ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

   
­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 2.83
Hodnoceno: 6x Prosím, ohodnoť práci

Člověk je tím, v co věří

Procházím se temnou ulicí, pouliční lampy vyhasly, z nějakého důvodu, mně neznámého. Vidím jen tmu, obklopuje mě z každého úhlu, ale v dáli, příslib naděje, naděje světla, ten malý plamínek v dálkách, vím, že pohasíná, ale musím riskovat, za sebou nechat vše, čím jsem se stal, odložit starou osobnost a obléci novou. Myslí mi probíhá myšlenka, která mě ničí, ptá se, proč bys to měl dělat? Ale je naprosto scestná, ve své minulosti není těžké zpozorovat, že jsem tak již učinil. Nevím, neuvědomuju si dopad svých činů, co svými šlépějemi ničím, k uším mi doléhá jen dopadání podrážek na tvrdou zem, slyším hlínu, asi mi hrabe, ale přece jen...: "Nešlapej po mně prosím." Chápu, kdo by mi děkoval za to, že mu ublížím a šlápnu do obličeje, ale tohle je asi moc. Něco mne táhne dopředu, něco neurčitého, jako by mě někdo vedl za ruku, říkal pojď, nabízel mi vše, co mi tento svět může nabídnout, dává mi pocit, že jsem a mám vše, na co pomyslím. Proto jdu vpřed, neohlížej se! Ale ne, i železná vůle byla zlomena, mé oči se obrátily.
Vrať se, neotáčej se k nám zády, poslouchej, co ti říkáme, vzpomeň si prosím, najdi v sobě toho, kým jsi byl, náš přítel, kamarád, syn. Z davu mě tehdy blízkých lidí vystupuje postava, nepříliš vysokého vzrůstu, s kápí přehozenou přes hlavu. Její lehký krok se zastavil, brada se zvedla, po shrnutí kápě jsem konečně poznal...byl to on. Předstoupil přede mě, podíval se mi zpříma do očí, položil mi dlaň na mé rameno a řekl: "Chlape, kam si myslíš, že jdeš? Vidíš, je tam za mnou, zahazuješ vše, co jsi znamenal, vrať se, pojď teď se mnou."
Co jsem znamenal, byla pravda, co říkal, nebo to byly jen sladké řeči, kterými mě chtěl podplatit, abych mu dal ruku a vrátil se k těm, kteří mě mají "rádi". Lži! Proč si mě chtějí koupit, jsou jako podlí vrazi, kteří byli podplaceni, aby mi vzali léta mého dětství, to mi však vrátit nemohou, tak prosí, abych se vrátil. Mají mě rádi, ano tak jest. Asi ze mě vyzařovalo světlo, v které věřili, které milovali. Však vyhaslo a chtěli ho zpět. Rozumím, ale ne vždy se nám dostane toho, co chceme. Řekl jsem sbohem, bezcitně se otočil a pokračoval svou blátivou cestou k oněmu kýženému okamžiku shledání se světlem. Světlo mi dává sílu, šel jsem a opakoval jsem si.
Zůstalo mi jediné - city, lítost a víra. Lítosti mám již dost, táhni! Víru jsem povznesl k sobě, stala se mým nejlepším přítelem. Pro skupinku lidí za mnou to byla víra v bližního, který vám pomůže v těžké životní situaci, to, že je někdo pohladil, podal jim pomocnou ruku. Není hanba upadnout, ale dlouho ležet. Oni čekali na okamžik, kdy uvidí přicházet své přátele, kteří je zvednou. Vzepřít se však mohou jen ti silní. Měli by si zkusit postavit se na vlastní nohy, bez cizí pomoci. Jsou tací, co zapomněli, ať tito zapomenou také, jako mé svědomí radí mně.
Pokračoval jsem dál, nabyt emocemi, přeplněn city, podrážděn snad sám sebou, možná těmi dobrými lidmi, kteří se mě snažili odvést ze scestí. Nevážím si ničeho, snad jen mého zdravého těla, mých nohou, jež mě nesou, vzduchu, který mi okysličuje krev proudící mým zničeným a zmateným srdcem. Avšak ono samo je tahounem, kvůli němu se plahočím, přestože můj cíl není jistý. Má víra ve zdárný konec sílí.
Nemajíc nic, jen svou ulici temnoty, po které kráčím, můj chladný zrak zpozoroval postavu zahalenou stínem, vycházející z postraní šousky. Okamžitě jsem poznal, kdo se ke mně blíží, dívka stejně nepochopená životem. Šla pevným krokem ke mně, objala mě, v pravé ruce svíraje červenou růži. Jirko, smím jít s tebou? Políbila mě na tvář. Jak jsem mohl zapomenout na ni. Zapomínat jsem se naučil, ale tohle je přehnané. Odstoupil jsem od ní, mírně kývl hlavou. Pojď, tys jediná, kterou smím nazývat svou kamarádkou. Úsměv probleskl našimi tvářemi, rychle zmizel, na smích ještě bude čas, ne však nyní. Ve své dlani stiskla květinu, obličej se jí zatnul bolestí a na zem začaly padat kapky krve, neváhal jsem ani vteřinu, z její rozevřené ruky jako bych chtěl vzít bolest na sebe. Stiskl jsem květinu v dlani taktéž. Životodárná tekutina na sebe nenechala dlouho čekat, z paže se mi najednou vytratila všechna síla, jako by růže nechtěla dále spočívat u mě, spadla na krví zbrocenou zem, před dopadem ještě upustila pár okvětních lístků.
Bez síly, však s pevnou vůlí, nabídl jsem svou ruku a ona svou. Jdeme společně, už nejsem sám, od místa s kaluží krve a nástrojem, jenž to vše zavinil. Cítím tvůj ocelový stisk, proč tolik? Máš strach? Věř a přemýšlej. Po několika minutách chůze jsem přestal cítit bolest, shlédnul jsem na svou dlaň, nebyl na ní ani škrábanec, zázrak? Možná. Ale byla to moje víra, která mému tělu dala sílu jít k cíli, ale je ještě kam jít? Mám vedle sebe přítele, může mi to světlo v dáli nabídnout víc? Smím vlastně dostat víc něž přítele, který byl tím jediným, co mě dostalo z pekla, když už nebylo úniku?
Soudit by měli jiní, ti, kteří k tomu byli zrozeni. Ale ne já, já si vždy budu brát to, co chci, nic víc, nic míň. A dostanu to, ať je tvá vůle jakákoli, zda-li chceš nebo ne. Buď mi bude odpuštěno, nebo budu zavrhnut a zapomenut navždy. Hm, ale co, jsem s tím smířen, jsem hrdý, hrdý na to, že nebudu zavrhnut sám, protože ona půjde v mých stopách, jako vděk pomoci, kterou jsem jí poskytl při jejích nepřátelích.
Naše myšlenky nás pohánějí kupředu, jen my, my dva, ruku v ruce. Za pár minut jsme se dokázali vyrovnat se skutečností, že ostří nám neublíží, oheň se nás nedotkne, jen když ztratíme navzájem sami sebe, jsme bezduší. Cítíš, stisk mé ruky sílí, vím, je chladno, možná že už své prsty ani necítíš. Jsou omrzlé, mé taky. Necítím bolest, neměla bys taky. Žádná stvůra nám neublíží, nedostane se k nám, přežijeme vše, a pak, světlo je blíž a blíž. Však bojím se ho, protože tě budu muset pustit a zkusit svou naději, jestli v tom světle v dáli nějaká je.
Ptáš se, proč promlouvám v hádankách a nepřímo, co je má naděje? Nežádej mě o odpověď. Jsem jediný, kdo ji zná, a tak tomu bude i nadále, ranilo by to hrstku lidí, které jsem ranil už jen svým odchodem. A nechci působit další bolest. Už tak jsem se stal nedotknutelným a tvou duši jsem tak stáhl s sebou.
Stiskni mě také tak pevně, splyneme v jedno tělo, ale naše duše spočinou navěky dvě. Musíme změnit svou identitu vnější, ale vnitřní si oba rádi zachováme. Ale ta proměna se stane skutkem na konci cesty, ne nyní. Stále se blížím, avšak čím jsem blíž, tím menší mám radost, proč? Zprotivila se mi má vlastní naděje? Ano, je to tak. Dopadá to bídně se syny našich otců. Proč můj život musel zajít tak daleko, skutečně jsem si to zasloužil svými činy? Byly tak kruté? Ne, jen jsem nedělal to, co po mně společnost chtěla, být pro společnost prospěšný, pro lidi, které neznám. Ani nechci a měl bych jim být vůbec prospěšný? Být nevybočující z měřítka všech, a to mě prý milovali. Společnost je pevná jako dům postavený na pláži, na který se řítí přílivová vlna, vidíš ji? Nepřipadá ti silná? Ten dům se sesune jako domeček z karet.
Všechno jsou to kecy. Není žádné dobro a zlo je jenom moc. Tou vlnou jsi třeba právě ty, ukusuješ společnosti ze základů, nelíbí se ti tak jako mně. Však jsi zbabělec, postav se společnosti čelem, jako se to chystáme udělat. Namítáš, že utíkám za nadějí, za tím, co mě posílí, abych svedl bitvu proti prohnilému jádru společnosti. Přiznávám, a kaji se, však každý má svou strategii, u mě tomu není jinak. Naděje je má těžká jízda, já jsem pěšák. Má přítelkyně? Je ozdobou celého tažení.
Jsme tu, navzájem jsme si přikývli, otočil jsem se za levým ramenem a viděl za sebou cestu, tu ulici, jež jsem procházel, ale mé oči upoutalo něco, co jsem si nemohl vysvětlit. Stopy mých chodidel vtlačených do země hořely, po celé cestě. Nic takového jsem nikdy neviděl. Asi ani ty ne. Není proč se klanět, proč se otáčet, je to nějaké znamení. Ale naděje je vpřed. Už jen vyšplhat na skálu, na jejímž vrcholku, vždyť víš...
Ale má naděje se ukrývá na skále, je to strmá skála, obtížný výstup. Když se před námi skryla na místě vysoko ve skalách, nejspíš nechce, abychom ji našli. Nikdy jsem to neudělal, ta chvíle přišla teď v ten správný okamžik. Splním naději přání, nechám ji zde spánkem tvrdým spát, z toho však vyplývá, že o výhře si mohu nechat zdát. Boj bude, dýchám, tedy žiji, věřím, tedy jsem, píši a držím tě za ruku, vítězím.
Věřil jsem v lidi, zklamali mě. Miloval jsem naději, nechtěla, abych s ní mluvil. Jsme spolu sami, samota, ze které vede jen jediná cesta ven, ta však vzplanula ohnivým elementálem, začíná zde u mě, končí u mých blízkých, které jsem opustil. Tělesná teplota ohně nás obkličuje ze všech stran. Neselhal jsem, ne, neztratím výhru, když ji mám na dosah.
Dej mi ruku, půjdeš se mnou do boje? Pak vykroč stejnou nohou. Teď! Pohltil nás oheň. Nezemřeli jsme však, jsem stále zde. Kdybych byl mrtvý, jak bych mohl o tom všem vyprávět...
My se vrátíme a budeme čekat, že se k nám připojíš. Musíš věřit, jinak se nemůžeš vrátit, ani se nemáš jak vrátit ke kořenům. Zůstala mi má víra, ač nevím, jak je to možné, v ruce stále svírám rudou růži, zbaví mě i podruhé bolesti? Věřím v sebe a osobu mně nejbližší - má přítelkyně? Ano, je stále se mnou. IN VINO VERITAS.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Jiří Lukš, 09.12.2007

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Člověk je tím, v co věří

Buďte první, kdo přidá komentář.







MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­