ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 3.00
Hodnoceno: 2x Prosím, ohodnoť práci

Ztracené roky

Byla možná neděle. Avšak v návalu žalu jsem nevnímala den, hodinu - nic. Pouze jsem čekala na příchod mého milého. To, co vím jistě, je, že už tu dávno měl být!

Konečně přichází. Ve tváři má zapsaný výraz zděšení a smutku. Takhle jsem ho ještě neviděla. Znám ho již dvanáct let a chodíme spolu tři roky. Vždycky mě k sobě přitiskl a jemně políbil na tvář. Milovala jsem jeho přivítání. Nikdy mi nepřipadalo všední, pokaždé mě vítal se stejným zapálením. Ale dnes tomu bylo docela jinak. Přišel a objímal mě. Bylo to nekonečné. Nechápala jsem, co se děje. Vypadalo to, jako by to snad mělo být naposledy, co mě drží v náručí. Po dlouhém vítání se ode mne vzdálil a řekl: "Marijánko, moje nejdražší. Nechci to ani vyslovit..."
"Co se stalo?" zeptám se vyděšeně.
"Povolali mě do války. Musím sloužit v armádě, dokud někdo nerozhodne, abych se směl vrátit."
Chtěla jsem vykřiknout, na něco se ho zeptat nebo ho zamknout do bytu a nikam ho nepustit. Jediné na co jsem se však zmohla, byl pláč. Dlouhý, usedavý, neutěšitelný pláč. Opět mě objal a určitě se mu chtělo plakat také. Přesto to vydržel a z tváře mu neskanula ani jediná slza. Dělal to kvůli mně. Chtěl mě podržet. V tu chvíli jsem mu byla nesmírně vděčná. Když mi došlo, že ho dlouho neuvidím a možná už nikdy, opětovala jsem jeho objetí a držela jej nejpevněji, co mi mé křehké ruce dovolily. Stáli jsme tam takhle spolu, dokud to šlo.

Druhý den jsem ho doprovázela k vlaku. Slzy v očích jsem měla od včerejšího dne pořád. Nikoho jsem nikdy nemilovala stejně jako jeho. Nikdo z lidí mi nebyl tak blízký. Chtěla jsem s ním být každou chvíli, co přijde. Ale teď? Když jsem si tato fakta uvědomovala, můj pláč neznal konce.
Když jsme došli k vlaku, zbývalo nám asi deset minut do odjezdu. Čekala jsem, jestli něco řekne. Bylo to pro něj možná těžší než pro mě.
"Marijánko, budu na tebe stále myslet. Napíšu ti vždy, když to bude možné. Budu bojovat pro tebe. Vydržíš na mě čekat?"
Nechápala jsem, jak se vůbec může na něco takového ptát. Přesto jsem mu odpověděla alespoň kývnutím hlavy. Neodkázala jsem skoro nic říct.
"A... Co když...se nevrátím?" vyřkl otázku, kterou jsem nechtěla slyšet. Doufala jsem, že alespoň on nad něčím takovým nepřemýšlí. Ale myšlenka nás obou na to byla velice silná. Vždyť kolik mužů se vrátí z války!?
"Budu čekat!" ujistila jsem ho. Nevěděla jsem, co mám odpovědět. Ale snažila jsem se mu dát naději.
Naposledy se na mě usmál. Vlak byl přichystán k odjezdu. Musel jít. Naposledy mi pevně stiskl ruku. Dal mi polibek na tvář. A povzbudivě se na mě podíval.
"Já se ti vrátím!" ujistil mě.
"Věřím ti," řekla jsem přesvědčivě, ale bála jsem se čím dál víc.
Nastoupil dovnitř, dveře zaklaply. Pak už jsem jenom přes nával slz viděla rozmazaný vlak mizící v dáli. Mávala jsem mu, přestože jsem jej neviděla.

Pomalu jsem se loudala směrem k domovu a cestou nevnímala okolní svět. Pořád jsem si opakovala jeho poslední slova: "Já se ti vrátím!"
Budu na něj čekat a mezitím budu vydělávat, koupím nám dům a zdokonalím, co se dá. Třeba potom zapomenu na to, že jsem sama.
Jakmile jsem se vrátila domů, rodiče tam ještě nebyli. Padla jsem na postel a vracela si naše předešlá setkání. V posledních týdnech jsme spolu plánovali naši společnou budoucnost. Už i svatbu. Proto, až se vrátí, budu připravená na všechno, co jsme společně naplánovali. Po nějaké době jsem usnula.

Ráno jsem se vzbudila poměrně brzy a hned začala pracovat na svém novém projektu. Rodiče jsem do plánu zasvětila hned, jakmile se vzbudili. Viděli, jak se trápím a slíbili mi, že mi pomůžou, co to půjde.

Další dny jsem netrpělivě vyčkávala na dopis. Po dva týdny se nic nedělo. Začínala jsem mít strach. Pracovala jsem bez přestání několik dní i nocí. Díky práci jsem byla plně zaměstnaná, ale myšlenky na něj jsem se nemohla zbavit. Všechny rozdělané projekty jsem stihla dokončit za jediný týden. Následující týden jsem pokračovala ve svém tempu a začala pracovat na několika nových zakázkách. Práce pořád přibývalo a já jsem stále měla co dělat. V těch dnech jsem nevěděla, co je to spánek. Takhle to šlo asi měsíc. Dohromady jsem naspala tak polovinu co normálně. Když jsem pracovala i přes víkendy, začali se o mě rodiče bát. Po dva měsíce jsem nedostala ani jediný dopis. Byla jsem naprosto zoufalá. Maminka mě přemluvila, abych s ní šla nakupovat, vyčistila si hlavu a udělala si radost. K mému zděšení jsem zhubla tak, že jsem měla oblečení o velikost menší než obvykle. Když jsme odcházeli z obchodu, už jsem nevydržela. Omdlela jsem se na chodníku před obchodem.
Jakmile jsem se vzpamatovala, zjistila jsem, že ležím doma. Chtěla jsem zjistit, co je za den. Další šok. Spala jsem tři dny vkuse. Neuvěřitelné! Hned jsem vyskočila z postele a řítila se do kuchyně. Rodiče seděli u stolu a o něčem rozmlouvali.
"Ahoj zlatíčko, jak ses vyspala?"
"Hodně... Musím jít pracovat. Jenom jsem se chtěla zeptat, jestli nepřišel nějaký dopis pro mě."
"Raději si odpočiň," podívala se na mě starostlivě maminka.
"Tak co ten dopis?" zeptám se dychtivě.
"Žádný nepřišel," řekl tatínek smutně.
"Tak nic. Já budu ve své kanceláři."
Vešla jsem dovnitř a pustila se opět do práce. Pracovala jsem znovu celou noc a celý den. Naštěstí má maminka měla víc rozumu než já. Donutila mě se jít vyspat. Poslechla jsem. Od té doby jsem chodila pravidelně spát a pravidelně se probouzela. Celé dny jsem pracovala. Žádná zábava, žádné volno. Nic radostného. Stal se z toho pomalu stereotyp. Zapomínala jsem jíst a nemyslela ani na svůj vzhled. Když tomu tak bylo čtvrtým měsícem, přišel ke mně do kanceláře tatínek.
"Ahoj Mariano, něco ti nesu."
"Díky, tak to polož někam na stůl," řekla jsem bez zájmu a ani jsem se neohlédla.
"Dobře. Jen kdyby tě to zajímalo, je to z Vietnamu."
"Cože!?" vykřiknu překvapením.
Tatínek odešel a já nedočkavě roztrhla dopis. Byl to dopis, na který jsem čekala čtyři měsíce. Začala jsem urychleně číst.

Má milovaná,
konečně Ti píšu - dřív to nešlo. Jak se Ti daří? Co rodiče?
Já na Tebe myslím bez přestání. Každý den toužebně očekávám konec války. Pořád si připomínám společné chvíle, kdy jsme byli spolu. Vidím Tě všude kolem sebe. Jinak se mám docela dobře. Spíme většinou pod širým nebem tam, kde si usteleme. Všude jsou obrněné transportéry, válečná letadla a spousta mužů, kteří doufají, že válka brzy skončí. Tolik utrpení jsem v životě neviděl. Je to neskutečně smutné a bolestivé. Já jsem zatím v pořádku. Polovina mužů z naší čety je mrtvá. Jediné, co mě udržuje při životě, je myšlenka na Tebe! Už musím jít. Nevím, kdy zase napíšu. Zkus mi napsat na naši základnu. Možná dopis od Tebe dostanu.
S láskou vždy Tvůj...

PS: Vydrž!

Opět jsem se rozplakala. V mém nářku bylo všechno: strach, obavy, smutek, úleva, že je naživu. Ihned jsem mu napsala dopis na čtyři stránky. Psala jsem o všem, co mě napadlo. Poté jsem se rozběhla na poštu a poslala dopis doporučeně. Když jsem se vrátila domů, dokončila jsem práci, kterou jsem měla rozdělanou. Po tomto dni se vše vrátilo do starých kolejí. Žádný další dopis jsem neviděla snad věky. Za tu dobu jsem stihla vydělat spoustu peněz, a to hlavně díky svému vražednému pracovnímu tempu. Proto jsem také mohla koupit dům nedaleko svých rodičů. Byl přesně takový, jaký jsme si oba představovali. Konečně se něco na té rutině změnilo. Přestěhovala jsem se do domu a od pondělí do pátku pracovala na projektech a zakázkách. Přes víkendy jsem upravovala a vylepšovala dům. Rodiče mě chodili navštěvovat pravidelně každou sobotu. Vždy, když odcházeli, jsem si vyslechla něco o tom, jak jsem vyhublá. Nebrala jsem na to ohledy.

Od jeho odjezdu ubyl necelý rok. Za celou tu dobu jsem dostala pouze jeden dopis. Nechápala jsem to, napsala jsem mu každý týden jeden dopis, ale on neodepisoval.

Když přišli rodiče opět po týdnu, měla pro mě maminka překvapení. Dopis! Byla jsem nesmírně šťastná a už si jich nevšímala. Došlo jim, že budu chtít být sama, a proto odešli. Podruhé jsem zuřivě roztrhla obálku.

Má nejdražší,
je mi líto, že Ti píšu až teď. Dřív to opravdu nešlo. Moc mě potěšil dopis od Tebe. Je mi ale trochu líto, že byl jenom jeden. Prosím piš mi víc, mám potom větší naději, že na mě myslíš. Zde je to pořád stejné. Neustálé boje. Krev, bída, smrt! Raději na to nemyslet. Stále nevím, kdy se vrátím. Ta válka je snad nekonečná. Jinak jsem v pořádku. Piš mi o všem, co se u vás děje. O všem novém i starém. Chci tu cítit alespoň kousek Tebe.
Navždy s láskou...

PS: Miluji Tě!

Seděla jsem na posteli a nic nechápala. Vždyť jsem mu poslala tolik dopisů, že by to pomalu vyšlo na román. On však četl pouze jeden z nich. Hlavně že je v pořádku. Až když mi všechno došlo, dostavil se pláč. Nedalo se to zastavit, jako už tolikrát. Okamžitě jsem odepsala a stejný dopis napsala ještě čtyřikrát. Alespoň mám větší naději, že ho bude číst. Když jsem ho bezpečně odeslala z pošty, šla jsem samou radostí navštívit rodiče. Jenže najednou byla všude tma. Padala jsem dolů. Kolem mě bylo prázdno. Nic a nikoho jsem neviděla, necítila. Vnímala jsem pouze hloubku propasti, do které jsem se propadala.

Vzbudila jsem se v osvětlené, bílé místnosti. Po chvíli do pokoje vstoupil muž oblečený v bílém plášti.
"Tak jste se nám probudila?" povzbudivě se na mě usmál.
"Kde to jsem? Kdo jste vy? Co se mi stalo?" byla jsem zmatená.
"Jste v nemocnici. Já jsem doktor Eduard Klimeš. Když jste odcházela z pošty, omdlela jste pod návalem stresu, vyčerpání a hlavně z nedostatku potravy."
"Aha," víc jsem ze sebe nedostala. Byla jsem natolik unavená, že se mi nepodařilo zeptat se na nic dalšího.
"Jen spěte. Spánek vám pomůže ze všeho nejvíc," uklidnil mě a odešel.
Když jsem se probudila znovu, bylo ráno. Kolem mě stáli rodiče s doktorem a něco řešili.
"Ahoj," řekla jsem slabým hlasem.
"Marijánko, tys nás pěkně vyděsila!" řekla maminka nešťastně.
"Váš stav se lepší, za týden budete moct jít domů. Ale žádný stres! Až se vrátíte, pracovat smíte jenom pár hodin denně. A samozřejmě nejdůležitější je pořádně jíst a spát!"
"My na ni dohlédneme," podívá se na mě ustaraně tatínek.
"Dobrá. Nechám vás o samotě, určitě si budete chtít popovídat," řekne s úsměvem doktor.
"Napsal? Došel nějaký dopis?" zeptám se na to, co mě doopravdy zajímá.
"Ano. Přišly dva dopisy."
"Dva? Skvělé! Nevadilo by vám, kdybych si je přečetla hned?"
"Určitě ne. Počítali jsme s tím. Zatím se měj hezky, my zase zítra přijdeme."
"Dobře. Zatím ahoj."
Obálku jsem roztrhla nedbale tak jako vždycky. A začala hltat řádky staršího dopisu.

Má jediná,
nadšeně jsem četl dopis, který jsi mi poslala. Znovu jsem svět viděl v jasnějších barvách! Myšlenky na Tebe se v mé hlavě hromadí stále víc. Rád bych Tě držel v náručí. Jinak se mám docela dobře. Dnes jsme zůstali v táboře a vymýšleli strategii na další dny. Pořád to nevypadá, že bych se měl brzy vrátit. Přesto doufám! Naděje umírá poslední, a proto jsem naživu. Mám naději, že Tě ještě uvidím. Z naší čety přežili tři muži i se mnou. Ale věř mi, že udělám všechno pro to, abych Tě směl znovu vidět.
Tvůj věrný...

PS: Věř mi! Já se vrátím!

Druhý dopis byl datován o dva týdny později. Teprve v tuto chvíli mi došlo, že jsem v nemocnici tak dlouho. Už tři týdny spánku, klidu a hlavně tři týdny bez práce. Nejdůležitější ale je, že ON je v pořádku. S nadějí otevřu další dopis.

Marijánko,
píšu Ti ve spěchu. Chci Ti jenom říct, že na Tebe myslím každou chvíli. Pořád jsem v pořádku. Z naší čety jsem přežil jako jediný. Díky Tobě! Doufám, že zanedlouho válka skončí a opět budu s Tebou.
Tvůj milující...

PS: Musím Ti toho tolik říct!

Nejstručnější dopis, který mi jasně ukázal, že zázraky se dějí. Jediný zůstal naživu z celé čety. Snad to tak zůstane. Do té doby vylepším náš dům a budu čekat. S takto dobrým pocitem jsem zase usnula.

Další den jsem se probudila a psala. Všechno jsem napsala na pouhé tři listy papíru, které jsem stihla okrášlit svými slzami. Chtěla jsem to stihnout než přijdou rodiče, aby dopis mohli ještě dnes odnést na poštu.
Jen co se objevili ve dveřích, odložila jsem dopis na stůl. Byli usměvaví jako vždy. A až tehdy mi došlo, že kdyby tu nebyli oni, možná bych to ani nezvládla. Třeba bych ani nevydržela a psychicky se zhroutila.
"Děkuji vám moc! Za všechno. Že jste mě podrželi, když jsem to nejvíc potřebovala a byli jste tu se mnou pokaždé. Jste nejlepší rodiče."
"Máme tě moc rádi," ujistila mě maminka a tatínek přikývl.
"Pan doktor říkal, že tě propustí až za dva týdny. Něco se zhoršilo. Musí mít jistotu, že jsi opravdu v pořádku."
"To je škoda," řekla jsem smutně.
Pak jsme si povídali o všem možném pár hodin. Zjistila jsem, co se změnilo a co je pořád stejné. Když jsme byli v nejlepším, vešel do pokoje doktor, aby mě zkontroloval. Povinně jsem musela něco sníst a potom spát. Rodiče se rozloučili a já usnula.

Další den přišli hned ráno.
"Jste tu nějak brzo," řekla jsem trochu rozespalá.
"Něco ti neseme," usmívá se na mě maminka a drží v ruce obálku.
"Tak brzy? Paráda."
"Klidně si to přečti hned. Stejně ještě musíme něco zařídit."
Pustila jsem se do čtení s obrovskou horlivostí.

Má lásko,
jak rád Ti píšu tyto dobré zprávy. Za měsíc bych se měl vrátit domů. Pokud se ovšem do té doby nic nestane. Nemohu Ti bohužel nic slíbit. Už tak je tu jedna věc, která mě poznamenala. Když jsme bojovali v jedné vesnici, vybuchla tam bomba. Přišel jsem o dva prsty na levé ruce a mám velikou jizvu přes celé čelo. Připomínám si, s jakou láskou jsi na mě vždy pohlížela. Doufám, že i přesto mě budeš mít stále ráda. Když na Tebe myslím, usmívám se. Rád bych byl opět s Tebou. Vydrž prosím.
Pouze Tvůj...

PS: Přežívám jen díky Tobě!

Po přečtení se ve mně opět rozhořel plamínek naděje. Doufala jsem víc než kdy před tím. Možná už za měsíc ho uvidím. Nadšeně jsem si četla dopis znovu a znovu. Jediné, co mě zneklidňovalo, byl jeho úraz. Hlavně aby se nezměnily naše city. Když se vrátí, určitě si všimnu té změny, ale ON bude tady. A to je nejdůležitější!

Další týden jsem mu poslala snad pět dopisů. Nedočkavě jsem čekala a stále si pročítala poslední dopis.
Když nastal pátek, odjížděli jsme s rodiči domů. Vyslechla jsem si všemožné rady a napomenutí od pana doktora. Když jsme seděli v autě, řekl tatínek jakoby mimochodem: "Doufám, že je jasné, že budeš bydlet u nás. Musíme ti pomoct a dohlédnout na tebe."
"Je mi to jasné, tati. Budu plnit vše, co mi doktor naordinoval."
"To je dobře," řekl s ulehčeným srdcem.
Zastavili jsme před domem a já se nadechla toho úžasného čerstvého vzduchu. Tady se za ten měsíc snad nic nezměnilo. Když jsem vešla do domu, vše v něm krásně vonělo. Najedli jsme se společně a já si šla povinně lehnout. Usnula jsem a spala tvrdě. Najednou jsem HO před sebou uviděla. Seděl vedle mě na posteli.
"Ty se mi krásně zdáš. Vypadáš tak, jak jsi to psal v dopise. A jsi tu se mnou alespoň ve snu," řekla jsem a tajil se mi dech.
"Marijánko, já jsem tu doopravdy. Čekám, až se vzbudíš už tři hodiny."
Sedla jsem si tak prudce, až se mi zamotala hlava.
"Ty se mi nezdáš? Jsi tu doopravdy? Živý? Jak to? Vždyť máš být ve Vietnamu?"
"Válka skončila dřív. Nasedl jsem do prvního vlaku, abych tě směl mít u sebe."
Dál už nemělo cenu na nic se ptát. Objala jsem ho tak, až jsme spadli na postel. Držela jsem ho dlouho a pevně. Nechtěla jsem, aby mi ho někdo znovu vzal. Nikdy více bych ho nikam nepustila, i kdyby to nařídil stát. Už tak jsme ztratili dva roky společného života. Prostě jsem ho nechala, aby mě držel v náruči a šeptal mi do vlasů ta dvě nádherná slova: "Miluji tě!" Bylo nádherné slyšet to znova. Právě od NĚJ. Po tváři mi začaly stékat slzy. Ale tentokrát to byly slzy radosti!

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: petuliczech.kac, 10.03.2011

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Ztracené roky

Buďte první, kdo přidá komentář.

   





MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­