Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Host v Brně roku 2011 (3. vydání). Ilustroval Martin Pecina. Počet stran: 169. ISBN: 978-80-7294-586-3.

SEZNAM POVÍDEK:

1. Emil
2. Diana
3. Magda
4. Bethezda
5. Uršula
6. Kolotoč
7. U komunistů
8. Hlas jeho pána
9. Pyrhula Pyrhula
10. Do chodníčka
11. Gabriel
12. Cedr a kladivo
13. Kluk
14. Triceratops
15. Hořící dítě
16. Salámoví koně
17. Edita
18. A ptáci taky
19. Teroristka
20. Ray Bradbury

O KNIZE:

Povídková kniha Možná že odcházíme byla oceněna v roce 2005 cenou Magnesia Litera za prózu, v roce 2011 také jako kniha desetiletí. Vyhrála též ve čtenářské anketě Lidových novin o nejlepší knihu roku 2004 a dočkala se divadelního ztvárnění souborem Švandova divadla.

Recenze literárních kritiků povídky označují jako existenciálně a melancholicky laděné minipříběhy o obyčejných lidech, ocitajících se ve vyhrocených či emocionálně vypjatých situacích. Hodnotu díla přisuzují zejména Balabánově nezaměnitelnému autorskému stylu, "úspornému, avšak nepřemrštěně poetickému jazyku", nikdy ne však patetickému či strojenému.

V celkem dvaceti povídkách s autobiografickými prvky vystupují postavy, jež známe také z jiných próz (např. Zeptej se táty z roku 2011 - postava Emila, do které autor projektoval sám sebe, Hans - bratr, malíř, Kateřina - sestra se závažným onemocněním ledvin, postava otce/dědečka, starého doktora).

V první povídce (Emil) se alkoholik Emil vyrovnává se svou nutkavou potřebou pít i se vzpomínkami na rodinu. Ve všem úspěšnější bratr mu kdysi obstaral čistý líh, jenž si Emil uctívá coby "oltářní svátost" a šetří na lepší příležitost. Ta však doposud nepřišla.
Je noc, Emil v kocovině usíná, zdá se mu sen o cestě pryč, do neznáma, k pustému pobřeží, kde mu společnost dělají jen ptáci. Emil tam odjel dobrovolně a je tu rád. Ke břehu se blíží moderní rychlý člun, muž v něm dává Emilovi znamení.
"Nikdy jsem ho neviděl a nikdy ho taky neuvidím, protože tady nemůže žádný člun přistát, jen ztroskotat. Marně máváš a křičíš, marně dáváš znamení, k mému břehu nemůžeš. Z téhle strany ke mně nemůže nikdo, jen ptáci," myslí si Emil ve svém snu. (str. 15)
Ráno se Emil vydává do práce a sleduje dva bezdomovce, kteří si za poslední mince chtějí koupit krabicové víno. "To je málo, to je hrozně málo, hoši!" říká si a myslí přitom na svých průzračných deset tisíc gramů lihu...

Motiv ptáků v naprosto opačném vyznění se objevuje v povídce A ptáci taky. Oldřich, muž trpící nepochopitelnou "ornitofóbií", se u psychiatra snaží odhalit příčinu své úzkosti, kterou tyranizuje také svou družku. Není totiž schopen normálně fungovat, ptačí zpěv jej nutí zvracet, upadat na lůžko vysílen a přemožen svou antiptačí obsesí, jež se projevila právě v době, kdy mu družka sděluje, že čeká nový život. Doktor Nedoma (toto jméno se objevuje také v próze Zeptej se táty) jej nutí zamyslet se nad důvodem děsu z ptáků - snad je to prý "hnusota a zloba, nemilosrdnost" ptactva. Doktor spekuluje o nepříjemném zážitku z dětství, příčinu by snad bylo možné odkrýt hypnózou. Druhá část textu vrhá Oldřicha do jiné doby, do momentu jakéhosi chlapského zasvěcení, které má proběhnout prostřednictvím zabití krocana. Oldřich prokázal svou tvrdost tím, že podle rady spolužáka a řezníka zabil krocana. Jenom se mu pak občas "zastesklo po tom srdci, které bilo/bylo těsně u jeho srdce a potom přestalo bít/být." (str. 153)

Propojíme-li významové konotace některých povídek dohromady, získáváme nový pohled na jednotlivé texty. Symboly a náznaky, shodná jména postav, nahodilé spojitosti nás vrací zpět k předchozím textům, které ale mohou fungovat také samostatně. (Ptáci jako symbol svobody a krásy, jediní vítaní i jediní možní společníci Emila se v povídce A ptáci taky stávají trýznivými připomínkami životní změny, jež přináší nejistotu z budoucího neznáma, ze životní změny, která člověka svobody a nezávislosti navždy zbavuje. Symbolická vražda ptáka má pomoci se s tímto problémem vyrovnat.)

Jako návod k tomu, proč o textech uvažovat jako o celku a nechápat je izolovaně, se jeví hlavně poslední povídka Ray Bradbury. Starý lékař Chudoba trpí Alzheimerovou chorobou a je v péči svých potomků. Ve světlých chvilkách filosofuje o původním významu slov pacient - trpící, trpělivý, zatímco dnešní pacient se vyznačuje spíše netrpělivostí a hysterickým křikem o nároku na zdraví, neumírání, i kdyby za cenu uplácení a protekce, což je další výraz s pozměněným významem: z protekce neboli ochrany jsme si udělali kšeft, výhodu za úplatek, iluzi, lež. (srov. na str. 162)
Vypráví o tom Timotheovi, vnukovi, jehož již známe také z jiné povídky (Gabriel). Svět je dnes plný "pacientů", také "vyschlých jezer, přístavů v pouštích..." Toho jsme dosáhli, zmar, zbytečnost, nepřirozenost, to je naše "realita všedních dnů". Děda Timika nepoznává: "Timiku, já nevím, co čeká tebe, já už tam nevidím. Ti ptáci letí moc vysoko. Nepoznám, jestli jsou to vrány, nebo racci..." (str. 163-164)
Starý pán je smířen se svým koncem i se svou nemocí, ale prorokovat Timovi si netroufá - "Emilovi" racci, nebo "Oldřichovy" vrány? I Timi se musí trpělivě vydat vstříc své budoucnosti sám.
Timi odvedl dědu z procházky domů, uložil jej a začal rozmlouvat s matkou. Domníval se, že jeho zvláštní jméno je inspirováno Biblí - Epištolou k Timotheovi. Matka mu ale přiblížila děj Bradburyho Marťanské kroniky, kde vystupuje chlapec jménem Timothy, jenž s rodiči unikne na Mars těsně před atomovou válkou, která zničí celou Zemi. Rodiče tuto knihu poznali za studené války, kdy hrozba atomového útoku připadala lidem aktuální. Rodiče v jeho jméně prý spojili evangelickou tradici se snem o útěku z tohoto světa. Takto k Timovi mluví maminka Ema, maskující jizvy na zápěstí stříbrnými náramky. Jizvy, jež Timovi připomínají dětství plné scén, jejích útěků, sebezraňování a hledání útěchy v náručí cizích mužů. Tim si chtěl ale otce pamatovat jinak než jako příčinu těchto dřívějších problémů. Tenkrát s nimi zůstal a rodinu dál podporoval.
Další den vyvedl Timi opět dědu ven, tentokráte k němu děda promlouval coby k svému synovi. Zmateně mluvil o návratu tam, kam člověk patří, domů: "Bůh neodpouští těm, kteří utečou, a já musím přestat utíkat, já tam musím jít." (str. 169)
Starý pán, "pacient", neutíká před svou nemocí, kterou si uvědomuje. Odhodlaně vyráží z pohodlného stínu zahrady do "žhnoucího světla zářijového dne", vstříc nepříznivé budoucnosti směrem k nevědění...

Také další texty lze chápat jako momentky, textové skici, zobrazující pocit osamělosti, vykořenění, neschopnosti začlenit se. Hlavní hrdinové (ženy i muži, mladí i staří) tyto pocity zakoušejí v situacích vypjatých (např. umírání nemocného dítěte v povídce Hořící dítě) i běžných (projížďka na kole se synem, návštěva přátel, výlet do hor...). Dialogy postav ani autorské komentáře neposkytují přímé poselství, a tak je na čtenáři samotném, aby se s náznaky, symboly, "laděním" textů vyrovnal po svém.