Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Fotoaparát je přístroj, který zachycuje okamžiky, vrací nás do chvil, kdy jsme byli šťastní. Občas si prohlížím obrázky, na nichž je moje babička. Fotky jsou černobílé a zašlé, málokdo by nedostal chuť vzít celou krabici a odnést všechny do popelnice, zbytečně přeci zabírají místo... Ale pro mou babičku to není jen přeplněná krabice nekvalitních fotek, je to vzpomínka na její dětství, na místa a lidi, které měla tak ráda a které už neuvidí.

Je vůbec možné, že byla babička někdy dítě? Že se smála a s odporem chodila do školy?
Věci, jež jsou pro mě samozřejmé, jsou pro ni jen bolestnou vzpomínkou. Je mi teprve 14 let, ale ta doba od chvíle, co jsem byla malé nemluvně, mi přijde skoro nekonečná! Ale co teprve babičce? Za svých 62 let určitě pocítila bolest, strach, bezmoc, lásku, smích i radost...a některé tyto okamžiky zachycují právě fotky. Bezmocně pláče na černobílé fotografii, kde jí její maminka navléká do blankytných šatiček. Klepe se strachy na fotce, když ji chytají rohatí čerti ve strašidelných maskách. Radostně se směje, když drží v náruči svou novou panenku. Má oči plné lásky ve chvíli, kdy ve sněhobílých svatebních šatech stojí v objetí s mým dědečkem.

Někdy si říkám - a upřímně mě to děsí - jestli taky někdy budu stará, mé děti se budou dívat na mé svatební fotky a budou se u toho smát. Jestli mě také budou bolet kolena, záda a budu si stěžovat na přibývající vrásky. Budu také matkou, babičkou a manželkou!?

Moje babička je neuvěřitelná žena, nikdy ji nepřestanu ctít za její každodenní vlídný úsměv, za její moudrost a trpělivost, s níž vychovávala mého tatínka. Čas kolem nás plyne rychlostí blesku, lidé stárnou, umírají a někde se rodí zase někdo nový, ale na svou babičku - na tu nikdy nezapomenu. A tahle krabice fotek mi ji bude navždycky připomínat!