ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 2.58
Hodnoceno: 31x Prosím, ohodnoť práci

Dárky z dálky

Byl to jeden z těch podzimních dnů, kdy je lepší sedět doma v teple, pít čaj a číst dobrou knížku. Měla jsem za sebou náročný týden ve škole a teď konečně nadešel víkend. V babiččině krásném domě plném květin jsem se cítila před tou slotou venku moc příjemně a v bezpečí. Kamínka hřála v každém pokoji a na stole stála mísa s cukrovím. Prostě idylka. Bloumala jsem po domě a nakonec jsem se vplížila k babičce. Seděla v houpacím křesle a vyšívala. K tomu jí hráli - jak jinak - Beatles a babička si spokojeně broukala melodii. Sedla jsem si k ní, podívala se na ni a dodnes nevím proč, ale zeptala jsem se jí "Babi, jak to bylo s mojí maminkou...".
Babičce se okamžitě zalily oči slzami. "Holčičko moje..." vzlykla a pohladila mě po vlasech. Pak se na mě skrz slzy usmála a šeptla: "Tuhle otázku mi dáváš od malička. Ty víš, že maminka zemřela, ale nevíš nic o jejím životě. Teď už jsi skoro dospělá žena a já si myslím, že už ti můžu říct víc. Myslíš si to taky?" Podívala se na mě a její modré oči byly ještě smutnější, než když jsem ji občas přistihla, jak pláče nad maminčinou fotografií. Myslela si, že o tom nevím.
"Babičko, já už stejně dlouho tuším, že se s maminkou stalo něco, co bych jako malá neunesla, ale teď už se na to cítím," řekla jsem, ale úplně jistá jsem si nebyla.
Babička pokývala hlavou a vzala mě za ruku. Měla teplou dlaň a já si zase připadala tak v bezpečí. Začala mi vyprávět příběh, který v mé duši uvízl jako jedovatý trn a ještě dnes, když já sama jsem už babičkou, budívám se v noci s pláčem, když se mi o mamince zdá.
Někdy si říkám, že jsem se tehdy vůbec neměla ptát.

"Janinka byla šťastné dítě. Měla rodinu, měla kamarády a ve škole se jí libilo. Věnovala se mnoha zájmům a rodiče viděli její budoucnost velmi nadějně. Jana byla šikovná, hravá a veselá. Problémy přišly až s jejím 17. rokem, když se u ní začaly objevovat sklony k depresím. Dostala se z toho, ale dušičku si léčila ještě mnoho let poté. Neléčila se v tom pravém slova smyslu, spíš se učila porozumět sama sobě a vycházet lépe s lidmi kolem sebe, protože bývala často přecitlivělá.
Když končila střední školu, seznámila se se svým budoucím manželem. Ten vztah měl zpočátku mnoho problémů a trvalo přes rok, než si ti dva konečně začali rozumnět. Janinka studovala vysokou školu a cítila se čím dál lépe. Jednak proto, že se jí vracelo pošramocené sebevědomí a jednak proto, že její vztah s Martinem byl den ode dne krásnější a pevnější. Občas se dohadovali, ale vždycky se dokázali na sebe nakonec usmát a obejmout se. Tak jak se Janě na začátku zdálo, že s Martinem nevydrží, tak teď sílilo její přesvědčení, že se pro sebe narodili a že právě proto museli ty počáteční nesnáze překonat. Martin se ani netajil tím, že si chce Janu vzít a že právě s ní chce mít děti. Byl na ni opravdu hodný a moc dobře si spolu rozuměli. Proto se nikdo nedivil, když po pěti letech požádal dojatý Martin svou Janinku o ruku a že řekla Ano.
Svatba byla skromná a netradiční - žádné róby, drahé šaty, objednaná kapela... Jana měla šaty, které si sama navrhla, s jemnou výšivkou, na hlavě věneček z květin a Martin měl volnou košili a k oltáři šli bosí. Drželi se za ruce a já byla v tu chvíli tak dojatá jako nikdy předtím. Hleděli jeden druhému do očí a já měla pocit, že žijí jen jeden pro druhého.
Po obřadu, který se odehrál pod modrým nebem, na rozkvetlé louce, sedli jsme si všichni k dřevěným stolům s bílými ubrusy a připili na zdraví těch dvou mladých lidí. Hudba - to byl mladík v košili, co hrál na kytaru písničky od Beatles a jiné krásné melodie. Tancovali jsme pod tím nebem bez mráčku, sluníčko svítilo a nechybělo nám nic ke štěstí.
Po svatbě se Janinka s Martinem odstěhovala do Ameriky. Já i dědeček jsme to nesli velmi těžce, ale pro Martina i Janinku to bylo lepší - potřebovali peníze do začátku a taky se chtěli zdokonalit v angličtině. Moc se nám stýskalo, ale z Janinčiných dopisů nám bylo jasné, že se mají dobře a psali, že až se za pár měsíců vrátí, plánují miminko. Poslali nám nějaké fotografie a z nich bylo znát, že oba úplně rozkvetli.
Přijeli za námi na Vánoce. Martin nám vyprávěl, jak se jim žije za mořem a Jana mi pak celá červená svěřila, že je dva týdny v jiném stavu. Chystala se to Martinovi říct na Štědrý večer u stromečku, až budou sami. Nebylo to sice plánované, ale byla rozhodnutá si miminko nechat. Podle toho, že Martin druhý den ráno přišel za námi s lahví slivovice a opil se i s dědečkem na mol, bylo mi jasné, že mu zpráva o miminku pořádně zamotala hlavu. Když pak seděli oni dva a ještě dva Janini bratři na schodech před domem a pak se váleli na zahradě ve sněhu jako malé děti, přišla nastávající maminka ke mně a rozplakala se štěstím.
Po Silvestru odjeli a znovu jsem Janinku viděla až těsně před porodem. Chtěla, abys měla české občanství. Martin tři měsíce po tvém narození odjel a musel se protloukat sám. Když už jsi byla dost velká na to, abys zvládla cestu letadlem, vzala tě maminka s sebou do Ameriky za tatínkem. Začaly jim trošku starosti - najednou už nebyly ty dopisy tak bezstarostné, ale veselé byly pořád. Zkrátka jsi jim dávala zabrat... Čas plynul a z tebe byla už dvouletá slečna. Tvoji rodiče se rozhodli, že se vrátí do Čech. Než se tak ale mohlo stát, tvůj tatínek zemřel."

Babička udělala odmlku. S tváří se jí kutálely slzy jako hrachy a tak jsem ji objala. Vevnitř mě bolelo srdce - vidět plakat babičku a navíc - myslela jsem na tatínka... Kdovíproč, ale mám na něj několik jasných vzpomínek a ty se mi teď promítaly před očima a...on se na každé smál...

"Tvůj tatínek byl hodný člověk, Andulko. Někdy byl trošínku urážlivý, ale jinak by pro tebe a pro maminku do ohně skočil. Měl vás obě moc rád a já věřím tomu, že by vás nikdy neopustil! Tehdy se ale stala tragédie. Když šel večer po práci na autobus, aby ho odvezl k vám, přepadli ho a zbili. Tatínka pak někdo našel a zavolal sanitku. Maminka hned, jak se to dozvěděla, jela za ním. V nemocnici si ještě vyměnili pár posledních slov, pak tatínek upadl do komatu a o týden později zemřel. Tvoje maminka se z toho už nikdy docela nevzpamatovala. Nikdy na něj nepřestala myslet, nikdy ho nepřestala milovat. Psala nám domů dopisy, které byly plné stesku a slz. Jediné, co ji drželo nad vodou, jsi byla ty. Po pohřbu chtěla co nejdříve zpátky do Čech, ale bránily jí v tom pracovní povinnosti a také mnoho zařizování kolem prodeje domu a vystěhování. Mezitím se o ni začal zajímat jeden kolega z práce. Pomáhal jí v těch těžkých časech a snažil se, aby přišla na jiné myšlenky. Tvoje maminka byla hodně osamělá a nešťastná a hledala oporu. V Markovi ji našla. Půl roku po pohřbu se konečně odhodlala přijet. Nechala tě u nás a odjela zpátky, rozhodnutá se co nejdříve vrátit. Potom přišel dopis, který mě i dědečka moc trápil. Mark si chtěl maminku vzít a ona nakonec souhlasila. Psala, že je to její dobrý přítel a že se vezmou jen kvůli tomu, aby získala občanství a mohla tak kdykoliv jet do Ameriky, když ji tam váže tolik vzpomínek.

Po svatbě nenapsala Janinka ani řádku. Netelefonovala. Když jsme zavolali my, řekl nám Mark, že není doma. Začali jsme si dělat starosti. Hlavně kvůli tobě, nešlo nám na rozum, že tě tady vlastní maminka nechala a ani ti nenapíše. Jednou (asi 5 měsíců po svatbě) jsme dostali nečekanou návštěvu. Byla to tvoje maminka s Markem. Když jsem je uviděla, píchlo mě u srdce. To byl úplně jiný pohled než ten, když takhle stáli ve dveřích maminka s tvým tatínkem. Ti měli červené tváře, oči jim zářily a pořád se drželi za ruce. Teď přede mnou stál Mark - chladné modré oči, sevřené rty, strojený úsměv a Janinka - sklopené oči, ruce za zády a jakoby se stále něčeho lekala. Přepadlo mě zlé tušení. Zdrželi se jen pár dní a za tu dobu jsem ani jednou neslyšela ty dva se spolu smát. Když jsem se ptala, jestli si tě vezmou s sebou, vlastně se mi ulevilo, když řekli, že to zatím není možné. V jednu chvíli jsem si maminku odtáhla stranou a naléhala na ni: 'Jano, co se to s tebou stalo, vůbec tě nepoznávám!' Mlčela a dívala se do země. 'Já vím, co se děje, já na to myslím už dlouho, ale bála jsem se to vyslovit - ty vypadáš jako týraná žena!' S úlekem se na mě podívala a snažila se mi to vymluvit. Nakonec se rozplakala a přiznala, že už pár dní po svatbě se Mark změnil - začal od ní vyžadovat sex, i když se předtím jasně dohodli, že svazek bude pouze formální. Když odmítla, vynutil si to násilím. Od té doby ji bil a ponižoval.
Rázně jsem prohlásila, že už se s ním nesmí do Ameriky vrátit. Ale..."

"Pane bože, proč jsi tohle dopustil?" rozplakala se moje milovaná babička a já jen nevěřícně otvírala pusu. Bolela mě z toho všeho duše a já nevěděla, jak si ulevit. Ani sobě, ale ani babičce.

"...Ale on ji měl v hrsti. Mamince se ve firmě stala nepříjemnost - nějaké úniky peněz a ona věděla, kdo to udělal. Nechtěla mít problémy s úřady a tak se nepřihlásila jako svědek. Mark o tom věděl a kdyby to oznámil, že mařila soudní proces, určitě by ji odsoudili k několika letům vězení. Proto mlčela a trpěla. Odjela s Markem a já jí slíbila, že udělám všechno proto, abych ji z toho dostala. Ten den, co jsme je vyprovázeli na letiště, jsem tvou maminku, moji milovanou Janičku, viděla naposledy.

Psali jsme jí snad každý den dopisy plné lásky a podpory, ale většinu z nich asi ani nedostala. Nevím přesně jak, ale jeden dopis se podařilo mamince poslat. Byl pro tebe - dodnes si ho pamatuji slovo od slova:

Moje milovaná Andulko,
píšu ti z velké dálky, ale přesto jsem s tebou. Myslím na tebe neustále a mám tě čím dál víc ráda. Nevím, kdy se mi zase podaří ti napsat, tak bych ti chtěla dát pár rad.
V životě se ti často stane, že nemůžeš mít to, co si přeješ, ale nesmíš se tím dát odradit a vždycky se snaž na všem vidět to hezké. Ty sice žiješ bez táty a bez mámy, ale je důležité vědět, že i když nejsou s tebou, tak jsi je měla a vždycky mít budeš a co víc - že tě milují nadevšechno na světě a že jim na tobě záleží.
Až budeš velká, žij tak, abys mohla klidně spát a dívat se lidem do očí.
Přeju ti, abys našla v životě někoho, kdo tě bude milovat přinejmenším tak, jako já a tvůj tatínek.
Sbohem, beruško moje, buď zdravá a hrdá a nedej se!
S láskou tvoje maminka Jana.

PS: Dopisy od vás, maminko a tatínku, jsou pro mě jako dárky z dálky, které mi pomáhají přežít. Dostala jsem dva a je to to nejcennější, co tady mám. Děkuju vám a nikdy nezapomenu.

Maminka už nikdy nenapsala. Dva roky po svatbě s Markem jsme od něj dostali strohou zprávu, že naše dcera zemřela. Dlouho jsme nevěděli, co se jí vlastně stalo. Až po několika letech jsme dostali poštou od neznámé ženy pár stránek ze sešitu popsané maminčiným rukopisem. Ta žena se zřejmě nastěhovala do domu, kde Mark s maminkou bydleli a tohle našla. Na první stránce byly anglicky psané instrukce pro nálezce, který je měl doručit na naši adresu.

Mark maminku týral celé dva roky. Po návštěvě tady u nás už maminka nesměla vyjít z domu. Držel ji tam o hladu, bil ji a nadával jí. Musela se po domě v Markově přítomnosti plazit po čtyřech a oslovovat ho "můj pane". Když odcházel, přivazoval ji do sklepa k topení, aby neutekla. Když musela nevyhnutelně někam jít, několik dní předtím ji nebil do obličeje, aby nikdo nic nepoznal. Jednou ji dokonce topil v umývadle. Ve strašných mukách trpěla Janička dva dlouhé roky. Dva roky, ve kterých přišla o většinu zubů, měla podváhu a modřiny se jí ani nestačily hojit. Dva roky, kdy musela otročit psychicky narušenému člověku, plnit jeho příkazy a snášet jeho tresty."

"Andulko, ty musíš udělat to, co nám se už nepodařilo - dostat Marka před soud a hájit práva týraných žen! Nesmíme dopustit, aby se tohle ještě opakovalo... nesmíme."

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Amelie, 04.11.2005

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Dárky z dálky

Buďte první, kdo přidá komentář.

   





MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­