tom je největší význam Hynka a zároveň i celého sborníku.
Význam Hynka z Poděbrad jako básníka býval také snižován poukazem na to, že některé jeho básně mají německou předlohu, jenže otázka předloh ve starší literatuře není rozhodujícím měřítkem hodnoty díla. Hynek z Poděbrad dokázal velmi dovedným způsobem spojit prvky lidového vyjadřování s kultivovaným projevem, výborně charakterizoval své hrdiny v jejich promluvách a jednání, charakterizoval je nevšedně i popisem, takže před námi vystupují jako živí lidé. Vedle toho dovedl také výborně zachytit atmosféru prostředí, např. masopustní veselí.
Přestože někteří současníci Hynka odsuzovali, byla velikost jeho literárního umění poznána už brzy po jeho smrti, kdy vznikla dvě rozsáhlá básnická díla hlásící se hlavně po umělecké stránce k jeho odkazu. Nebylo však Hynkovou vinou, že jeho úsilí vytvořit českou renesanční literaturu vyznělo v podstatě do prázdna.

POUŽITÁ LITERATURA:

Čechura J., Hlavačka M., Mikulec J., Děti a levobočci českých králů, Akropolis 1995
Flajšhans V., Písemnictví české, Praha 1901
Hrabák J., Jeřábek D., Tichá Z., Průvodce po dějinách české literatury, Orbis 1976
Hynek z Poděbrad, Májový sen, J. Otto v Praze
Tichá Z., Cesta starší české literatury, Panorama 1984
Tichá Z., Veršované skladby Neuberského sborníku, Praha 1960
Vlček J., Dějiny české literatury I., Praha 1960

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Lucie Czastková, 29.10.2003

­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník - nenalezen žádný obsah z autorovy tvorby
Čítanka-Májový sen
­­­­

Diskuse k životopisu
Hynek z Poděbrad

Buďte první, kdo přidá komentář.







MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­