ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Sabina Karel (*29.12.1813 - †09.11.1877)

­­­­

Hrobník (2)

II.

Vesnice K... položením i půvabným vůkolím svým náleží mezi pěkné vesnice. Hrabě Věnceslav nepořádné a staré chaloupky byl z většího dílu na vlastní outraty dal zbořiti a nové, vkusnější vystavěti. V celé blízké krajině nenalézaly se tak čisté a oupravné silnice i pěšinky jako v K... Nastoupiv nyní syn jeho, hrabě Vilím, panství, jakožto hodný nástupce otce svého stejnou měrou o zvelebení a okrášlení místa tohoto pečoval. Ačkoliv se Vilím každého stranil, pokud nevyhnutelná potřeba jej nedonutila osobně B někým jednati: přece hned u nastoupení dědictví svého všem poddaným ouřadníkům písemními rozkazy oznámil, že lu na zdokonalování statku jeho nemálo záleží.Půvabnou dolinu, v nížto přívětivá vesnice ležela, u východu obmezoval háj, tiché stíny své daleko rozprostíraje a teplé údolí chladným dechem provívaje, jako za soumraku vání večerní ochlazuje luhy. V stínu hájovém vystoupá starožitný klášter, jehožto vybudování hluboko do středního věku sahá. Za dávných časů tam býval mnišský řád, čehož mimo tamějšího archívu i vysoké, na hrobkách kostelních v mramoru vytesané postavy dosvědčovaly, jakož i veliké obrazy, ve dlouhých, u věčném soumraku dlících chodbách vyvěšené, podobizny to zemřelých tam mnichů.Později na místě mnichů jeptišky se usadily, až po tuto dobu tam obývající.Věž klášterní nehrubě byla vysoká, tím vyšší však se zdál chrám s klenutím vzhůru se vypínajícím a obrovskými sloupy dle gotického vkusu z kamene vytesanými. Vysoké okna mnohobarevným sklem pro zastiňování sloupů jen mdlé světlo rozsívaly a kamenné sochy, dávnověké pozůstatky minulých časů, z obou stran zdě krášlíce, smutně hleděly ze stanovišť svých na šerý chrám, do jiných, dávno uplynulých věků mysl pozorujícího zavádějíce. Nad hlavním oltářem nevelké okénko silným žlutým sklem pablesky sluneční do osamotnělého chrámu pouštělo a slabé prožloutlé paprsky míhaly se po šedých stěnách. Jakkoli však zasmušilý uvnitř se jevil kostel, zevnitř, spojen s klášterem, ráz vznešenosti do sebe měl. Mezi hustými stromy, s vysokými železnými vraty a černou, ouzkými okénkami mnišských bytů posetou zdí, stál tu klášter co starobylý náhrobek pochovaných věků, z něhožto zpěv a znění varhan co žalující zvuky sborů podzemních ve kraj se zanášely. Z jedné strany ke kostelu družil se hřbitov, kterýžto nízkou zdí ohražen, mír a pokoj nerušený v sobě ukrýval. Dřevěné i železné křížky v sluneční záři zdaleka se skvěly a lilie, růže i květy amarantové po náhrobkách zachvívaly se v políbení hravých větérků, v šumot háje mísíce tajný šepot svůj. Zde onde k mladému stromku vinul se jilm a veškeré hroby byly tak pravidelně uspořádány a kvítky tak čerstvy zachovány, že bylo patrno, jak starostlivá péče se zvláštní opatrností na ně dohlížela. Naproti klášteru stála chýše hrobníkova mezi nově vysázenými ovocnými stromky; kolem ní rozkvétala malá zahrádka. U vchodu se klenulo loubí z akácií, takže ratolesti po zdi se proudily a úponky až do ouzkých oken zasahovaly, z nichž jedno ke hřbitovu, druhé v šírou krajinu hledělo. Odtud se dal přehlídnouti záveský rybník a částka vesnice K..., takže každého bylo viděti, kdokoliv ku klášteru neb na hřbitov přicházel. Mezi hřbitovem a vesnicí rozložen byl onen pověstný záveský rybník, stálým suchým povětřím a trvalým parnem tak vyschlý, že se více bařiništi nežli rybníku podobal. - Smutně naň pohlídnul hrobník okolojdoucí a hluboce vzdychna zaslzené oči vzhůru obrátil k čistému podnebí. Bylo tak ticho a obloha nad zemí tak velebně se klenula, jako by i veškerá příroda světila den nedělní. Jen číže se ozývalo v stromoví a tisícero skřivánků nad veselým polem odpovídalo štěbetáním svým, když hrobník k domovu se blížil, ke Kláře, očekávající otce svého. Možno-li slovy věrně vypodobniti dívku ušlechtilou, jak se jevila v ouplné spanilosti a milostnosti své?
V očích jejích planul neumdlený cit a líce se rděly na sněhobílém obličeji co jarní růže mezi skvělými liliemi. Nemám barev van Dyckových, abych věrně vyobrazil krásu její, aniž génius Beethovenův nerozněcuje slova má, bych mohl nápěvem vyřknouti, co šeptala ústa klečící dívky na matčinu hrobě. Byla velmi nábožná; v samotě dlíc, záležitostem světským odcizena, tím více k vyšším předmětům spanilou duši svou obracovala. Kdy~ mezi hroby klečela, blíže zemřelé matky své, milostiplné oko pozvedujíc k jasné oponě nebeské, zdálo se, jako by ochraňující anděl ve skvělém oděvu nadzemském dolů se byl snesl na chudobnou zem opatrovat byty odpočívajících a oplakávat zemřelých. Spatříc ale dívka očekávaného otce, vycházela mu vstříc. "Tak dlouho jsi se zdržel v zámku?" pravila k němu a slzy zalily oči její. "Víš, že Alžběta již nežije?" "Již nežije?" zvolal rychle hrobník. "Tedy jí se zvonilo umíráčkem? - Rci, jest jistě umrlá, aniž se probudí více?" "Ach, bohužel nikdy více!" odpověděla Klára, uvádějíc otce do komnaty, kdež oběd připraven byl. Hrobník se usadil za stůl a nedotknuv se jídla smutně před sebe hleděl. I oči truchlící Kláry lesknuly se slzami a nebylo pochybnosti, že v čistém srdci jejím hluboká bolest se kryla. "Svila jsem jí věnec rozmarýnový," pravila po chvíli dívka, "a to jest jedinký dík za všecko dobrodiní mně od ní proukázané." Hrobník neodpověděl. "Ó milý otče, kdybys věděl, jak byla ke mně přívětiva a milostiva, jak bolestně se mnou se loučila! Přidržuj se pevně ctnosti!, napomínala mne; prvním krokem nepravým blížíš se k bezdnu věčnému!", Hrobník vstav od stolu přecházel po světnici se založenýma rukama. "Jiného ti nic neřekla?" tázal se po chvíli, ku Kláře obrácen. "Nic, otče; jenom -" "Jenom?" "Že by s tebou ještě jednou byla ráda mluvila, ale nesmí a nemůže." "Ó arci, se mnou nesmí ani ona, ani žádný, žádný jiný tak mluvit, jako by ona se mnou mluvila!" Takto řka pohnutý hrobník hlavu o zeď podepřel a z okna pohlížel. "Co jest ti, otče?" zvolala Klára přikročivši k němu; "ty bledneš!" "Že blednu? - Ó, cítím, že již brzo doblednu!" - Obličej jeho se zasmušil. Rychle se obrátil k dívce a pevně na ni hledě pozoroval každé hnutí její. "Kláro," pravil, "přiznej se, co ještě o mně mluvila - nezapírej! Rci, čím umírajíc tobě se svěřila?" "Ničím víc, než jsem ti již byla sdělila," odvece uleknutá dívka; "ani se nezmínila o tobě od té doby, an jsem ti vypravovala, co šeptala ve snu." "Mlč!" vzkřikl zuřivě hrobník. "Nikdy se neopovažuj ona slova zemřelé opakovati, sice mrtvoly hněv a kletba. Tá bude tebe pronásledovat!" "Otče!" odtušila Klára bolestně, pojmouc ruku jeho, "čím jsem tebe rozhněvala? Co jsem zavinila, že již po nějaký čas tak nemilostně se mnou jednáš? Ó, jen rci, vždyť já všecko chci napraviti, cokoliv nedobře jsem učinila!" "Ó moje dítě!" dí umírněný hrobník; "tys nevinná, ale odpusť, neboť to vada přirozená, že člověk bolesti a hoře své do všech okoličností vkládá, takže kamkoliv pohlídne, všudy jenom své city nalezá." Klára nevědouc, co ze slov těch vyrozuměti, upokojila se, jsouc podobnému jednání otce svého uvyklá. Již po několik dní obyčejné zasmušilé chování se hrobníkovo proměnilo se v nestálou vášnivost, jejížto příčinu nebylo lze Kláře vyzkoumati. Nyní popocházeje světnici o něčem důležitém, Kláry se týkajícím přemýšleti se zdál, neboť často na ni pohlížeje pozastavoval se, jako by něco promluviti chtěl. "Tys bývala žádostiva dosáhnouti přístupu do kláštera," pravil po dlouhém mlčení, "i často jsi mně přání vyjevila stráviti tam život svůj. Posud nebylo příležitosti, nyní však oumrtím Alžbětiným otevřela se ti cesta. Doufám, že ji nastoupíc, mně v stáří upokojení a sobě bezpečného místa zaopatříš." Slova otcova překvapila Kláru tak, že leknutím odpovědíti nemohla. Smutně jen pohlídnula k zemi a na tváři její třpytila se slza co krůpěj rosná na květu liliovém."Ty neodpovídáš? - Domýšlel jsem se, že vděčně a ochotně přijmež navržení mé. Proč bysi pominula příležitosti této? Vždyť vidíš, že vlasy mé již šedivějí, že den můj k západu se blíží! Co bys počala, kdybych záhy zemřel?Nezkušená a opuštěná snad bys klesla v boji se životem a jednou kleslá neokřeješ více!" "V stáří bych tě měla opustit, otče? Cizinci bych měla přepustiti tu službu, která vlastně mně náleží? Kdo by tě tak věrně obsluhovati mohl jako já a s tebou cítě bolest rozuměl každému kynutí tvému? Ó věř mi - žádný! - A nyní bych měla na sebe se ohlížeti, ana se bělá hlava a množí starost tvá? Nikoli, drahý otče, já zůstanu u tebe a cizí ruka nesmí zavříti oči tvé!" "A pak? - Kláro, pak - když se oči zavrou?" "Vždyť Bůh na žádného nezapomene!" odpověděla dívka."Jindy jsi tak nesmejšlívala, dokud veškeré žádosti tvé v jedinké se pojily myšlénce, totiž v oděvu řeholním. Jsem já příčinou proměny této, čili kdo jiný? Rci, Kláro, zdali se jen pro mne obětovati chceš?" Přitom jí pevně hleděl do očí; i zardělo se líce a chvělo se srdce dívčino, neb zraky otcovy draly se co dvě dýky do něžných prsou, tajné, hluboko ukryté city tam překvapujíce.
"Otče!" zvolala Klára aobejmula hrobníka; on však ji od sebe odmrštiv a zuřivě na ni hledě pravil: "Chraň tě Bůh, dcero, pravé-li jest podezření mé! Jesti-liž tomu přece tak, jak jsem se domníval, že ne pro mne, nýbrž pro Vilíma celou budoucnost svou i upokojení moje obětovati chceš? - Ó jen oplač, oplač zaslepenost a marnomyslnost svou, která tě jistě uvede v náruč nešlechetnosti! Jdi a obětuj se mu, by tobě odměnil zlatem a stříbrem, když slova otcovská v neúrodnou zemi padla!Jdi, já tě zavrhuji, jestliže smejšlení tvé se nezmění!" "Ty mě odmršťuješ, drahý otče? Ach, vždyť jsem bývala v každý čas poslušnou dcerou tvojí! Ale zdalipak i možno zničiti cit, od přirozenosti do srdce vštípený cit, opanující vůli mou? Zdaliž možno udusiti plamen, jenž se zmocnil mysli mé?" "K jakému však oučeli?" tázal se hněvivě hrobník. "Věz, že on hrabě Vilím jest, a ty jen dcera sprostého hrobníka!""Oučeli?,. odvece Klára; "což není láska sama sobě oučelem? Já jej miluji a v citu tom se skrývá blaženost má." "A on," pravil hrobník, "on tebe k sobě vábí, slibuje odplatu nesmírnou za oddanost tvoji a v nevinném srdci vzbuzuje marnomyslnost! - Hle, opět poznávám kmen, z kterého pochází - opět onu nešťastnou převahu bohatství a stavu jeho, kterýmžto sprostý lid tak otrocky se klaní. Zde se staví, jako by srdce jeho prosto bylo vší náruživosti; dokazuje mi, že láska slabostí jest a citlivost původem nesmyslného jednání lidského, a on sám je svůdcem nevinné dívky! Ó, znám tě, synu Věnceslava! - Ale zde nesmí zvítězit, pokud plane pozorující oko mé!" "Jak to myslíš, otče?" tázala se Klára bolestně. "Jakákoli vina srdce mé obtěžuje, Vilíma se netýká. Věz, že on se mi nikdy ani slovem nepřiblížil, ani jedním milostivým pohlédnutím neprojevil, že mu na mně něco záleží."
"Jak? - Ty sama jsi se opovážila k němu...?"
"Ó lůkoli; já jej miluji vroucně, však soukromě. Když tichý večer se blíží, hvězdy milostivě kynou hledu mému a on smutně ke hřbitovu přichází, tu - nevím, proč mi srdce bolestně se chvěje - proč hoří líce mé; ale vím, že bych mu k nohoum sklesla a projevením nevyslovitelného citu svého zajíti chtěla. Jeho chladnost však mě žalostně dojímá a tvůj hněv, drahý otče, množí bolesti srdce mého." "Dítě, nešťastné dítě mé!" zvolal hrobník."Čeho jsem se od prvního vkročení Vilímova na hřbitov obával, co mě pronásledovalo a znepokojovalo již v pouhém pomyšlení, to se blíží v úvalu hrozícím k mé i tvé zkáze! - Ještě však možno vyhnouti se nebezpečenství." I zamlčel se hluboce rozmejšleje, jakým způsobem by myšlénka na vstoupení do kláštera u Kláry opět převahy nabyla. Dívka však u vědomí nevinnosti své vášnivosti otcovy se obávala, pochopiti nemohouc, proč láska její k Vilímovi jemu tak protivna jest.
"Kláro!" dí hrobník po chvíli, "rci upřímně, co bys učinila, kdyby i on tebe tak miloval jako ty jeho? Jednala bys proti mé vůli?" "On - mne?" tázala se Klára, přeslechnouc poslední slova otcova; " ó slasti ráje nevyrovnají se blaženosti té!" "Trýzeň pekla!" vykřikl zuřivě hrobník."Ty jej nesmíš milovati, a kdyby i on tobě lásku svou věnoval; kdyby tobě při obejmutí jeho království nebeské se otvíralo, přece musíte věčně od sebe vzdáleni zůstati! Vůle má však musí býti ujištěna, bych pokojně usnul, až duch můj zemdlelé tělo zemi navracovati bude. Blíží se čas odchodu mého, vím, že mi jen málo dnů života ještě zbývá; protož meškati nelze." Ledva to vyřknuv přikročil k oknu, kdežto na ouzkém prkýnku dvě lebky stály. Vzav jednu z nich představil ji Kláře."Hleď," pravil k ní, "tato holá lebka bývala krásnou hlavou. V těchto prázdných děrách třpytívaly se dvě oči co jasné hvězdy, a kteréhokoliv srdce kdy dosáhly, ranily je pokaždé bleskem svým. Tento neouhledný otvor býval někdy ústama, v jejichžto políbení i mně blaho nebes
i země splývalo. V této lebce obývala duše, čistá jako myšlenka boží, a mluva její dojala každého kouzelnou mocí, kdokoli hovoru jejího oučasten byl. Ejhle - čarokrásná hlava ona ve hnusnou proměnila se lebku, an zatím tělo nadzemské krásy v hrobě uhnilo. Kam se poděla spanilost, kde jest plamen oka jejího? Zhynula smyslná krása a v holé kostře nikdo ji nepozná více. Jen vzpomenutí nezajde a ctnost, jakož i vina nezemře! - Hle, totoť jest lebka zemřelé matky tvé! - Zdaliž neposlušností svou odpočinutí její znepokojiti a hříšnou láskou svojí z tichého spánku ji vytrhnouti chceš? Nikoli, Kláro, toho neučiníš;neboť věz, že i její srdce nespravedlivou láskou naplněno bylo, a budiž ona tobě příkladem, že vina nezajde smrtí vinného. Protož mi nyní, u lebky dávno zpráchnivělé matky své, svatou složiž přísahu, že s Vilímem nikdy, v žádné případnosti svého života ve spolek nevstoupíš, a kdyby i on tebe zamiloval, kdyby ti sliboval veškeré bohatství svoje, ba
i za manželku tě pojmouti chtěl - nikdy se mu smyslnou láskou nepřiblížíš, nikdy jej za manžela nepojmeš! Přisahej, sice se dvojnásobná hanba na tebe uvalí, matku tvou v hrobě obtěžující; její stín bude tě pronásledovati a kletba má aniv hrobě neustane! Přisahej!" Klára slovy otcovými náramně ustrašena nevěděla, co činiti; strašlivé myšlénky křížily se v mysli její. Tu hrobník pojav ruku dívčinu položil ji na lebku a dceru opět ku přísaze nutil. Chladná byla lebka a ruka dívčina se chvěla, an se jí dotknula. Kostlivé čelo zdálo se na ni mračiti a hnusná brada zdála se oušklebně pohybovati. Boj srdce dívčina hrozil ji zničiti; zde kletba otcova, tam ztráta nenahraditelná - zavržení nejsladší myšlénky bdění i snění jejího. Otec jí však nedopřál času k rozmejšlení. "Přisahej!" zuřivě zvolal a "přisahám!" zašeptala Klára, citem překonána klesnouc a slzami chladíc bolest svou. "Upokoj se, Kláro!" pravil nyní mírným hlasem hrobník. "Nepřicházelo by ti tak za těžké obětovati lásku svou, kdybys věděla, proč jsem to od tebe žádal. Zapomeň na dnešní hovor náš, ale slib svůj věčně na paměti měj. Přesvědčen jsa o dobrém srdci a šlechetné mysli tvé neobávám se, že bysi se kdy opovážila složenou přísahu zrušiti. Zemřelá matka tvá je svědkyní daného slova tvého a zajisté se těší z poslušenství tvého. - Hodláš-li pak ale ještě oděv řeholnický obléci? Věz, že mi zde již dlouho prodlévati nelze. Přetrhlo se pásmo na tomto místě mne zdržující - na dalekou pouť, pryč odtud odebrati se musím, kamž ty mne doprovoditi nemůžeš. Protož vstoupení tvé do kláštera ještě dnes tam oznámiti hodlám. Co myslíš, Kláro7?, dívka po této otázce jako z tvrdého snu se vytrhla. Minulé okamžení opět v mysli jí procitlo, a když oko její na lebku zaletělo,s bolestným vzdychnutím ruce k srdci přitiskla. - "Vždyť jsem odcizena světu - což mi ještě zbývá? Jsem chudá - ale budiž tomu, za služku mě přece přijmou!" "Nikoliv!" dal hrobník za odpověď; "nesmějí poznati sestry, že přijmuly dceru hrobníkovu do řádu svého, aniž ty od milosti jejich záviseti smíš. Zachovalť jsem tobě poklad, jehožto cena bohatství všech tamějších panen bezpochyby daleko převyšuje. Více však nežli klenoty zdobí tě ušlechtilé srdce, zlato celého světa zastiňující." Tak domluviv přikročil ke skříni, kdežto z tajného ouložku skrovnou železnou truhlici vytáhnul. Vyhledav patřičný klíč otevřel pokladnici, z nížto se paprskové adamantů a zlata v záři slunce, skrze stromový květ oknem ve světnici se prodírajícího, jasně zaskvívali. Hrobník vysypal veškeren poklad na stůl - a aj, tu se mezi těžkými zlatými řetízky, křížky a prsteny vinuly perlami poseté diamanty. Paprskové planoucích agátů a ametystů jiskřili se v blesku odpoledního slunce; a jako třesoucí se vlnky na jezeru nočním pohybují hvězdami, jenžto se jako ve chvějícím se zrcadle vyobrazeny hladinou třpytí: tak se chvěly kameny a klenoty zlaté i stříbrné, na vše strany jiskry pohazujíce. S podivením hleděla uleknutá Klára na poklad; když se ho ale dotknouti chtěla, pojala ji hrůza nepochopitelná a bylo jí, jako by tajemná mocnost ruku její zadržovala. Blesk posud neznámý oči její mámil, takže ani nepozorovala, jak pohled tento na otce jejího působil. Křečovitě probírala se jedna ruka hrobníkova ve zlatě, ana druhá zasmušilé čelo zakrývala. Oko jeho planulo v ohni neobyčejném a ústa k ousměchu se stahovala, kdykuliv na poklad pohlédnul. Navrchu ležel veliký zlatý řetěz, na němžto skrovná podobizna připnutá visela. Štít a jméno hraběte Věnceslava, v zlatě vyryté, viditelně se lesknulo. Rychle vyňal hrobník řetěz tento a zavěšuje ho Kláře na krk pravil: "Tento řetěz si nech na památku, tobě přede všemi náleží, aniž do cizích rukou přijíti smí; chraň se však, aby ho lidské oko u tebe nespatřilo!" "Ne - ne," oždvece Klára, řetěz opět na stůl ukládajíc ; "nemohu jej snésti, obtěžujeť mne, ouží mi prsa a naplňuje mysl mou strastí.Co mi platno zlato v klášteře? Nechci se tam upamatovati, že jsem náležela světu! A nevímť ani, čí to vše jest -" "Čí to jest? - Tvoje, drahý bloudku! Na tebe pamatuje shromáždil jsem poklady a ukrýval je, abysi volnou zůstala na zemi, abysi nikdy přinucena nebyla marnému světu v oběť klesnouti. Ty však v tichosti zasvěcených stěn tráviti budeš dny života svého; tím lépe! Protož vezmi jen tuto památku. Jestliže by však obtěžoval řetěz hrdlo tvé, ukrej ho, ale nikdy ho nedávej od sebe. Věř, že člověka častokráte doba přepadne, kde bolestným srdcem touží po věci, kterouž někdy lehkomyslně zavrhnul. Pomni na tu dobu a nezavrhuj daru tohoto."
Takto řka vložil řetěz opět do rukou Klářiných, a pohlídna k oknu, spatřil ponocného, an se po hřbitově blíží. Tu klenoty rychle shrnuv a do železné truhlice uloživ, přicházejícímu vstříc kráčel. Jako u vidění stála tu osamotnělá dívka, jejížto první láska již tak ukrutně zrušena byla. Zničené viděla veškeré sny své o krásné budoucnosti. Ach, ani v myšlénkách jej milovati nesměla! Řetěz v ruce držíc pozorovala podobiznu hraběte Věnceslava. I byloť jí, jako by tyto tahy byla již někde viděla, jako by z cizího obličeje toho známá osoba se na ni usmívala."Vždyť jest to Vilímův otec!" pravila sama k sobě a políbila obraz. Ze stolu však se na ni šklebila kostlivá hlava a hrůza pojala dívku tak, že z ouzké komnaty ven vyběhla, ven u volnou prostoru, mezi hroby, kde tichost a pokoj věčný přebývá, kde tisícero mdlých srdcí odpočívá, kteréžto žádná bolest, žádné toužení více netrápí. Na náhrobku matky své klečíc žalovala stínu jejímu bolest svou a hořeplné srdce její překýpělo v slzách, neboť slzy jsou jedinká útěcha člověka nešťastného, hluboký žal v sobě chovajícího. - Jsouť v životě bolesti - a takové byly i Klářiny - které se žádnému svěřiti nedají, pro kteréžto v srdcích jiných žádného soucitu není. Tu člověk člověka se straní, ku přírodě se utíkaje, a háje, kvítka i obloha bývají svědky citu jeho. Tu hledá zříceniny a hroby a pustými krajinami zanáší se žal jeho. neb divoká krajina a zpráchnivělý, život hrobů podobají se zničenému srdci, v jehožto hlubokosti se kryje svět, k věčnému toužení, boji a bolesti odsouzený.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 21.07.2014

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
    Brigda






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­