Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nenechám se vyvést z míry. Naopak. Na místo toho, aby se mi rty zkřivily do grimasy zvané úšklebek, se ještě víc usměji. A není to žádná ironie, jelikož kdo mě zná, ten ví, že se řídím heslem: "Neoplácej stejnou ranou, ale úsměvem."

Pod tímto pořekadlem si rozhodně nepředstavím ten falešný, ani ne pousmání typu aby se neřeklo, ale úsměv, který září, úsměv, který je pohlazením pro okolí, úsměv, kterým se dává najevo upřímná radost nebo úsměv, ze kterého vyzařuje láska... Nebo-li takový úsměv, jenž klíčí ze srdce a kvete na rtech.

Jenže tento krásný úsměv nikomu nevydrží dost dlouho. Uvadá totiž při lžích, pomluvách, hádkách a všech dalších typech ublížení.
Ano, zkusme se třeba jen patnáct minut v kuse usmívat. Za chvíli budeme s největší pravděpodobností prohlášeni za cvoka. Ale pozor - sympatického cvoka! A co by to bylo za lidi, kteří by nevyužili příležitosti odradit nás od úsměvu? Myslím ale, že většina by takového člověka dost uvítala, a ta druhá část pravděpodobně nesnese pohled na někoho šťastného.

Sama se snažím, aby můj úsměv neuvadal a kvetl čím dál krásněji. Ale rozhodně se nedomnívám, že to je nucené, jelikož někde v sobě mám takovou radost a lásku, kterou mám potřebu předávat jiným.

Mám ten pocit, že kdyby se takhle chovali všichni, rozhodně by se nám žilo mnohem lépe. I když docílit toho v našich silách není, alespoň trošku se snažme udělat svět krásnější. Šklebení vyměňme za usmívání, a je to!