Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Neexistuje nic uklidňujícího než koukat se na zářící večerní hvězdnou oblohu. Proto si někteří z nás už jako děti lepí nad postel svítící hvězdy všech tvarů a velikostí. Pohled z postele na ně přináší okouzlující pohodu, ale ani plastové výrobky nemůžou nahradit tu krásu ležet v létě na lehce studené trávě, mít oči upřené směrem k vesmíru a přemýšlet o něm, buďto samostatně, nebo v kolektivu. Zároveň je to ale věc, která skrývá velmi mnoho tajemství a každý si na ni může udělat svou vlastní teorii, ve kterou věří - a to je na tom to krásné, protože než na všechny otázky dostane lidstvo odpověď, tak si tu teorii každý z nás ponese do hrobu.
Já se však pohledem na hvězdnou oblohu kochám bohužel jen tehdy, když nejsem ve městě. A v tom mají lidé z vesnice výhodu. Když nemůžou spát, mohou usínat se zrakem upřeným do okna a nevidí jen pustou černočernou tmu bez náznaku hvězd nebo světlo pouličních lamp, jako já teď z postele.
Na střešní okno se ve stejnou chvilku začínají hromadit poletující bílé kousky vaty a já si uvědomuji, že sněží.
Kousky se na skle uchycovaly a jako mávnutím proutkem zase roztávaly. U nás už ani nesněží, jen déšť se sněhem se poslední dobou na město zaměřil. Postupem času, kdy jsem přemýšlela, jakým způsobem vypnu svoje plující myšlenky, sněžení zesílilo a moje okno se pokrylo bílým nepronikavým ubrusem. Tak, a teď už si ani pohledem do tmy nebudu moci představovat, že za těmi mraky nějaké hvězdné nebe je. Pokrývku jsem si natáhla až k nosu a chvilku ležela bez hnutí a myšlenek.
A najednou - jako ustřihnutím mého vnímání - ponořila jsem se do snu. Moje postel se neslyšně odloupla od země, jako by to byla nejlehčí věc na světě a vyletěla i se mnou otevřeným oknem. Nemohla jsem věřit svým očím. Už nesněžilo, přesto mě chladný vzduch v plicích celou rozechvěl. Není divu, měla jsem na sobě to, jako když jsem usínala. Postel se stále vznášela dál od mého okna a mě napadlo podívat se, co je pode mnou. Lehla jsem si na břicho, chytla se krajů postele a zvědavě jsem vystrčila hlavu a vykoukla...

Jemný větřík mi pocuchal vlasy a já si je musela dát z očí, abych viděla, že pode mnou zářily světélka budov, ale to je tak všechno, protože tma byla opravdu temná a nedovolovala mě rozeznat více věcí.
Zase jsem se odklonila a hlavou se mi honily myšlenky jako na běžícím páse - co tady dělám? Proč necítím žádný strach? Někde v hloubi duše jsem ale věděla, že postel moc dobře ví, co dělá a já nemám důvod propadat panice. Náhle jsem nadskočila tak, že jsem se musela pevně chytnout - klesala jsem, až jsem klesla úplně. Byla jsem na louce, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Taky tady byl les, hned vedle. Ležela jsem na posteli uprostřed louky a nade mnou zářící lampičky, které nepotřebují elektriku - hvězdy. Bylo jich tam mnoho, jako namalované... Pohled na tu krásu mě vyčaroval úsměv na rtech a já věděla, že tohle je konec cesty. Tohle jsem vždycky chtěla, takhle usínat, a mě se to splnilo!
Zírám na bezmračné hvězdné nebe nade mnou a rozeznávám bohužel jen Velký vůz, jiné souhvězdí neznám. Slibuji si, že to napravím a příště si s sebou vezmu atlas hvězd. Taky je pro mě nepochopitelné, že nad sebou vidím Mléčnou dráhu - a přitom je Země její součástí. Ta musí být obrovská!
Zkouším si představit, jak je vesmír veliký, kolik hvězd je ještě dál a dál. Nepředstavitelné. Jestlipak je na nějaké planetě taky život? Taky někde nějaké bytosti hledí na hvězdy nad sebou?
Určitě to není vyloučené, ale vzhledem k tomu, že vesmír je tak obrovský a lidstvo jej nebude nikdy moci prozkoumat, asi se to nikdy nedozvíme. Ale je to příjemná představa, že někde nějaká holka, nebo raději kluk, v této chvíli taky kouká na hvězdy. Ale jak je to vůbec s rychlostí světla, za jak dlouho k nám doletí třeba svit z támté hvězdy?
Zavřela jsem oči a snad za vteřinu je zase otevřela - ale byla jsem jinde, žádný les, žádné nebe... Rozeznala jsem pokoj a uvědomila jsem si, že je ráno. Všechno ovšem proběhlo za tak krátkou dobu a bylo to tak čerstvé, až jsem nemohla uvěřit, že to skončilo.