ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Sauer Franta (*04.12.1882 - †26.03.1947)

­­­­

Franta Habán ze Žižkova

  • podtitul: Obrázky z doby popřevratové
  • autobiografické vyprávění proletářského spisovatele a příslušníka pražské umělecké bohémy

Místo předmluvy

Příběhy Franty Habána ze Žižkova napsal jsem pro Tebe, milý čtenáři, proto, abych Tě seznámil s moudrým prostým mužem a s jeho zajímavou filozofií. Neočekávej hlubokého mudrování! Vše je líčeno tak prostě, jak prostý je život sám. Psal jsem příběhy Franty Habána ze Žižkova velice vážně a jak nejlépe dovedu; vypadla-li však přece některá situace humorně, pak, milý čtenáři, věř, - já za to nemohu - - - Očekávám s určitostí, že oficiální kritika přijme moje dílo s jásotem a snad objeví ve mně novou "literární hvězdu". - Nestane-li se to, ujišťuji Tě, milý čtenáři, že mně je to jedno.

Autor

DÍL I

I. Útěk z garnizony dne 30. října 1918

- Magoři sme! - Magoři! - V Praze vypukla revoluce, a my tu dřepíme jako svíčkové báby! - zařval zloděj Vršťala, kterého právě vpustil do cely čís. 44 klíčník vojenské garnizony na Hradčanech.
- Jaká revoluce? Vo jaké revoluci žvaníš? dychtivě táže se cimrkomandant kaprál Nerad, který je zde ve vyšetřování již půldruhého roku pro nějaké hloupé vloupání a dezerci.
- Nic nežvaním! Já to slyšel dole v kanceláři a proto povídám: Revoluce je! Ohromnej mišunk v Praze, a my, hovada, si tady vypravujem pohádky!
Vězňové, kterých tou dobou bylo v cele čtyřiadvacet, byli zprávou Vršťalovou překvapeni, a proto doráželi naň houževnatě, aby vyprávěl vše, co jako kde slyšel.
- K čertu, co pak jste zblbli? Mám blít krev? Mám řvát? Byl tady revoluční vejbor - volové! Rakousko je v loji! V Praze je brajgl a stavěj barikády! Musíme za každou cenu domů! V tom rumlu se dá fajn pracovat. -
Po těchto Vršťalových slovech se vězňové z překvapení jakž takž vzpamatovali a pocítili okamžitě nevýslovnou radost, kterou také různým způsobem projevili.
Jeden ze samé radosti praštil botou do hlavy starého bručouna Sýkaře, který toho v nadšení ani nepozoroval, jen stále sobě pobroukával, jako by se modlil: revoluce - revoluce - revoluce... A druzí dva, zdrápaný Hanek s hlavatým Crhou, se zase z radosti tak strašlivě fackovali, že jim z nosu tekla proudem krev, a při tom doprovázeli se pokřikem:
- Zdrábku! Vemeš se mnou šmíra nebo nevemeš? -
Prásk! Prásk! - - -
Hlavoune, budeš dělat kasy nebo nebudeš? -
Prásk! Prásk! Prásk! - - -
A jiní zase váleli se po podlaze, tančili, hráli "maso", i Maďar, ač slovo česky nerozuměl, tančil čardáš a do taktu si prozpěvoval:
- Laňok, laňok, laňok a faluba - - -
Na kavalci klidně sedí jen Habán a kouří cigaretu. Pan cimrkomandant, kaprál Nerad, s netrpělivostí starého pardála, který jest dlouho v kleci a nyní větří nějakou změnu, rychle pobíhá po cele, až konečně v rozrušení popadne nic netušícího Vršťalu za krk a řve:
- Vršťalo, ty rošťáku, ty zloději, ty lumpe, mluv pravdu, co si kde slyšel kecat, nebo tě zaškrtím jako štěně! A vy, pakáž, himl hergot, neblázněte! Houby dosud víte a už děláte voloviny! - rozkřikl se na ostatní, když Vršťalu pustil. Vršťala, který byl celý rudý vztekem, obrátil se jako kočka na Nerada, utáh mu takovou facku, že pan cimrkomandant upadl.
- Ty pse! Já tě dám, mě škrtit! Hovno vám budu povídat! -
- No, no, blahorodí, aby ses nepokakal! - smířlivě říká Nerad.
- Dals mně taky pořádnou a nebrečím. -
- Mluv! - doráží zrzek.
- Máme tě vodělat? - křičejí ostatní.
- S takovejma fórama na mě nelezte. Kušujte, a já vám všecko řeknu! -
Když si pak Vršťala zapálil cigaretu a udělal několik šluků, vyprávěl:
- Když jsem pucoval konk, zaslechl jsem ňáké šuškání, kouknu co to a von to na vachcimře ten rošťák štába Slavík rozmlouvá s tím lumpem Řepou, co dělá bachaře. Natáhnu uši a slyším něco o revoluci, přišourám se blíž a teď? Zcela zřetelně rozumím, jak Slavík se ptá Řepy:
- Co myslíš, kamaráde, udrží se ta revoluce u nás tejden? Já řeknu upřímně, že tomu nevěřím. Poslechni, Řepo, víš, že spíš věřím, že naše Prašná brána porodí věž, než u nás že bude revoluce! My jsme i při tom fretu loajální národ, a těch pár bláznů, co by chtěli zavádět nějaké novoty, ty - -
- Vstrčíme je ke mně! Vskočí mu do řeči Řepa. - Já je naučím zpívat:
"Pryč s tyrany" a "Hej Slované", že na to do smrti nezapomenou! To už bylo v Praze revolucí, a všechny šly k ďasu. Vlastně ani k ďasu né. Něco dali na Pankrác, něco na Bory, něco k nám, a byla revoluce v hajzlu!
- Co tak ty blbouni žvanili vo samé revoluci, přihnali se tři páni v civilu s naším novým hejtmanem. Toho jednoho civilistu jsem hned poznal, byl to Němec, víte, ten, co socanům kušní na schůzích. Náš hejtman byl bledý jako zeď a náramně k těm pánům ochotnej. A když vlezli všichni do vachcimry, slyším, jak hejtman ty páni představuje těm syčounům, že jako jsou revoluční vejbor. Na mou duši, kamarádi, ačkoliv nic revolučního na nich nebylo, vůbec žádná hrůza z nich nešla, prach obyčejní - křeni, přece se jich ty syčáci, Slavík i Řepa, tak lekli, že se třásli jako telata a voči jim vylezly z důlků. Koktali samé blbé komplimenty:
- Račte, pánové, sem - račte, pánové, tam, k službám, vašnosti. - Pro naši Českou republiku s největší ochotou položíme život! -
- Zatracený lumpové! - odlehčil si zdrápaný Hanek.
- Fuj tajksl! Pakáž! Holota je to! - nadává Crha.
- S člověkem zacházejí jak s dobytkem! - naříká Sýkař.
- Mlátějí nás hůř než psy! stěžuje si Novák.
- Kradou nám "šífy", na erárním žrádle nás okrádají a na dvoře eště do nás cpou jako do rekrutů samé vopičky: Niedr! - Auf - Herštelt! - Nieder! - Auf! - Herštelt! - a to všecko při prázdném žaludku - - hubuje Haněk.
- Počkej, Zdrábku, a nech mě konečně domluvit! - Tohleto nic není, co ti volové povídali, ale jak tak smejčím, vyhrnou se na chodbu. Vejbor revoluční i s hejtmanem jdou domů, jen ti dva tam zůstanou stát jako vopaření. Lidi, Jéžišmarjá, to jste neviděli ty ksichty! - Slavík mě zblejsknul, hned mně nabízel cigaretu. - Vyvalím na něj voči. Znova mě slušně žádá: "I jen si vemte, pane Vršťalo, a podává mně plnou hrst cigaret, abych si jako vybral. - Prosím, povídám, a shrábl jsem je všechny, myslím si, - co bude asi dělat, a von - nic! Drobátko do pysků se kous a mlčí. - Byl jsem tumpachovej! - Jindy se to stát, tak mě v ainclu utřískali, že by mi ani pámbu nepomoh. Za chvilku přijde ke mně ten vrah, Řepa a povídá:
- Pane Vršťala, prosím vás snažně, pospěšte si, máme dnes moc práce, koukejte, ať jste raděj na cimře! - Vyvalím voči jako vůl:
- Pane - Vršťala! A tohleto, že má bejt ten pověstnej kaprál Řepa, který vojáka pro každou maličkost tlouk? - To přece není možný! Tohle je nějaké nevinné jehně, Psylandr, vodchovanec Gutha, šlechtic nebo něco podobného, ale Řepa to rozhodně není! Né a né! - Když jsem se pak trošku z překvapení probral a vzpomněl, co předcházelo - - Hm, hm, aha, už to mám: Revoluční vejbor, náš hejtman s nima, Slavíkovy cigarety, Řepa k nepoznání fraindlich, - všecko když se to dá dohromady, je sichr v Praze revoluce, a my tady víme - hovno! -
- Vršťalo, Vršťalo! - Ty kluku mizerná, tak je to přece pravda? - Pocem, pocem, lotře, ať tě zlíbám! - A než se Vršťala nadál, popadl ho cimrkomandant kaprál Nerad kolem krku a celá ústa mu olízal. Snad obhroublý tento muž nikdy v životě tak vášnivě ženu nepolíbil, jako dnes líbal Vršťalu. Držel jej tak křečovitě v objetí, že jen pořádným štulcem do břicha se mohl Vršťala vyprostit. - A vězňové, kteří vyprávění poslouchali s utajeným dechem, střízlivě uvažují teď, jaké z toho plynou pro ně důsledky.
Že by je ihned propustili na svobodu - neočekávají, má každý nějaký špinavý křížek na sobě: buď kradl, loupil, podvod provedl či někoho při tom ještě přizabil. Tedy ani nyní na svobodu naděje nemají; je to nějaká divná revoluce, když z kriminálu je lid z venčí neosvobozuje.
- To při pařížské revoluci lidé rozbili bastilu hned první den! - poznamenal chromý Davídek, který ukradl sedlákovi koně ze stáje a nyní tu bručí osm měsíců. - Vono to eště může přijít. Možná dost, že lidé teď dobejvaj Karlák, a než se to až na Hradčany dostane, to, mládenci, chvilku trvá! -
- Blbost, spoléhat na lidi z venčí! Co pak jsme porodní báby? - ozval se Vršťala. - Rozsekat to na maděru! Nařezat těm syčákům a vzít vejlet! To je rozumný! Čekat - čekat! Hovno čekat! Když je revoluce, k čertu, nač a na koho čekat? -
- Vršťala má pravdu! poznamenal Nerad. - Jen jak to provést a dostat se ven? - Támhle Franta sedí na kavalci jak pitomá nána a neříká bé ani cé! - Vod rána cucá cigaretu a dělá ksicht jako pitomej svatej. -
Franta Habán, kterému tato poznámka Neradova patřila, a který opravdu od rána sedí klidně na kavalci, ničeho si nevšímaje, má v cimře pověst "slušného" člověka. Je to muž vyšší postavy, bezvýrazného, skoro blbého obličeje, odulých rtů, je vyučený zámečník, ale dělá do všeho. Od dětství živil se vším možným: prodával po hospodách ředkvičku, cukroví, preclíky, s tátou prodával později párky, jako dospělý pak byl u různých firem agentem, zástupcem pojišťoven, pašerákem, ochotníkem na divadle, ba i v politice. Ve vězení na garnizoně je teprve čtyři měsíce, pro nějaký tabák. -
Pomalu, jako když se natahuje harmonika, vstal z kavalce. Konečně protáhl se líně a spustil:
- Co říkám vašemu camrání? Nic - pitomost! Jaká pak, prosím vás, může přijít u nás revoluce? K smíchu! Já vždycky věřil, že to Rakousko prosere, a věřím dosud. Ale abych věřil, že vypukne nějaká revoluce u nás, né, takovej vůl přece nejsem! Až někdy k nějakému převratu dojde, jako že musí k němu dojít, pak může tu revoluci provádět u nás stará Vajtingrová z Uhelňáku. - My dělníci jsme hrozný hovada, a ti druzí jsou zase moc a moc velký chytráci. - Povídám vám to ze zkušenosti. Pozorujte lidi, suďte sami sebe a poznáte hned, že jsme opravdu - janci. - Než jsem šel na vojnu, pracoval jsem u firmy Štětka na Vinohradech, je to taková malá továrna. V roce 1917, když už jsme pracovali za špekbuřt a za kousek smradlavého krvavého salámu, který ani pes žrát nechtěl, zvolili si mne dělníci za důvěrníka, protože mám kušnu. - A když dělníci naříkali stále, že chcípají s rodinou hlady, a byla to svatá pravda, radil jsem, abysme to zarazili a starýmu řekli, že to tak dále nejde, aby - krátce řečeno - přidal. Žádal jsem, aby vyslali se mnou dva delegáty, že to vyřídíme okamžitě. Navrhovali Ferdu Kratinu, ten hned prohlásil, že nemůže. - Tak ať jde s tebou Karel Vonásek! Karel se vymlouval, že rozhodně nemůže, poněvadž neumí "řečnit". - Honza Krákora snad by šel! Také to nejde, má pět dětí, a pan šéf by ho mohl vyhodit. - - A tak to šlo dál, až mě to namíchalo, a proto jsem naposled radil, abysme stroje zarazili, a to hned, a nechodili nikam. Pan šéf že přijde jistě sám, když my se ho tolik stydíme - - - Ani to nešlo! Prý jsme většinou vojáci, poslali by nás na frontu, do kriminálu, voběsili by nás, a kdesi cosi. - Chudáci, báli se, aby nakonec nepřišli o toho smradlavého buřta - - Pak jsem dlouhý čas chodil do schůzí továrních výborů, ke Slunci do Karlína anebo také do Reduty v Praze. Schůze byly řádný, to je pravda. Scházeli jsme se tam všichni bez rozdílu politického přesvědčení a dohovořili jsme se dobře, také k nám chodili na návštěvu předáci a sekretáři všech možných stran a odborů, ujišťovat nás svou nejvřelejší "sympatií". Na tydle schůze do smrti nezapomenu, jak byly náramně zajímavé! Dělníci ze zoufalství, z hladu, hledali vážně jakési východisko. Generální stávka byla po úvaze jediným vážným prostředkem. Proto žádali důvěrníci, aby se utvořila okamžitě jednotná odborová organizace. To jste měli vidět, jak sekretáři a poslanci lítali a mezi sebou pořád něco šuškali. Pan sekretář Hampl řečnil asi dvě hodiny, že to sloučení tak nejde. Pan všeodborový sekretář Tayerle nás skoro považoval za voly, stále nám dokazoval, že není naším úředníčkem, na kterého bysme si mohli houknout. To prý by se na to sakra podíval, aby ho dělníci považovali jen za úředníka! On, on že prý je daleko větší zvíře a proto, že bude dělat, co je mu libo, na nápady dělníků - kašle! Víte, kamarádi, tohle se mě vod toho chlapa líbilo. - Stará se, chudák, abysme měli knížky příspěvkové v pořádku, řeční nám tak krásně, píše nám hezké říkání v novinách, pořádá někdy slušné, tiché, důstojné manifestační procházky Prahou - k čertu, co ještě chceme vod něj víc za těch pár mizerných tisíců, co dostává od nás ročně? Stávkovat? - Blbost! Bude se rozčilovat zbytečně! - Anebo chceme, aby měl mít nepříjemnosti s ouřady nebo se soudy? Nebo se má kvůli nám nechat - voběsit? Kde bychom pak našli takovou moudrou lebku? - - -
- Pan poslanec Stříbrný byl zase jinak zajímavý: schválně se dal fotografovat, jak na vojně s vykasanými rukávy vozí kolečko s hnojem, a teď nám to, kujon, na schůzích důvěrníků ukazuje, aby dělal dojem, že je také "muž práce". Svozil horlivě zapisoval protokoly a mluvil do všech debat, ať rozuměl věci nebo nerozuměl. - Holešovský, dobrák, předseda, už byl z toho "řečnění" tak popletený, že dal hlasovat o generální stávce v celém Rakousku. K hlasování paní Štychová učinila "projev za ženy" a generální stávka se odhlasovala. Druhý den se vopravdu stávkovalo, ale jenom v Praze. Za tři dny jsme šli dělat - zase za buřta - - Jo, jo, kamarádi, takovoudle mizernou náturu máme my Češi. - Kušnit na schůzi, nadávat v dílně na poměry, brečet jako stará bába nad bídou, chodit na průvody s fanglí, na to jsme chlapíci, ale jiného nedovedeme, a proto říkám: Nic nebude, žádná revoluce! Nám to musí shnilý spadnout do klína! Jednou to na frontě praskne, vojáci budou utíkat domů, jenerálové z toho budou s rozumem v loji a utečou taky. Ve Vídni jsou dávno pitomí. Karel i se Zitou se taky na to vyprdnou, vezmou si svoje haranty a ujedou s prachama do Anglie. A když pak celý státní aparát bude už na hromadě, chopí se vlády domácí hrdinové! Vylezou z děr, spustěj rámus, že jako voni to Rakousko rozsekali, vlast vosvobodili, strčej pak chytráci hlavy dohromady a rozdělí si mezi sebe funkce. Hledí se ovšem jen na toho, kdo má dobrou kušnu! Kdo by jim snad dělal vostudu nebo byl moudřejší než oni, tak ten se v zárodku zničí. Potom nechají ve městech vylepit plakáty s ohromným nadpisem:

Drahý, svobodný národe československý!

a dále pod nadpis nějaké dlouhé říkání: o útisku, třistaleté porobě, žalářích, okovech, nové slunce nechaj krásně svítit, jitřenka na nebi se zatřpytí - jedna radost! Na poli skřivánek svobodnou písničku zašveholí, až srdéčko radostí poskočí - - - Nu, a pak se zdůrazní, že podepsaní vlastně svůj milý národ vysvobodili, a proto právem zastupují celý národ. Pak přijdou podpisy. Svolají "národní výbor", vlastně pošlou si tam koho budou chtít, a revoluce je vodbytá! - Tak to kamarádi jednou u nás dopadne!
- A co národ, ten je, Franto, vosk? Ten se jen tak blbě bude na to dívat? Tomu nevěřím! - ohrazuje se cimrkomandant kaprál Nerad.
- My taky né! Křičí někteří vězňové.
- To já myslím, že každou takovou potvoru lid zamorduje, že se budou bílit krámy keťasům, že ty rytíře, knížata a hrabata voběsej! řekl krvežíznivý hlavatý Crha!
- To je vidět, že jseš hloupej jako bota. To se, chlapečku, v takový slušný revoluci nedělá. Nerade, staráš se, co bude dělat národ? Já ti to vysvětlím hned, co bude dělat. Bude poslouchat ohnivý řeči na různých táborech, bude mazat vorlíčky, zmlátí pár buršáků, dá na kušnu nosatým Židům a při tom si bude zpívat "Hej, Slované" a "Pryč s tyrany" do ochraptění. Bude tu revoluci voslavovat prapory, kutálkou, pivem a vínem tak dlouho, až nebude míti ani na cigaretu.
- Habán, sofort na kanclaj - přerušuje řeč klíčník, hodný Němčík, který právě má službu v druhém poschodí.
- Co mně chtějí? - ptá se klíčníka Habán.
- Nefim. Pefél je pefél z každý cimry jeten hódný manik dolu na kanclaj musí pšijit.
- No tak jdeme. -
- To je ňáký podezřelý, že tak brzo po ránu citírujou! - Co pak mu asi chtějí? - ptá se zrzek, když odešli.
- Jde si asi pro "šíf".
- Troubo, co pak po ránu se nosí šífy?
- Tak ho vede k auditorovi!
- Nesmysl, tak brzo tady nikdo není!
- A co bysme se starali, až Franta přijde, tak nám to poví.
Zatím Habán s klíčníkem došli do takzvané vachcimry, kde již byli shromážděni jiní vězňové. Habán, od narození povahou kliďas, přece byl zřejmě překvapen neočekávaným a nebývalým slušným zacházením se strany klíčníků. Jindy odehrávaly se tu hnusné, sprosté scény. Stačila nepatrná maličkost, pouhý pohled, aby vojínvězeň stal se obětí surových klíčníků. Pověstný kaprál Řepa, povoláním zedník, odněkud z Prahy, jenž služebně byl přidělen do takzvaných "ajnclíků", jemuž nikdy ani stín úsměvu nepohrával po obličeji, dnes se právě rozplývá samou roztomilostí. - Je jisto, že si dělá "náladu" pro nejistou budoucnost. Vzpomněl si snad, že mu někdo za surové jeho počínání slíbil, "že ho rozpáře jako žábu".
- Pánové, prosím vás, udělejte frgaterunk, pan štábní profous Slavík jde a chce vám oznámit důležitou zprávu.
Vězňové byli vyjeveni, když toto přání vyslovil pan Řepa, a když pan profous vešel a na vojenský pozdrav vězňů poděkoval sokolským pozdravem "Na zdar, bratři", vyvalili na něj všichni přítomní vězňové oči a jeden vojín docela padl jako špalek na zem. Byl to týž vojín, který předevčírem právě od pana profousa Slavíka dostal takových pár facek a kopanců, že ještě teď dostával záchvaty. Když ho po velké námaze vzkřísili a posadili na židli, aby se vzpamatoval, pan Slavík (jenž, mimochodem řečeno, je mohutný muž se silným knírem, sedlák), učinil postoj řečníka, odkašlal si a oslovil vězně takto:
- Bratři! Jménem národního výboru oznamuji vám, že již nejsme pod jhem rakouským, hm, hm, že žéé nejsme již rakouskými otroky, hm, ach. Jsme volným, svobodným, hm, hm, národem! Jsme volnou Československou republikou, hm. Provolejte se mnou, bratři, hm, hm, slávu naší Československé republice! Nechť žije, ať ať ať zkvétá naše zlatá republika! hm, hm, hm...
V této chvíli vězni opravdu zapomněli všeho příkoří ze strany Slavíkovy a jeho kolegů a opravdu v nadšení a s radostí, že je po Rakousku a po válce a že jim kyne v brzku toužená svoboda, řvali "slávu" tak mocně, že všecka okna v kanceláři zařinčela. Pan profous Slavík pak pokračoval v řeči:
- Po třistaleté porobě, hm, když setřásli jsme ze sebe otrocké okovy cizácké, hm, hm, a když tvoříme svobodnou vlast, musíme pomýšlet, aby náš stát nebyl rušen elementy nebezpečnými, jaké jsou bohužel u nás na garnizoně, hm, hm, hm. A proto vás národní výbor, ne já, vybral z každé cely jednoho, poněvač dobře ví, že jste mužové řádní, inteligentní, kterým blaho vlasti leží na srdci, hm, hm. A z důvodů těch vás národní a revoluční výbor žádá, vás prosí, zůstaňte po nějaký čas zde a buďte nám nápomocni v naší těžké službě. Pomozte nám rozbouřené vlny uklidnit a nedopusťte, aby zločinci z garnizonu prchli. Pomněte, co by to mělo za následek, kdyby v takovém zmatku, jaký panuje v Praze, prchli odtud všichni raubíři, zlodějové, lupiči a vrazi! Né, já věřím, hm, hm, že toho nedopustíte. Jděte do svých cel a působte k uklidnění! Na zdar, bratři!
"Slavné shromáždění" bylo tím skončeno. A když vyhrnuli se na chodbu, přidružil se k Habánovi vinárník Adamec, který byl ve vyšetřování jen pro dezerci, a ptal se ho, co jako tomu všemu říká.
- Náramně se mně ta řeč líbila. Jak živ bych byl neuvěřil, že ten chlap Slavík umí tak krásně mluvit. -
- Co tě to napadá! Na to von je vůl. To mu napsal tu řeč z naší cimry Augustin Hašek. Víš, Franto, on je nějaký redaktor a je zde zavřený jako "politiš verdechtlich". -
- To je něco jinýho, proto jsem se divil, kde to ten chlap sebral.
- Budeš, Franto, působit k uklidnění? se smíchem ptá se Adamec.
- Ani mě nenapadne poslouchat nějakého Slavíka. Starého čerta vím, co je to za "revoluční výbor". Je mně to náramně divný, proč nepřišli k nám přímo, když už zde byli, mohli přece znát zdejší poměry. Budou to ňácí moc nóbl revolucionáři, když mluvěj s každým rakouským lotrem v rukavičkách a na nás se vykašlou. Kašlu taky na ně.
- A co budeš dělat? Budeš štvát, aby utekli? Myslím, Franto, že by to nebylo správný.
- Nic nebudu štvát! Prostě budu řečnit a zrovna to samé, co Slavík. Když von se to naučil od Haška, já to chlapcům řeknu, jak jsem to slyšel od Slavíka.
- Pozdrav bůh, to je sakramentsky poštveš! Uvidíš, že to všecko uteče.
- Budou venku a já s nimi. Kdo je neřád, tak se na svobodě nikdy neudrží.
A když klíčník otevřel celu číslo 44, aby ho vpustil, byl Habán okamžitě obklopen a vězni zahrnuli jej všemožnými otázkami.
Ale Habán mlčel. Přemýšlel, jak má referovat. Nevěnoval pozornost dychtivým vězňům. Škodolibý úsměv pohrával mu po tváři, když na vyzvání zrzka: "Poroď to už, Franto," počal zcela vážně a nadšeně řečnit:
- Bratři! - Jménem národního výboru oznamuji vám, že již nejsme pod jhem rakouským, ale že jsme svobodnou a volnou republikou československou. Provolejte se mnou, bratři, sláva! sláva! sláva!
Přirozeně, že vězni v cele byli rovněž nadšeni tak, že řvali hodně hlučně "sláva". Ale každý si představí, jak Habánova další řeč, která byla věrnou kopií řeči Slavíkovy, na ně působila, a když Habán došel k větě:
- A zajisté nedopustíte, aby z garnizonu ven prchli zlodějové, lupiči, vrazi - - - tu způsobili vězni takový hluk a kravál, že se to nedá ani dobře popsat.
Hlavatý Crha je toho mínění, že je nejlépe prchnout ihned, dneska z "luftu", a prohlašuje, že každého, kdo se mu postaví v cestu, - voddělá. Radí ostatním, aby si na dvorku nabrali písek do ruky a hodili jej dozorcům do ksichtu. Žádný pardon! Každému, kdo se postaví na odpor, rozrazit kokos, nabít držku, vyrazit sanici, přerazit haksny! Čert sám ví, na jaký nápad by hlavatý Crha ještě přišel, kdyby právě dozorci nepouštěli vězně na obvyklou každodenní hodinovou vycházku, na takzvaný "luft".
Dnes nikdo nezůstal v cele, byť měl i boty ve správě, anebo je začachroval. Šli bosí, a jiní třeba bez kabátu. Vyhrnuli se z cel na chodby, kde denně před vycházkou provozoval se čilý volný obchod se všemožným soukromým, kradeným i erárním majetkem. Za několik cigaret a kousek chleba bylo tu možno obdržeti výměnou úplně nový kradený oblek civilní. Za peníze však dostals všecko, hlavně když jsi byl za dobře s některým klíčníkem. Vězni raději konali válečnou poradu a poslední přípravy k útěku. Do prvního patra k soudruhům vyslali svého kurýra, známého zloděje Netrefu, a když ještě zvolili si svůj "štáb", dali se na pochod na dvoreček. Tu ihned utvořili takzvané "duplraje" a když jim Habán, který byl v první řadě "na flíglu", dal rukou znamení, jako kapelník taktovkou, zazpívali si v pochodu na rozloučenou s garnizonou: "Pryč s tyrany" a "Hej Slované". Nebylo jim v tom nijak bráněno. Slavík a Řepa nebyli k spatření, a službu měl dnes šikovatel Reisler, zvaný "Nosárius", patrně pro svůj velký nos. Situace stala se hrozivou. Vězni počali řvát: Ať žije revoluce! My chceme svobodu! Jsme taky Češi! Ať žije republika! Zbořte kriminály a postavte školy!
Naposled pokusil se pan redaktor Augustin Hašek přemluvit vězně, ale jako by házel hrách na zeď. A když vyskočil na prázdný vůz jako na řečnickou tribunu a zjednával si klid, aby mohl řečnit, dělali si z něho blázny: Nechte ho vykecat! Ať nás trochu pohoupá! křičeli, a hluk opravdu přestal.
Je pravda, pan redaktor mluvil velice šikovně, chtěl vězně nadchnout, to se mu snad i podařilo, ale jakmile je chtěl přesvědčit o nutnosti, aby zůstali v garnizonu, bylo zle. Ne, že by na něj hubovali, naprosto ne! Ale horší bylo, že si dělali šašky. Úmyslně křičeli jako na souhlas: Výborně! Tak jest! Slyšte! Slyšte! a při tom se nestydatě smáli. A když chudák celý zpocen skončil svou řeč, byl osud garnizonu naprosto zpečetěn, když pronášel tyto věty:
Jako Husité byli poslušni rozkazů svých hejtmanů - proto nad každým nepřítelem zvítězili! - tak také vy ukažte, že jste dobrými syny svých předků Táborů a že kolotá ve vašich žilách krev našich bohatýrů, kteří měli smysl pro povinnost a poslušnost. Naši noví hejtmani, to jsou členové národního výboru, a národní výbor dal nám rozkaz, abychom zůstali na garnizonu jako ve tvrzi, děj se co děj!
Slibte, že se mnou zde zůstanete a že nebudete prchat jako zbabělci!
- To se rozumí, že zůstaneme! Kde bychom honem našli takovéhle živobytí, pane redaktore? Dneska to dá fušku najít novej kvartýr, jo, to není žádná maličkost, - dobrácky a vážně povídá kurýr a zloděj Netrefa.
A když chvilku mezi sebou cosi šuškali, spustili najednou tuto písničku:

My zůstanem zde, jak jsme bejvali,
i kdyby na nás holky kejvaly -
my v garnizonu věčně budem pět -
ať se nám směje třeba celý svět!

Po zpěvu nastává ihned vřava a ze všech úst je slyšet heslo: Domů! Domů! Domů! Rozbouřené vlny nedaly se již utišit, vše hrnulo se k úzkému postrannímu východu, poněvadž hlavní vrata byla pečlivě uzavřena a hlídána asi 20 Rumuny, kteří byli až po zuby ozbrojeni. Než dospěl dav ke kanceláři, vyběhl pan profous Slavík a snažil se za pomoci Rumunů prchající vězně zadržet. Marná námaha. Dostal několik pořádných facek a kopanců a jemný pokyn: "Zatracená veš, vodprejskneš! Nebo tě, syčáku, přišpendlíme na zeď pro vejstrahu!" -
Z pochopitelného pak strachu učinil vězňům slib; - Já se na to taky vykašlu! - a zmizel v kanceláři.
Rumuni nechali svého velitele klidně ve štychu, ačkoliv snadno mohli neozbrojený dav zadržet, neboť měli ostré patrony a nasazené bajonety. Stáli v pozoru jako svíčky a vzdávali vojenskou čest prchajícím vězňům. Již nikoho nenapadlo postaviti se na odpor. Jen jakýsi nadporučík, kolegavězeň, vyšetřovaný pro nějakou větší zlodějnu, taková vysoká vejžle se zlatým skřipcem na nose a pouze v podvlékačkách, vyběhl ze své cely a řval na prchající: Zadržte! Zadržte, bratři! Neutíkejte! Vždyť jste Češi! Vojáci! Jitřenka svobody nám všem kyne! Pohleďte na mne! Znáte mne přec! Jsem zavřen s vámi pro velezradu téměř dva celé roky, a neutíkám, poněvadž dobře vím, že na nás náš drahý, dobrý český národ nezapomene! Nemůže ani zapomenout na naše utrpení.
Sklidil ovšem za svůj řečnický výkon huronský smích a pohanu: Podívejme se na lumpa! Pro velezradu že je tady! Hanba! Krad jsi jako straka, holoubku! Zalez, nebo dostaneš na držku! Máš vztek, že jsi v podvlékačkách, a proto nemůžeš s námi vzít šmíra, viď? Čekat na tebe nebudem, vole!
To se ví, že po takové sprše pan nadporučík a "velezrádce" zalezl. A nyní nestálo prchajícím již nic v cestě. Úzkými vrátky, které vedou přímo na silnici, vězni jeden za druhým prošli a tak ocitli se po dlouhé době opět na svobodě s pocitem, že jest konec vojny. Prchali zuřivě různými směry ke svým domovům, k rodině, ženě, milence a dětem, na které po celý ten čas všichni rádi vzpomínali - - Však se toho pak navyprávějí doma o tom hrozném kriminále.

+++

Klidně, jako by se nechumelilo, došel si Habán v tom zmatku do cely číslo 44 pro své věci, které do baťohu sebral a volně kráčel za prchajícími. Dole u kanceláře zastavil jej profous Slavík:
- A vy také utíkáte s tou holotou? To jsem si přece do vás nepomyslil. Že se Habáne nestydíte. Jste přece inteligentní člověk. Na vás se také národní výbor spoléhal.
- Těší mě, že se spoléhali, moc mě to těší. Ale, pane Slavíku, já se však ze zásady nespoléhám na nikoho, ani na národní výbor! Já už mám takový životní zkušenosti, mnohokrát jsem se spoléhal, mnoha lidem jsem věřil, a nakonec jsem byl hanebně zklamán. Neškodí, když jednou zklamu já. Jdu s kamarády domů a nestydím se.
- Takovým lumpům, gaunerům, zlodějům, raubířům říkáte kamarádi? Ztratil jste Habáne rozum?
- Neztratil, neztratil. Mám ty chlapce rád, jsou to nešťastní lidé, žádný není mezi námi rozdíl. Myslíte-li, že oni jsou zlodějové, lupiči a bůhví co všecko, a že já jako takový nejsem, tedy mně, pane Slavíku, věřte, že je to pouhá náhoda, že já dosud jsem nekrad, neloupil a nevraždil v tom sakramentským, psím životě - - -
- Nemluvte takové nesmysle, co pak myslíte snad, že já například měl vždy v životě na růžích ustláno? A přece jsem nekrad!
- Kdož pak to ví.
- Chcete snad pochybovat o mé čestnosti?
- Prosím vás, dejte pokoj s takovou hloupostí. Čest, čest, co je to vůbec "čest"? Chudák, když z hladu ukradne housku, - ztratil čest. A když vy, tady a jinde, kradete jako straky a není vám ani hanba okrásti vojáky o kousek žrádla, to máte čest! Vás při zlodějně chytit nemohou, poněvač jste všichni spřáhnuti, a také proto, že vás kontrolují mnohem větší zlodějové s ohromnou "ctí". Pes psa nesežere. Inu, máte to pěkně uspořádáno, vy "čestní"!
- To je drzost! rozkřikl se pan profous na Habána. Myslíte, že v republice nejsou soudy? Já vám ukážu, zač je toho loket!
- A já zas vám předem prohlašuji, že to u soudu rozhodně vyhrajete. Já vám přímo nic dokázat nemůžu, ačkoliv jsem slyšel všelijaké věci o vás i o vašich kamarádech, a jsou to sakra špinavé věci. Žijete strašně nad své poměry, kupujete zlato, mažete šišku, vydržujete si holky - ze svého lénunku snad? Nevyčítal bych vám to, znám lidské slabosti, ale nesnesu, když jiné tupíte a stále se oháníte nějakou ctí. Nemluvím o tom, jaké surovosti a sprostoty jste napáchali na bezbranných lidech. To nechám všecko stranou. Jen mne žeňte k soudu, drzí jste na to dost. Znovu opakuji: vyhrajete to. Budu odsouzen jako na cti utrhač, protože nepodaří se mi důkaz pravdy. Já budu lump a vy dostanete nejlepší vysvědčení počestnosti, a můžete pak krást znova. Má úcta, pane Slavíku, musím o dům dál.
Slavíka div neranila mrtvice. Zlostí se tak celý třásl, že nemohl vůbec nic odpověděti Habánovi.
Habán se spokojeným úsměvem vychází na svobodu poslední. Jde zamyšlen a jde volným krokem, jako by ani nespěchal, z Hradčan ke svému domovu na Žižkov. Přemýšlí snad o své pestré minulosti? Ne, to by nebyl Habán. Není pošetilec. Jistě uvažuje o zítřku, co podnikne, aby uhájil existenci. Vždyť má doma ještě na starosti starou, dobrou matku a dvě sestry.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 21.05.2019

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník - nenalezen žádný obsah z autorovy tvorby
Čítanka - nenalezen žádný další úryvek z autorovy tvorby
Životopisy - autorův životopis nenalezen






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­