ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 1.53
Hodnoceno: 53x Prosím, ohodnoť práci

Poslední oslava

Nikdy jsem nechápal, proč někdo pořádá oslavy, které se pokaždé zvrtnou ve vrchol trapnosti a přetvářky, co k nim zkrátka už nadobro patří. I samotné narozeninové party mi připadaly jako součást nějaké grotesky, co se zvrtla v jakési drama. Ostatně mi pokaždé dělalo problémy se začlenit do tohoto zmateného koloběhu, ačkoliv jsem se mu snažil přijít na kloub. Marně. Stále v mysli pátrám, co mě vedlo k tomu, že jsem kývl a setkal se s Bobem Filigerem.

Stalo se to znenadání jednoho sobotního rána, kdy by člověk nejraději ještě spal, ale kvůli čerstvému mléku na zápraží musel brzo vstát. I já jsem patřil mezi ty rozespalá ptáčata, co zrovna vylezla z postele.

Pozdravil jsem souseda, který mi za hlasitého zívání pozdrav opětoval a zase zmizel ve svém malém domečku. Sklonil jsem a ucítil chladný poryv větru, který mě nutil k tomu, abych se také rychle vrátil. Lehký deštík to vše jenom podpořil, ale neznámý příchozí mne přesto donutil ještě posečkat.

"Zdravím vás sousede, doufám, že nejdu nevhod. Jsem Bob Filiger. Zrovna jsem se přestěhoval a pořádám malou oslavu, abych se seznámil se všemi, co zde v okolí bydlí. Proto jste srdečně zván společně s vaší ženou," pověděl mi mladý elegán v sáčku, z něhož přímo sálala energie.
"Ano, snad přijdu. Snad," odpověděl jsem a zapadl s láhví vychlazeného mléka do svého domu. Přemýšlel jsem potom u šálku kávy, kde by jen mohl žít, protože jsme byli úzce spjatá komunita, která o sobě prakticky vše věděla. Nikdo svůj dům neprodával a zmínka o tom, že by zde někdo něco postavil mi taky připadala jako jedna velká záhada. Raději jsem proto potřásl hlavou, protože bych se k žádnému výsledku nedostal, dopil jsem kávu, složil včerejší noviny s rozluštěnou křížovkou a šel se převléknout, protože jsem potřeboval odeslat dopis a na poště měli otevřeno pouze do dvanácté hodiny.

Jaké proto bylo pro mne překvapení, když jsem nalepil nedávno koupenou známku na obálku a povšiml si podobnosti mezi novým sousedem a portrétem, jenž na ní byl. Dokonce zde byly i iniciály B. F., které mi potvrzovaly, že jde skutečně o něj.
Byl snad nějakou významnou osobností, anebo se prostě jednalo o shodu náhod? Ta druhá možnost mi připadala daleko pravděpodobnější, protože vysvětlovala také to, že by se příjezd některé z celebrit rychle roznesl po okolí. Tak či tak jsem kvapně zamířil ke dveřím, když tu u nich zazvonil zvonek.
Říkal jsem si, kdo by mě mohl chtít navštívit zrovna teď, ale stejně jsem otevřel. Ještě předtím jsem koukl do kuchyně, abych se ujistil, že mám cukr, pro případ, že by to byla opět paní Elizabeth Dorissová, která tak se zálibou pekla a občas navštěvovala místní, než jsem vzal za kliku a pootočil s ní.
K mému úžasu to byl policista, co se netvářil příliš šťastně. Naopak se zdálo, že přímo zuří, protože mu něco pořádně pocuchalo nervy. Pořád si nervózně kroutil svůj pečlivě zastřižený knírek, aby se tak alespoň uklidnil a nepropukl panice.
"Smím dál," otázal se burácivým basem, načež mi nezbylo nic jiného, než mu kývnout a dovolit mu vstoupit do mého útulného domu. Měl jsem v něm trochu nepořádek, a proto jsem kvapně uklízel, co se dalo, abych si neutrhl příliš velkou ostudu.
"To nechte být. Stejně to na tom nic nezmění. Nepřišel jsem kvůli úklidové inspekci, ale abych vám položil pár otázek. Ničeho se nebojte, uklidněte se, posaďte se a nelítejte tu jako splašená drůbež," klidně pronesl muž zákona, třebaže na něm bylo patrné, že sám má co dělat, aby nepropukl panice.
"Můžu vám nabídnou snad čaj, když už nic jiného? Nebo raději něco k zakousnutí? Zrovna jsem včera nakoupil sušenky a určitě tam zbyl kousek bábovky, kterou jsem taktéž upekl. Možná budete chtít kávu," nabídl jsem a hbitě jsem vklouzl do kuchyně, kde jsem s rachotem připravoval tác se šálkem lahodného moku a kouskem pečiva.
"Nedělejte si starosti a jděte raději sem. Stejně vás nebudu příliš zdržovat, protože musím obejít několik domů pro případ, že by věděli víc. Vy už jste asi šestý u koho jsem, a proto bych nesnesl, kdyby do mě někdo naládoval další kakao, čaj, kávu, limonádu, horké mléko, piškot s marmeládou, topinky a bůhvíco ještě," rychle ze sebe vypravil policista, ale bylo již pozdě, protože jsem k němu s rachotem přinesl připravenou snídani, za kterou by se nemusel stydět ani pěti hvězdičkový hotel.
"Nuže, přejdu rovnou k věci. Pátráme po muži, který je znám pod jménem Bob Filiger. Možná ho znáte. Dva, tři lidi mi už řekli, že ho viděli, jak se tu potuluje, ale nikdo nic víc. Třeba budu mít právě štěstí u vás. Tak co?" vyzval mne a přes veškeré své připomínky a námitky si usrkl z šálku mnou připraveného belgického kakaa.

Nepatrný okamžik jsem jej pak pozoroval, abych věděl, zda mu chutná, a poté, co se na mě trochu kysele usmál, jsem zjistil, že nejspíše příliš ne. Břicho musel mít napumpované víc než hasičský hydrant, a proto do sebe ten jeden lok nasoukal s velkými obtížemi.

"Ano, zrovna se tu stavil před vámi. Říkal něco o oslavě jeho příjezdu sem, nebo tak nějak. Že se sem prý přestěhoval, a proto by se chtěl se všemi spřátelit. To je tak vše, co bych vám k tomu mohl říci Nevidím na tom nic špatného. Snad něco neprovedl?" vyzvídal jsem a představil si ho jako nějakého zloděje či výtržníka, který je pro společnost velkou hrozbou. Ta představa mi nahnala trochu strach, protože by si mohl obhlédnout můj dům, aby ho vykradl a onu slavnost použil pouze jako zástěrku.
"Ale ne, kdepak. Nemusíte se ničeho bát. Pan Bob Filiger je ukázkou příkladné lidskosti a pochopení. Marně byste našel lepšího člověka, než je on. Ten by neublížil ani mouše, natož aby něco provedl," zasmál se a ukázal mi jeho fotku, na níž byl obklopen několika usměvavými dětmi z nějakého sirotčince.
"Ach tak, a proč to potřebujete vědět?" vyzvídal jsem, když jsem pozoroval, s jakou láskou a něhou ty malá děťátka boží objímá a třímá nad nimi ochranou ruku, kterou jim může poskytnout pouze jejich matka.
"Pan Bob Filiger je nezvěstný. Už delší dobu. Bude to pár měsíců. Nikdo neví, kam se poděl, ale tady ho prý viděli. Nevím, co to má znamenat, ale podle posledních informací si koupil letenku do Itálie, a proto si myslím, že bude asi tam. Tohle bude spíš nějaká kachna, jak přilákat novináře a zpopularizovat tohle místo. Zda se za něj někdo třeba nevydává a tropí si z nás legraci, ale je fakt, že už dlouho neodpověděl na telefonu, když jsme se mu pokusili volat. Jelikož se o něm nic neví a je nezvěstný, tak to stejně musíme prošetřit. To je ale jenom mezi námi. Kdybyste si na něco dalšího vzpomněl, tak se nám ozvěte a mi přijedeme co nejdřív. Zatím se tu mějte," rozloučil se a kachním krokem se odšoural pryč.

Kroutil jsem hlavou a pohlédl na hodinky. Bylo půl desáté, a proto jsem rychle vyrazil na poštu, abych tam stihl zajít v čas. Nacházela se na konci městečka, rychlou chůzí to bylo dobrých třicet minut. Bral jsem však v úvahu i to, že tam bude jako každý den pořádná fronta, tudíž jsem si nemohl dovolit přijít pozdě.
K mojí smůle se spustil déšť, který trval celou cestu tam, ale ihned, jak jsem vstoupil dovnitř, tak ustal. To ale nebylo zdaleka nejhorší. Daleko větším problémem se mi zdál muž, který neustále něco říkal o tom, že to přijde určitě pozdě. Přešlapoval na místě a mnul v dopise dopis, jenž chtěl kamsi odeslat. Když už jsem to nemohl vydržet, hlasitě jsem zakašlal, abych mu dal najevo, že je mi to nepříjemné.
"Á, to jste vy. Co se děje příteli? Snad zde není nějaký problém? Cesty páně nám mnohokrát zkříží cestu a je jen na nás, jak je příjmem. Leč pamatujte, že s každým z nás má bůh jisté úmysly a nic neujde jeho zraku. Věru nic," pravil nervozní chlapík, v němž jsem okamžitě poznal místního faráře.
Dobře jsem věděl, že rád dlouze vypráví. O jeho výklad jsem momentálně nijak nestál, a proto jsem pouze přikývl a rychle mu neslušně skočil do řeči: "To máme krásný den. Koukám, že i vy jste svatý otče zamířil sem. Za chvíli jste na řadě, tak si dávejte pozor, ať vás někdo nepředběhne. Přeci jen to znáte. Kdo dřív přijde, ten dřív mele."
"To máte bohužel pravdu. Je to tak a nic s tím nikdo nemůže udělat. Vezměte si třeba v kostele paní Elizabeth Dorissovovou. Vždycky chodí jako první a sedá si hned přede mne do lavice. Jednou ale přišla pozdě, a to jste to měl vidět, když tam pro ni nebylo místo. Celá zrudla a schválně si klekla vedle do uličky. Nevěděl jsem, jak se zachovat, ale cítil jsem se trapně. Za nás za oba. Jednak mi den předtím přinesla svůj vyhlášený makový koláč do naší tomboly, ale také právě proto, že jsem si myslel, že za to můžu já, protože jsem jí nedržel místo. A to..."
"Už jste na řadě velectěný otče," kvapně jsem ho přehlušil, protože jsem byl konečně vysvobozen z jeho nudných příběhů, které mne uspávali. Proto mne překvapilo, když mne oslovila slečna Simonsová u přepážky hned potřetí, protože jsem nereagoval.
"Promiňte mi to čekání. Dneska jsem nějak mimo. Mimochodem, přijdete také na tu dnešní oslavu, co ji pořádá ten nově přistěhovalý Bob Filiger? Já doufám že ano. Bez vás by to nebylo ono," podbízel jsem se, ale namísto vřelé odpovědi mladá dívka pouze nevěřícně zakroutila hlavou, neboť pořád nevěřila tomu, že tu vůbec ještě stojím.
"O žádné nevím. Mám pocit, že se sem ani nikdo nový nepřistěhoval. To jste se musel splést," odsekla mi a už mne hnala pryč od přepážky, protože jsem jí byl na obtíž. Také se nebylo čemu divit, když se za mnou trousili nepříjemné poznámky.
"Ano, ano, vždyť už jdu," zamumlal jsem na naštvané hlasy, co se ozývali za mnou, předal jsem dopis, zaplatil určitou částku a odešel pryč. Doma mne ve schránce čekal papír s pozvánkou, kam a kdy se mám na oslavu zastavit. Pochopitelně jsem ho založil na stůl a nevěnoval mu pozornost až do večera, kdy odbyla šestá hodina. Tehdy jsem zpanikařil, protože jsem si uvědomil, že za půl hodiny se mám dostavit k Bobovi. Co hůř, na druhý konec města.

Honem jsem přemýšlel o tom, co bych mu tak dal jako dárek k přijetí do naší společnosti, ale nic mě nenapadalo. Popadl jsem nakonec celý zoufalý zbytek bábovky z trouby, úhledně jsem ji nakrájel a vložil zabalenou do krabice, na kterou jsem přilepil mašli, aby to aspoň trochu vypadalo slavnostně. Byl to děs a hrůza, ale na víc jsem neměl čas. Popadl jsem krabici a utíkal celý splašený na adresu, kde se měla konat slavnost.

K mému překvapení zde nebyl ani náznak toho, že se tu měla nějaká party odehrávat. Celý dům byl ponořen do naprosté tmy a jediným zvukem v jinak naprostém tichu byla vrzající houpací židle, která se kývala ze strany na stranu, jak ji popostrkoval vítr.

Polkl jsem knedlík nervozity, který ve mně vyvolalo toto místo a zaťukal jsem na dveře. Nikdo dlouho neodpovídal, a proto jsem jej zopakoval. Tentokrát hlasitěji. Pořád se nic nedělo, a tak jsem zabušil, načež deska zapraskala a spadla sama od sebe.
"Moc se omlouvám, ale vy jste nešel. Pochopitelně vše zaplatím, nebojte se," zpanikařil jsem, ale zbytečně. Uvnitř nikdo nebyl. Dům zel zcela prázdnotou, jak byla uvnitř černočerná tma. Ani na špičku nosu nebylo vidět.

Opatrně jsem volal hostitelovo jméno, ale nikdo se neozval. Prošel jsem celé přízemí, které vypadalo prázdně a opuštěně, jako kdyby Bob nestačil ani vybalit, jak sem přijel. V kuchyni kapal špatně uzavřený kohoutek, a proto jsem ho utáhl.
Vystoupal jsem po vrzajícím schodišti nahoru, ale ani tam nebyl náznak po party. Pomalu jsem si říkal, že jsem si to asi všechno jenom vymyslel, protože bydlím sám a společenským záležitostem se převážně vyhýbám, když tu jsem zaslechl zvuk, který se ozýval zpoza dveří, co vedly do sklepa.

Zvědavost nakonec zvítězila nad strachem, a proto jsem se odvážil vstoupit do té nejtemnější tmy. Sestupoval jsem rozvážně po betonových schodech, když tu se přede mnou objevila barikáda tvořená několika trámy.
Pomyslel jsem si, že to nejspíše došlo k nějaké propadlině vzhledem ke stáří domu, ale pak jsem nahmatal cosi měkkého a lepkavého, tudíž jsem okamžitě ztuhl, ucukl a vykřikl najednou. Byla to hlava mrtvého lidského těla, které se nacházelo pod touto sutí.
Celý vystrašený jsem vyběhl z domu ven a zamířil si to rovnou na policejní stanici. Tam jsem jim všechno vyklopil, ale trvalo dlouho, než jsem je konečně přesvědčil, že je to pravda a ne výmysl z mojí hlavy.

Objev byl pak pro policii naprosto kolosální. Když posvítili na mrtvolu baterkami, zjistili, že se jedná skutečně o pana Boba Filigera, co zde zemřel před několika měsíci, když ho zavalila suť jeho domu.
Co bylo pro ně překvapující, bylo ale to, že v pravé ruce pevně svíral štos pozvánek k oslavě jeho přistěhování se. K mému údivu byly zcela totožné jako ta moje, kterou mi dal přesně dnes ráno. Nedokázal jsem si to vysvětlit, jak je to jenom možné, ale policie mi řekla, že je také bezradná a přisoudila to nějakému bláznovi, který se za Boba jenom vydával.
Já ale dobře vím, že to byl právě on a nikdo jiný. Jak jinak bych věděl, kde bydlí? Byla to proto jen iluze, kterou jsem si ve své hlavě vymyslel, anebo za mnou skutečně přišel? Na to si nedokážu odpovědět. Jediné, co vím, je to, že už na žádnou oslavu nikdy nepřijdu, ani kdyby mě na kolenou prosili!

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Pavel Dovhanič, 31.10.2013

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Poslední oslava

Buďte první, kdo přidá komentář.

   





MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­