ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 1.77
Hodnoceno: 60x Prosím, ohodnoť práci

Ještě vydrž

Na začátku všeho stojí velká očekávání. A při startu školy to platí dvojnásob. Sny o dálavách, milionovém bohatství, věčné lásce, elixíru mládí, milujícím partnerovi, šťastné mamince, slávě, uznání homosexuálů, o bílých nocích, životě Popelky, zrovnoprávnění tmavých menšin, teleportaci prostorem, zastavení času leží v našich myslích. A pak náhlé probuzení, otrava, sebevražda, holocaust, diskriminace, xenofobie, rasismus, bída, víra bez naděje, psychóza, neuróza, ječící matka, přestárlí důchodci, Newtonovská fyzika.
Můj momentální stav vidím na otravu. Trčím tu a přemítám, což mě nudí více, než je zdrávo. Všichni kamarádi odešli, nikdo nepočkal. Venku panuje vlezlá tma, a tak jen automat na colu osvětluje celou chodbu a obšťastňuje mě svým bručením. Snad s tím přestane. Koho by taky bavilo neustále bručet o samotě, navíc mi je ten zvuk krajně nepříjemný. Vlastně, mně už nic nebude příjemné. Absolutně jsem zapomněl na své sny. Jediné, co si přeji, je to, aby aspoň jednou můj táta vešel prosklenými dveřmi uprostřed chodby včas a řekl: "Táta přišel." Nemožné.
Připadá mi tak těžké cokoliv vytvořit, natož vzpomínat na události utopené v minulosti, najít něco jedinečného a prostřednictvím mé povídky vás přesunout do děje. Ztěžují mi to vzpomínky na dnešní ráno, kdy mi táta svatosvatě slíbil, že mě odveze včas ze školy. Místo toho tady tvrdnu u hučícího automatu, píšu povídku a čekám. Jenže, co dělat tak daleko od domova.
Celá naše škola vypadá jako klub umučených tváří a zmražených úsměvů. Málokoho baví neustále něco studovat, i já se bojím, že vyhořím. Zkouším nepodléhat depresím, tlaku, situaci, bojuji, ale nepomáhá to. Drtí mě nekonečná opakovanost. Nikdo to neskončí.
V celé budově školy postavili strašně moc východů, jako kdybychom mohli kdykoli v klidu ukončit náš vzdělávací proces. Sbalit se a jít. Ale nikdo utéct nezkouší, protože to nemá smysl. Vždycky si nás najdou. Anywhere, anytime. Takže raději přejdu k věci.
Pamatuji si, že ve druhé třídě nás vyučovala na výtvarnou výchovu malá a tlustá učitelka. Kdybych ji neznal, určitě bych odsuzoval její vzhled, nejlépe před ostatními. Ale já ji bral podle toho, co dělá a jak jedná. Pamatuji si můj smích v její přítomnosti, každý konec věty, kterou nám říkala, jsme měli doplnit. Vždycky jsme věděli čím. My měli rádi ji a ona nás. Naše třída vyvíjela velikánskou snahu, zdokonalovali jsme se díky její motivaci. Příští rok nás už neučila, ale my nikdy nezapomněli. Aspoň já ne. Když jsem ji potkal, pozdravil jsem. Roky plynuly a my stárli, až jednou boubelčí učitelka dlouho chyběla. Nepřikládal jsem tomu zvláštní pozornost. Každý někdy chybí. Jenže tohle mi už nepřišlo normální. Určitě odešla ze školy, dala výpověď a sbalila svých pět švestek, přemístila pracoviště, potřebovala změnu. A zapomněla na nás.
Uplynula moc dlouhá doba na to, aby mi to stále leželo v hlavě. Až jednou jsem náhodou zaslechl, jak o ní mluví ředitel: "...škoda, že zemřela..." To mě hodně zaskočilo. Víc než umím popsat, víc než můžu vylíčit, hořký bonbonek, bonus, o který nikdo nestojí. Tak dlouho to tajili, což mě dopálilo nejvíc. Co teď? Jak mám na to reagovat? Musím to hodit za hlavu, nebo probrečet tucet kapesníků? Odpověď na tohle jsem bohužel v žádné učebnici ani encyklopedii nenašel.
Snad víš aspoň ty - plechový automate - že někoho blízkého stále postrádám. Nějak ztrácím motivaci, sílu, energii, lapám po vzduchu a všude vládne vakuum. Život patří prostoru za tou průhlednou zdí. "Slyšíte mě, kamarádi, tati a mami??? Haló!!! Potřebuju vás!!!" - "...omlouváme se, ale tady už nikdo dávno není. Jděte do hajzlu." Spaste mě, spalte, otravte, hlavně něco udělejte, ať vím, že tu ještě jste. Zrovna tohle jsem nepotřeboval slyšet. Už si to umím představit: "Se smutkem v srdci vám oznamujeme, že zemřela naše milovaná dcera, matka, babička, ..." Vždycky tam zapomenou napsat mravní ponaučení: "...vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá, mrtví s mrtvejma, ostatní ve zkurveným hajzlu." Bohužel lidé dávají přednost rakvi před hajzlem, a tak raději umírají a nebojují. Jenže my ostatní stále žijeme! Já tu křičím a nikdo mě nevnímá. Opuštěnější než Robinson, ztracený v labyrintu názorů. Potřebuji někoho, kdo by mi řekl, kudy jít dál. V dobrém i zlém. Stojím před kukuřičným polem, v němž trčí nespočetně svítících nápisů. Každý láká a slibuje to nejlepší a já netuším, který je ten pravý. Nepřiznávám si to. Ostatní ze třídy prožívají podobná zklamání, ne-li horší. V tom největším očekávání, napětí a euforii nastane nic. Nikdo nic pro nikoho neudělá. Prostě se spolužáky absolutně soucítím. Já i oni hledáme své rodiče a často nacházíme trosky.
Tenkrát jsem uzavřel průchod mým citům a bral její smrt jako všichni ostatní. Pohoršoval se veřejně nad tou katastrofou a víc nic. Jenže teď, starší a srovnanější, přicházím na to, že naše city jsou to jediné, co nám zbylo. To jediné, co zůstává opravdové a původní, co z člověka dělá člověka a z kamene kámen. Když nic jiného nezbývá, když všechno pomine, naše pocity a myšlenky stále setrvávají. Proto dnes zamířím k nápisu, který nejvíce vystihuje mé vlastnosti a který najdu i poslepu.
Zbývá mi dokončit mou povídku. Vlastně mě nutí přemýšlet, zda vůbec nějaký konec má, možná nikdy nepřestane pokračovat. Snad i náš život nikdy neskončí.
Na naši boubelčí učitelku určitě nikdy nezapomenu. V jednom mi její odchod přeci jenom pomohl, došlo mi, že nic není zbytečné. Díky smrti jednoho začal žít někdo jiný. Našel cestu a víc netápal. Uvědomil si, že ještě mnohokrát spadne do bláta, ale zároveň věděl, že dnes už je mnohem silnější než předtím. Bude bojovat, nepodlehne situaci a skončí radši v hajzlu než v rakvi, dá přednost budoucnosti, zvládne přítomnost. V těch chvílích zavřu oči, mé city mě povedou, nebojím se, jen oni mi ukážou ten správný směr. Ten můj zářící nápis v poli.
Automat dobručel. Ještě párkrát zablikal a zhasl úplně. Tak s tou nekonečností to nebude tak stoprocentní. Pravda - zemře člověk, zhasne automat, každému přeci patří konec. Stejně tak i mé povídce.
Tady je story o mé škole. Nekonečný příběh tisíce a jedné informace, který prožijeme každý. Popsal jsem a vyjádřil především mé pocity, neboť ty nikde nenajdete. Žádná románová dokumentace, nic nadprůměrného, prostě obyčejná povídka o nás. A až za dvě stě let někdo vykope zbytky naší činnosti, ujasní si, jak jsme tu studovali. Každý den, minutu po minutě, okamžik po okamžiku.


Doslov
Už jsem ani nedoufal. Prosklené dveře klaply a s nimi i jejich přestárlý plech. Táta dorazil. Ve mně probublávaly pocity vzteku i radosti. Nechápal jsem, proč mě tu zase nechal tak dlouho čekat, tak daleko od všeho. Ale zároveň všechno uhýbalo před mou radostí z toho, že přišel. Smál se na mě a nakonec i já na něj. V té chvíli jsem ho tisíckrát objímal. Má mysl potřebovala jasný impuls, a to lásku. Alespoň pro tentokrát. Žádný komfort navíc, jen ji. A zase si se mnou pohrávaly mé emoce. Nekonečně konečný svět jsem hodil za hlavu, to hlavní, co potřebuji, jsem už našel a nemíním na tom něco měnit. Teď tu jsem já, tak se třeste, vy ostatní. Můžete řvát, vyvádět, šílet, ale já vám maximálně odpovím: "...omlouváme se, ale tady už nikdo dávno není. Jděte do hajzlu."

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Ríša, 05.12.2005

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Ještě vydrž

Buďte první, kdo přidá komentář.

   





MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­