Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Položme si otázku, proč vzniká šikana? Dle mého názoru to není nemoc ani žádná mentální choroba nebo vada, ovšem pouze přirozený běh událostí. Sama příroda se tak zařídila. Jako krásný příklad si můžeme vzít to, jak se chovají zvířata. Ne že by se šikanovala, ale v jejich smečkách existuje krásně pozorovatelná nadřazenost a podřazenost jedinců.

Lidé si myslí, že je jejich myšlení vyvinuté na vysoké úrovni, že se jim zvířata nemohou ani rovnat, ale to je omyl. V něčem jsme možná inteligentnější, dovedeme myslet, tvořit, ovládat živly a spoustu dalších věcí, ale prapůvodní principy máme se zvířaty společné. Hlavně se zamysleme nad otázkou společenského postavení. Ve zvířecím světě je to jednoduché: tam je vůdce smečky a členové jemu podřazení. V našem světě už to tak jednoduché není. Myslím si, že zde existují tři skupiny - agresoři, oběti a část lidí, kterých se to netýká. Agresor je většinou označován za špatného nebo duševně nemocného člověka, s nemorálními sklony a podobně, ale kdybychom porovnali lidského agresora a zvířecího vůdce smečky, myslím, že bychom se dostali k celkem překvapivému výsledku. Další skupinou jsou oběti, jež by v naší zvířecí analogii představovaly spíše slabé a nemocné jedince se sklony k couvání před problémy a dělání ústupků. A nakonec tu máme zbytek, kterého je ovšem největší část, takzvaný "zlatý střed". Já nikoho neodsuzuji, podle mého názoru je tak příroda přirozeně vyvážená, ve zvířecím i lidském světě existují bytosti, které jsou buď vůdčí povahy, podřizující se a ustupující nebo neutrální, jichž se to netýká a dokáží žít v míru s oběma skupinami.

Pak tu je ale problém. Příroda nás stvořila, avšak je důležité si uvědomit, že každému se nemusí líbit jeho úděl. V případě, že někdo nechtěně spadá do skupiny obětí, tak si většinou myslí, že je odsouzený do konce života setrvat jako někdo "podřadný", ale není to pravda! Stačí se jen trochu snažit, existuje spousta stran, na které je možno se obrátit s prosbou o pomoc. Určitě bude stačit povědět o tom učiteli, zavolat na linku bezpečí nebo si důvěrně popovídat s dobrým kamarádem, stačí jen trochu chtít. Domnívám se, že existuje spousta způsobů jak se dostat z pozice oběti, a když už nebude mít agresor koho šikanovat, již z něj není agresor, ale stává se stejně jako jeho bývalá oběť členem spokojené střední vrstvy žijící v klidu a míru.

Na závěr bych chtěl jen říct, že já osobně šikanu nepovažuji za nějakou nemoc nebo tak podobně, ale za přirozenou součást společenského života a pokud se někomu nelíbí jeho úděl ve "smečce", stačí trochu bojovat a lze dosáhnout divů. V praktickém životě lze najít spoustu příkladů na podporu této úvahy. Jeden za všechny: začínáme jako batolata, potom chodíme do školky a školy, a když před námi stojí onen den, kdy máme začít pracovat, je už jenom na nás, jak si povedeme, jak budeme ctižádostiví, abychom se dostali na co nejlepší místa šéfů a ředitelů, kteří samozřejmě a bez výčitek svědomí mohou "šikanovat" své podřízené.