ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Háj Felix (*27.05.1887 - †25.07.1934)

   
­­­­

Školák Kája Mařík (III. díl)

I. Děti doma zlobí

Zdeňa zlobí a Kája jí pomáhá. Už i pan lesní dnes řekl: "Mně se zdá, že budete dnes biti oba!"
"To je všechno jen proto, že pořád prší, vzácný pane," vysvětloval Kája.
"Na to jsem se tě neptal. Máte-li pak úkol na pátek? Zdeňa má psát číslice a ty počítat!" "Prosím, vzácný pane, zejtra je čtvrtek a máme prázdno. To je dost času až zejtra navečer," myslil Kája hlasitě.
"Anebo v pátek cestou do školy někde na pařezu, ne?" přisadila si paní lesní.
"Ju, vzácná paní, to by ani vůbec nešlo. Kdepak na pařezu!" odpovídal Kája a Zdeňa doložila: "Jéje, maminko, to jsem ani jaktěživa neslyšela, psát na pařezu."
"Já jsem zas jaktěživa neviděla takhle povídavé děti. Na jedno slovo deset jich mají v odpověď. Tak si představ, tatínku," obrátila se k panu lesnímu: "Přišly ze školy, no, pod kolena mokré! To zrovna potokem musely jít."
Kája chtěl zrovna říci, že to nebylo moc vysoko, protože mají kolínka dost nízko, když paní lesní pokračovala: "Sotva si vzaly všechno suché, zas už byly v průseku. Třásly břízami a Kája vykládal Zdeně, to že je jako vodotrysk v zámku. No, niti suché na nich nebylo. Kája si obul doma už poslední suché botičky a Zdeňa má už jen ty nedělní."
Kája si teď vzpomněl, když byli právě doma, že si dal jedny botičky uschovat, ale za nic si nemohl vzpomenout, kam. Paní lesní sice říkala v době třešní: "Schovávejte pecky od třešní, dám je sušit! Až budeme míti promočené boty, nahřejeme pecky, nasypeme do bot a boty vyschnou jedna radost." Ale kdepak, jedna radost byla snísti třešně a hned pecičku dvěma prsty vystřelit, strefovat se, to ano, ale sušit? Jen kdyby věděl, kam dal ty botky sušit. Paní lesní začínala novou kapitolu, když prohodil: "Tak jsem si, vzácná paní, někam dal sušit botičky, a teď nevím, kam." "Tak vidíš, tatínku," řekla paní lesní, "ani nedávají pozor, co povídám."?
"Já poslouchám, maminko," hlásila se Zdeňa, "ale zrovínka teď si vzpomínám, že jsme v poledne, než začalo pršet, vynesly na louku záclony z prádelního koše a bílili je. Panečku, konve jsme tam zapomněli!"
Paní lesní se lekla: "A což záclony?"
"Záclony?" opakoval Kája rozmýšlivě, "ju, ty tam taky zůstaly. Ty se napijou! Dali jsme do každého rohu kámen, aby to neulítlo. Je to jako nic."
Paní lesní vylítla s Týnou. Dorozuměly se jedním pohledem: Odpoledne se jim odvázala Stračena, a když začal liják, uháněla zrovna cestou od louky. Tam se zatoulala nejraději.
Pan lesní stál u okna: "Dnes se bude mít březové proutí dobře. Jestli Stračena po záclonách tancovala, no, pomoz Pán Bůh! Jsou to naší maminky památeční." A šel také ven.
"Pojď k nám, Zdeňo," prohodil Kája, a šli také. Ještě trochu mžilo. Opatrně vyhnuli se cestě, vedoucí k louce, a namířili k hajnovně. Maminka hajná zašívala u okna, na stoličce stály Kájovy botičky a ve světnici to docela nic nevonělo, třeba byla okna i dveře dokořán. Kája se rozpačitě usmíval. "A to jsem rád, že jsem ty botičky našel. Někam jsem si je dal uschnout."
"Někam," řekla maminka. "Do trouby jsi je dal a zavřel dvířka. Podrážka je propálená, boty jsou zničeny. Bít tě nebudu a zlobit se s tebou taky ne. Ať si to s tebou dnes vyřídí tatínek. To takhle, Zdeničko, nebudeš smět s ním chodit. Ten by tě naučil pěkným věcem!" pokračovala se zašíváním.
"To jsou teď smutné časy," vzdychla Zdeňa a sedla si na lavici. "Ani nikdež nic k jídlu nepodají, a což ty záclony! Ty budou vypadat!"
"No, počkej, Zdeňo, ty doma dostaneš!" vyhrkl Kája.
Hajná se prve maličko usmála a teď nesla dětem na talíři chléb, pomazaný rozdělaným tvarohem. Ale děti jedly jen tak, aby nezahálely. Přišel hajný. Maminka mu krátce pověděla a tatínek se zamyslil: "Já tě taky bít nebudu. Slyšel jsi kolikrát, jak je obuv drahá, počkej, já ti něco povím: Dojdu ti k večeru do Lážova pro dřeváky. Budeš v nich chodit do školy. To budou v Lážově koukat!"
Děti se vytratily. Od Baby se jasnilo, mraky se protrhávaly. Kája úporně přemýšlel. Jen kdyby dokázal, aby se Zdeňa dala přemluvit a také chtěla dřeváky. Kdyby je měli oba, už by to bylo veselejší. "To jsem rád, že budu míti ty dřeváčky, Zdeňo! Viď, že bys je chtěla taky?" kýval horlivě hlavičkou, aby ji spíš k souhlasu pohnul. "V nich se to, pane, chodí! Ty klapají i po pěšině. Kdyby nás pan loupežník chtěl přepadnout, uslyší, klapání a bude myslit, že nás jde kolik a uteče."
"Ty je budeš nosit? To bysme ani nemohli válet sudy a utíkat trapem," zamyšleně řekla Zdeňa, které se opravdu zazdálo, že by to bylo moc hezké, kdyby oba klapali ve škole po chodbě a po třídě. "A to by mne třebas pan řídící nevolal pořád k tabuli, protože chce mít pořád ticho," prohodila nahlas.
"To víš, že ne, třebas ani vůbec by tě do prázdnin už nevolal k tabuli. Pan řídící má moc rád ticho. Říká paní řídící, že je 'morvésní'." Kája měl radost, že má Zdeňa chuť na dřeváky.
"Jaký že je pan řídící?" s účastí se ptala Zdeňa.
"Morvésní přece. Povídala tuhle paní řídící přespolňákům, jestli budou pořád zlobit, že bude muset pan řídící do 'pemze' nebo do 'oratorium', že je morvésní."
"Jo, do oratorium," hlásila se Zdeňa k slovu, jí i Kájovi z kostela známému, "tam by byl taky morvésní, protože tam strejček kostelníkovic každou chvíli dupá po schodech, má tam leccos schováno."
"No, tak ňák jsem tomu rozuměl." (Nemohl si Kája vzpomenout na "sanatorium".)
"Tak to já ty dřeváky taky budu chtít!" a děti se rousaly travou do lesovny. Na záclony ovšem zapomněly.
Paní lesní s Týnou máchaly je už v páté vodě, jak prudký déšť je kalem z louky nasákl. Potichu si řekly, ještě štěstí, že se jim Stračena vyhnula.
"Maminko. prosím vás, kupte mi dřeváky!" vrazila Zdeňa do kuchyně. V Kájovi hrklo, když viděl záclony v neckách. Proto se držel trochu pozadu.
"Tož se podívejte, jakou jste nám přidali práci! Za trest dostanete k večeři krupkovou kaši hodně česnekovanou a ve čtvrtek se celý den z domu nehnete ani na krok!" Paní lesní neslyšela Zdenina protestu a děti se odklidily do Týnina pokojíku, kde měly pod oknem bednu s dřevěnými špalíčky. Venku znova silně se rozdeštilo.
"Copak ve čtvrtek," šeptal Kája, "to já vím, že za chvíli nás sami pošlou do lesa, ale ta krupková kaše! To budou mít ledviny hlad! Nedostanou vůbec nic. Česnek zůstane v hubičce a krupky pomaloučku polezou do žaludku a zejtra pořád budeme myslit, že kousáme česnek."
"Do hajnovny vzkážu, co jste provedli, aby vám k večeři nedali vůbec nic," ozvala se paní lesní mezi dveřmi.
Kája zrovna postavil ze špalíčků loupežnický hrad. Zdeňa chtěla něco přidat, strčila do "základů" a špalíčky se s hlukem sesypaly. Kája je chtěl zachytit, ale jak se vzpřímil, vrazil ramenem do dřevěného věšáku, v němž trčely plechové pokličky, věšáček se vypnul a poklice s ohromným hlukem křáply o zem.
Paní lesní se chytla za hlavu a vykřikla: "S vámi už to dnes není k vydržení! Jsem z vás celá nervosní. Kdyby tak nepršelo, sama vás vyhodím ven."
Kája se s účastí na ni podíval: "Zrovínka jako pan řídící, vzácná paní! Taky je morvésní a nejspíš musí do oratorium. Mohla by tam vzácná paní s ním anebo do pemse."
Pod otevřeným oknem hlaholivě se rozesmál pan lesní. Paní se rychle otočila mezi dveřmi, přibouchla je a vyběhla na chodbu.
"A to slyším pěkné věci, maminko! Kája tě posílá s panem řídícím na oratorium."
Paní ho zatáhla do pokoje. Tam teprve se i ona rozesmála a nakonec řekla: "Já vím, že děti neměly špatného úmyslu, ale potrestány býti musí. K večeři dostanou krupkovou kaši a ve čtvrtek se nesmějí z domu hnout."
"No, to první budiž! Ale celý den se nehnout z domu, maminko? V půl dvanácté už je vystrčíš ty sama ze dveří. Ale půjdu jim domluvit." Dřív šel poslechnout pod okno.
Kája vykládal Zdeně: "Musíme se před večeří něčeho najíst, aby se nám už té kaše moc nikam nevešlo."
"Bodejť," řekla Zdeňa. "U nás jsme dnes ani nesvačili. Musíme si říct!"
Pan lesní se vztyčil u okna: "Vy jste nesvačili? No, svačinu dostanete, ale k večeři ta krupková vás nemine. A děti! Víckrát ať vás nenapadne provádět takové nepříjemnosti jako dnes."
"Tatínku, prosím vás, kupte mi dřeváky!"
"Dřeváky?" podivil se pan lesní. "Tamhle u chléva jsou troje, vyber si!" A šel do kuchyně: "Maminko, děti nesvačily."
Za chvíli děti seděly u svého stolečku.
"Maminko, prosím vás, ať mi koupí Týna v Lážově dřeváky!"
Nejdřív se paní lesní smála, pak se začala zlobit. Zdeňa se domáhala dřeváků, a nakonec z ní vyhrklo, že Kája půjde zítra do školy v dřevákách a ona taky.
Paní lesní trhla koutky rtů a obrátila: "A to je jiná! To on Kája něco doma provedl a za trest dostane, dřeváky. Promáčel všecky botky, to bude to."
Kája se zrovna v duchu hrozně divil, jak to mohla vzácná paní uhodnout, a ta zrovna řekla: "Kája je dostane, protože zlobil, a ty taky. Oba z trestu, rozumíš? Týno, dojdeš pro ně!"
A pan lesní dodal: "Ať se v pátek leje jako z konve, půjdete v dřevákách! A zítra ani krok z domu! Maminko, vař tu kaši! A vy si jděte vedle hrát, ale potichu!"
Dětem se ani moc do hry nechtělo. Až si vzpomněla Zdeňa, že by mohli louskat ořechy. Tamhle na zdi visí dva pořádné plátěné sáčky.
Zdeňa otvírá dveře: "Maminko, prosím vás, smíme si vzít pár ořechů?"
"I vezměte, ale opatrně je sundejte se zdi!"
"Heleď, Zdeňo, mohli bysme třeba dělat krupobití. Tamhle v koutě je srovnáno kolik rovných plechů. Nastavíme je pod sáček, vlezem si na lavici, já podržím zespodu, ty rozvážeš provázek, trochu to nahneme a pár si jich shodíme na plechy. To budeš koukat, jak to bude bubnovat. Ale jen málo! Víš, že je vzácná paní taky morvésní. To bude jako nic."
Plechy jsou rozloženy po zemi, Kája drží, Zdeňa rozvazuje. Ale veliký sáček je provázkem přivázán ke skobě. Teď se uvolnil, ořechy zaharašily, hořejší půlka sáčku se převážila. Ořechy se zrovna v proudech lily na plechy.
Kája se polekal, povolil ruce, a co v sáčku zbylo, s ohromným hlukem dopadlo na plechy. Kája sešinul se na kraj židle, ta se nazvedla, Zdeňa se chytla oběma rukama druhého sáčku s ořechy, a zavázání povolilo. Kája sletěl se židle do ořechů a pokliček s hroznou ranou. Za ním a na něho sypaly se ořechy z druhého sáčku a sletěla i Zdeňa zrovna na Káju. V tu chvíli vrazili do dveří lesních i Týna. Protože viděli, že se dětem nic nestalo, byli by se s chutí zasmáli, zvláště když Kája probíraje se z ořechů a pokliček prohodil: "Počkej, Zdeňo, ty dostaneš!"
Zdeňa, která už seděla na zemi a držela si loket, řekla: "Kdo chtěl dělat krupobití - já?"
Paní lesní s Týnou se vytratily, a pan lesní, který stál jen tak bokem mezi dveřmi a díval se po stropě, dodal důrazně: "Venku prší, tady děláte jen darebáctví a neplechu. Já musím mít ke své práci ticho, do večera jsou ještě dvě hodiny, já vás zavru na půdu." Také hned otevřel dveře, vedoucí ke schodům u půdy, a děti šly. Pro jistotu se zeptal v kuchyni: "Není na půdě docela nic, co by tam mohly zničit nebo čím by si mohly ublížit?"
"Nic, vzácný pane! Jen horko, čtyři zamčené kufry a obilí."
Copak půda v lesovně! Čistá a rozlehlá, a děti tam samy ještě nikdy nebyly. Jen za Týnou tam někdy zaběhly. Sedly si na trám...
"Tak co bysme dělali?" ptal se Kája.
"Nejdřív se podíváme, co tu je," nevěřila Zdeňa tvrzení Týny, že jen čtyři kufry a obilí. "Heleď, Kájo, tamhle nahoře na trámu jsou přivázané králičí kůže."
"Hm, jsou! Vycpané slámou, aby vyschly. Pane, ty jsou asi suché! Já bych je třeba sundal, natáhl bych je na ruce a nohy a dělal bych třeba hrocha."
"Hrocha?" divila se Zdeňa Kájově moudrosti. "Co je to, hroch? To on má králičí nožičky a ručičky?"
"No, to nemá. To páťáci mají ve třídě na obrázku hrocha, ten ti má nohy! No, vypadá asi, no, asi jako velká kravička, jenže jináč," pokoušel se Kája dosáhnout kůži, a šlo to. Shodil je všechny. Zdeňa že taky bude dělat hrocha. Tož Kája dřív jí navlekl kůžky na ruce a nohy, přivázal je kousky provázku, potom sobě. Ale to pořád ještě nic nebylo, třeba Kája pobíhal po čtyřech.
Zdeňa řekla: "Máš moc člověčí hlavu, a to nic není."
Kája se rozhlížel: "Heleď, tamhle je moučnice! Třebas bys mě mohla trochu pomoučnit." Otevřeli víko hluboké truhly. Bylo tam mouky jen málo, jen tak na dně.
"Dosáhneš tam, Zdeňo?"
"Kdepak!"
"Tak já sám," přehnul se Kája přes okraj moučnice. Protože důkladně, to se ví, že se tam překulil. Trochu mu zadunělo v hlavě, ale to hned přestalo.
"Jéje, Kájo, tys tam spad'!"
"Ba ne, to já schválně," zalhával Kája svůj pád.
"Tak se tam otoč, ať nejsi tak člověčí!" radila Zdeňa, a Kája se točil.
Zdeňa dostala nešťastný nápad. Na půdě vždycky pro všechny případy měli nádobu s vodou a hrnek. Zdeňa nabrala a ulévala na Káju. Což o to, příjemné to bylo! Na půdě bylo nesmírné teplo. Ale voda s moukou smíchaná měnila se v řídké těsto, a Kája zavolal: "Teď už je ze mne hroch a budu tě honit." Vyšvihl se z moučnice a Zdeňa s radostným pokřikem před ním utíkala. Pane, to byla honička! Kolem komínů, přes trámy, sem tam.
Pan lesní se zabral do účtů. Jako ve všem vždy, byl svědomitý i teď. Poliboval si v duchu: "V tichu se to dobře počítá." Na děti zapomněl. Za chvíli slyšel bouchnutí. To Kája se vyšvihl z moučnice. V druhé chvíli slyšel pravidelné dunění. To děti se honily po půdě. Rozvířily prach, výskaly, Zdeňa křičela když Kája po ní vztahoval ruku, seskakovala s trámů. Kája si namočil ve vodě ruce, na nichž byly přivázány kůže, Zdeňa ho předskočila, postrčila, a už se válel v hromadě žita, když vyběhl na půdu pan lesní. Chtěl se začít hodně zlobit, ale když se podíval na Káju, polepeného smáčenou moukou, plného teď zrní, zamračil se, zahrozil a honem se vracel. Se schodů se ozval: "Uvážu vás ke stolu!" Nahlédl do kuchyně: "Už jste vypraly ty záclony? Tak tam teď vyperte Káju a Zdeňu taky! "
Kája se potýkal s provázky a ne a ne je rozvázat, když přiběhla Týna. Spráskla ruce, stáhla kůže, proklepla je, otřela, jak se dalo, stáhla je i Zdeně, třepla oba přes ruce a řekla: "Dolů se umýt, a hned!"
Paní lesní si je zavolala "na slovíčko" do pokoje. "To bude slovíček," pomyslil si Kája. A bylo! Děti musily slíbit, že budou už docela hodné. A potom už nesla Týna každému talíř krupkové kaše. Zdeňa odtáhla nosíček a Kája byl nápadně brzo hotov s modlitbou před jídlem. Nabral si malou lžičku a pomalu jedl. Zdeňa kroutila hubičkou.
"Ta je sytá," povídá Kája.
"Ani ne tak sytá jako zdravá," řekla Týna. "Nedostaneš choleru.!"
"Já bych ji taky ani nechtěl. Ta musí pálit! Povídal tuhle tatínek: Jestlipak víš, maminko, že teta kovářovic pila dnes u Štulců 'choleru'? Že si radši neuvaří praženku pro starý žaludek!"
Paní lesní stiskla rty: "To není cholera, to je likér Morella. Cholera je zlá nemoc. Tož radši honem jezte, ať ji nedostanete!"
Kája měl "krupkové" už zřejmě dost. "Tak vida! A to si, vzácná paní, honem taky vezměte od Zdeni a Týna může dojíst tohle, abyste ji nedostaly. A kousek můžete nechat vzácnému pánovi."
Protože mu nikdo neodpovídal, jen Týna horlivě hrabala lopatkou v kamnech a paní lesní brousila nůž o hrnec, vzdychl: "To to ňák stydne, vzácná paní! Naše maminka říká, že do studeného jídla nic není. To nic nevydá. A hubička mi už čpí jako - jako - jako hroch. My jsme si dnes, vzácná paní, hráli na půdě na hrocha."
"Mlč a jez! Z kaše se ještě kouří," řekla Týna. "A ty, Zdeňo, taky! Zrovna jsi dvakrát nabrala."
"Tak jsem si ani nevšim', Týno, že se z ní kouří. Jistě! A to musíme čekat, až vystydne. Naše maminka říká: Jen ne moc horké jídlo! To by ti popraskala na zoubkách 'glazúra'. Jéje, Zdeňo, poj ď honem uklidit ty pokličky a ty ořechy! Týna by měla večer nohy samou skořápku!"
A než se paní lesní i Týna vzpamatovaly, děti horlivě sbíraly ořechy a nasýpaly je do sáčků. Nemohly ovšem říkat ničeho, protože děti si musily vždycky uklidit všecko, co rozházely. "Vzácná paní, už by se jim to mohlo odpustit. Já bych jim přinesla mléko nebo polévku."
Ale paní lesní řekla: "To nejde, Týno! Pán to schválil, dnes už nic nedostanou."
Za chvíli bylo v pokojíku uklizeno. Sáčky stály opřené o zeď, pokličky dívaly se hloupoučky do světa s dřevěného věšáčku. Kája chytil koště a zametal. Za chvíli hlásil: "Už je to, prosím, uklizeno, a já abych zas běžel domů. Naší mamince se jistě dnes po mně stýská. Tak dej Pán Bůh dobrou noc, pozdravujte doma a buďte všichni zdrávi!" Než se kdo nadál, vyklouzl ze dveří a uháněl domů. Vzpomněl si sice na Zdeňu, co si tam asi s talířem "krupkové" počne, ale pomyslil si: "Ona by od krupkové od nás taky utekla."
Pan lesní s humorem vykládal v hajnovně, co dnes děti tropily, ale také dodal, ať dnes už Kájovi ničeho nedávají, že přece jen podruhé by mohly zas něco podobného provést.
Maminka hajná také věděla, že nemyslily zlého, ale přece se na Káju zlobila. A jak přiběhl se slovy: "To se mi po vás stýskalo, maminko," řekla: "Mně ani trochu. Maminkám se stýská jen po hodných dětičkách a ne po takových uličnících, jakým jsi ty. Já se jen divím pánovům, že dovolili, aby Zdenička s tebou kamarádila. Taková to byla tichá, hodná holčička, a taky už zlobí. Když to půjde takhle dál, děti, děti, modlete se, aby vám Pán Bůh věku ukrátil, jako to říkala nebožka babička, když jsme dováděly na peci."
"A jéje, maminko, tak vy jste taky zlobila?"
Maminka si v duchu pomyslila, tímhle že si neposloužila. Proto hned obrátila řeč: "Zítra nesmíte na krok z domu! Buď budete tady nebo v lesovně, ale žádné přebíhání a nic takového!" "Co, maminko, aby nám Pán Bůh ukrotil 'vněku'?"
"Už dej pokoj, pomodli se a spát!"
"Ju, maminko, spát, když mi kručí v ledvinách a hubičku mám plnou česneku!"
"Máš-li hlad, v troubě je krupková kaše."
"A jéje! Vy jste, maminko, taky dělala krupkovou? No, kdyby přišla chorela, ta by se lekla a hned by utekla. To je krupek! A což toho česneku!"
"A což těch řečí, Kájo! Už jsem řekla!"
Kája klečí a chce se modlit, ale pořád myslí na něco jiného. Maji se modlit, aby jim Pán Bůh ukrotil vněku, a neví, co to je. A chorela není pití, chorela je zlá nemoc a nemá ráda krupky s česnekem. On taky ne. Když jej s maminkou sázejí na zahradě, říká: "Už dost, maminko, třeba by se do něj daly housenky." A maminka říká: "Česnek není karfiol, a sázej a mlč!" Jen to je mu divné, že ten, kdo je už velký, pořád říká těm malým: "Dělej a mlč!" "Sázej a mlč!" "Piš a mlč!" "Počítej a mlč!" Nebo jako o procesí řekla teta Čížkovic: "Mlč a zpívej!" Jako by to šlo! A Kája se při té vzpomínce zasmál.
"A to je mi divná modlitba," řekla maminka, "když se při ní směješ. Znova a pořádně!" A sáhla na skříň po proutku. "A hlasitě!"
Tož Kája se modlil hlasitě a až na konec zašeptal: "Pane Bože na nebi, vněku mi neukroť, protože já nevím, co to je!"
Kája leží na postýlce a vzdychá. Zatrápený česnek! Pořád se mu zdá, že má plnou hubičku česneku. "Maminko, prosím vás, je jablíčko jídlo?"
Maminka trochu usmířená upřímnou modlitbou Kájovou neprozřetelně odpovídá: "Jablíčko? A to je než ovoce, to nic není!"
"To jsem rád, maminko, prosím vás, přineste mi ňáké, ať přestanu vonět ten česnek!"
Co měla maminka dělat? Přinesla dvě pěkná letní jablíčka. Kája je schroustl, zaliboval si, že jsou tuze dobrá, a usnul. V lesovně to dopadlo hůř. Kája přece jen snědl skoro půl talíře krupkové, ale Zdeňa jen tak ďobla. A ne a ne! Že nechce. Že chce koláč od oběda. Dostala proutečkem.
Neklidně bylo nad krajem. Maminka Noc se večer zlobila. Chlapečkové-větříčkové nechtěli poslouchat. Poručila jim spát, ustlala jim růžové postýlky, natřásla peřinky a chlapečkové-větříčkové pořád se honili, pořád si povídali. Maminka Noc se rozzlobila, chytila jednoho chlapečka-větříčka za druhým, každému jich pár našupala stříbrným proutečkem, otevřela dveře a všechny je vystrčila za ně: "Dobrá! Když nechcete jít spát, budete se honit do svítání po lesích!"
A tož větříčkové se honili, hádali, a potom už se jim chtělo spát. Zlobili se, že mají doma zavřeno a maminka Noc jim klíče nedala. Proto, když Kája se probudil a zadíval se ven, hned si pomyslil: "A to je dnes venku k ničemuž. Mráčky se honí, střechy jsou lesklé, to ono prší každou chvíli."
Jakž by ne? Synkové maminky Noci sháněli drobné mráčky, profukovali je, proháněli je, až ti začali plakat. Jejich nesčetné slzy padaly na střechy, lesy a zem jako drobný déšť.
Když se Kája v postýlce obrátil, aby pokračoval ve spaní, napadlo ho, že je čtvrtek. Panečku, jindy ve čtvrtek děti nemohly dospat, jen aby hodně užily lesů a slunce, dnes budou smět býti jen v lesovně nebo tady.
"To nebude vůbec žádný čtvrtek," vzdychl Kája a usnul nanovo.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 28.05.2013

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­