Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ve škole na nás profesorka uhodila, že je čas napsat si nějakou slohovou práci. Jelikož jsme v prvním ročníku, měli jsme možnost si téma ještě vybrat sami. A tak mi celý den létaly v hlavě názvy, které bych použila na téma slohové práce. Na nic jsem nemohla přijít. Vždy jsem skončila u jednoho slova: Domov. S myšlenkou na tohle slovo mě napadla nám všem známá fráze: Domov, sladký domov. Ale je domov opravdu tak sladký? A co ten domov vlastně je? Mají všichni domov, nebo jen ti, co mají štěstí?

Když se řekne domov, každý si představí svoji rodinu, zázemí, lásku a bezpečí. Ale je tomu vždycky tak? Lidi si těchto slov moc neváží. Mají rodinu, vše, co chtějí a přesto se najdou lidé, kteří svoji rodinu opustí kvůli jiné ženě či muži. Není to zbytečné!? Opustí rodinu a teprve po všech těch slzách a bolesti, které uštědří své rodině, zjistí, jaké měli štěstí. Domov se nevytvoří jen tak. Člověk si místo, kterému by časem měl říkat domov, vytváří dlouhá léta. Je to místo, kam jdeme, když jsme sami, kde se nemusíme přetvařovat, kde si můžeme dělat to, co jinde ne. To, co máme rádi. Tak proč jsou mezi námi lidé, kteří to dlouhé vybudovaní tak rychle zboří. Děti v dětských domovech se každý den modlí, že si je někdo vezme. Že se najdou na světě lidi, jež je budou mít rádi i přesto, že nejsou jejich vlastní. A když se tak skutečně stane, pořád mají v sobě tu tmavou zeď, jíž jim postavil smutek ze ztráty rodiny. Ačkoli nevědí, proč právě jim se tohle muselo stát, přesto jdou dál a věří, že znovu pocítí tu lásku i zázemí a že je u srdce zahřeje slovo, na které myslí den co den - domov, sladký domov!

A tak když sedím doma, zabalená do teplé deky s čajem v ruce, sledujíc lidi chodící v té kruté zimě, snažím se dostat se do jejich hlav a zjistit, co pro ně domov znamená. Važme si každé minuty či vteřiny svého sladkého domova. Snažme se tu sladkou frázi neudělat hořkou. Neboť to, čím si okořeníme život, je pouze na nás...