ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

   
­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 1.11
Hodnoceno: 9x Prosím, ohodnoť práci

Už nikdy nebude chodit...

Když jsem se ráno probudila, venku bylo bílo. Sníh byl všude. Ležel na zemi jako velká těžká duchna naplněná peřím. V koruně stromu zazpíval malý ptáček. Pak začal poskakovat po větvi a shodil tím celou lavinu sněhu na velikého kosa, jenž se snažil vyhrabat ze zmrzlé země alespoň malou žížalku. Rozzlobeně se oklepal, a pokračoval v nekonečné práci. Musela jsem se zasmát. Zafoukal lehký větřík, a jako by to přivolal, k zemi se začaly snášet další vločky.
Pokud to takhle bude pokračovat, do večera bude metr sněhu, pomyslela jsem si.
I přes dvojité sklo v okně jsem cítila tu opojnou, studenou vůni zimy. Tak přeci jen budou Vánoce bílé!

Přestože bylo ještě docela časně ráno, do parčíku, na který jsem měla krásný výhled, se začaly sbíhat děti. Dováděly a vesele si užívaly sněhu. Malé i větší. Bez rozdílu. Ti mladší začaly stavět panáky ze sněhu nebo se jen tak válet. Starší vedly zuřivou koulovačku. Nebylo poznat, kdo je spojenec a kdo nepřítel. Asi to nebylo důležité.

Některé děti si s sebou přinesly boby nebo sáňky. Ale nebyl tu moc velký kopec, proto ježdění brzy nechaly, a přidaly se k ostatním. Starostlivé maminky nespustily oči ze svých ratolestí, a co chvíli jim povytáhly kalhoty nebo zastrčily triko, aby se snad den před Vánoci ještě nenastydly. Bylo zajímavé sledovat nepřetržité dění, křik a smích za oknem. Bylo to příjemné. Uklidňující.

Po chvíli mě ale přeci jen přestalo bavit dívat se na děti, které se během té nepříliš dlouhé chvíle stačily proměnit ve sněhuláky. Navíc mě rozbolela noha. Jednu ruku jsem tedy natáhla po berlích a druhou se opírala o parapet, abych snad neupadla. Opatrně jsem berle vsunula do podpaží a vzepřela se. Stále mi dělalo problémy udržet se na nohou. Pro chůzi o berlích člověk potřebuje sílu v rukách, a té jsem měla pramálo. Vyhodila jsem nohy před sebe a jemně dopadla na zem. Pak jsem na zlomek vteřiny přenesla váhu na "zdravější" nohu a posunula berle vpřed. Tento krok jsem musela opakovat celkem osmkrát, abych došla k posteli. Opřela jsem berle o zeď a svalila se do postele. Ještě štěstí, že nebyla vysoká. Konečně mi bylo zase dobře.

Nebyla jsem v pokoji sama. Na posteli vedle mne ležela jedna žena. Přišla sem celkem nedávno. Asi o dva týdny později než já. Nevypadala, že by jí bylo nějak moc zle. Měla velký, milý obličej. Chovala se ke mně laskavě a často se mnou i prohodila pár slov. Nikdo jiný tu nebyl. Jen ještě jedna postel, zející prázdnotou a trpělivě čekající na pacienta. Obě dvě s mou sousedkou jsme byly připoutány k lůžku a až na těch pár kroků po pokoji jsme se nemohly ani hnout.

"Mrzí tě, že nemůžeš být taky venku jako ostatní?" zeptala se mě nečekaně.
Pokrčila jsem rameny a netušila, co na to říct. "Ani ne. Už jsem si zvykla." Rozhodla jsem se, že si budu hrát na velkou.
"Zítra je Štědrý den. Těšíš se?"
"Docela jo. Přijdou máma s tátou. Jsou tu málokdy."
Neodpověděla. Zřejmě nevěděla jak dál. Nechtěla se mě žádným slovem dotknout. Mně bylo ale jedno, jak přede mnou o mně lidé mluví. Já si připadala docela stejná jako ostatní děti. Akorát jsem momentálně nemohla chodit. Nic víc. Za pár týdnů se mi nohy uzdraví, a bude to. Každý občas onemocní. Já jsem teď nemocná možná trochu víc, ale to nemění nic na tom, že se co nevidět uzdravím. Taky už bylo na čase. Ležela jsem v nemocnici celý měsíc!
Ale měla vlastně pravdu. Tolik jsem chtěla být venku, a užívat si zimních radovánek jako zdravé děti! Proč ale být pro to smutná? Nač plakat? Vždyť slzy a pláč člověka z lůžka nezvednou. A navíc, takových zim ještě bude...

Na Štědrý den bylo vše jiné. V parku si už nehrály děti. Všechny byly doma a slavily s rodinou nejkrásnější svátky v celém roce. Jen já ne. Bylo mi proto trochu smutno. Nebylo co sledovat. Chtěla jsem prožívat štěstí těch ostatních, alespoň nepřímo, když to jinak nešlo. Brzy jsem se ale rozveselila. Už za chvíli přijdou rodiče! Jen na večer tu se mnou nebudou. To tu budu zase sama samotinká. A budu myslet na to, že zatímco ostatní netrpělivě vyčkávají příchodu Ježíška, já tu zase budu ležet a ležet. Sama a sama.

Na chodbě už byli rodiče. Slyšela jsem jasně jejich hlas. A maminka už ťukala na dveře. Chystala jsem se k radostnému výkřiku: "Dále!", když mě přerušilo bouchnutí. Dveře byly rozražené dokořán a přicházela bílá delegace. Vizita. Ach, jak já jsem ji nenáviděla. Ten oslizlý doktor po mně bude zase jezdit ledovým sluchátkem, bude mi mačkat nohu, a to bude bolet. A jak! Nejdřív se delegace zastavila u mé laskavé sousedky. Litovala jsem ji, že musí přijít na řadu první, a klidně bych se pro ni byla i obětovala, ale jí doktor zřejmě vůbec nevadil. Chvíli se nad ní skláněl. Neviděla jsem, co dělá. Jen dával sestře tiché rozkazy, cože má zapisovat. Pak se napřímil a oznámil pacientce: "Jste téměř v pořádku, paní. Po Novém roce vás snad pustíme domů."
Pak přistoupil ke mně. "Tak jak se daří, slečno?" zeptal se mě v žertu, ale ani nečekal na odpověď a zmáčkl mi tu "horší" nohu tak, že jsem téměř vykřikla bolestí. Naštěstí jsem se ovládla.
"Bolí?" zeptal se.
S vykulenýma očima jsem přikývla. Bála jsem se, že kdybych otevřela pusu, musela bych začít křičet.
"Pište, sestro!" Pak řekl samá nějaká složitá cizí slova, kterým jsem nerozuměla, a beztak bych je ani nedokázala zopakovat. Usmál se na mě. "Budeš v pořádku," slíbil mi. Nevěděla jsem, proč to říká. Nikdy mi nic takového nesděloval. Mělo to snad znamenat, že mě pustí domů?

Pak se za vizitou zavřely dveře. Slyšela jsem, jak doktor pozdravil maminku a taťku. Pak řekl něco, čemu jsem nerozuměla. Ztišil hlas. "Bojím se, že už nikdy nebude chodit. Zranění je příliš velké."
Ztuhla jsem. Opravdu řekl, že už nikdy nebudu chodit? Mluvil vůbec o mně? Už nikdy nebude chodit. Už nikdy nebude chodit...

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Katy222, 06.12.2013

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Už nikdy nebude chodit...

Buďte první, kdo přidá komentář.







MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­