ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

   
­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 1.97
Hodnoceno: 31x Prosím, ohodnoť práci

Flanďák

Byl leden roku 2007. Muž ve světlých kalhotách, bílé kožené bundě, bílému svetru, bílé kšiltovce a levných teniskách vystoupil z metra na Hradčanské, vyjel dlouhé schody nahoru a vyšel z jakéhosi skleněného atria. Rozhlédl se kolem, hledal velkou, tlustou ceduli s velkým písmem jako ze psacího stroje, uviděl ho. WC, to je ono. Instrukce budou jasné, má si s sebou vzít gelovou propisku, vyžádat si tři kousky toaletního papíru a jít si sednout do druhé kabinky zleva. Vyšel vstříc kouzelně špinavým dveřím daného veřejného záchoda.
Zaplatil vydřidušskou cenu za kabinku a vešel do velké místnosti s nažloutlými dlaždičkami, ostře to tam páchlo močovinou. Vyhlédl si onu kabinku a vzal za kliku, dveře byly zamčené, zabušil. Z druhé strany také někdo zabušil, zabušil znovu, z druhé strany také někdo zabušil, zabušil do třetice.
"Hele chlape! Moh bys mě nechat alespoň vysrat?! Co?!" ozvalo se zevnitř.
"P...pardon," vykoktal muž ve svetru a světlých kalhotách. Zpoza rohu se vyklonila hajzlbába. "Ostatní kabinky jsou volné!" zavolala.
Muž se na ni podíval, čelo mu polil pot. "To je možný....ale...ale..já chci tuhle!"
Hajzlbába pokrčila rameny a našpulila rty, vyklonila se zpět ke svému stolu, kde měla úhledně rozloženou kasičku a kousky toaleťáku.
Muž čekal, klepaly se mu kolena, najednou se ozvalo spláchnutí a otevřely se dveře, z nich vystoupil chlap jako hora ve hnědé bundě s kožešinovou podšívkou, pod ní měl těsné, bílé tílko. Změřil si ho pohledem.
"Tak ať se ti vede....puso," řekl chlap a šťouchl ho prstem do ramene.
Muž ve svetru a světlých kalhotách zalezl rychle do kabinky, do nosu ho praštil hrozný smrad, zamával rukou, zaklapl prkénko a sedl si na něj.
Všiml si, že je na levé stěně díra ve zdi, nad ní bylo napsáno "Velký macek". Někdo jí prostřčil ruličku toaletního papíru. Chlápek ho vzal a rozbalil, byla tam zpráva, psaná gelovkou.
Máte zpoždění.
Vylovil propisku z kapsy, opřel si toaleťák o stehno a psal.
Musel jsem doprovodit dceru na balet.
Sroloval ho a strčil zpět do díry, dotyčný z druhé strany ho převzal, bylo slyšet škrábání, krátký šustot a poté se papír vrátil zpět, muž ve svetru ho rozbalil.
Žádné osobní informace.
Muž se tvářil jako někdo, kdo právě udělal velkou chybu a sám sobě si říká, že je debil. Poté gelovkou napsal
Pardon
a poslal papír zpět. Následná dopisovací konverzace probíhala takto:

Máte pro mě ty informace?
Ano.
Kde se s ním mám setkat?
V Lachtalu.
To je kde?
V Rakousku.
S kým tam je?
S rodinou.
Jméno dotyčného?
Emil Spálil.
Co tam dělá?
Lyžuje.
Jakým to mám udělat způsobem?
Jak chcete.
Nějaké zvláštní přání? Pomalá smrt nebo ponížení?
Není třeba.
Ani to ponížení?
Ne!
Platba?
Hotově, hned po vašem návratu.
Sto dvacet, jak zněla dohoda?
Přesně tak.
Plus výdaje za cestu, třídenní ubytování v hotelu, tři snídaně, tři svačiny, tři obědy, tři večeře a příplatek za čaj?
Čaj?!
Nepracuju bez čaje.
Dohodnuto.
Uvidíme se dvaadvacátého, necháte mi peníze zabalené v igelitu v nádržce vašeho záchoda, pokud je najdu promočené, tak to hned zjistíte.
Budou v pořádku.
Uvidíme.

Muž ve svetru zastrčil papír do díry, z druhé strany se ozvalo spláchnutí. Vytáhl z kapsy malý igelitový balík, a strčil ho škvírou zespoda do sousední kabinky. Vyšel ven, podle dohody ho bude nájemný vrah, kterého mu doporučil jeden jeho známý, následovat až za deset minut. Řekl nashle hajzlbábě a vyšel zpět do haly stanice metra Hradčanská.
Do dotyčného byste ono špinavé povolání nájemného vraha rozhodně neřekli, vyšel z kabinky, hajzlbába mu nestála ani za to nashle a pokračoval si svou cestu přes halu do metra. Onen člověk na pohled vypadá spíše jako nějaký úředníček. Je mu něco kolem pětadvaceti, vysoký bezmála sto sedmdesát centimetrů, nakrátko ostříhaný, kulaté brýle bez dioptrií, dobře padnoucí, černý oblek, černý látkový kabát, malý, černý kufříček, vyleštěné černé boty, ostříhané a upravené nehty, vždy čistý, vždy navoněný, vždy učesaný. Moc nemluví, raději poslouchá, ví o vás vše, protože když mluvíte o sobě, ani nevíte, že je přítomen, nikdy nepije, nikdy nekouří, má řidičák ale jezdí zásadně metrem, autobusem či tramvají, ve škole měl samé jedničky, vždy vzorný, ohleduplný, taktní, nikdy nelže, nikdy nahlas neprdí, nekrká a při smrkání se od vás otáčí zády. Není silný, není zlý, nikdy se nevzteká a nepropadá panice. V létě se stará o zahradu svých rodičů, poslouchá osmdesátá léta, má rád podzim a jaro, nikdy nikoho nepomlouvá, umí vařit, ač je ženatý, košile si žehlí sám, doprovází své dvě děti do školky každé ráno a v poledne vyleze na střechu, aby někoho zastřelil. Je to ideální model nájemného vraha. Takový, u kterého si můžete být jisti, že svou práci dožene až na konec svých sil. Tento kšeft je dobrý, zatraceně dobrý, a on to ví, nemůže nic nechat náhodě, děti poslal na lyžařský výcvik do Krkonoš, chce, aby se naučili jezdit na lyžích už v ranném věku. Ženě zaplatil zájezd do Anglie, vždycky se tam jednou chtěla podívat. On sám bude mít dost času na přípravu.

Holešovická tržnice, toť zajímavé místo, kdo tam nebyl, nepochopí. Nejvíce to tu žije v období Vánoc. Procházíte celé to obrovské místo a snažíte se najít nějaký ten dárek, zatím však ve skrytu duše doufáte, že dojdete až někam na konec, kde budete mít pádný důvod odebrat se konečně domů, bohužel to platí pouze v případě, že jste muž. Celé nekonečné řady stánků s nejrůznějším zbožím (textil převládá), které jsou po pečlivějším zkoumání úplně stejné. Všichni prodejci, nabízejíc naprosto stejný sortiment, na vás volají ještě padesát metrů poté, co jste jim úspěšně zdrhli, aby vás nachytali na nějakou svou úžasnou nabídku. Zboží je neznačkové, to značkové je ukryté někde vzadu a k vidění je pouze na požádání. Můžete si zde koupit mnoho nejrůznějších šmejdů. Teleskopický obušek, který nejde zavřít, ani když ho zmáčknete mezi dvě auta, zapalovač, který škrtne přesně dvacetkrát, než se rozpadne, nebo třeba něco tak pitomého jako elektrickou plácačku na mouchy (na dvě tužkové baterie). Je to poměrně nevinné, vše stejné, stánky jsou jako vojáci, všichni ve stejné uniformě, avšak kdo vidí za ně? Někdo přece.
Malý nájemný vrah vstupuje do bran Holešovické tržnice. Ví, kam má jít, lidé jeho druhu to vědí vždycky. Projde kolem několika stejnostánků, než se objeví v dlouhé, temné uličce. Venku je krásný den, ono zatemnění způsobují pouze do tmava zažloutlé hadry natažené mezi střechy dlohé řady stánků. Jeho příchod vzbudí rozruch mezi prodejci, šeptají si navzájem, věnují mu krátké, avšak velmi opatrné pohledy plné strachu či uznání, záleží na tom, co se o něm doslechli. Ona postavička nájemného vraha je mezi Vietnamci velice známá. Častý, tichý zákazník, vždy platí včas, nikdy se nevykrucuje, nikdy neodmlouvá s cenou. Jeho chladný zevnějšek z něj udělal jakéhosi fantóma, fantóma mezi vietnamskými prodejci textilu. Ti jediní, pokud tedy nepočítáte jeho ženu, alespoň tuší, co je zač. Prošel kolem osmnácti stánků, otočil se a kývl na prodejce, jako jediný si ho nevšiml. Zrovna nabízel kopii značkového svetru nějaké ženě, byl to pánský svetr. Vrah si všiml vedle stojícího mladíka, mohlo mu být tak sedmnáct. Na nohou měl černé, kožené boty, tmavé džíny, černý kožený kabát a koženou čapku na hlavě. V obou rukách držel takových deset tašek různých nákupů, tvářil se nepřítomně. Žena pobídla svého syna, aby si svetr vyzkoušel, prodejce jí za něj nabízel šest stovek, poté si všiml dalšího zákazníka, našeho nájemného vraha. Pohlédl na něj, na jeho oči, ukrytými za kulatými brýlemi se žlutými skly. V jeho tváři se vystídala typická usměvavost se zděšením. Nabídl ženě, jestli nechce svetr koupit za dvě stovky, ta nadšeně soulasila. Prodejce omotal svetr rukávy kolem chlapcova krku, aby se nemusel zdržovat s pokládáním tašek, jeho matka zaplatila, oba je ještě takových pět metrů doprovodil.
V prodejcově obličeji stále panoval strach, zavedl svého nového zákazníka do malé místnůstky za stěnu stánku, podle zrcadla se dalo poznat, že tady se oblečení zkouší. Vedl ho dál, proplétali se mezi uličkami onoho nového světa, ukrytého před očima normálních lidí za stánky s textilem. Po chvíli přišli ke kanálu, Vietnamec ho nadzvedl a slézal po provizorním žebříku dolů, do temnoty, vrah ho následoval.
Kanály pod Holešovickou tržnicí jsou rozsáhlé, jak jinak, ona tržnice, to je jeden obrovský prostor. Avšak ne všechny jsou evidovány. Některé z nich byly ve dvacátém století zbourány a nahrazeny novými. Plány zničeny a nahrazeny novými plány. Avšak některé ty staré přetrvaly až do dnešních dob, a o těch vědí pouze Vietnamci. Vrahův společník se skrčený prodíral smrdutými chodbami, znal tady každý roh, on a ještě tak tisíc dalších, ale všichni ti další jsou také Vietnamci, a proto je tu určitá, velká pravděpodobnost, že se na to nikdy nepřijde. Dovedl svého zákazníka až do poměrně rozlehlé a oproti chodbám i vysoké místnosti. Byla přeplněna bednami, a v těch bednách? Náboje, rozbušky, granáty, střely, ruční zbraně, trhaviny, kilometry drátů...mohli jste zde nalézt vše od vojenských dek po atomovku. Prodejce cosi nesrozumitelného zamumlal a poodešel kamsi za bedny. Vrah stál u vchodu a čekal. Tady nikdy nebyl, vždy mu předali zboží vzadu, tam kde je převlékárna, nikdy ho nezavedli až sem, možná že si získal jakousi důvěru. Důvěra tak uzavřené komunity jako té vietnamské se může vždy hodit. Objevil se prodejce, v ruce držel kufřík, byl větší než ten, který si držel vrah, ale zato byl tenčí. Vyměnili si je pěkně z ruky do ruky. Vrah svůj položil na zem, otevřel ho, podle něj samotného není krásnější pohled než na rozloženou odstřelovací pušku. Kufr zaklapl a vstal. Vietnamský obchodník otevřel také svůj, pečlivě přepočítal všech sto osmdesát tisíc v pětilitrech. Trvalo mu to jen minutu, byl zvyklý počítat. Oba se na sebe usmáli a poté, každý s jiným kufříkem, odešli dlouhou cestu zase zpět.
Stálo to tak v dohodě, zákazník zaplatí sto osmdesát za zbraň a sto dvacet zbyde pro vykonavatele. To je běžný postup. Sto osmdesát za zbraň převzal už na záchodě, zbytek příště, tak je to vždy. Vrah vešel do svého bytu na Žižkově a položil dlouhý kufr s puškou v předsíni vedle skříně. Nutně potřeboval na záchod, svou potřebu rázem vykonal. Poté vešel do kuchyně. Měl odjet už dneska. Ne, že by se mu do Rakouska nějak zvlášť chtělo, ale pracovat je třeba, jinak nezaplatí svým dětem jejich budoucí studia (hlavně všechny ty úplatky). V kuchyni nebylo nic, z čeho by se dalo uvařit pořádné jídlo, již jsem se zmínil, náš vrah miluje vaření, ale nenávidí nakupování. V lednici bylo nějaké mléko a ve skřínce takovéty dětské sušenky, jak se to sype a zalévá mlékem. Doma tomu říkali křupky, jestli to má jiné jméno, tak je to jedno. Prostě křupky. Kupovala je jeho žena, aby se děti mohly každé ráno nasnídat. S tím, že je v tom plno vitamínů. Připadalo mu neetické dávat dětem po ránu studené jídlo, takže jim ho ohříval v mikrovlnce. Děti si na to zvykly a teď jim připadá jako hrozný hnus jíst to studené. Ani náš vrah nezůstane pozadu, nasype "křupky" do misky a zaleje mlékem, poté to strčí do mikrovlnky a ohřeje. Je to dobré, jako když jíte sladké slimáky. Vytáhne z kapsy mobilní telefon a najde si v časopise o cestování nějakou kancelář, se kterou by jel na pár dní do Rakouska.

"Vivia tour, dobrý den!" hlas na druhé straně patřil nějaké mladé dívce, byl otravný a vlezlý.
"Dobrý den."
"Dobrý den pane, máte přání?"
"Ano."
"A jaké?"
"Potřeboval bych se dostat do Lachtalu, v Rakousku."
"Prosím?"
"Lachtal, máte ho v nabídce, pokud se nemýlím."
Na druhé straně bylo chvíli ticho.
"Ach ano! Lachtal. Máme skoro prázdno, je málo sněhu a moc lidí nejezdí."
"Skvěle, potřeboval bych to už na zítra."
Na druhé straně bylo opět chvíli ticho.
"Ale...ještě celý zítřek je plno, mnoho lidí tam přijelo jen na víkend a když zjistili, že není sníh, pojedou zase pryč."
"Vždyť jste mi před chvíli řekla, že je tam prázdno."
"No, to ano, ale lidé si většinou objednávají tak týden dopředu."
"Takže tam není ani jediný pokoj? V celém středisku?"
"Je mi líto pane...ale to víte, zima."
"No tak to je v prkenici."
Na druhé straně bylo opět ticho.
"Ledaže..." začala žena.
"No...?"
"Máme tu jeden volný pokoj."
"No to je skvělé, kde?"
"V Judenburgu, je to asi půl hodiny od Lachtalu. Vyhovuje?"
"Proč ne? Jak se tam dostanu?"
"Judenburg je na mapě, stačí když si tam najdete tu mládežnickou ubytovnu, je na stránkách naší kanceláře."
"Nemám Internet."
"Tak to budete muset najít jinak."
"Fajn."
"Takže...chcete tam objednat?"
"Jistě."
"Platba?"
"Přes účet."
"Číslo účtu?"
"Dvaosmpětesdevětgésedmpět."
"Doprava?"
"Vlastní."
"Pojištění?"
"Vlastní."
"Permanentka?"
"Tu si koupím sám."
"Jo a ještě něco, v tom hotelu bydlí nějací čeští studenti, je jich tam dost a váš pokoj je těsně vmáčnut mezi jejich. Nevadí vám to doufám?"
"Ne."
"V případě nějakých stížností je tam i český delegát."
"No a co?"
"Já jenom, že by se vám mohla hodit jeho pomoc."
"Mohla, ale nebude."
"Jak myslíte...kde jsme skončili?"
"U permanentky."
"Tu si koupíte sám?"
"Ano, to už jsem řekl."
"Promiňte."
"Za málo."
Opět chvíle ticha.
"Pro boha."
"Co?"
"Promiňte pane, mám dneska strašný den, zapomněla jsem, na co se mám ještě zeptat."
"Paralen."
"Cože?"
"Dejte si Paralen, to pomůže."
"Měla jsem už šest."
"Tak to se jděte vyzvracet, protože jste překročila limit."
"Jen co vás objednám."
"Fajn."
Na druhé straně opět nepříjemné ticho.
"Proboha, na co se mám ptát?" naříkala žena.
"To je jedno."
"Ale...abyste se potom nedivil, kde jste."
"Nebudu."
"Já se mám na něco zeptat, na něco důležitýho a já kráva to zapomenu!"
"Hmmm...co takhle na délku pobytu?"
"No jistě!! Délka pobytu! Jaká bude délka vašeho pobytu?"
"Tři dny."
"Skvělé, myslím, že je to všechno."
"Mohla byste se mne zeptat třeba, na jaké jméno to bude."
"No jo...jméno počkejte, jenom najdu tužku, tak! Jméno!"
"Uzlíček."
"Můžete se ještě dnes stavit? Měla bych vám dát nějaké papíry týkající se pobytu."
"Jistě, jsem tam tak..." podíval se na hodinky, "za hodinu."
"Dobrá. No...děkuji, tak...myslím, že je to vše. Krásný pobyt, pane Uzlíčku."
"Děkuji, nashle."
Položil to.

Dojedl svůj oběd a šel se zbalit.
Vytáhl ze skříně velký, černý kufr, otevřel šuple a vyndával věci, které poté házel na postel. Jeho kufr obsahoval:

Tři páry ponožek (černé)
Troje slipy (nosí jenom slipy)
Dvoje kalhoty (černé)
Dvoje saka (černé)
Dvoje košile (bílé)
Mýdlo (Dove)
Pěna na holení (Gillete)
Žiletka (Gillete)
Voda po holení (Gillete)
Toaleťák (s vůní lesních jahod)
Kartáček (růžový)
Zubní pasta (Signal)
Hřeben (Avon)
Lyžašské brýle (Uvex, černé, po stranách stříbrné)
Lyžařské kalhoty (Colmar, černé)
Lyžařskou bundu (Colmar, černá)
Lyžáky (Nordica, černé)
Čepice (černá)
Rukavice (Colmar, černé, s takovou tou jemnou látkou na palci, která je tak zapotřebí, když si potřebujete utřít nudli)

Došel do předsíně a vzal kufr s puškou, vyndal všechny části, které postupně zabalil do ponožek. To se naučil od jednoho kamaráda ze střední školy, ten, když někam jel, tak si vždy balil alkohol tímto způsobem. Naskládal ponožky zpět do kufru, zaklapl ho a odnesl do předsíně.
Poté vylezl na stoličku a z té nejvíše položené skříně v bytě vytáhl dlouhý (černý) obal na lyže.
Obal obsahoval:

Lyže (Salomon, černé s bílým písmem)
Hůlky (Salomon, černé se stříbrným písmem)

Odnesl obal do předsíně a položil vedle kufru s věcmi a kufru s puškou.
Šel do ložnice, kde si svlékl černý oblek a oblékl tmavě šedý. Navlékl se do dlouhého, černého, látkového kabátu. Obal si hodil přes rameno, kufr s puškou do levé ruky, kufr s věcmi do pravé ruky. S obtížemi otevřel dveře, vyšel z bytu, zamkl ho a odcházel chodbou ven.
Vrah tak trochu doufal, že je hlas dívky z cestovky otravný a vlezlý pouze po telefonu. Mýlil se. Jenom co mu řekla dobrý den, tak se spěšně představil, ona mu podala nějaké papíry v deskách a on co nejrychleji zmizel ven. Cesta na hranice mu netrvala příliš dlouho. Nějaké dvě hoďky, to je nic. Cestou se byl nucen občerstvit v moderním vynálezu jménem McDonald. Zrovna stojí dlouhou frontu na hraniční přechod Dvořiště a je mu šoufl. Všechna auta, co stála před ním, měla na střechách připásána lyže či snowboardy, všichni cestovali do hor. Pustil rádio a vsunul do něj CD. Zaposlouchal se do začátku skladby od AC-DC Thunderstruck. Ta kombinace kytary, která odstupem času mění hlasitost, postupné prolínání s hrubým, mnohohlasným zpěvěm, dokud nepřijde s úderem prvních bicích hlavní zpěvák, jehož hlas zní jako motorová pila před kolapsem. Dokonalé, nápadité, hrubé a zároveň jemné jako pírko. Jedna z mála písní, která stojí za to, abyste si ji pouštěli stále dokola, než ji znáte tak nazpaměť, že ji nezapomenete ani po dvoletém poslouchání dead metalu.
To vše proběhlo hlavou našeho vraha. Ani nevnímal své okolí a nevšiml si, že fronta mezitím postoupila. Auto stojící za ním ho předjelo a postavilo se před něj. V tu chvíli se vzbudil, poté si vystoupil. Vzduch byl chladný, dost foukalo, ač bylo nad nulou, z nebe padal sníh, jenž měl tak slabou konzistenci, že se po dopadu na zem měnil automaticky na břečku. Byl to takový ten druh sněhu, co tak nepříjemně podá do tváře. Vrah si vytáhl límec a přišel k autu, které ho před okamžikem tak sprostě předběhlo. Bylo to Mitsubishi, červené, rodinné vozidlo, kastle byla poškrábaná a místy prorezlá, zaklepal na okénko. Řidič ho stáhl a podíval se na vraha, byl to velký chlap, dost tlustý, na sobě měl kostkovanou košili s krátkým rukávem, krátké vousy po celé tváři, tlustí lidé to tak občas dělají, protože jim to zakrývá dvojitou bradu.
"Co buzeruješ!" osopil se na vraha.
"Promiňte pane, ale mám takový pocit, že jste mne právě předběhl."
"A co má jako bejt!?"
"No pane, víte, mezi námi, civilizovanými lidmi jsou věci, které zrovna nejsou vhodné."
"Táhni!"
"Řekl jste něco pane?"
"Jo! Táhni do hajzlu ty jeden hnusnej skrčku."
"Vymstí se vám to."
"Ty vole! Chceš ránu hajzle?! Mám ti jednu ubalit?!"
Vrah přejel letmo pohledem po rukách onoho řidiče, byl svalnatý, takový ten udělaný typ. Otočil se a odešel, tohle nemá za potřebí, proč se tím trápit.
Fronta se časem pohla, vrah ukázal celníkovi svůj občanský průkaz a bez problémů projel. Byl asi patnáct kilometrů za přechodem, červené Mitsubishi se stále drželo před ním, dostali se na silnici, vedle které byl hluboký sráz, na jehož dně si spokojeně ubíhala řeka. Vrah přeladil rádio, teď hrál Kashmir od Led Zeppelin, dokonalé. Kombinace bicích, kytar, zvuků neidentifikovatelných hudebních nástrojů, než přijde hlavní zpěvák, jehož při zpěvu patrně někdo tahal za kulky. Vrah si počkal, až bude v protisměru volno, vjel tam a předjel Mitshubishi. Když byl přesně vedle něj, strhl volant. Zasáhl ho přesně doprostřed. Tlusťoch to nečekal, stočil volant tak špatně, že dostal smyk a převrátil se na střechu. Vrah jel pohodově dál. Mitshubishi se otočilo asi třikrát, poté přepadlo přes svodidla přímo do srázu. Vrah zastavil a vystoupil, přešel ke krajnici, kde se díval, jak se červené auto s tlusťochem uvnitř pomalu potápí. Chvíli tam jen tak stál, poté šel zpět k autu, nastoupil a jel dál. Kashmir od Led Zeppelin dohrál.
Rakousko je hezká země, není v ní tolik továren, tolik paneláků, tolik kuřáků a tolik alkoholiků. Jinak je v celku podobná té naší. Nejpřekvapivější na ní je to, že když se tam náhodou dostanete do restaurace, jsou tam majitelé schopni dát vám i o pár chodů navíc jenom proto, abyste si to tam oblíbili a přišli znovu. Tady u nás je to trochu jinak. Přijdete, číšník v podobě masového vraha s nasraným výrazem vám přinese jídelní lístek, a buď si jídlo musíte vybrat do jedné či dvou minut, nebo na to máte i několik hodin. Záleží na tom, kdy se číšníkovi zachce, aby přišel. Na jídlo čekáte něco přes hodinu, aby vám na konec přinesli něco jako dětskou porci suchého řízku s kaší z pytlíku. Já vám to řeknu takhle, český kuchař myslí asi takhle. "Tak kdo mě zase buzeruje?! Jo tak lístek! Nasrat! Víte kolik hodin denně tady pracuju?! Víte?!! deset!! Tak mě neserte s nějakým jídlem, vařím tady pro nějaký buzeranty za pár pětek měsíčně, aby mi zaplatili pár šupů a zvedli své velectěné zadky a šli zase někam do prdele!! Prostě, jděte do hajzlu!!! Nepronásledujte mě!!! Jděte do prdele vy hnusný sráči!! Vařtě si kurva sami!!!!"
Takhle to bohužel bývá, jediným rozdílem jsou čínské restaurace. Ještě že existují.
Lachtal bylo pěkné, malé město. Vrah, když ho projížděl, byl moc rád, že viděl čínskou restauraci, do jiných ani nechodil. Zavolal na číslo českého delegáta, které bylo uvedeno v papírech od cestovky. Delegát mu popsal cestu od cedule Judenburg až k hotelu. Nebylo těžké ho najít, nebyl to ani tak hotel jako klášter, vlastně to byl klášter přestavěný na hotel, z velkého žlutého komplexu vystupovala vysoká bílá věž, která byla vidět přes celou obec. Před velkým vchodem sestavěným z velkých pískovcových kamenů stály dva autobusy, na chodníku stepovalo asi padesát školáků, všichni měli na zádech krosny nebo vedle sebe velké tašky, z návěsu za jedním z autobusů se právě vykládaly lyže.
Vrah projel kolem a zaparkoval až za hotelem, kde bylo parkoviště. Teplota venku dosahovala pěti stupňů celsia, celou cestu sem neviděl ani vločku sněhu. Vystoupil si, obešel auto a zjistil, že má promáčklý blatník, jak vrazil do auta toho tlusťocha, očistil ho dlaní a přešel ke kufru. Vytáhl svou bagáž a lyže. Zavřel, zamkl a pomalu odcházel k hotelu.
"Pohněte s těma lyžema HAJZLOVÉ!!!" volal malý mužík ve žluté bundě, stál u řady žáků, kteří vytvořili dlouhý provaz nosičů. Každý žák byl buď o hlavu, nebo o dvě vyšší než instruktor. Za nimi byl další pás žáků, ti si pro změnu podávali batohy, kufry a krosny. V povzdálí něco zacinkalo, instruktor zpozorněl a přišel ke druhé řadě.
"Ty, Komárku, zatřep tím batohem!" Žák zatřepal batohem, něco tam zacinkalo. "Položte ho támhle ke zdi!" pokračoval instruktor. "Ty! Bednáři! Zatřepej tou krosnou!" Žák zatřepal krosnou, něco zacinkalo. "Polož to támhle ke zdi!!" Instruktor pokračoval k dalšímu žákovi.
"Mishkyn!! Zatřepej tou krosnou!" Žák zatřepal krosnou, cinkala na celé kolo. "Čí je to krosna!!" zařval instruktor. "Moje pane profesore," odpověděl žák Mishkyn a sklopil zrak. "Ke zdi! I s tou krosnou!!" Instruktor byl celý červený, zahlédl další potencionální oběť.
"Hej ty tam!!! Zatřepej tím kufrem!!"
"Proč?"
"Jaký proč?!!!" zařval instruktor.
"Protože je můj, a je v něm spousta křehkých věcí."
"Z jaký seš třídy?!!"
"Z žádné."
Instruktorovi se podlily oči krví, poté si onoho člověka lépe prohlédl.
"Co to máš na sobě?!"
"Oblek."
"Můžeš mi říct, proč máš na sobě oblek?!"
"A vy mě, co je vám po tom?"
"Jseš vůbec od nás?!!"
"Ne, nejsem...můžete mi říct, kde najdu delegáta?"
Instruktor zmlkl, ukázal prstem na jeden z autobusů a poté se otočil a dál buzeroval své žáky. Vrah přišel k onomu autobusu, měl plzeňskou značku. Podíval se dovnitř, byli tam dva chlápci, řidič a s největší pravděpodobností onen delegát. Povídali si, poté se delegát ohlédl a všiml si malé postavy našeho vraha s kufrem.
"Potřebujete něco?" na něj delegát.
Vrah vytáhl z kapsy papír.
"Promiňte, hledám tady pana Zeleného, má to být nějaký delegát."
Chlápek v autobuse se zvedl a vystoupil, podal vrahovi ruku.
"Já jsem Zelený." Vrah si s ním potřásl.
"Uzlíček."
"Vy jste pan Uzlíček? Volali mi z cestovky, že přibereme ještě jeden kousek, máte štěstí v celém středisku jen jeden jediný pokoj, a zrovna ten váš."
Vrah přikývl.
"Pojďte, tady to bude na dlouho," ohlédl se po žácích. "To je první rok, co cítím, že je to pořádná pakáž."
Vrah šel za delegátem, prošli pod vysokým portálem a dostali se na nádvoří, vstoupili do chodby, která ústila v schody. Vyšli čtyři patra, dostali se do další chodby.
"To je vám dneska generace," začal hovor delegát. "Ti pražáci chlastali celou cestu až sem, hodně z nich je už dospělých, ale hodně i ne."
Vrah přikývl.
Prošli dveřmi a ocitli se zase v jiné chodbě.
"Představte si," pokračoval delegát, "že řvali na řidiče, ať už kurva zastaví, že se jim chce chcát...a tak dál. Je to pořádná banda, to vám řeknu."
Vrah přikývl.
Byl to pěkný hotel, kanárkově žluté stěny, vkusné lampy na zdi rozvěšené se zvláštní péčí. Delegát přišel ke dveřím pokoje, který neměl číslo, místo něj byla na dveřích pověšena cedulka a na ní německý nápis "Becher".
Otevřel dveře.
"Tak tady to máte."
"Díky."
"Veškeré škody na pokoji hlaste mě, nejlépe ještě dnes."
Vrah přikývl.
"Jinak po ukončení vašeho pobytu přijde kontrola a veškeré škody navíc musíte zaplatit."
Vrah přikývl.
"Tak zatím."
"Nashle."
Delegát se otočil a odcházel chodbou pryč, vrah vstoupil do svého pokoje.
Bylo to tam hezké, malá chodbička se skříněmi, manželská, již povlečená postel, velká koupelna se sprchovým koutem, na jednom z trámů v ložnici byla pověšená i LCD televize. Vrah položil kufr do šatníku a rozvalil se na postel, koukal do stropu. Poté pohlédl na hodinky, už byl čas k večeři, čas k seznámení se s jeho budoucí obětí, šel se převléknout.
V malém lyžařském městečku Lachtal se sešeřilo. Děti ze zájezdu se rozprchly do městských obchodů nakoupit alkohol a cigarety. Mnohé z nich se posadily do některé z mnoha restaurací, kde pily, kouřily, povídaly si a jedly. Na rohu Widderstrasse a Baumanstrasse stála restaurace s výstižným názvem Steake. Podávali se tu steaky všech druhů, propečení s mnoha přílohami a bohatou oblohou. Vybavení bylo poměrně skromné a nápadně připomínalo stravovací ústavy rychlého občerstvení. U jednoho stolu seděl velmi hezký, asi čtyřicetiletý muž s dvěma dívkami, obě vypadaly tak na dvacet. Muž byl oblečen do tmavého obleku, první dva knoflíky u košile rozepnuté. Všichni tři byli Češi, nadšeně rozmlouvali o všem možném, dívky pily míchané koktejly a muž bílé víno, očividně již dojedli a teď se uchýlili k pustému kafrání, než se všichni tři odeberou na anonymní hotelový pokoj, kde zůstanou při činnostech jim zvolených až do rána.
"Něco vám ukážu děvčata," prohodil muž, položil skleničku a sáhl do kapsy od saka. Vytáhl na čtyřikrát přeložený kus papíru, rozložil jej a ukázal obou dívkám, ty se rozesmály.
"To jste vy!" jíkla nadšením jedna.
"A docela věrně," na to ta druhá.
"To jste dělal sám?" otázala se ta první.
"Samozřejmě," odpověděl s notnou dávkou sebejistoty muž a usrkl ze sklenky.
"To je hezký...proč je to tak fialový?" otázala se pro změnu ta druhá.
"To je nějakej novej druh barvy?" dodala ještě ta první.
"Ale kdepak dámy, kreslil jsem to svým semenem, přibarvil jsem ho hypermanganem a to se hned kreslilo líp."
Obě dvě vyprskly smíchy, muž výsostně usrkl víno.
"Teda," řekla ta první, jen co se přestala smát, "vy musíte mít pomeranče člověče!" znovu se rozesmála, druhá taky.
"Chtěla byste to zjistit slečno?"
Slečny se přestaly smát a pohlédly na sebe. Poté jedna vytáhla propisku a na kus ubrousku cosi napsala. Podala mu to.
"Tak v osm...nezapomeňte na nás!" zdůraznila.
"To by mne ani ve snu nenapadlo," na to muž.
Dívky se zvedly a odešly. Muž se chvíli díval na papírek a sám pro sebe se usmíval, poté dopil svou sklenku a také odešel.
O dva stoly dál seděl vrah, pil vodu a dělal si pečlivé zápisky do bloku. Nikdy nevěděl, kdo chce zrovna dotyčnou osobu odstranit, ale zrovna v tomto případě si byl jistý, že je to manželka.
Vrah vyšel z restaurace, měl dost času a do hotelu se mu nechtělo, ocitl se na náměstí. Na to, že byl lednový večer, bylo i v noční hodinu poměrně teplo. Stejně jako většina českých vesnic, bylo i rakouské lyžařské městečko po desáté hodině vylidněné, všude mrtvo. Šel směrem ke svému hotelu, pouliční lampy dodávaly pouze minimum světla. Asi padesát metrů od něj přicházely dvě tmavé postavy. Když přišly blíž, bylo poznat, že jde o dva studenty z lyžařského zájezdu, měli na sobě pyžamové kalhoty a pantofle. S největší pravděpodobností zrovna vylezli z postele a šli na procházku, proti chladu se chránili pouze lyžařskými bundami, mlčeli, čučeli do chodníku. Kolem vraha prošli jako dva duchové. Přešel dvůr, vyšel schody, prošel spletí chodeb a odemkl dveře od svého pokoje, z předsíně vzal kufr, sedl si na postel a otevřel ho. Uvnitř byla rozložená zbraň. Podle něj nebylo nic lepšího, než si ji sám pečlivě složit. Byla krásná, skoro metr dlouhá, černá. Podle váhy a vzhledu byste řekli, že je to klasická odstřelovací puška. Avšak vrah měl jiný plán, než střelit svou oběť někde z protějšího kopce doprostřed čela a potom jen zbaběle uprchnout. Jeho plán byl důmyslnější, snadno proveditelný a téměř neprokazatelný. Strčil ji pod postel, svlékl si oblek a oblékl pyžamo, na hlavu si natáhl elastickou spací čepici s bambulkou. Zhasl světlo a vlezl do postele, zavřel oči a pokoušel se usnout.
"A MRTVOLA CIKÁNA PLAVE PO VODĚ!!!"
Z chodby sem doléhal hlasitý a dost falešný zpěv některého ze studentů.
"MRTVOLA CIKÁÁÁNA PLAVE PO VODĚ!!!"
Vrah se více zavrtal do polštáře, pokoušel se to nevnímat.
"A MRTVOLA CIKÁÁÁÁÁNA PLAVE PO VODĚ!!!"
Začal bušit pěstmi do peřiny, musel se vyspat, vždyť má zítra práci, strčil si ukazováčky do uší.
"A TO PATŘÍ K PŘÍRODĚ!!!"
A bylo ticho, vrah si vyndal prsty z uší, znovu se pokusil usnout.
"Drž hubu kurva!!" zařval někdo.
Zase chvíli ticho.
"Tady chtěj lidi spát!!"
"Polib mi prdel!!"
Bylo slyšet prudké zabouchnutí dveří, zpěv pokračoval.
"CÁRÁRÁ, VOMRDALI, VOMRDALI, VOMRDALI, NAŠÍ ANČÍ..."
Vrah vstal, přešel do koupelny, otevřel skříňku a vyndal balík s vatou, utrhl dva kousky, promnul je a strčil si je do uší. Lehl si do postele a znova se pokoušel usnout.
"A na páávlači, a pokréééjvači, cárára!!"
Pořád to slyšel, i kdyby si protrhl bubínky, stejně by dotyčného slyšel. Postupem času se jich připojilo víc, asi deset, neustále zpívali, vrah rozsvítil a podíval se na hodinky. Půl třetí ráno, proboha, vždyť i opilci musí někdy spát!
"A VONA MI DÁÁÁ, A VONA MI DÁÁÁ, VONA MI DÁÁÁÁ, VONA MI DÁÁÁ!!!"
Zpívali až do pěti, potom vše umlklo, vrah se konečně uložil a usnul.
Studenti z lyžařského zájezdu vstávali v sedm, někteří. V osm měli snídani, někteří, a v půl desáté odjeli lyžovat, někteří. Vrah se vzbudil, venku bylo jasné světlo, první myšlenka, která se urodila v jeho hlavě, se týkala toho, že to s největší pravděpodobností pěkně posral. Vyskočil z postele a koukl na hodinky. Půl druhé odpoledne, kurva! V rychlosti se oblékl do lyžařského oblečení a bez nějaké ranní hygieny vyběhl ze dveří.
Dneska je plán jasný, bude sledovat oběť. Vzhledem k tomu, že není sníh, není těžké dotyčného vystopovat, protože funguje jenom jedna sjezdovka a to je ještě uměle zasněžována. Přijel do střediska, v pytlích pod očima by mohl pašovat kokain. Podíval se na hodinky, čtvrt na tři, čas oběda. Zašel do nejbližšího hotelu s příznačným názvem Lachtal, kde vyhledal restauraci.
Kam to zase vlez? Než si ho obsluha všimla, trvalo to skoro dvacet minut, objednal si kafe a palačinky, už uběhlo čtyřicet minut, zatím tu není ani to kafe, ani ty palačinky. Mezitím se sem slezly děti ze zájezdu. Pily pivo, kouřily a kecaly o kravinách. Za malou chvíli bylo v restauraci nedýchatelno. Vrah se zvedl a odešel, aniž by se napil, aniž by se najedl a aniž by zaplatil.
Nasadil si lyže a přešlapal k sedačkové lanovce, chce jezdit do té doby, než na dotyčného narazí. Na sjezdovce naštěstí nebylo moc lidí, tudíž ho našel asi tak za hodinu. Ten člověk byl magor, vrah vždy vyjel lanovku a počkal si, až bude nahoře i oběť. Potom za ní jel. Dotyčný jezdil zásadně šlusem, sem tam udělal nějaký ten oblouk, ale vrah jich za dvoukilometrový úsek sjezdovky napočítal asi jenom pět. Ostatní lyžaři, jakmile se před nimi mihl tento přízrak, zalekli se a padali jako shnilé hrušky, doslova se dalo říct, že Emil Spálil lyžoval přes mrtvoly. Jezdil zásadně do odlehlých zatáček, všude byl les. Vrah za ním jel celkem čtyřikrát, poté se sbalil a odjel zpět do města.
Čínská restaurace, nádhera. Vrah sice neuměl německy, ale to obsluha také ne, takže je to vlastně ideální. Objednal si kafe. Přinesli mu ho za pár minut i se skleničkou vody, poté si objednal menu, nevěděl jaké, ale to bylo dost jedno. Napřed dostal těstovinovou taštičku v těstíčku. Bylo to dobré, ale mastné. Poté mu přinesli vyhřívanou plotýnku, poté obrovskou mísu rýže a nakonec na talíří 50x50 cm i jídlo. Vrah na to jen vyjeveně koukal, aby tohle snědl, musel by mít žaludek o objemu 125 cm3.
Dal se do jídla, na čínské kuchyni je zajímavé to, že je neuvěřitelně sytá, nějaké čtyři hodiny budete plní, ale poté máte takový hlad, že byste snědli průměrného Američana s celou jeho rodinou. Dojedl, dokázal to, Vietnamka odnesla talíře a ještě dostal jakési teplé, kořeněné víno. Zaplatil na to množství jídla směšných šest euro a kolébavým krokem odešel zpět do hotelu. Začalo se stmívat.
Vrah si byl jistý, že dnes usne přes všechen bordel vyvolávaný účastníky lyžařského zájezdu. Bylo asi jedenáct, když ho probudilo zaklepání na dveře. Zvedl se a otevřel je. Byl tam nějaký chlápek, asi o půl hlavy vyšší, místo vlasů měl dlouhé dredy, potrhané oblečení, modré, vykulené oči a obličej plný uhrů.
"P..p..promiňte...nemáte nějaký papírky?"
"Cože?" na to vrah, prsty si promnul oči.
"Papírky...cigaretový...kluci z Widderu maj jenom slimky."
"Ne, to nemám, co jste proboha zač?"
"Vedoucí...opravdu ty papírky nemáte?"
"Ne, nemám žádný papírky."
"Tak děkuju," otočil se a odešel se svěšenou hlavou pryč. Vrah zavřel dveře. Lehl si do postele a s hrůzou zjistil, že čínské jídlo vyprchalo, chytla se ho velká potřeba. Vyskočil a vběhl na záchod. Bylo to rychlé, měkká konzistence, prostě sračka. Na chodbě bylo naštěstí ticho, pravděpodobně si vedoucí na žáky došlápli a tudíž je anulován jakkýkoliv hluk po desáté hodině. Dokončil potřebu, umyl si ruce a lehl si zpět do postele. Nemohl usnout, po chvíli ho to chytlo znovu, neuvěřitelná štípavá bolest střev byla jasným znamením, že je třeba zopakovat předchozí toaletní proces. Vstal, bolest zesílila, chytl se za břicho a přikrčil se. Přešel k vypínači a rozsvítil, otevřel šuplík, byly tam noviny, které tam zapomněl předchozí obyvatel pokoje, byly v maďarštině. Sedl si na hajzlík a otevřel je, ozvalo se prdnutí a dlouhý pleskot do vody, vrah si oddechl. Noviny byly pěkné, měly moc hezké obrázky, jazyku absolutně nerozuměl. Znova prdnutí ale tentokrát jen krátké pleskání o dno záchoda. Vrah skončil, utřel se, umyl si ruce a odešel zpět do postele. Po chvíli to přišlo znovu.
Bylo půl čtvrté ráno, vrah byl na záchodě už posedmé. Ánus ho začal neskutečně pálit, při páté potřebě mu došel toaletní papír a proto postupně trhal maďarské noviny. Každou chvíli se díval na hodinky a pomalu odpočítával, kolik mu ještě zbývá času pro spánek. Usnul až v sedm, po devíti číslech.
Ve čtyři odpoledne přijel do lyžařského střediska, v pytlech pod očima by mohl pašovat jaderné hlavice. Oběť lyžuje přesně do pěti. Vzal si s sebou batoh, ve kterém měl složenou zbraň, nasadil si lyže a pomalu se odsunul se k sedačce. Fronta nebyla moc dlouhá, tady nikdy nebyla moc dlouhá, lanovka měla celkem šest sedadel, s vrahem vstoupilo na sedačkový plácek pět velice hlasitých Maďarů. Stoupl si a čekal, až přijede jeho sedačka, když na ni dosedl, jeho část těla, která byla celou noc tak krutě bičována, hořela v jednom ohni, tiše zasténal, Maďaři kafrali.
Nahoře byl silný vítr, podle světelné cedule je dole teplota čtyři nad nulou a nahoře sedmnáct pod nulou, opravdu kosa. Sjel dolů, věděl o jedné zatáčce, ve které jeho oběť občas jezdí, je to tam ideální, málokdo si tam zajede, protože je to dost zastrčené. Vjel tam, zastavil a sundal si lyže. Vzal je a sestoupil ze svahu, hned u kraje začínal les, lehl si mezi stromy a otevřel batoh. Složil pušku, zamířil a čekal. Zatím projelo kolem asi devět lyžařů. Vraha studila zem, chtěl jít pryč, ale může doufat, že se jeho oběť objeví co nejdříve. Náhle zpozorněl, asi půl kilometru od něj přijížděla jakási postava a to velmi rychle, za ní padali ostatní lyžaři, kteří se tohoto rychlého kolosu zalekli. Byla od něj asi sto metrů, když si byl vrah jistý, že jde o jeho oběť.
"Zatoč, zatoč, zatoč," šeptal si pro sebe.
Oběť zatočila, jela mu přímo do rány, vrah zamířil, měl ho v hledáčku, ale bylo velice těžké si ho udržet, jel zrovna kolem něj, vrah vystřelil.
Víte, jaké zbraně používá policie při rozhánění davu? Ty zbraně vypadají naprosto stejně jako klasické, ale vystřelují gumové projektyly. Gumovým projektylem do obličeje či krku je možné člověka i zabít, jinak způsobují pouze modřiny a podlitiny. Oběť ucítila silné štípnutí do stehna, ztratila rovnováhu, vyjela ze sjezdovky a skončila v lese na protější straně sjezdovky. Byl slyšet křik a praskání větví. Vrah rozložil pušku, dal ji do batohu, zvedl se, nasadil si lyže a sjel dolů.
Kolem restaurace Lachtal projel záchranářský skůtr, vrah seděl uvnitř a pozoroval ho. Díval se na mapu, ještě než odjel, jediná nemocnice v okolí je právě v jeho městě. Doufal, že se dotyčný zabije po pádu, teď musí vymyslet alternativní plán.
Nemocnice v Lachtalu byla malá pouze s deseti pokoji pro pacienty. Měla jednu sanitku, dva operační sály, osm doktorů a šestnáct sester. Vrah měl to štěstí, že dostal od cestovky kompletní brožuru o městě, kde byly uvedeny i tyto údaje. Vzhledem k tomu, jak byla jeho oběť převezena rychle do nemocnice, musela být v dost špatném stavu.
Vešel do nemocnice s kyticí růží. U vchodu bylo okénko a v něm seděla sestra, uši, brada, nos a obočí propíchané nerezovou ocelí. Byla dost mladá, černovlasá, hrála na počítači karty. Otočila se a zpozorovala ho, vyklonila se z okénka a cosi zamumlala, vrah ji nerozuměl, místo toho ji podal papírek, na něm bylo krasopisem napsáno Emil Spálil - přečetla si to a papírek mu vrátila. Vylezla vchodem vedle okénka a beze slova ho vedla po chodbě plné dveří.
Dovedla ho do pokoje, kde ležela oběť, pokoj měl číslo osm a pacient ho obýval sám. Vrah vstoupil, na posteli ležel dotyčný, byl celý obvázaný, kolem něj bylo mnoho přístrojů, které dělali nějaké to TIK, TAK, BLUM, BLUP, CVAK a tak dál, ruce měl propíchané jehlami, z nich vycházely hadičky a ty ústily v kapačkách. Přešel k němu a položil kytici na plechový stolek vedle postele. Sestra zase něco zamumlala, asi nepochopila, že vrah německy prostě neumí. Chvíli tam jen tak stáli, poté se vrah otočil a rukou naznačil, že mu to stačí, sestra pochopila a pustila ho ze dveří. Tiše za sebou zavřela.
Třetí večer, na chodbě opět nesnesitelný bordel vyvolaný lyžařským zájezdem, v tom by neusnula ani Marylin Monroe se svou enormní spotřebou prášků na spaní. Vrah měl to štěstí, že dnes spát nehodlá. Oblékl si černou košili, černý oblek, černou kravatu, černé ponožky, černé boty, černé rukavice a do kapsy si strčil černou kuklu. Na to všechno si vzal ještě černý oblekový kabát. Jeho záliba v oblecích je svým způsobem vynucená ze strany rodičů, v obleku musel chodit na základce, na střední i na vejšku. Nic jiného v životě nenosil, možná až na pleny a nějaké to oblečení po starší sestře. Odešel z hotelu, podíval se na hodinky, jedna ráno, to je dobré. Jediná otázka byla, jak se do nemocnice vůbec dostane. Zbytek je v klidu. Nemocnici má nějakých sto metrů od hotelu, dostal se tam za nějakých sedm minut.
Řeknu vám jednu věc, smrtelně nenávidím klikaře, měl jsem jednoho kamaráda, který měl kliku už jen v tom, že se narodil v rodině multimilionáře. Byl to takový ten člověk, který byl velice inteligentní, krásný, vysoký, svalnatý. Takový ten, když jdete o přestávce ve škole kouřit, tak při přistihnutí je ON jediný, kterého nikdo nevidí. Jeho klika byla opravdu neuvěřitelná, pěkně mě tím SRAL! Ale co, jsou i horší.
Třeba takový vrah v Lachtalu, přišel k nemocnici a co nevidí? Garáž pro sanitní vůz otevřená, uvnitř sanitka s otevřenou haubnou, dva saniťáci stáli u ponku a cosi prohlíželi, asi nějaký díl, dost se u toho dohadovali. Tato doba je jediná, kdy můžou opravit sanitku, protože jindy je třeba ji použít.
Vrah přešel ulici, držel se u zdi, pomalu a tiše vykračoval, byl u garáže, opatrně se tam podíval, saniťáci byli otočení zády, stále nad něčím diskutovali. Vrah vešel do garáže a schoval se za sanitku, jeden ze saniťáků si patrně něčeho všiml, protože se otočil, nic však neviděl, proto se otočil zase zpět a kafral dál. Vrah se pomalu přisunoval u sanitky. Dostal k zadním dveřím, přímo před ním byl vchod do areálu nemocnice, ale kdyby se pokusil projít, saniťáci by ho okamžitě viděli. Opřel se o sanitku a vyčkával.
Uběhlo deset minut, jeden ze saniťáků se naštval a začal na svého kolegu řvát, nějakou dobu se hádali a poté oba přešli k haubně, sanitka sebou cukala, jako by se jeden z nich pokoušel vytrhout motor. Vrah si pomyslel, že právě tohle je jeho šance, vešel do dveří. V chodbě se zastavil a poslouchal. Saniťáci se neustále hádali a mlátili do motoru. Tudíž ho nezpozorovali a on si může jít v klidu dál.
V tuhle dobu bývá v pohotovosti pouze jedna sestra a jeden doktor, nikdo jiný ho rušit nemůže, saniťáci se nepočítají. Šel pomalu po chodbě, každý krok si pomalu rozmýšlel, při své poslední návštěvě si to tu pořádně prohlédl, nikde žádné kamery. Našel si pokoj číslo osm, pomalu stiskl kliku a otočil, ozvalo se krátké zaskřípění, vstoupil dovnitř a opatrně za sebou zavřel.
Oběť spala, kvůli dobré viditelnosti na přístroje byla místnost ozářena modrým, až magickým světlem. Přišel k jeho posteli a sáhl do kapsy. Na stůl položil sodovku, kterou si před tím koupil na sjezdovce, když zjistil, že oběť přežila. Otevřel šuplík a vyndal injekční stříkačku. Otevřel sodovku, sundal z injekce krytku, nasál do ní trochu z láhve a položil stříkačku na stůl. Na kapačce uzavřel kohoutek a vyndal trubičku, vstříkl do ní vnitřek stříkačky, poté nasadil trubičku zpět do kapačky a kohoutek opět otevřel. Odešel pryč. Když prošel chodbou, dostal se zase ke garáži, jeden saniťák se zcvoknul a mlátil do motoru kladivem, druhý na něj řval. Vrah přešel za sanitku, kde chtěl počkat, než budou zase u ponku. Avšak netrvalo to tak dlouho, kdy ten saniťák s kladivem udeřil křičícího saniťáka. Ten zařval, chytl se za hlavu a sesul se k zemi, kde zůstal nehybně ležet, první saniťák na to chvíli zíral, pustil kladivo a rychle se rozeběhl ke dveřím do nemocnice, vraha si nevšiml. Ten obešel sanitku a stanul nad saniťákem, který ležel na zemi beze známek života, z hlavy mu vytékala krev a vytvářela na zemi rudou louži. Byl mrtvý, vrah vyšel z garáže a odešel zpět do hotelu, podíval se na hodinky, půl druhé, stihl to obdivuhodně rychle. Bude to trvat ještě tak patnáct minut, než jeho oběť zemře, bublinky z vody se dostanou k srdci, kde způsobí selhání a následný infarkt. Vrah měl v plánu dojít do hotelu, sbalit se, vyčkat na ráno, odevzdat klíče od pokoje a spokojeně si odjet k rodině...

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Jaroslav Theodorowicz Mishkyn, 10.05.2007

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Flanďák

Buďte první, kdo přidá komentář.







MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­