Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• jak si představuji svoji budoucnost a jaká je/bude realita

Představa

Tak jako každé ráno sejdu po schodech ve své vile do kuchyně, připravím svým dvěma dětem snídani do pytlíčků, obleču je do královsky drahých věcí a odvezu ve svém Hummeru do školy. Až budu mít jistotu, že mé děti vešly do dveří školní budovy, odjedu do zaměstnání - práce je můj život!

Mám svou vlastní velkou ordinaci a mimo ordinační hodiny chodím do psychiatrické léčebny vypomáhat méně kvalifikovaným doktorům, než jsem já. Jsem na tom velmi dobře - mám peníze, práci, kterou jsem si vždy přála, manžela i krásné děti a mimoto s mužem vlastníme obrovský barák se zahradou.

Byla to dřina dostat se ke svému titulu, který se mi teď skví před mým jménem, medicínu jsem dělala déle než ostatní, ale jsem tam, kde jsem.
Můj manžel je také vysoce postavený, ale určitě to nebyla práce ani peníze, co nás dalo dohromady.

Když mi odpoledne na mém luxusním telefonu pípne SMS od dětí, ať pro ně přijedu, řeknu své sestřičce v ordinaci, aby mi můj ordinační plán přesunula na jindy. Poté nastartuji auto a jedu za nimi přímo před školu.

Jakmile děti nastoupí do auta, vypráví mi hned o svých jedničkách, které ve škole dostaly. Vezu je na kroužky, které si samy vybraly - nikdy bych je do ničeho nenutila.

Večer, když přijde můj manžel z práce, dám na stůl večeři, celá rodina se usadíme na svá určená místa, pomodlíme se a začneme jíst. Poté s manželem uložíme děti do postele a vrháme se na pracovní resty, které jsme nestihli udělat přes den...

Dobře, myslím, že to by stačilo, je na čase říct, jak se můj život vyvinul doopravdy.

Realita

Jsem prodavačka v Lidlu, děti ani manžela nemám. Vlastním malou garsonku, na které jsou asi nejzajímavější moje akvarijní rybičky. Ale nestěžuji si, i když tichá domácnost nebyla nikdy nic pro mě!

S mojí střední školou je v této době celkem zázrak se prosadit, a proto tvrdnu tady za prodejním pásem. Jediná hudba, kterou slýchávám, je cvakání potravin na kase, ten pípavý zvuk určitě všichni moc dobře znáte.

Když přijdu večer z práce, posadím se na moji stoletou sedačku a snažím se svůj úspěšný život zabít u televizních reality show...

Ani nevím, proč jsem skončila u kasy v supermarketu. Možná proto, že jsem se neučila, že jsem nešla za svými sny, nechala se potlačovat v pozadí, protože jsem se bála jít dopředu a ukázat, v čem jsem dobrá...

Jenže není jednoduché se přesvědčit o tom, kým chcete být, a není jednoduché si představit svou vlastní budoucnost, protože nikdy nebude taková, jakou byste si ji přáli, i kdybyste pro to dělali cokoli.

Říct si, že se budu učit, že si půjdu za svými sny? Upřímně, tohle mi nepomůže, řeči mi jsou téměř na nic, když nedokážu konat.
Když se tak koukám do minulosti a vzpomínám na svého tatínka, jenž mi vždycky opakoval, že se musím prosadit a nesmím se ničeho bát, uvědomuji si, že jsem se bála asi moc, a proto jsem zůstala se střední školou úplně sama. Ale už je pozdě na to uvědomovat si chyby.

Tímto bych chtěla jenom říct, že nedokážu popsat svou budoucnost. Mohu pouze snít o tom, jaká chci, aby byla, i když vím, že taková nikdy nebude...