Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ještě před tím, než se pokusím zamyslet nad nějakou konkrétní situací, kdy mne někdo obelhal, si musím položit několik otázek. Úplně nejdříve si musím zodpovědět, co to znamená být obelhán... Jednou z lidských přirozených daností je možnost a nutnost být informován. Nutnost proto, že naše vědomí je v každém okamžiku vystaveno množství informací. Objem těchto potenciálních informací je tak velký, že naše mysl není schopna je pojmout všechny, zároveň ale není schopna nevzít na vědomí alespoň určitou část z nich. Už v tomto samotném faktu je určitá nesvoboda, jsme nuceni být informováni. To je ale kompenzováno svobodou, kterou mi dává možnost do značné (avšak nikdy ne do absolutní) míry rozhodovat o tom, které informace se stanou objektem mého poznání.
Přijímáme informace dvojího druhu - bezprostřední a zprostředkované. Bezprostřední poznání je pro nás pravdivé zcela automaticky. Je přijaté smyslovým vnímáním. Zásadní význam však pro nás získává až poté, co je zpracováno rozumem. Základem je empiricky přijatá informace (to, co vidíme, slyšíme atd.), kterou dále zpracováváme na základě individuálních principů myšlení (genetické vlivy, výchova, vlastní zkušenost apod.), takže závěr, který si já sama z takové informace vytvořím, je pravdivý pro mne, ale nemusí již být pravdivý pro druhého člověka (to, že ho však já považuji za pravdivý, ještě nutně neznamená, že skutečně pravdivý je, mohu se mýlit). Přesto může být dále předán/přijat. V tom okamžiku se bezprostřední (objektivní) informace stává informací zprostředkovanou (subjektivní). Zcela zásadní je pak schopnost kriticky posoudit pravdivost této informace. (Problém pravdy a lži je samozřejmě mnohem komplikovanější, na úvod však stačí tolik.)
Tím, že někomu předám takto mnou zprostředkovanou informaci, ho tedy mohu (nevědomě) uvést v omyl, nebo ho (vědomě) obelhat.
Z toho vyplývá otázka: Jak mohu být vědomě obelhán (jak vědomě lhát)? Obelhána mohu být dvojím způsobem, a to buď jako individuum nebo jako anonymní součást masy (davu, národa atp.). Tématem mé úvahy je "Když nás obelhali..." Budu se tedy zabývat druhým případem obelhání člověka.
Každého nelze obelhat stejně snadno. Při obelhávání jedince je třeba si být vědom faktorů, které tuto schopnost výrazně zvyšují/oslabují. Jsou to individální vlastnosti jako inteligence, věk, zkušenosti, kritičnost, víra a celá řada dalších... Při ovlivňování davu však neplatí stejné principy. Manipulovat s davem je paradoxně snažší než manipulovat s jedincem. Podle G. Le Bona je například inteligence davu vždy pod úrovní inteligence jedince. Není průměrem inteligence všech členů davu, ale je vždy nižší. Naopak sugestibilita je vyšší. Dalším typickým projevem davu je anonymita - s ní souvisí potlačení vědomí vlastní odpovědnosti a tudíž větší ochota jednat tak, jak bych si jako jedinec nedovolil. Specifická je ještě celá řada dalších typických vlastností, kterými se dav vyznačuje.
Z tohoto sociologického pohledu lze svým způsobem jako dav vnímat i národ (Le Bon v díle Psychologie davu rozlišuje mj. i "davy voličské").
Nyní se tedy dostávám k problému národa jako subjektu politické manipulace. Proč politické? Jakákoliv jiná forma manipulace je vždy zaměřena jen na uřčitou část občanů, jež spojuje nějaký konkrétní zájem. Dokonce i manipulace náboženská je dnes již spíše specifickou, zájmovou záležitostí. Skutečně jedinou formou manipulace národa jako celku je politika. Touto specifikací se zbavuji problému zodpovězení další otázky: Co je motivem vědomě manipulativního jednání? Je zcela zřejmé, že je jím v tomto případě touha po moci.
Nejtypičtější formou politické ideologie, která přímo stojí na lži, je totalita - ať už levicová nebo pravicová, ve lži jsou si oba extrémy rovny. Nás (Čechy) léta obelhávali komunisté, proto budu psát o nich. Je sice pravda, že jsem tu dobu již nezažila, proto je pro mne těžké k ní zaujmout nějaký vyhraněný postoj, na druhou stranu bych se o to měla (a nejen já, ale celá moje generace) alespoň pokusit. KSČ po revoluci nebyla zrušena a dodnes si udržuje stabilní postavení mezi vládnoucími stranami. Toto postavení sice není nebezpečné, přesto bychom ho ale neměli přehlížet. Mezi pěti vládními stranami máme jednu, která je zodpovědná za dlouhá léta teroru, přímých útoků na svobodu občanů, znásilnění ekonomiky státem a ve výčtu iracionalit, kterých se tehdejší vládnoucí vrstva na svých občanech dopouštěla, bych mohla pokračovat ještě dlouho...
Ano, lhali nám. A mohli by nás obelhat znovu. Ale jistě to neví nikdo. Domnívat se, že by nám lhali znovu jen proto, že tomu tak již jednou bylo, je velmi povrchní. Dnes je úplně jiná situace než v roce 1946. Očekávat totožný vývoj je tedy téměř nemožné. Přesto, vzhledem k faktu že KSČM stále žije, bychom myšlenku komunismu v praxi neměli brát na lehkou váhu. Víme, kolik zla způsobila tehdy. Otázkou je, jak by tomu bylo dnes?
V době zveřejnění Marxova a Engelsova Komunistického manifestu (rok 1848) byla myšlenka komunismu velmi živá a měla v sobě obrovský potenciál těžící z hluboké hospodářské krize, prudkého zhoršení sociálního postavení velké části populace, nízké životní úrovně velké většiny obyvatel, negativních sociálních jevů jako těžká fyzická práce žen a dětí a s ní související následné snížení (už tak velmi nízké) hodnoty práce mužů... Situace v té době byla skutečně neúnosná a komunisté nabízeli řešení. Tomu, že se tato myšlenka uchytila, se tedy nelze divit. Přinejmenším zvláštní je však fakt, že již několik let po uveřejnění Manifestu sami autoři přiznávali, že se některé věci změnily (došlo k jistému zlepšení), a že Manifest tudíž nelze brát bezvýhradně. Tito nejvýznamnější ideologové komunismu měli dokonce snahu o jakousi aktualizaci, přizpůsobení aktuálním podmínkám. Komunistická strana tedy měla potenciál stát se postupem času jakousi pouhou radikálnější formou sociální demokracie, nikoliv však totality. To, že k tomu nakonec nedošlo a z této myšlenky nakonec vzniklo v podstatě nedotknutelné dogma, bylo dáno i nešťastnou shodou okolností. Předně jí byla neochota autorů zasahovat přímo do textu samotného Manifestu jakožto "historického dokumentu", proto každé další vydání bylo opatřováno novými předmluvami, které však postrádají dostatečnou váhu. Dalším momentem bylo náhlé úmrtí K.Marxe, po němž si B.Engels z úcty ke svému kolegovi a příteli či z jiné pohnutky již nedovolil onen text upravovat. Stal se tak nakonec jakousi "biblí" komunismu.
Myšlenka, že dnes je již idea komunismu mrtvá, je jistě správná. Mrtvá byla ovšem již v roce 1946, v době, kdy u nás komunisté poprvé vyhráli volby. Důležitější než skutečnost, jak by se tento systém osvědčil v praxi, je spíš fakt, kolik lidí tomuto systému věří. Pokud by se dnes komunisté snažili aplikovat zkostnatělý přístup podle Marxe, katastrofa by byla nevyhnutelná. Takový systém by musel být nutně tak nestabilní, že by dřív nebo později zničil sám sebe. Už jen aplikace plánované ekonomiky je trvale neudržitelná, dnes ještě více než kdy předtím. V konkurenci s vyspělými ekonomicky prosperujícími státy by neměla šanci dlouho vydržet. Pravděpodobně by tak brzy došlo k obnovení stávajícího řízení státu a následného mnoholetého procesu odstraňování škod napáchaných tímto režimem. Druhou variantou by mohl být chytřejší a tudíž nebezpečnější způsob - komunismus moderní, přizpůsobený dnešnímu světu a s velkou šancí na dlouhou dobu fungování, jako je tomu v Číně.
Dnes, v roce 2008, je ještě v příliš živé paměti většiny lidu doba totality. Je nanejvýš nepravděpodobné, že by KSČM vyhrála volby v nejbližších letech. Ale to neznamená, že se to jednou nemůže stát. Generaci, která se narodila v roce sametové revoluce, je letos 18 let. Letošním rokem získává volební právo. Generace, která nepoznala hrůzy minulého režimu na vlastní kůži. Je pro ni myšlenka komunismu zcela bezvýznamná, nebo v ní vidí možné východisko z dnešního konzumního úpadku? Pro naprosto drtivou většinu mladých lidí je komunismus nepřijatelný. Dnešní mládež se o politiku příliš nezajímá nebo má jen velmi povrchní názory a pokud má vyjádřit sympatie k některé z vládních stran, nejoblíbenejší je ODS, po nich pak SZ. Já osobně neznám nikoho, kdo by se ke komunistickým ideálům otevřeně hlásil. Dokonce i vyjádření sympatií k ČSSD je v této věkové skupině vnímáno s často až přehnaným opovržením. Nastolení komunismu tedy nyní nehrozí. Přesto je ale pro malou skupinu mladých lidí vážně míněnou alternativou k současnému politickému stylu. Mají i vlastní občanské sdružení - KSM, které již několikrát čelilo snahám o postavení mimo zákon. Mezi KSČM a KSM je však jeden velký rozpor. Přestože hlásají stejnou myšlenku, je Komunistický svaz mládeže komunisty kritizován za přílišnou radikalitu a naopak komunistům je KSM vytýkána přílišná umírněnost. Pokud z toho mezitím nevyrostou, budou za pár let s největší pravděpodobností pouhou skupinkou extremistů s minimální šancí na zvolení. Jim by to ale vadit nemělo. Věří, že současný systém se zničí sám. Generace komunistů, kteří byli součástí vládnoucí vrstvy už za minulého režimu, během několika let vymře a bude klid.
Mezi KSČM a KSM je ale ještě jeden zásadní rozdíl. Myšlenka komunismu v praxi je utopická. KSČM to ví. Už pouhé dva roky po zvolení KSČ jí snad nemohli věřit ani ti nejortodoxnější. KSM to neví. KSM v komunismus skutečně věří. Chopit se moci KSČM, můžeme očekávat, že by nám (vědomě) lhali. Zmocnit se vlády KSM, uvedli by nás (nevědomě) v omyl...