ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Monyová Simona (*17.03.1967 - †03.08.2011)

­­­­

Utrhnout se ze řetězu

  • úryvek
  • 2003 (nakladatelství Boris Ingr - MONY)

Šťastná jako blecha
Tehdy jsem ji ještě nechápala. Seděla jsem u stolku pod oknem a střídavě sledovala dění na ulici a střídavě hypnotizovala vchod do restaurace. Dvacet minut zpoždění se jí vůbec nepodobalo.
Dvacet šest minut zpoždění. Číšník se na mě dívá tím obvyklým soustrastným pohledem: "No, jo, holka. Nechal tě ve štychu."
Mám co dělat, abych se udržela a nezačala mu vysvětlovat, že čekám na kamarádku.
Třicet tři minuty zpoždění. Jsem nafouklá z páté minerálky, bublinky hrají v žaludku ping-pong a je div, že mi nelétají ven i ušima.
"Mohu odnést jídelní lístek?" ptá se číšník, vševědoucí.
"Ne," pravím hrdě. "Kamarádka za chvíli přijde."
Neudržela jsem se, číšník sbírá první bodíky svého vítězství. A usmívá se, jako by mi chtěl říci: "Máš to, holka, zapotřebí? Vykašli se na něj. Asi musel jít nakupovat s manželkou."
Pohrávám si se snubním prstýnkem. Okázale, nápadně, nepřirozeně. Já jsem taky manželka! Nepatřím mezi ty chudinky, které na prahu čtyřicítky berou, co jim pod ruku přijde, v narůstající panice, že už navěky zůstanou samy.
Předvádím své divadýlko chlápkovi v erární vestičce, kterého zajímám asi jako instalace indiánského pomníku u Little Big Hornu. Co je důležité pro Indiány, není důležité pro české číšníky. Každý si hrabeme na tom svém písečku. Občas se i bábovička povede.
Třicet sedm minut zpoždění. Konečně vchází do restaurace a já si uvědomuju, že je jiná. Jakoby z třeštících kousíčků sešitá v jeden třeštící celek. Jako pytel blech, pravila by moje babička, kdyby ještě žila. Ano, moje kamarádka je jako pytel blech. Pytel šťastných blech.
Vrhám triumfální pohled na číšníka, který právě kasíruje páreček stárnoucích Němců u sousedního stolku a středem jeho zájmu nejsem já, ani moje ozdravená sebeúcta. Jeho zajímá, jen jak dát zazobaným staříkům co nejvíc do palice.
Svoji rozladěnost okamžitě přenáším na kamarádku: "No, to je dost! Zadek mi vrostl do židle a mattoni už není. Vypila jsem dva kastle."
Blecha se uculuje. Šťastně, jak jinak. Vypadá skvěle. Zhubla a celá svítí. Jako by spolkla slunce. Zarazím se. Přestávám myslet jako redaktorka předního časopisu, uvažuju jak skalní čtenářka brakové literatury.
Anebo mi zatemňuje mozek závist?
Kdepak! Žiju přece vyrovnaně, klidně, nic mi nechybí, nic nepřebývá. Člověka si nemusejí plést s ultrafialovou zářivkou, aby byl spokojený, ujišťuju se přehnaně vehementně.
"Tak povídej," vybídnu přítelkyni, aby přede mnou načechrala svá pírka s náhle rozjasněnými barvami.
"Lítám," povzdechne.
A skutečně – zní to vzletně.
"Jo," přikyvuju moudře. "Lítáš v tom pěkně, to máš pravdu."
Moje nejlepší přítelkyně v osmatřiceti letech létá a září! Jen aby brzy nezhasla, kometa jedna bláznivá...
"Je mi jedno, jak dlouho to potrvá, ale stojí to za všechny problémy." Jinými slovy mi vysvětluje, že je s rolí komety smířená a že pro pár týdnů blýskavého úletu nakonec zhasne docela ochotně.
"Co kluci? A Bohdan? Na ně nemyslíš?"
"Na ně jsem myslela patnáct let. Teď pro změnu myslím na sebe," povídá klidně.
Nechápala jsem, nerozuměla jí. Možná jsem dokonce trochu žárlila, že se mi vzdaluje, že se odstřihla od komuny oddaných matek a manželek. Žárlila jsem, že si před mýma očima bezostyšně mládne a opouští mě. Odšťavněnou a vyprahlou, sesychající se, odevzdanou, nic neočekávající, v nic nedoufající. Opouští mě, namísto aby se mnou pokojně kodrcala v zaběhnuté monotónnosti směrem ke konejšivému stáří, vnoučátkům a pěstování petržele na zahrádce.
Až o pár měsíců později se mi navrátila. Přesněji řečeno, já běžela za ní. Zpočátku klopýtavě a pak lehčeji a ladněji. Vzlétla jsem a začala kroužit společně s Blechou nad hlavičkami našich umíněných dětí, nad studenými manželskými pelíšky, nad bezpečnými, leč vyhaslými domovy.
To jsem tehdy v restauraci ovšem nemohla předvídat, a tak jsem se snaživě pokoušela Bleše přistřihnout její duhová peříčka, přikovat ji zpět k balvanům jménem soudnost, zodpovědnost, morálka.
"Tak mi aspoň prozraď, kdo to je?" otázala jsem se smířlivě, ačkoliv jsem s novou podobou přítelkyně smířená ani zdaleka nebyla. Jak se taky v několika málo minutách smířit s tím, že vám souputnice uniká až někam za horizont racionálna?
"Je to Viktor. Kdo jinej by to tak asi mohl být?"
Dle mého názoru to mohl být kdokoliv jiný, jen ne Viktor. Viktor s věčně ušmudlanými palci u nohou v rozšmajdaných sandálech. Viktor, s prsty zažloutlými od nikotinu, s půlměsíčky sochařské hlíny za nehty. Viktor s mastnými vlasy a prázdnými kapsami.
"Viktor..." zasnila se Blecha. "Viktor jako vítěz, chápeš? On je moje vítězství."
Vítězství pošetilosti nad zdravým rozumem?!
"Pamatuješ, jak jsi spávala s krabicí od bonboniéry, protože jsi ji dostala od Tomáše? To ti bylo šestnáct. A jak sis na Mendláku lehla na tramvajové koleje, poněvadž na vlakové nádraží to bylo daleko a ty jsi chtěla skončit se životem okamžitě? To ti bylo sedmnáct a Jirka ti ten den dal kopačky. Anebo jak já zbožňovala spolužáka z gymplu jen proto, že nosil nádhernej modrej svetr, a když ho v létě svlíknul a chodil v tričku, bylo po lásce?" urputně jsem se snažila zavěsit závažíčka na její pestrobarevné perutě. "Pamatuješ?! Ale z toho jsme už přece dávno vyrostly!"
"Z toho nevyrosteš nikdy," usmívala se shovívavě jak dalajláma. "To v sobě potlačíš, zadusíš. A pak stačí jediná jiskra a už zase hoříš."
Blecha nejen létá a září, ona i hoří! A ten plamének zprvu spálí jejího muže, děti a nakonec stráví i ji. "Viktor je bezcharakterní zkrachovalec," kropím ten žár studenou sprškou kruté pravdy.
"Kdepak. Viktor je citlivej chlap, kterej mě potřebuje."
"A tvoje rodina tě nepotřebuje?" bojuju, jako kdyby šlo o moje vlastní děti, o mého muže, o moji existenci.
"Těm už nemám co dát, celou mě vysáli..." odvětila.
Nezdálo se mi, že právě Viktor by mohl být tím zachráncem, který moji vysátou, prázdnou kamarádku znovu naplní, a tak jsem snaživě připomněla kvality jejího muže: "Co to povídáš? Bohdan celej život dře jako kůň, aby vás zabezpečil."
"Bohdan je kůň!" opravila mě a pak sebou vzrušeně škubla současně se svým mobilem, který po celou dobu našeho rozhovoru třímala v ruce. Vibrování ustalo, Blecha ještě šťastnější než pouze šťastná, Blecha přešťastná horlivě vysvětluje, že volal ON a ihned vyťukává jeho číslo.
Po dobu několika následujících minut jsem pomatenou přítelkyní vygumována společně s celou restaurací z povrchu světa. Zděšeně pozoruji, jak Blecha na nesouvislou nit telefonického hovoru navléká zdrobnělinu za zdrobnělinou, občas ji prošpikuje perličkou rozpustilého smíchu a napodobením polibků.
Mimozemšťan by mi byl v tu chvíli bližší!
Vzpomněla jsem si, jak zhruba před dvěma lety prohlašovala, že potřebuje změnit svůj život, že začne třeba kouřit nebo se potápět. Méně než svým milostným šílenstvím by mě překvapila, kdyby se naučila kouřit i potápět současně.
"Je to miláček... drahoušek," stékalo jí samovolně ze rtů, když típla mobil. Její zamilovanost byla jako kvásek, který musí z hrnečku ven.
"Jistě. Viktor je drahoušek," přitakala jsem jízlivě. "Ovšem pouze v tom smyslu, že tě avantýra s ním přijde pěkně draho. Jste spolu chvíli a on už tě prozvání, místo aby ti brnknul za vlastní peníze..."
"Viktor má talent."
"Talentu se nenajíš," oponuju zatvrzele.
"Já ti kašlu na kus žvance. Já potřebuju lásku."
Zvedám se a odcházím. Nerozumím jí, ale věřím. Za tři týdny zhubla nejméně o deset kilo a omládla o deset let. A tímto mezi námi vyrostl rozdíl takřka generační. Moje přítelkyně létá, září a hoří. Moje přítelkyně je jako vánoční prskavka. A uznejte, že je zhola nemožné, aby přátelství mezi vánoční prskavkou a vyšeptalou škeblí mělo delšího trvání.

Čas sklizně
Svého muže začínám velice pozorně sledovat, což je přesný opak toho, co jsem dělala poslední léta. A pohodlně neviditelný manžel se pojednou stává děsivě skutečným i se všemi svými zlozvyky, vrtochy a projevy stárnutí. Nikdo nemládneme, opakovaně se ujišťuju v duchu.
Ale není to tak. Člověk by měl být poctivý alespoň sám k sobě. Blecha mládne! Nechává svoje takřka čtyřicetileté tělo formovat dlouhými, ukoptěnými prsty sedmadvacetiletého sochaře do podoby jeho vrstevnic. Nastavuje mu obličej, aby vyhladil všechny vrásky, které jí do unavené pleti sobecky vryla patnáctiletá dvojčata a dvaačtyřicetiletý manžel Bohdan.
"Mami, tys mi nevyžehlila to bílý tričko adidas?" vyčítavě se táže moje dcera Dominika.
"Je ti třináct, mohla by sis ho vyžehlit sama."
"A ta džínová sukně dokonce ještě není ani vypraná!"
No dokonce! "Pračku by dokázal zapnout i šimpanz," pravím klidně.
"Tak proč jsi ji nezapnula, když je to tak snadný?!" bere do ruky Dominika rovněž dlátko, aby ještě rozmnožila již značný počet mých vrásek.
"Musíš se s tou holkou furt hádat?" objeví se mezi dveřmi obýváku rozcuchaná hlava chotě.
Je potřeba mne neustále vychovávat, neb u dcerky se výchovný proces jaksi nezdařil.
Náhle mám též zoufalé nutkání cosi provést se svým životem.
Blecha si opovážlivě krade svoje těšínská jablíčka a nebojí se posledního soudu. Já byla vždycky zbabělá. Risk je mi cizí. Netoužím se radovat z uloupených plodů v sousedovic zahrádce, potřebuju sklízet úrodu na té vlastní, byť je samý pýr a kopřiva.
"Nešel bys na večeři?" přímo prahnu po sklizni.
"Jé! Já chci jít na večeři!" výská Dominika.
"Ptala jsem se táty."
Z táty je rázem paša, objímá z každé strany jednu ze svých odalisek a laskavě souhlasí s návštěvou restaurace.
"Myslela jsem, že bychom mohli jít sami dva," kuňkám nesměle.
"A proč?" diví se manžel.
Jistě, proč... Copak záleží na tom, že spolu sami chodíme leda už jen na berňák? Že jsme deset let nebyli tančit, že do kina, divadla i do restaurací za sebou jako drkotajícího kačera táhneme nevycválaný výtvor naší lásky?
"Chtěla jsem si s tebou popovídat," naléhám sama proti sobě. Dcerunka mě bude o to víc nenávidět.
"Něco důležitýho?" zasmuší se Jacek.
"Ano," říkám a nelžu. Pro mě je pojednou tenhle večer životně důležitý. Bod zlomu.
Anebo rozpadu...
"Tak cos mi chtěla tak neodkladnýho, že s náma nemohla jít Dominika?" zeptal se nevrle nad jídelním lístkem.
Ještě v autě jsem měla plnou hlavu myšlenek, bzučely tam jedna přes druhou jak včely v úlu. A najednou prázdno. Včelky uletěly. "Nebylo to nic konkrétního. Prostě mě napadlo, že už jsme si spolu dlouho jen tak nepopovídali."
"Minulou sobotu jsme byli do čtyř do rána u Řeháčků a pusu jsi téměř nezastavila," připomněl mi naše jediné společenské vyžití. Každá první sobota lichých měsíců Řeháčkovi u nás. První sobota sudých měsíců my u nich. Již osm let.
"...sami dva že jsme si dlouho nepopovídali..."
"Tak povídej," vyzval mě nadarmo. Všechno už bylo řečeno v úvodních dvou třech letech našeho manželství. Včelky pochcípaly.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: J.i.t.t.a., 05.11.2006

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­