ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 2.00
Hodnoceno: 5x Prosím, ohodnoť práci

Čarodějnice

"Nuže, usedněte, moje drahá rodino a především přátele, můžeme jísti. Není třeba už déle čekat. Nikdo přeci nepřijde," přikázal stařešina v lesklém sametovém rouchu a pobídl ostatní, aby se dali do jídla. Pak i on samotný usedl na svoji židli, která byla v čele podlouhlé tabule, na níž se prohýbal nejeden drahý pokrm. Od pečených husiček a nadívaných koroptví zde bylo i vepřové či telecí. Dokonce ani labutě nechyběly. Byl významný den a nebylo třeba to nijak skrývat. Dnes měl kníže Maximus přesně šedesát pět let. Prožil poklidný život na svém hradě po boku milované ženy, svých přátel a především veselých dvořanů, kteří díky němu měli vždy co jíst.

"Nu, jezte, jezte. Jak jsem řekl, není důvod čekat, opravdu. Nikdo, o kom bych věděl, nás nenavštíví. Rufus stejně nikdy nedorazil, protože se raději věnoval těm svým přihlouplým turnajům, kde mohl srazit někoho z koně. Nikdy jsem tomu nerozuměl, ale to dejme stranou. Opravdu, jezte, pijte, radujte se," zopakoval žádost hostitel a na malý okamžik se zamračil. Všichni hleděli do jeho ustarané tváře a čekali, až učiní první sousto. Nakonec tedy přece jen nakousl oloupané křepelčí vajíčko, aby tak uspokojil všechny ostatní. Hned jak tak učinil, ozvalo se cinkání příborů a především smích, neboť se konečně mohl dát prostor zábavě.

Smích a bujaré veselí vytvářely radostnou atmosféru v jinak potemnělém šedém sále a činily tak ruch, který tu dlouho nepanoval. Nebylo zvykem, aby se pořádaly takové oslavy, protože je neměl hradní pán moc v lásce. Příliš mu připomínaly jeho jediného syna Rufuse. V hloubi svého srdce byl smutný, že si na něj nevzpomenul. Seděl tak s pohledem upřeným na číši vína, co byla pořád plná, neboť se jí doposud ani jednou nedotkl. Neochutnal víno, což bylo divné. Normálně by neodolal slastnému aroma skořice a medu, které by ho donutily si jej vychutnat až do kořínku jeho chuťových pohárků, několikrát převálet v ústech a pak i polknout, aby se dostavila vrcholná extáze. Dnes ale ne. Dnes ne.

"Vím, co tě trápí. Také z toho nejsem nadšená, ale je to jeho volba. My nic nezměníme. Dělá čest našemu rodu a měli bychom proto být na něj pyšní. Raději na něho nemysli a ochutnej tu uzenou štiku. Je vážně dobrá a rozplývá se přímo na jazyku. No vážně. Ochutnej," vábila jej jeho manželka, jež se mu snažila odvést myšlenky jiným směrem.

Maximus se na ni pousmál. Byla to dobračka a snažila se mu ve všem vyjít vstříc. Snad právě proto se do ní zamiloval, když ji poprvé spatřil. Věděl, že chce jen a jen právě ji, a proto by udělal prakticky cokoliv, aby ji mohl získat. To se mu také tehdy podařilo.

"Ne, děkuji, nemám teď na jídlo chuť. Ani slavit. Tohle všechno je jen pro zábavu prostého lidu. Už dlouho nic takového neměl. Moc dlouho. Moje narozeniny jsou jen chabou záminkou. Nic víc, nic míň. A netrap se prosím, jen jsem se zamyslel. Jsem s tím smířený, jen jsem byl duchem jinde," zalhal a pohladil ji po ruce. Nechtěl ji totiž vidět, jak má o něj obavy. Na to ji až moc miloval, a proto si přeci jen odloupl kousek z ryby a snědl ho, byť mu nebyla po chuti. Cítil hořkou bolest a jakousi zradu, se kterou se nedokázal vyrovnat. Tak moc by chtěl, aby tu byl jeho syn. Udělal by prakticky cokoliv.

Rázem kdosi rozrazil vstupní dveře, načež se jejich směrem obrátily všechny hlavy rozrušených oslavenců. I kníže zpozorněl a sklouzl očima k nim. Když však spatřil, o koho se jedná, popadla jej bolest v srdci, ale zároveň se zachvěla radost, třebaže byl nešťastný. Viděl svého syna, ale nepřicházel po nohou. Kdepak, byl na lůžku, přinesen čtyřmi záhadnými postavami v kutnách. Ačkoliv jim nebylo možné spatřit tváře, bylo jasné, že mají strach. Třásly se jako osiky a čekaly, až je Rufusův otec příjme. Zavládlo ticho a nikdo se neodvážil promluvit. Nikdo, až na samotného Maxima.

"Tak tam nestůjte přeci. Položte ho na ten stůl. Je to můj syn!" zařval a jal se s odklízením pokrmů, co byly pečlivě na tabuli naskládané. Ty skončily rázem na zemi, kde se na ně vrhli již hladoví psi. Za hlasitého rachotu nakonec zakuklenci složili zraněného, který do této chvíle těžce oddechoval. Hradní pán se k němu naklonil a přiložil své ucho k jeho ústům. Chystal se mu něco říci, a proto dobře zpozorněl.

"Budu-budu ještě-budu ještě někdy chodit?" zeptal se Rufus a odkašlal si, načež vyplivl trochu krve. Kníže se nejprve zadíval na jeho pravou nohu, která byla nateklá a na jednom místě držela jen tak tak. Bylo jasné, že tady už žádný doktor asi nepomůže. Přesto všechno mu nechtěl říci ne, neboť turnaje byly pro jeho syna všechno. Nechtěl ho zklamat a ani ztratit. Proto na něj do jeho těkavých očí hleděl dobrých několik minut, než jej znovu vyrušilo zakašlání.
"Budu?" zopakoval svou otázku a pokusil se podívat na své zranění sám. Nedokázal však zvednout ani svoji hlavu. Celé tělo ho bolelo a nechtělo poslouchat. Jako kdyby nebyl svým pánem, ale pouhou schránkou.
"Postarám se, aby ano. Najdu jakýkoliv způsob. Udělám cokoliv. Neboj se. Ano, budeš chodit. Budeš," odpověděl poněkud rozrušeným tónem Maximus a pohladil jej po jeho dlouhých hnědých vlasech. Pak se usmál. Po tváři mu stekla první slza a pak i druhá. Ostatní se valily tak rychle, že je nedokázal zastavit. Odvrátil proto svoji tvář a sesunul se do křesla. Byl tím vším zdrcen stejně jako jeho žena, která mezitím objímala jejich jediné dítě a zahrnovala ho svou mateřskou láskou.
"Myslím, že bych vám mohla pomoci. Už mnohé jsem vyléčila. Myslím tím mnohé, kteří byli jednou nohou v hrobě. Nebude to ale zadarmo. Žádám si tři měšce plné zlatých mincí. Musím také nějak žít, a pokud si přeješ, aby chodil, pak víš, že uděláš cokoliv," zaskřehotala malá ošklivá stařena v hnědém pytlovinovém oděvu, který zapáchal hůře než týden stará mrtvola.
"Ty? Ale jak? Nechci se zaplést s žádnou černou magií, čarodějnice! Ani nevím, kde ses tu vzala a jak jsi prošla kolem stráží. Věz, že jsem ale řádný muž, co stojí pouze před bohem. Nějací pohanští bůžkové mne nemůžou zastrašit a ani zlákat k praktikám těch tvých démonů, čarodějko jedna," vyhrkl ze sebe pohoršeně Maximus, jenž byl v šoku z toho, jak se tu znenadání žena objevila.
"Nech si ta označení. Nespřáhla jsem se s žádným ďáblem. Žiji jen v ústraní v lese, pevně spjata s přírodou. Nic víc. Přijdu, když vycítím bolest a především příležitost, jak si trochu málo přivydělat," vysvětlila rozčíleně a udeřila holí do země, až se sálem rozléhala ozvěna. Mnozí se tak polekali, což jí udělalo ohromnou radost.
"A teď k té druhé části. Mohu ti pomoci a ty to odmítáš? Nu dobře, dobře. Pak se ale nediv, že tě bude proklínat za to, že jsi mu lhal. Žádný jiný lékař mu už nepomůže. To dobře víš. Pokud bys mě ale hledal, víš, kde mne najdeš. Široko daleko je tu stejně jenom jeden les. No nic, měj se a žij ve zdraví. Šanci jsi měl," rozloučila se s ním a pomalu se začala šourat směrem k východu.
"Počkej! Zaplatím ti. Stejně nemám jinou naději. Ne v tomhle stavu. Pokud mu ale nepomůžeš, věř mi, že tě zabiju. Rozuměla jsi mi?" otázal se a popadl ženu pod krkem, což vyvolalo v mnohých hostech vlnu odporu. Někteří se ale radostně zašklebili a někdo se dokonce i rozesmál.
"Jednou to stejně přijde. Vím to. Moje smrt bude pro tuto zem přínosná. Avšak v jiném směru, než by kdo očekával. Čas vše ukáže. Teď k těm penězům. Chci je vidět, než prokážu své služby. Přines mi je sem, poslouží dobrým účelům," rozkázala, načež hostitel neochotně uposlechl a pobídl jednoho ze svých sloužících, aby se vydal pro onu sumu zlaťáků. Zakrátko se pak vrátil s ustaranou tváří a vyskládal měšce vedle sebe před krále.
"Nemusíte tohle dělat, je to čarodějnice. Je záludná a nikdo neví, co od ní můžete očekávat, můj pane," špitl poddaný, uklonil se a raději zmizel rychle pryč, aby si nevysloužil ránu za svoje troufalé komentáře.
"Tady jsou peníze. Teď zachraň nohu mého syna, aby mohl opět chodit. Svého slibu jsem dostál a chci vidět výsledky. Hned!" zasyčel k čarodějnici otec zraněného a zatnul pevně pěsti, aby potlačil vztek, co se v něm mísil. Vůbec se mu nelíbilo, že se musí sklonit před někým takovým a ještě hůře před zraky poddaných, kteří mu sloužili.
"Hned, hned. Nemusíš být tak hr," zabručela stařena a zašátrala ve svém vaku, načež vytáhla obrovskou láhev plnou nazelenalé tekutiny, jež smrděla snad stokrát hůře než ona samotná. Nepatrný okamžik ji zvědavě zkoumala ze všech stran, než mávla rukou a podala ji Maximovi.
"Moment, jak mám vědět, že to není nějaký podvod? Co když je to trik a tohle mu ve skutečnosti nijak nepomůže? Chceš mi snad utéci s penězi? Nejsem tak hloupý, jak si možná myslíš, tak tu prosím nezkoušej moji trpělivost. Chci, abys mi okamžitě dokázala účinnost toho, co se mi chystáš právě dát," zarazil ji pán hradu. Žena zavrtěla nechápavě hlavou a sundala špunt z láhve. Do velké haly se tak dostal dusivý puch, což vyvolalo v mnohých palčivý kašel. Kdo mohl, ten se nenápadně vytratil, aby tomu hroznému smradu unikl. Nejhůře na tom byli ale rodiče Rufuse, protože ti tomu stáli nejblíže. Měli tak co dělat, aby nezkolabovali, protože se jim šíleně točila hlava a celý svět se před jejich očima houpal ze strany na stranu.
"Kriste pane, co to je?" neubránil se hradní pán, zatímco si přidržoval u nosu kousek svého pláště, aby tak utlumil svědění, které mu v nose vyvolal ten hrozný zápach.
"Žádal jsi o důkaz, tak tady je. Mast z tajných přísad, co ti nemohu sdělit. Respektive nechci. To tajemství si vezmu do hrobu, ale výsledek je zřejmý už po prvním použití. Jen se podívej," odsekla mastičkářka, když se maso skutečně trochu zocelilo. Přesto byla ale pořád velká sečná rána dobře vidět. Maximovi to přesto stačilo.
"Dobrá, věřím ti. Můžeš jít a ať tě bůh provází. Do smrti ti budu vděčný! Skutečně, jsi mým zachráncem a já tvůj velký dlužník. Budu na tebe pamatovat navždy. To ti slibuji," radostně zašeptal hostitel, objal ženu a políbil. Nevadilo mu, že ti, co zůstali, se mu začali posmívat a jeho žena na něj vrhla rozčílený pohled. Dokonce i smrad mu už nevadil, když viděl, co vlastně dokáže. Ještě dlouho ji tak držel, než se konečně vyprostila z jeho sevření.
"Šetři slovy a radostí, já si to časem vyberu. Pamatuj, že každý den musíš na ránu nanášet mast. Teprve pak se rána kompletně zocelí a léčba bude úspěšná. Moje práce je tady už hotová. Znova se setkáme, to ti slibuji. Teď už ale musím jít," rozloučila se stařena a odbelhala se pryč.

Rufus se po čase skutečně uzdravil a mohl i normálně chodit. Sice již nebyl schopný jezdit na koni nebo bojovat na rytířských turnajích, o to více však zůstával doma se svou rodinou, jíž se stal rychle nepostradatelnou součástí. Vše, co vzniklo na základě pouhé náhody, kdy byl včasně přivezen na hrad svého otce a zároveň navštíven podivnou ženou, bylo zapomenuto a nikdo si už vlastně nepamatoval, jak se vše událo.

Uplynulo tak pět let a ke knížeti se dostavila stížnost o tom, že kdosi ničí v lese stromy a zabraňuje růstu těm novým. Proto prý les chřadne a pomalu tak bere práci nejen dřevorubcům, ale i truhlářům či uhlířům. To, co se jevilo jako obyčejná zpráva, vyústilo v situaci, kdy z háje zbyla jen nepatrná část, což znamenalo problém pro veškeré obyvatelstvo, neboť se blížila zima a dřevo bylo nutné na zátop. Proto se přišlo s tím, že za to může čarodějnice, která žije ve zbytku lesa. Jelikož se nebylo čeho jiného chytit, hradní pán rozhodl, že je to pravda, a proto přikázal svým mužům, aby mu přichystali koně, zbroj a meč, aby její nekalé praktiky navždy zastavil.

Když konečně dorazil k jejímu domku, byl překvapen, protože před ním na pařezu seděla stařena, která se na něj usmívala. Dobře věděla, že je to právě on a proč vlastně přišel. Nijak se nebránila, neboť věděla, že proti silným pažím drsných mužů nic nezmůže. Tušila, že na ni už určitě Maximus zapomněl, ale nijak mu to nezazlívala a nedávala to najevo.

"Pane, to je ona, hotová pohroma lesa. Stačí se na ni podívat a už je vše jasné. A ten zápach, to musí být dílo samotného ďábla! Jediná naděje je ji upálit. Svažme ji tedy a přiveďme na hrad, abychom ji upálili na hranici. Jen tak nám dá pokoje," zašeptal panoš a podal knížeti snad dva palce tlustý provaz. Ten jej převzal, seskočil z koně a pokynul svým druhům, aby se mu jali pomoci. Ti ochotně ke stařence přistoupili a ihned ji započali svazovat. Nakonec provaz směřující od svázané ženy podali knížeti, aby ji tak mohl vláčet za svým koněm.
"Doufám, že si dobře pamatuješ, jak jsi mi sliboval, že mi budeš do smrti vděčný. Myslím, že je správný čas na to, abys to dokázal. Vím, že pokud mne dovezou na hrad, budou mě zde mučit, byť jsem nic neprovedla. Jsem už stará a dobře smířená se smrtí, a proto mi dovol vybrat si, jak můj život skončí. Přeci jen tehdy se osud tvého syna mohl vydat jiným směrem," zaskřehotala stařena a podívala se mu do tváře. Poznala tak, že hradní pán si na ni konečně vzpomněl.

Neměl však z toho žádnou radost, protože kdyby ji uposlechl, znepřátelil by si nejen svůj lid, ale i samotnou církev, co byla mocnější než on samotný. Bylo to pro něj těžké, obzvláště teď, když po jeho boku kráčeli jeho věrní muži.
"Dobrá tedy. Slíbil jsem do smrti, a to ti také splním, protože jsem čestný muž. Pokládej to tedy za splacený dluh," pronesl s pevným odhodláním v hlase její věznitel a ze své kožené pochvy vytasil svůj krátký lovecký mečík, jímž jedním seknutím odťal stařeně hlavu od těla. Ta se skutálela po chladné zemi s úsměvem na tváři a skončila nakonec u trnitého keře dosud kvetoucího šípku.

Maximus sledoval, jak se na něj jeho družina zmateně a nevěřícně kouká, protože nedokázala akceptovat fakt, že by byl něčeho takového schopen. Přesto nelitoval svého skutku. Naopak, byl za něj rád, neboť mu ze zad spadlo ohromné břemeno.
Splatil svůj dluh a nezůstal tak nikomu nic dlužen. Na podivnou úmluvu se stařenou ale už nikdy nezapomněl. Dokonce pocítil stud za to, že ženě říkal "čarodějnice", protože i když jí nebyla a musela skousnout všechny útrapy a úskalí, pomohla jeho synovi. Taktéž si začal vážit podivínů dřív než předtím a nevynášel nad nimi tak brzké rozsudky, jako tomu bylo v tomto případě.

Před lety pronesená slova "čarodějnice" o její smrti se tak opravdu stala skutečností a přinesla mnohým lepší život.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Pavel Dovhanič, 10.12.2014

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Čarodějnice

Buďte první, kdo přidá komentář.

   





MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­