ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Masaryk Tomáš Garrigue (*07.03.1850 - †14.09.1937)

   
­­­­

Česká otázka (3)

Naše obrození prvá doba; doba Dobrovského

***

8.

Ano - před Kollárem a našimi ostatními všeslovany v Němcích projevilo se velmi silné a určité rusofilství: Herder - (rodem Prus!) - i tu předešel Kollára. Herder, Kollárův učitel ve filosofii dějin a Slovanstva, ukázal také na světové poslání Ruska!
Herder dostal se totiž hned po svých akademických studiích 1764 - narozen je 1744 - do Rigy, kdež jako učitel a kazatel trávil až do roku 1769. Doba ta byla pro vývoj filosofie a zejména jeho filosofie dějin velmi důležitá, jakož i sám pokládá pobyt v Rize za nejšťastnější. Obzvláště pak měl v Rize příležitost seznámit se s tehdejším reformním úsilím popetrovským, s plány a záměry carevny Kateřiny II., jejíž proslavený "nákaz" jej přímo elektrisoval. V jedné své ódě Kateřinu zrovna zbožňuje a kochá se velebnosti o ohromností "Kateřinina světa", sahajícího od Ledového moře až k nám (do Rigy), od Číny až k Baltu" ...
Petr Veliký Herderovi od dětství až na konec života byl ideálem panovníka; anonymní ódou na nastolení Petra III. Herder vůbec započal 1762 svou básnickou dráhu - rodný kraj Herderův po několik let byl v držení Ruska.
V reformě Petrově a v jejím pokračování Kateřinou viděl velkolepý pokus, vychovat veliký národ. Vidí v její reformách úsilí o ideály humanitní a v nazírání tom utvrzovalo jej Kateřinino přátelství k francouzským filosofům. Myslil, že Kateřinou i jeho ideály humanitní se dají uskutečnit ve velkých rozměrech a proto se chystal napsati spis o ruské osvětě, přeje si, aby zbožňovaná carevna obrátila naň svou pozornost. V ruském národě viděl národ čerstvý, svěží, nepokažený; obzvláště když pak r. 1796 odcestoval do Francie, na své oči si potvrdil. co vlastně z Rousseaua již dávno věřil, že totiž Francouzové jsou národ starý, zanikající; srovnávaje takto ve skutečnosti Francii a Rusko - třeba jen jak se mu v Rize zjevovalo - došel přesvědčení, že z Ruska lze udělat národ docela svérázný a původní ("Originalvolk"), přímo ideál historického vývoje. "Ukrajina stane se novým Řeckem: krásné podnebí tohoto národa, jeho veselá přirozenost, jeho hudební nadání, úrodná půda atd., jednou se probudí: z tak mnohých malých, divokých národů, jakými kdysi i Řekové byli, vznikne národ vzdělaný, jeho hranice budou se rozprostírat až k Černému moři a odsud celým světem!"
Nebudeme vyličovat, jak Herder se nadchnul vítězstvími Rusů nad Turky, jak se mu nelíbí vlastní rodný stát Prusko - (pruské státy musily by se prý rozkouskovat, kdyby měly být šťastnými) - , jak odsuzuje Friedrichovo chování k německé literatuře atd., o tom všem v životopise Herderově čtenář se muže poučit podrobněji; zde běží jen o to, postihnout důležitý pro náš národní vývoj fakt, že Kollárův německý učitel nebyl pouze milovníkem Slovanů, nýbrž přímo nadšeným ctitelem Rusův a že jeho názory o Rusku v pozdější době vyzrály v to, co ve svých "ideách k filosofii dějin člověčenstva" hlásal o Slovanech a budoucím věku humanity.9 Slovany byli mu in concreto Rusové, v Rusku, v přírodě a lidech poznal svého rousseauovského člověka, historické poslání Slovanů viděl v úkolu Ruska, uskutečňujícího ideál humanity a osvícenství.
Do které míry a kterými cestami Herder poznal Rusko slovanské, nemohu říci podrobně. Pokud soudit dovedu podle jeho spisů, Herder četl a znal historické práce a časopisy, vydávané většinou německými učenci tehdy v Petrohradě žijícími. Co tehdy v Rusku se stalo a dálo, o tom Evropa dobře se poučovala; důležité spisy vycházely německy, latinsky a francouzsky a ruské poměry všude v Evropě se stopovaly, tak že Herder snadno i bez znalosti slovanských jazyků mohl se o Slovanech poučit a to od Slovanů samých, píšících tehdy většinou německy.10
Rostoucí vliv Ruska a reformy tam podnikané, zejména reformy Kateřininy, nelíbily se pouze Herderovi. Zajímavý je na př. hlas italského filosofa Filangieriho, jenž podobně jako Herder očekává ruské prvenství v Evropě. Očekávaje panství humanity a osvěty, viděl v zákoníku Kateřiny II.. dostatečný důvod, aby Rusko, sílící se i politicky, vládlo padajícím národům evropským.11

9.

U nás slovanské vědomí šířilo se tedy z uvedených důvodů tou měrou, kterou rostlo vědomí české. S počátku, na konci minulého století slovanské vědomí zesilovalo se učenci a vědci, hlavně historiky a gramatiky. Práce Dobneroivy, Pelclovy, Voigtovy, Durichovy aj.12 odůvodňovaly a pevnily netoliko vědomí české, ale i slovanské: ohniskem a pevným základem toho hnutí stal se Dobrovský, veliký zakladatel slavistiky, - slavista dříve byl než bohemista, a posud "slavistika" je věcně oprávněným nazváním i speciálních slovanských studií. Věda právě pro naše znovuzrození více udělala, než dnes ve mnohých, domněle velmi "praktických" politických kruzích se myslí.
Práce historikův a Dobrovského záhy vnikají do vědomí inteligence a do lidu. Důkazem tomu sloužit může Puchmajer a jeho činnost básnická, pokud totiž básníci význačnější než vědcové charakterizují city a smýšleni své společnosti. Své "Sebrání zpěvů a básní" významně věnoval Dobrovskému, jenž v podniku jeho, kterýmž počíná se naše básnické obrození, pomocnou měl účast. V počátcích této sbírky ještě velmi málo se nalézá: uvědoměle slovanského vědomí. Sám Puchmajer sice uvádí svoji sbírku překladem ódy Cheraskova. ale ostatek je šmahem básněno pod vlivem německých vzorů a nikoli - a to je charakteristické a poučné - ve smyslu pozdějšího vlastenectví; teprve v III. ročníku (1798) je báseň promyšleněji vlastenecká ("Na Čechy") a v ní je také zmínka o národech slovanských.
Avšak Puchmajer sám svým vývojem stává se účinnějším hlasatelem slovanské idee tím, že vniká do prací slovanských národů a poznává jazyk slovanský, zejména ruský. Nejrozsáhlejší a N. B. puchmajerovskou báseň: Chrám Gnidský (1804) zdělal podle polského vzoru Szymanowského. V zajímavé předmluvě Puchmajer hlásá "sjednocení se všech Slovanů (aspoň v naší monarchii písmem latinským)" a k tomu konci, aby poněkud sblížil Poláky s Čechy, zavádí svůj pravopis. Horlí proti předsudku, jakoby na východu nekvetla poesie, nýbrž jen na západě, je přesvědčen, že naopak českým básníkům vzory slovanskými "přehojná žíla zlata nejčistšího" by se odkryla. Jen tímto "jistým prostředkem" zabráníme postupu odčešťování a odslovaňování. Konečně doporučuje obzvláště polské básnictví pro svou hodnotu. Zejména pak překládání z "cizozemštiny" ušetří nám "polovici" práce, budeme-li mít i polský překlad po ruce (proč nestačí jen polský?!) a druhé: staneme se slovanštějšími a tak nebude obavy, že "tou nemotornou poněmčilou češtinou všecko se pokazí a zmate".
Slyšíme tedy: potřebujeme slovanských jazyků k očištění češtiny, slovanské jazyky jsou nám z praktických důvodů snadno dostupny a konečné buď zaznamenáno, že Puchmajer přeje tzv. austroslavismu - proto, že právě jsme v téže říši vedle sebe.13
Tento auistroslavism a ocenění poesie "nešťastného národa Polského" Puchmajerovi nepřekážel stát se rusofilem; náš prvý básník složil prvou ruskou mluvnici. Zajisté spojení poesie a mluvnictví pro dobu velmi je významné. Zajímavo je opět věnování pravopisu rusko-českého (1805) Růžičkovi: je nadšen, že Růžička, byvší v Chersoně v diplomatickém poselství, s Rusy česky se domluvil, je šťasten, že takto podán důkaz, že češtinou, tou pohozenou češtinou, dále člověk dojde světem, než jazykem jiným a ovšem německým.
V posledním ("V.) svazku svého "Sebrání" (r. 1814) umístěna je již báseň Markova "Jungmannovi" a tam už zřetelně se volá:

Tam od východní strany duch Slavie věje ...
Tam k Slovanům jest otvor líbezného zření ...
Vždyť Rurykovo žezlo nám se nevyrvalo,
Až podnes stojí Moskva ...

Avšak Markem přicházíme již do druhého období, a my chceme napřed zachytit slovanský charakter doby prvé.

10.

Duchovním střediskem této prvé doby národního obrození je Dobrovský. Ocenili jsme Dobrovského jako osvíceného josefinistu - žák osvícence Seibla, jenž žákům svým zjevoval učení Rousseaua a Humea, důsledným byl přívržencem a záštitníkem ideálů humanity.
Kollár od něho netoliko veden byl, jak od svých jenských učitelův a od Herdera, k humanitě, nýbrž i k slavistice a slovanské vzájemnosti. Otcem slovanského našeho vědomí je Dobrovský. Kollár Dobrovského uznává za svého hlavního učitele a zajisté správně a právem. Z jeho činnosti potřeboval jen abstrahovat pravidla a měl budovu svou zbudovánu a provedenu.
Výslovněji Kollár poměr svůj k Dobrovskému formuluje tak, že prý tento k literární vzájemnosti proklestil dráhu, ačkoli "nevědomě a neúmyslně ..."; jeho spisy jsou "všeslovanské" (allslavisch), "ačkoli ještě nevěděl, co slovanská vzájemnost v literatuře jest". A vykládaje, proč pro neznalost slovanských jazyků Slovanům o důležité věci týkající se všech Slovanu psát musí německy, opět za příklad uvádí Dobrovského, že i tento psal svá "panslávská" (panslavischen) díla německy nebo latinsky.
Podotkli jsme již, jaký význam má vědecká slavistika Dobrovským založená - naše české vědomí bylo právě podstatně slovanské. Dobrovský, jsa zakladatelem slavistiky, zároveň jest i prvým bohemistou, chceme-li tím slovem označit soubor všech poznání, vykládajících nám podstatu českého národa a české národnosti. Dobrovský stvořil srovnávací a historickou gramatiku slovanskou a českou, on podal nám dějiny literatury naší posud nepřekonané co do koncepce hloubky názoru, Dobrovský podal mnohé 'historické a linguistické příspěvky - zkrátka Dobrovský byl skutečným zakladatelem vědeckého bádání o Slovanech a Češích. A jak správně vnikl do ducha své mateřštiny! - že poznal přízvučnost naproti lžiklasickému copu časoměrnosti a že ustálil roztřídění českého slovesa, tyto dva výkony dokazují samy o sobě, jak Dobrovský národnímu hnutí vykazoval dráhy.
Dobrovský cítil však také slovansky a česky - ba vlastně česky a slovansky.
Vezměte si na př. jen jeho "Slavína" a "Slovanku" a hned uvidíte, co Dobrovský učinil pro slovanskou věc a jak Dobrovský slovansky cítil. Hned úvodní poslání "Slavína" ke "slovanským bratřím" je nad míru krásné a hluboké - míním hluboce myšleno i cítěno; ani Kollár ani Jungmann, jichžto cit obecně se uznává, nenapsali nic srdečně teplejšího. A s jakou pilí Dobrovský v těchto svých sbírkách, jakož i v ostatních, z celé slovanské a světové literatury shledává, to by Slovanům slovanský svět mohlo vylíčit, slovanský svět přítomný i minulý. Hned na prvém místě - mluvím o "Slavínu" - podává Hederovu stať o Slovanech a podobně pak, jak pravím, s mravenčí pílí shledává všecko, co poznání a milováni Slovanstva mohlo by sloužit. A jako v "Slavínu" a "Slovance", tak až ve svém "Literarische Magazin", ve svých Dějinách české literatury" - slovem ve všech svých pracích psal a cítil slovansky.14
Dobrovský byl rozhodný rusofil. V jeho soukromých přednáškách to bylo znát, jak se Ruskem pečlivě zabývá; vidět to bylo z toho, že sám podává ruskou gramatiku a Puchmajer svou českou mu věnoval, k německé Dobrovský mu napsal předmluvu. Kopitar říká mu, že je "polorus", a vytýká mu přílišné rusofilství.15 V jednom dopise Dobrovský mluví o státní řeči v Uhrách, r. 1805 sněmem ustanovené; doufá, že usnesení nepotrvá věčně: "Slováci vzpírají se proti tomu udatně dosti, a kdyby přece jazyk svůj musili zaměniti za jiný, dal by se přece lepší vyvoliti.16 Dobrovský věří, že Slovanstvo světu vydá nové světlo. V několika řádcích napsal celou filosofii dějin. Odporuje totiž Kopitarovu plánu, ve Vídni založit slovanskou akademii, udává za důvod, že by se jí tam nedařilo, proto že ve Vídni - "vím to diplomaticky (= z úředních listin) se vylíhl ďábelský princip germanisace". "Od Slovanů přijít musí nové osvícení světa, třeba by Němci prví stali se hlasateli lepších method. Slovanský um - (užívá v němčině slova: um) - čistě pojatý je v lidstvu krajně svedeném nejméně pokažený. Německým rozumem není co opovrhovat, ale našemu umu se nevyrovná. Francouzský esprit brzo se vykuřuje a sotva se dá zachytit. Qui potest capere, capiat."17
Dobrovský pochopil i praktickou váhu slovanské idee a předstihl v té příčině své vrstevníky i v tomto ohledu. Až budeme mít hlubší výklad Dobrovského činnosti, i o této stránce jeho působení něco se snad dovíme - z dopisu ke Kopitarovi jen narážkami se předmět naznačuje.
V tomto ohledu Dobrovského velmi dobře charakterizuje adresa, kterou 1791 25. září v Učené společnosti přednesl králi a císaři Leopoldovi II.: O oddanosti slovanských národů arcidomu rakouskému. Proto že tato adresa pro dějiny slovanské otázky a přímo politiky je důležitá, podám tu stručně její hlavní obsah a sled myšlenek.)18
Vzpomínaje loajálních projevů Jihoslovanů, ukazuje, že my Čechové více než jiní národové máme příčinu k oddanosti k rodu panovnickému a to proto, že ve skutečnosti a zejména od nastoleni Marie Terezie národ český byl věrný, dokazuje to v neblahých pro jeho zemi válkách a po druhé proto, že my Čechové zároveň s ostatními národy slovanskými císařský dům udrželi jsme při jeho lesku a že budoucně jej budeme moci chránit.
Po tomto úvodě Dobrovský Leopoldovi podává důkaz, že, co pravil, není přepínáno a dává důkaz předně statistikou slovanských národů; řadou probírá, co pro jeho rod panovnický učinili Hrvaté, Slované v Slavonii, polské a ruské (russische) voje Haliče a Lodomerie, Čechové, Moravané a Slováci v Uhrách a ostatní. Slované, co do počtu, rovnají se při nejmenším ostatním národům. "Právem tudíž slovanský rod může býti hrdý, že hlavně svou silou udržel vnější jistotu panovnického domu."
Na to Dobrovský vzpomíná, jak Slované dříve byli utlačováni pod Karlem Velkým a ještě později, že jméno Slovan Němcům stalo se jménem pro otroka, nyní požívají svobody a upevňují moc německého císaře; přeci tím Slované v Sasku, Míšni atd. byli vyhubeni - "nyní panují v rusko-slovanském kmenu a kmenem tímto od Černého moře až k moři Ledovému, zavírají smlouvy na hranicích čínské říše, rozesílají úkazy své řeči do končin více než dvě stě mil vzdálených, pátrají na světovém moři mezi Asií a Amerikou.
Před dávnými věky Slované pod řeckými císaři v Cařihradě musili sloužiti a otročiti při tahání dřev a při jiných nízkých pracích - nyní sultánovi uchvacují Krym, porážejí jeho loďstvo na Černém moři a byli by ho, spojeni se slovanskými národy, jejichž chrabrost' a síly vašemu veličenstvu slouží k službám, zapudili s jeho pyšného stolce, kdyby vaše veličenstvo nebylo pokládalo za čestnější, překrátiti krveprolévání a poraženému vysokomyslně dáti mír".
Po této slovanské části své řeči Dobrovský mluví za národ český. Čechové jsou panovníku věrni, nikoli proto, že po odboji proti Ferdinandovi II. poznali, jak nevěra se mstí, nýbrž hlavně z toho důvodu, že poznávají ve svém králi spravedlivého a moudrého zákonodárce. A končí Dobrovský adresu prosbou, aby panovník "proti bujnosti a neskromnému donucování" jazyk český chránil; jestliže se zdá výhodné pro stát, aby všichni poddaní mluvili týmž jazykem, tož z druhé strany je jisté, že všeliké v tom donucování je škodlivé. Všichni zeměpanští úředníci pro Čechy a Moravu měli by znáti česky.19 Myslím že můžeme si o slovanské idei Dobrovského učinit obraz docela jasný.
Dobrovský skutečně se cítí jako Slovan. Jeho slovanský cit je velmi vřelý. Slovanskou ideu pojímá důsledně, důsledněji a správněji než Kollár, s hlediska humanitního; v tom jako Kollár, veden byl Herderem a německou osvícenskou filosofií. Dobrovský je rozhodný rusofil, což tím více musí být vyznačeno, protože někteří slovanští spisovatelé ten fakt, že totiž naše národní vědomí slovanské hned s počátku a vždy ve svých nejlepších představitelích bylo rusofilské, obcházejí. Že při tom podobně, jako po něm Puchmajer, z praktických a daných poměrů politických uznával i austroslavism, zejména na sklonku XVIII. století, nemůže překvapit. Teprve pozdějším vývojem rakouská idea i od některých českých politiků hlásána jakožto historická ba přirozená protiva proti Rusku. Dobrovského v té příčině lépe vedly netoliko slovanské srdce, ale i slovanský "um".

11.

Naše charakteristika Dobrovského nebyla by úplná, kdybychom nevěnovali zvláštní pozornost jeho pochybování o živoucnosti českého národa, kteréžto pochybování posud se mu se zlým vzpomínává. Jako ve mnohých věcech českých i v tomto faktě velmi povrchně a tendenčně se psalo a píše. Předně a hlavně: Dobrovský se svou skepsí netajil; ale kdo má právo ve jménu národnosti - rozhodně povrchně pojímané - pronášet vlastenecké anathema? Dobrovskému se nerozumělo a křivdilo: ta jeho skepse našemu znovuzrození a slovanskému vědomí mnohem a mnohem více pomohla nežli nepochybování celého tuctu Hankův a duchem mu spřízněných vlastenců.
Nuže předně, i uznávaný a přestavovaný Jungmann pochyboval a poměrně později než Dobrovský; napsal ještě 1827 docela pesimisticky: "Nám se dostalo (ó kéž se mýlím!) býti svědky a pomocníky konečného mateřštiny zahynutí !
Pochyboval - Šafařík a to ještě mnohem později, na sklonku svého života, jak Pypin nám dosvědčuje.20
Pochyboval i - Kollár, Kampelík na dotčeném místě uvádí (z r. 1832) výrok Kollárův: "Ze Slováků nic nebude, z Čechův a Moravanův též nic, ostanou-li zlomky osamotnělé; spojí-li se však svorně v jedno tělo, budou-li spolu držeti, spolu působiti, směle všem pohromám a útokům odolají na jich řeč a národnost se valícím." Kollárovy pochybnosti jsou však docela zřejmě vysloveny i v "Slávy Dceři":

Jestli Slávy rumy ještě vstanou
Rukou vaší příští potomci ... II., 36
Nejendenkrát věru tak se zdálo
Mysli mé a srdci bolnému.
Jak by ku otroctví věčnému
Všechny Slávy nebe odhodlalo ... III., 6.

Naproti tomu budiž v této souvislosti uvedeno již zde, že Palacký r. 1825 velmi rozhodně vyvracel pochybnosti Dobrovského a hraběte Kašpara Šternberka a učinil památný výrok: "Budeme-li se tak všichni chovati, pak ovšem musí zahynouti náš národ hladem duchovým; já aspoň, kdybych byl třebas cikánského rodu a již poslední jeho potomek, ještě za povinnost bych, si pokládal, přičiniti se všemožně k tomu, aby aspoň čestná památka po něm zůstala v dějinách člověčenstva.21
Avšak tím, že pochybovali i jiní, není ještě vyloženo, co pochybování znamená právě pro naše slovanské obrození. Napřed však musíme se ještě pozorněji podívat na tu skepsi Dobrovského.
Dobrovský především nevyslovoval se vždy se stejnou a docela rozhodnou a naprostou pochybností. Uvedu místo jistě charakteristické z dějin literatury (na konci I. vyd. 1792). Zde vyslovuje se s rozhodnou určitostí, zakončuje dílo své básní (Knoblochovou): Výstraha na hánce jazyka českého, a tam čteme ...

Teutone, tvá mně řeč jest milá,
ne však víc než Čechova,
v vlasti, buď černá neb bílá,
své sídlo předc míti má.

Nevěř jen! špatná tak není,
jak se tobě vůbec zdá,
ke všemu se schopně mění,
vázat, jak velíš, se dá.

Tak krutým bys neměl býti,
nechť si tvá i předek má;
mně bys neměl všeho vzíti
místa, s tvou ať přebývá.

To asi je názor Dobrovského - (1792!) - je to požadování literární rovnoprávnosti a rovnocennosti. Avšak literární rovnoprávnost a rovnocennost nedá se zákonem zabezpečit jako politická, a v té příčině Dobrovský a po něm jiní prostě konstatovali skutečnost a ta byla taková, že jak Dobrovský psal latinsky a německy, tak ještě i Šafařík německy vydal své "Dějiny slovanské řeči a literatury" (1826), Kollár německy vydal svůj spis o vzájemnosti (I. vyd. 1837, II.1844) a Palackého dílo životní vyšlo napřed německy (I. sv. 1836) a teprve 1848 česky!
Největší naši mužové Dobrovský, Šafařík, Kollár, Palacký psali německy, Čelakovský, bližší Hankovi, působit mohl pro slovanskou ideu dříve v Prusku než doma. Šafařík ve svých dějinách praví, proč psal německy: velikou většinu látky pro dějiny slovanského jazyka a literatury čerpal ze spisů "téměř všech německých" a druhý důvod "bylo přání učiniti knihu stejně čitelnou všem studujícím a přátelům literatury mezi různými kmeny našeho mocnářství. Vím však ze zkušenosti, že různost nářečí, písmen a pravopisu mezi kmeny způsobuje zeď, již protrhnouti mezi sto učenými sotva jeden má odvahu a chuť. Toto vyznání bohužel zarmucuje, je však pravdivé."
Čelí se literární převaze němčiny němčinou a to znamená, že v době té, tedy v době tzv. probuzení, národnost ještě nepojímá tak určitě a výlučně s hlediska jazyka jako dnes. To právě odpovídá pokleslosti jazyka českého, idea česká nebyla s počátku pojímána tak národnostně, jako později. A netoliko idei české - i slovanské idei, jak vidíme, německý jazyk a německá kultura musila sloužit. Dobrovský neměl tu pouze příklady na Slovanech českých a rakouských (Kopitarovi aj.), ale i ruských. Nezapomínejme přece, že nejen Dobrovský a dlouho ještě přední naši mužové, nýbrž i Rusové psali a psát dávali německy; na Rusi v téže době ruskou historii psali Němci - Kohl, Bayer, Müller, Schlözer, Evers, Raitz, Stritter: Müllera i slavjanofilský historik Bestužev-Rjumin nazval otcem ruské historie. Nepravím, že by jen tito Němci byli psali ruskou historii, že by neměli významu i ruští spisovatelé jako Tatiščev aj.; ale o to běží, že u nás v Čechách v té době známi byli hlavně ti němečtí spisovatelé, jak vidět ze všech historických a literárních prací a jak to Šafařík, jak jsme četli, výslovně konstatoval.22
Dobrovský tedy prostě uznával, co bylo. Při tom charakterizován je dvojí vlastností.
Dobrovský necítí žádného záští a žádné - řekl bych - kulturní závisti k Němcům, ačkoli zatracoval "ďábelskou" germanisaci. Jemu proto nevadí, že Němci dokonce by mohli nalézt methodu pro naši slovanskou osvětu. Tak dovede myslit a cítit pouze člověk, netoliko veliký duchem a srdcem, nýbrž člověk naskrze positivní, nepotřebující pro své úsilí nelásky a závisti k cizímu. Takových lidí vždy je málo, - většina lidí, milujíc vlastní, domnívá se, že musí nenávidět cizí. Dobrovský v tom nám 'byl zářným vzorem nemalichernosti, která v boji o jazyk, jak my jej vést musíme, nesnadno se vyvíjí. Dobrovský byl skutečně humánní Slovan - to, čeho ani Kollár, ačkoli in abstracto to kázal, konat nedovedl.
Tuto klidnou, sebevědomou vlastnost nervosnější potomci Dobrovského ne všichni dovedli pochopit a ocenit, nedovedli poznat toho sílu, sílu v pravdě slovanskou. A proto vyskytli se hlasové, kteří Dobrovského zrádcovali, - je mi trpké musit se přiznat, že tohoto vlasteneckého tažení proti Dobrovskému dopustil se i Palacký vedle Šafaříka a Jungmanna; jsem rád, že prof. Král snesl svědectví, že hlavní toho vinu Jungmann nese23 - Jungmann vůbec nejlepším a nejčestnějším lidem nerozuměl, jak vidíme u Zeleného.
S positivností Dobrovského souvisí jeho literární čestnost a kritická odkrytost. Ani tomu naši vlastenci, starší i novější, posud nedovedou rozumět, jak objevilo se v zahanbující míře v posledních bojích proti podvrhům, proti nimž už Dobrovský bojoval. I v tom Dobrovský musí nám být vzorem.
Neběží tu o věc malou.
V boji duchů, jako v boji fyzickém, smí se využít všech čestných prostředků. Duchové a vojíni mužní a zdatní vždycky vyznamenávají se rytířkostí - bojují mužně, odkrytě, čestně. Jen duchové menší a vojíni slabší snadno berou útočiště k podskoku a k prostředkům nečestným. Dobrovský byl pravý rytíř ducha - jemu příčila se všeliká nepravda; proto stál na kritické stráži a zejména protivila se mu všeliká neupřímnost a nemužnost, která se v domnělém zájmu vlasti v našem táboře již již vyskytovala, a které posud jsme nevyhostili ke vlastní veliké škodě. Bylo přímo požehnáním, že hned při kolébce našeho znovuzrození duch tak kritický a čestný vedl mladší pokolení.
Avšak je na čase, zkrátit tyto úvahy, ačkoli bych rád podle sil k tomu přispěl, aby Dobrovský byl poznán a následován. Bylo by to smutné vysvědčení pro naši dobu, kdyby se jeho česká, jeho slovanská práce plně nepoznala. Který slušný Němec by chtěl zrádcovat Götha? Dnes dokonce i Bedřich II. od nacionálně smýšlejících lidí se uznává - a u nás by se ještě směl zneuznávat muž, jenž byl naším duchovním otcem?
Nemysliž nikdo, že bych rád zamazal Dobrovského skepsi. Nikoli - on skutečně pochyboval; avšak - jak? Co pak nemluví řečí dosti jasnou jeho neúmorná, nadšená práce? Obyčejná skepse nedovede pracovat; ale Dobrovský pochyboval, jak pochybuje matka nad kolébkou svého slabého dítěte - a z takové pochybnosti, prýštící ze srdce, rodí se spasná práce záchranná.24
A teď - trvám - pochopíme význam Dobrovského "pochybování" pro naše znovuzrozeni a slovanské vědomí. To pochybování bylo jednou z podmínek a hlavních rozumových pružin české a slovanské idee. Proto Kollár tak plamennými slovy toužil na naši malost, proto ani nedoufal, že my Čechové sami o sobě a z vlastní síly se udržíme: toto Kollárovo pochybování je jen jedna stránka jeho slovanské idee. A tak i Dobrovského sílilo slovanské vědomí - teprve doba pozdější vzala nám pochybnosti, ač poznáváme posud svou malost a nedostatečnost. Toto poznání vždycky a právem přivede nás ku vzájemnosti s ostatními národy a především se Slovany.


9 Herderův pobyt v Rize a ruské vlivy Haym v životopise Herderově líčí I., zejména str. 333 až 337 a 72; srv. o Petrovi Velikém II. 186, I. 65 ; o zmínéné ódě na Petra III. viz I., 15- Prof. Soběstianskij (1892 p. 15, 16), jednaje o Herderových názorech o Slovanech, praví o rižském vlivu, že Herder stal se nejhoroucnějším ruským patriotem, - správně, jestliže se ruský patriotism pojímá nenárodně, pouze politicky a to ve smyslu humanitního ideálu XVIII. věku
10 Ve svých "Ideách" Herder tam, kde mluví o Slovanech, dovolává se těchto autorit: "Friseli, Popowitsch, Müller, Jordan, Stritter, Gerken, Mohsen, Anton, Dobner, Taube, Fortis, Sulzer, Rossignolli, Dobrowski, Voigt, Pelzel u. s. w."
11 Filangieri, Scienza della legislazione 1770 I. kn. kap. 8.
12 Pelcl na př. Hned v prvém vydání svých dějin 1774 počíná dějiny české pohledem na Slovany vůbec, jejichžto prý potomky Čechové jsou; líčí pak naše "prarodiče" podle známého místa z Prokopia. Doklady k tomu, že se v Čechách vědomí slovanské I v starších dobách neztratilo, viz u Perwolfa, zvláště hlavu o české slavistice v XVII. A XVIII. století.
13 I v básni "Na jazyk český", psané 1816 z radosti nad uvedením češtiny do škol, ozývá se austroslavism: Radujme se, bratří, s námi // Moravané, Slováci! // V spolek svatý půjdem s vámi, // Slezané a Poláci! // "Jeden jazyk!" naše heslo // Buď, by nám to slávu neslo.
14 "Slavín" vyšel 1806, "Slovanka" 1814, "Literarisches Magazin" prvý svazek 1786.
15 Jagič, Briefwechsel zwischen Dobrowsky und Kopitar p. 542, 1826, 3. května; jindy (p. 539, 1826, 21. dubna) vytýká mu jako všem Čechům rusofilství - moci Ruska prý se koříme.
16 Ibid p. 213 (1811 22. července)
17 Jagič, Briefwechsel zwischen Dobrowsky und Kopitar, p. 404. (1815 7. května).
18 Uiber die Ergebenheit und Anhänglichkeit der Slawischen Völker an das Erzhaus Oesterreich. Prag 1791
19 Tato poslední část končící sugerující vylíčením, jak na vídeňské universitě aj. založeny stolice jazyka českého, nebyla přednesena, ačkoli je přitištěna.
20 Pypin, Historie lieratur slovanských (Kotík) I. 246: Pypin mluví jen o jisté nedůvěře a pochybnosti v Slovanství, ale to je u Šafaříka zároveň pochybnost v sílu vlastního národa.
21 Kalousek, Nástin životopisu Frant. Palackého (Úvodem k dějinám Palackého, XIX.)
22 Historie Karamzina počala vycházet teprve 1816. Úsudek Bestuževa-Rjumina o Müllerovi viz v jeho 1872 I. 210; odmlouvá mu, nesprávně a neprávem Kojalovič 1884, hlava V.
23 Listy filolog. 1894.
24 Ještě Brandl, ačkoli již poznává křivost posavadních úsudků, napsal: "Rozumová, nepoetická povaha jeho jest na příčině, že cit potomkův raději se ohlíží po Kollárovi, Jungmannovi atd. ; ale když věda česká a slavistika vůbec atd." Bylo by zbytečné polemisovat proti tomu nesprávnému protistavění citu a vědy - Dobrovský měl více pravého citu než mnohý z jeho protivníků, kteří jeho citu právě tak nerozuměli, jako jeho rozumu. Brandl, Život Joseta Dobrovského 1883 p. 277. Poznamenat musím, že Brandl v životopise Šafaříkově o Dobrovském mluví velmi nepřívětivě, jinak, než v jeho životopise.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 14.09.2016

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­