Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Václav Černý se narodil 26. 3. 1905 v Jizbici u Náchoda a zemřel 2. 7. 1987 v Praze. Byl to český literární kritik a historik, překladatel a vydavatel. Pocházel z učitelské rodiny, jeho otec Václav Černý (1862-1941) se také zabýval literární historií, zejména životopisem Boženy Němcové, překládal z francouzštiny. Po absolvování gymnázia (Náchod, Dijon) vystudoval na UK bohemistiku a romanistiku. V letech 1931-1934 působil v Ženevě jako docent na Kalvínově univerzitě pro obor srovnávací a obecné literatury, od roku 1936 přednášel na univerzitě v Praze a v Brně. Po uzavření vysokých škol působil jako středoškolský profesor, pro účast na protifašistickém odboji byl v roce 1944 uvězněn. Po válce pokračoval ve vysokoškolské pedagogické práci, z politických důvodů však musel v roce 1950 fakultu opustit, byl i vězněn (1952-53), po osvobozujícím rozsudku pracoval na podřadnějších místech v ČSAV do roku 1968, kdy se opět vrátil na Filozofickou fakultu UK. Se změnou politických poměrů souvisí i jeho nedobrovolné penzionování v roce 1970 jako osoby nežádoucí pro účast na "Pražském jaru". Nemohl pak už veřejně pedagogicky i vědecky vystupovat, jeho texty byly vydávány v samizdatu a exilových nakladatelstvích.

Černý debutoval roku 1928 studií v časopise Host, dále publikoval recenze a studie o románské, později i české literatuře v řadě našich i zahraničních periodik. Založil a redigoval Kritický měsíčník (1938-42, 1945-48). Během války stál jeho časopis blízko mladé existenciálně orientované generace (Jiří Orten, Kamil Bednář), z filozofického i literárního zájmu o existencialismus vyplynuly i jeho vědecké studie První sešit o existencialismu (1948), Druhý sešit o existencialismu z téže doby mohl být vydán až roku 1992. Účastnil se i literárních diskuzí o charakter poválečné kultury, hájil naši příslušnost ke kultuře západní, i když byl otevřen i vlivům ze strany východní, ruské a sovětské. Zdůrazňoval nutnost svobodného rozvoje osobnosti v demokratickém prostředí (Boje a směry socialistické kultury - 1946). Podobně jako jeho učitel F.X.Šalda významně podtrhoval roli tvůrčí osobnosti jako záruky uměleckých i mravních kvalit literatury (Osobnost, tvorba a boj - 1947). Přes nepřízeň režimu se Černý i v dalších letech věnoval literárně historické práci. Zaměřil se na otázky starší literatury české i evropské (Staročeská milostná lyrika - 1948, Staročeský Mastičkář - 1955, Lid a literatura ve středověku, zvláště v románských zemích - 1958). V době politického uvolnění v druhé polovině šedesátých let, kdy mohl publikovat v časopisech jako kritik a v nakladatelstvích jako editor a autor doslovů, vyšly jeho soubory prací o světové literatuře - Studie a eseje z moderní světové literatury (1969) a Studie ze starší světové literatury (1969). Autorovy názory na funkci literární kritiky shrnuje knížka Co je kritika, co není a k čemu je na světě (1968). Monografickou pozornost věnoval Černý některým významným představitelům české kultury (např. Čapek, Němcová, Hora, Seifert, Hrabal). Pro poznání Černého osobnosti, jeho názorů i politicko-společenských souvislostí je podnětná memoárová trilogie Paměti, vydaná nejdříve v Torontu, pak v Brně (1992-94). Překládal z literatury francouzské, španělské, italské aj. Objevil neznámé hry barokního španělského dramatika P. Calderóna de la Barca. Reprezentativní výbor z Černého tvorby představuje dvoudílná Tvorba a osobnost (1992-93).