Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Lehké mžení přešlo v prudký liják. Sedím v parku na omšelé lavičce. Listy stromů, které tu někdo vysázel, aby vytvořil ostrov přírody v moři tvořeném z budov, aut a výfukových plynů, hladově pohlcují dlouho očekávanou vláhu. Několik kapiček deště mi uvízlo na řasách. Sklopím víčka a ony pak mohou dokonat svou pouť směrem dolů k rozpálené zemi. Na okraj lavičky někdo vyryl srdce. Do jeho středu vepsal písmena M+K. Počáteční písmena jmen dvojice, jež tu seděla přede mnou. M+K - to může být Michal + Klára, Marek + Káťa, Markéta + Kryštof... Na tváři se mi objeví melancholický úsměv. Jindy si sem chodím "vyčistit" hlavu. Ale dnes mi mozek pracuje na plné obrátky.

Nechávám myšlenky tak, jak jsou. Nezatěžuji je slovy a užívám tak jejich nadzemské lehkosti. Jen jedna věrná a oddaná dotekem spaluje a poutá nohy se zemí. Kolikráte ze den se člověk promění, převlékne do nálad, obelže svědomí? Uchováváme se v obrazech, omámeni tím méně podstatným, podléháme v prostoru i čase. Myslím si však, že to, co určuje podstatu, zanedbáváme pro nepojmenovatelnost, ačkoli víme, oč jde, bojíme se zeptat. Tak si mlčíme. Nehmatatelní ve svých vlastních kabátech dle poslední módy. Vzdalujeme se konverzacím a upínáme se na věci, jež je možné osahat, mít, vlastnit.

Chtěla bych se změnit v tón. Prořezávat vzduch tvořen zvukem. Rozplynout se bez nárazu. Existovat pro potěchu. Očím neviděná, očarovat duši. Zamotat hlavu prostým vklouznutím. Takový svět ale není. Města si stále více ukusují z polí, vypravěči se stávají tlumočníky a výletní autobusy už cestují za konce světa.

Opodál té mé lavičky leží muž. V otrhaném šactvu s neupraveným plnovousem. Zase jeden ztroskotanec, kterého dnešní moderní svět vyhnal na ulici. A my se jim stydíme podat ruku. Ale proč? Možná proto, že celí špinaví stepují před domovními dveřmi, přešlapují v průchodech, usínají v parcích. Oni však mají tytéž sny, jen střízlivější probuzení. A nic na tom nemění pár vysušených lahví.

Nejspíš si myslíte, že jsem hloupá, když přicházím s takovými myšlenkami. Ale člověka napadají různé věci, když sedí sám v parku na prázdné lavičce a okolo prší. Tiše. Nechybně. Těžce.

Všude je plno bláta. V těch ulicích, které před deštěm krmilo slunce a které zapomněli zastřešit modrým nebem. Tam v parku je lavička s vyřezanými písmeny M+K. Teď již prázdná! Čeká, až ji zas někdo bude vyprávět svůj příběh. V dálce se ztrácí postava. Jsem to já a spolu se zacházejícím sluncem, které předává zlaté žezlo vycházející luně, spěchám k domovu.