Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tisknu ucho ke dveřím a poslouchám, jestli za nimi někdo není. Asi minutu skoro nedýchám, abych zaslechl i ten sebenepatrnější zvuk. Ale je to v pořádku. Slyším jen zběsilý tlukot mého srdce. Šmátrám ve tmě rukama po dveřích a hledám kliku. Jsem tak nervózní, že ji nemůžu najít. Konečně, mám ji! Teď jen nevrznout. Pěkně pomaloučku ji stlačit dolů (trvá to celou věčnost), aby se uvolnila západka a já mohl otevřít dveře.
A je to tu. Tenkou škvírou vidím jeden ze sloupků starého kamenného zábradlí. Postupně otvírám dveře stále víc a víc, ovšem jen natolik, abych se jimi mohl protáhnout. Nemám dostatek odvahy na to, abych je rozevřel dokořán. Ještě než vyjdu z relativního bezpečí pokoje se rozhlížím, jestli venku opravdu někdo není. Ale je to v pořádku. Pár rychlých kroků a stojím na koberci, který se táhne celým ochozem, jež se tyčí v několikametrové výšce nad podlahou velké haly. Nesmím zapomenout za sebou zavřít dveře. Opakuji stejný postup, pomalu přivírám dveře ke stěně, klika putuje dolů a zase nahoru. Už po druhé mi spadl velký kámen ze srdce. Klika na mně ani tentokrát neupozornila táhlým zaskřípěním.
Pomaličku a hlavně potichu se plížím po koberci směrem ke schodům do přízemí. Chlupy koberce mě lechtají na bosých nohách a mezi prsty. Na každém kroku se na chvíli zastavuji a naslouchám hlubokému tichu tohoto domu, které je téměř neznatelně rušeno pouze mým pohybem. Po asi patnácti krocích hledím do temné hlubiny dřevěného schodiště. Bylo to jen pár metrů od dveří mého pokoje, ale mám pocit, že jsem sem šel mnoho hodin.
Musím dolů. Musím sejít po dřevěných schodech, abych byl zase o něco blíž tomu, čemu ani teď nemůžu odolat a pohrávám si se svým osudem. Kdyby jen byla nějaká jiná cesta dolů. Dřevěné schody! Pomalu spouštím špičku levé nohy na první schod. Nejdřív lehký dotek palcem, pak zbytek prstů. Postupně spouštím celou klenbu chodidla, dokud na schodu nespočívá celé. Zatím vše proběhlo v tichosti, pořád však stojím celou vahou na pravé noze. Bojím se zatížit hladký dřevěný povrch byť jen o chloupek více než je tomu dosud. Ale musím jít dál. Neskutečně pomalu, téměř neznatelně, přenáším váhu z pravé nohy na levou. Srdce mi buší jako o život, nervy mám napnuté k prasknutí a pekelně se soustředím na každý pranepatrný pohyb. Teď! Teď už ten schod musí zavrzat! Ale ne, zůstal stále stejně tichý.
Už stojím celou svojí vahou na prvním schodu. Podařilo se mi nenarušit dosavadní hrobové ticho, jenže pouze za cenu zničujícího duševního i tělesného vypětí. Ale těch schodů je ještě tolik! Pomalu přemisťuji pravou nohu nad druhý schod a pokouším se o to samé, jako před chvílí. Mám pocit, že schodiště přede mnou neubývá, že se natahuje. Snad ho nedokážu sejít ani do konce svého života. Ale síla, jež mě táhne dál, vše přehluší. Dál a dál se potýkám s jedním schodem za druhým vědom si toho, že balancuji na tenkém laně nad propastí. Každou chvíli může jedno z prken vyloudit ten strašný zvuk, který by byl koncem mých nadějí.
Uplynuly další nekonečné chvíle strávené na zrádném schodišti. Nevím jak, ale dostal jsem se až dolů. Čas už je pro mne pouhé slovo bez dalšího významu. Už nevím, co je to čas, ani si neuvědomuji, jak plyne. Zdolávám poslední schod - další krátký okamžik trvající celé věky. Konečně obě mé nohy spočinuly na podlaze haly v přízemí. Musím si chvíli odpočinout, jelikož jsem zcela psychicky vyčerpán. Nemůžu se ani zhluboka nadechnout, protože by to bylo příliš slyšet. Několik metrů přede mnou - posledních pár kroků - jsou dveře, kterými musím projít.
Zpocená chodidla se mi lepí ke dlážděné podlaze. Ve skutečnosti jsem celý zalitý mrazivým potem. Každým krokem se blížím k oněm těžkým dubovým dveřím, které chrání to, co mě samo k sobě přitahuje. Každým krokem se však také zvyšuje pravděpodobnost toho, že udělám byť jen jeden neopatrný pohyb a stane se něco strašného. Jen těžko ovládám své rozrušení a pohyby natolik, abych si mohl být jist svým relativním bezpečím.
Poslední dveře! Opatrně a s posvátnou úctou sahám na masivní tepanou kliku. Je třeba nemalé síly k jejímu ovládání. Pomalu se ale sune dolů, aniž vydává jediný zvuk. Pozvolna a s námahou pohybuji těžkou masou ušlechtilého dřeva zavěšenou na třech bytelných kovových pantech. Už vidím dovnitř. Ano, je tam. Visí na zdi ve svém majestátním zdobeném rámu. Ono tajuplné zrcadlo?