"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztrácí svoje nejbližší"
Každou vteřinu, minutu, hodinu se zrodí nový život a starý zanikne. Žijeme úzce spjati se svojí rodinou, ať už je to rodina velká, nebo malá. Každou radost, prohru, vítězství, které život každý den přináší prožíváme více či méně. Málokterý rodič se ubrání slzám dojetí, když jeho potomek vysloví první slova, udělá první krůčky, napíše první slovo a složí první zkoušku. Jak utíká čas, děti se začínají osamostatňovat, mají své kamarády, vrstevníky, prožívají první lásky a také zklamání. Právě v této době je nejvíce důležitá podpora nejbližších, tedy rodičů. Jsou to právě oni, kdo najdou nejlepší východisko z dané situace. A nezáleží jen na jejich zkušenostech. V každé situaci je řešení.
Bohužel se dnes a denně setkáváme s tím, že si někdo na svůj život sáhne. A přitom by stačilo tak málo! Svěřit se, vybrečet se někomu na rameni, postěžovat si, ale hlavně si o všem v klidu popovídat. Opravdu všechno má své řešení. A není nic horšího, než pohled na plačící matku, která přišla o své dítě. Vskutku nejhorší je, když z našeho života odejde někdo blízký a my víme, že už se nikdy nevrátí. Představte si, jak pozorujete matku, která se dívá do hrobu svého dítěte... To je nejsmutnější pohled. Čas už nejde vrátit, jediná minuta, ba i vteřina změní život všem blízkým. Tisíce lidí každoročně umírá na následky dopravních nehod, úrazů, násilí, které se staly součástí dnešního života. A život dokáže být v hodně případech velice krutý. Něco je dáno osudem, ale mnoho můžeme ovlivnit i my sami. Život máme ve svých rukou a často záleží jen a jen na nás. A myslím si, že všeobecně platí, že člověk opravdu umírá tolikrát, kolikrát ztráci svoje nejbližšší. Kdyby byl člověk na světě jen sám, bez přátel, vlastně by to ani nebyl člověk, nýbrž chodící troska, v jejímž pohledu nezachytíte po úsměvu ani stopy.
Zdroj: Tweety, 16. 04. 2006
Možnosti:  ,
|
