ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Legátová Květa (*03.01.1919 - †22.12.2012)

   
­­­­

Květa Legátová se narodila 3. ledna 1919 v Podolí u Brna, pocházela z venkovské kantorské rodiny. Její vlastní jméno znělo Věra Hofmanová, užívala též pseudonym Věra Podhorná.

Po maturitě na reálném gymnáziu (1938) působila krátce na brněnské konzervatoři, kde učila němčinu na jednotřídkách v Beskydách, poté vystudovala češtinu a němčinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a v letech 1954-1958 si na Vyšší pedagogické škole rozšířila aprobaci o fyziku a matematiku. Vyučovala na různých typech škol na Valašsku a na Slovácku, v letech 1954-1978 na Střední knihovnické škole v Brně. Jako politicky nespolehlivá byla často překládána z jedné školy na jinou. Učila přes čtyřicet let. Nikdy se neprovdala. Do své smrti žila v Brně.

Z valašských i slováckých oblastí, jimž se říká Kopanice, dlouhodobě čerpala náměty svých baladických a současně naturalistických příběhů. V 60. letech spolupracovala s brněnským časopisem Host do domu, počátkem 90. let vyhrála se svou hrou rozhlasovou soutěž Prix Bohemia.

Prvotina Květy Legátové Želary se ukázala být prozaickým objevem uplynulých měsíců. Obsahuje ucelený cyklus osmi povídek navzájem propojených jednotlivými postavami. Námětem jsou osudy lidí ze zapadlé beskydské vesnice Želary v době první republiky. Autorčin popis tvrdých, tragických osudů, pokřivených často bídou a těsnými obzory malého světa, je realistický, nesentimentální a současně poetický a plný pochopení k lidské touze po svobodě, po nevědomém směřování k něčemu vyššímu.
Želařský cyklus uzavírá nedávno vydaný příběh Jozova Hanule. Postavy této novely, situované do let druhé světové války, jsou opět titíž obyvatelé Želar, které čtenáři znají z předchozí autorčiny knížky. Na motivy této novely natáčí režisér Ondřej Trojan podle scénáře Petra Jarchovského film s názvem Želary.
Knihu Želary autorka podepsala jako Květa Legátová, ale snad jen deset lidí ví, kdo se za tím pseudonymem opravdu skrývá.
Svoje vlastní jméno tvrdě tají, ani sousedé z bytu od vedle prý nic netuší.
Vesnická učitelka. Ten titul v sobě nese cosi folklorně starosvětského, ale paní, která otevírala dveře brněnského bytu, k tomu měla daleko. Vzdor těžké nemoci bývala nabitá ohromující, až chlapskou energií. Velmi poučená a vzdělaná. Majitelka dvou vysokoškolských diplomů. Ovládala latinu, staroslověnštinu, koketovala s řečtinou a aramejštinou, absolvovala z češtiny, němčiny, filozofie, psychologie. Ač ateistka, detailně znala bibli.
Tahle škola je na jejích textech znát.

Narodila se nedaleko Brna do kantorské rodiny a psát začala už jako oktavánka. Od začátku měla blíž k dialogu, a tak si jen tak pro sebe načrtla pár skečů. Její táta je jednou sebral a donesl do brněnského rozhlasu Františku Kožíkovi; ten byl plný podezření, že scénky sepsal tatínek.
Dohodli se, že rozhlas skeče odvysílá, ale ona si vymínila že pod pseudonymem. A tak její první pokusy běžely na rozhlasových vlnách pod jménem, které si půjčila od spolužačky. Tuhle anonymitu už pak nikdy neporušila.
Ale mnohem větší význam než rozhlasový autorský start měl svět, jenž se jí tak začal otevírat.
Jako gymnazistka začala chodit na brněnskou univerzitu na volné přednášky, po maturitě pak pokračovala v řádném studiu češtiny a němčiny. Zastihla ještě Arne Nováka a smíchem i s respektem vzpomíná na jeho tři zježené vlasy a maličkou postavu, která sotva vyčuhovala za katedrou. A taky na jeho temperamentní, beletristickým stylem vedené přednášky, prokládané hojnými citacemi. Při Březinově výročí mluvil spatra tři hodiny.
A paní Legátová s gustem paroduje jeho obávané kantorské záchvaty.

Jaký byl její vlastní příběh? Dramatický? Snad ani ne. Spíš vášnivý v touze po vědění a pevný v názorech. Něco z toho si přinesla z domova, něco ze života.
Ještě než přišel Hitler, jezdila na katolické Akademické týdny, které na Trůni pořádal doktor Habáň. Najal školu, kluci spali v jedné třídě, děvčata ve druhé. Nikdo se jí nikdy nezeptal, jestli je, nebo není katolička, jaký má Květa názor. Viděla tam vášnivé katolíky Jana Čepa, Jana Zahradníčka. Ale taky Ferdinanda Stiebitze, antického člověka, který překládal řeckou a latinskou lyriku. Zapřísáhlého ateistu, silně protinábožensky a proticírkevně založeného a přesto váženého hosta.
Na Trůni se mohlo říkat všechno a všemu se smělo oponovat. To byla ohromná škola. Květa, vychovaná jako nevěřící, poznala katolíky, kteří byli tak upřímně věřící, že před nimi stála v pozoru. Mezi knězi Květa pak v 50. a 60. letech našla po dědinách nejlepší přátele. Škoda, že se tahle jejich síla a zásadovost tratí.
Její táta byl léta funkcionářem Sokola, po příchodu Hitlera pracoval v odboji. Vyráběli falešné legitimace, pod rouškou takzvané sociální péče podporovali rodiny vězněných a popravených.
Běžel jí třetí semestr, když vysoké školy zavřeli. Jako totálně nasazená nastoupila do fabriky ve Valašském Meziříčí, pak se doslechla, že brněnská konzervatoř vyhlásila konkurs na učitele němčiny a přihlásila se.
K jejímu úžasu ji vzali bez jakékoliv zkoušky.
Po válce dodělala přerušenou filologii a přidala k ní druhý diplom ze své milované matematiky a fyziky. Její první kantorskou štací bylo gymnázium v Uherském Brodě, tam taky zažila únorový zlom.
Do života si přinesla křehké zdraví, ještě jako děvče prodělala řadu operací. Pilulek, které dnes denně musí spolykat, je plná dlaň. Nikdy s tímhle handicapem netroufla vdát se, nikdy nemohla mít vlastní děti. Knížku Želary dedikovala tedy těm, se kterými strávila většinu svých dospělých let - svým žákům.
Její studentíci ji tehdy podrželi, a ne naposledy.
Poúnorovýma očima byla tím, kdo dělá problémy. Věčně měla disciplinárku, ale nikdy ji neudali žáci, naopak jako skála za ní stáli. Vždycky to udělal kolega, nejčastěji ředitel. Maléry? Ten, který jí přivodil vyhazov z Uherského Brodu, se odehrál na tryzně za Gottwalda. Byla jí zima, a protože vždycky všude seděla v poslední lavici, nenápadně vycouvala. Musela sbalit kufry a tak začala svoje kantorské putování po moravském venkově.
Dostala se do těžkého sporu s kolegyní češtinářkou o Čapkova Foltýna. Děcka s tím za ní přišla, protože Květa jim tvrdila, že první fejetony o sociální problematice psal do Lidových novin už v roce 1920.
Odmítla dětem vykládat, že Olbrachtův "herec Jesenin" je socialistická literatura, protože se v něm objevuje válka. Ironizovala instrukci, podle které měla žákům na základě Máje dokazovat, že Mácha nebyl spiritualista, ale materialista.
Neuvěřitelné a malicherné? Taková byla doba. Nejhorší věc je dogma, alespoň to je její zkušenost. Neporazitelné, neprůstřelné, diskuse veškerá žádná. Takže zase balila kufry, a zase šla o adresu dál.
Nesla to s velkým humorem, ostatně potkávala horší příběhy.
Beskydy, Jeseníky. Kraje v kopcích. Učitelské bydlení po chalupách, protože vlastní domov neměla. Byla tam vlastně šťastná... Hodně toho prochodila pěšky. Jednou s kamarádkou šly z Grúně až do Martina. Cikánskými osadami, samy dvě, krajem, kde nebylo živáčka. Tenkrát se člověk nemusel bát.
Starý Hrozenkov byl její životní trefou. Nádhera. Staré písně, staré domy, starý život. Prožila tam svoji nejdelší a nejmilejší štaci. Listuje v letitých fotografiích.
Celé ty roky sbírala příběhy, které potkávala. Zapisovala si je a budovala z nich příběhy nové. Vybavená talentem a životními prožitky, sečtělá a velmi v literatuře vzdělaná. V 60. letech jí pár drobniček otiskli v Hostu do domu, maličko jich běželo v rozhlase. Podle své tradice je z rukou dala pod přísně tajeným jménem. Po srpnu ji vypoklonkovali, ani pod pseudonymem nebyla žádoucí autorkou.
Vzala to s humorem, ostatně o něm prohlašuje, že jím se celý život dopovala. Dál psala do šuplíku a nepřestala, ani když před dvaceti lety z kantořiny odešla do penze. Jen pár kamarádek vědělo, že se jí u stolu hromadí kopinické povídky.

Po roce 1990 se znovu rozhodla podráždit osud. Zase si od přítelkyně vypůjčila jméno a jako Květa Legátová obeslala rozhlasovou soutěž Prix Bohemia 1992. Vyhrála.
Povzbuzená úspěchem poslala jednu ze svých povídek do soutěže, kterou na podporu scenáristické tvorby vyhlašovala ve 2. polovině 90. let Nadace Miloše Havla. V jejím čele tehdy stál Jiří Stránský, který se dneska rozpomíná.
Přešlo trochu času a na Barrandově se texty pozůstalými po nadaci začal probírat scenárista Petr Jarchovský.
Petr Jarchovský napsal Pelíšky, Musíme si pomáhat... a k povídce Květy Legátové se vrátil. Upozornil na ni režiséra Ondřeje Trojana, ti dva se sebrali, jeli do Brna, autorce prohrabali další texty a vznikl scénář, ze kterého následně film. Paralelně s tím oslovil Jiří Stránský přátele z nakladatelství Paseka, a o výsledku už byla řeč - povídkový soubor Květy Legátové Želary, příběhy z valašských a slováckých kopanic. Čas - kdesi na pomezi první republiky a války.
Knižní prvotina v dvaaosmdesáti letech. Autorský zdar, na který si tak dlouho počkala. Paradoxní je, že jí to je jedno. Věci, které se kolem knížky a filmu daly do pohybu, sleduje jen s pobavením. V Pasece dokonce vyjednala kuriózní honorář: místo peněz pár desítek výtisků. Paní učitelka je pošle svým nejmilejším žákům.

DÍLO:

1957 - Postavičky
1961 - Korda Dabrová
2001 - Želary
2002 - Jozova Hanule
2003 - Pro každého nebe

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Snowboardinka 09, 21.05.2008

­­­­

Diskuse k životopisu
Květa Legátová

Buďte první, kdo přidá komentář.







MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­