Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Předsvatební noc jsem strávila s nejlepšími kamarádkami ve vyhlášeném klubu Hvězda. Nálada byla uvolněná a bezstarostná. Všechny jsme se smály vtipům, tancovaly a popíjely alkohol. Svůj poslední den svobody jsem si opravdu prožila naplno.
Ráno o půl šesté mě vzbudil hlasitý budík. Po dlouhém přemlouvání a s hodně bolavou hlavou jsem nakonec vstala. Po otevření dveří jsem nevěřila vlastním očím, maminka a všichni příbuzní poletovali po bytě jak zmatené včely na jaře. Ještě jsem pořádně neotevřela oči a maminka mě táhla do koupelny, abych se umyla. Taková sprcha po předchozí nocí se mi opravdu hodila. A hned tu byl první šok. Praskl bojler a tekla jen studená voda, moje koupel byla opravdu rychlá. "Cože!?" zařvala jsem: "Kadeřnice onemocněla? Kdo mě učeše?" A známé, co mě měla nalíčit, nejede auto: "No, to to pěkně začíná." Hned jsem volala kamarádce, která je velmi zručná a mohla by to zvládnout. Záchrana! Přijede. Měla jsem pravdu, vypadala jsem krásně. Byla jsem moc ráda, že mám takovou kamarádka, která mi opravdu pomůže v nouzi. Přípravy na obřad a hostinu jsem nechala na svých a budoucích rodičích. Neustále někam volali, pokřikovali po sobě, někdy se i pohádali, a to mi na klidu nepřidalo. Na svém zkrášlení jsem pokračovala dál a ostatní starosti jsem nechala na nich.
Podvazek s modrou mašličkou, staré náušnice po babičce, nové střevíce od ženicha, darovaná ozdoba do vlasů od tety a ukradený kapesníček od kamaráda a už mám vše. Na řadu přichází šaty. Ty, co dělají nevěstu nevěstou. Jsou překrásné! V korzetu a v dlouhé sukni s vlečkou se cítím nádherně. A jemné, drobné bílé perličky se na mě třpytí jako rosa v trávě, vypadám jako princezna, tak jak jsem si to jako malá holčička přála. Do obřadu zbývá hodina, nervozita stoupá. Nemohu ani myslet, mluvit, pohybovat se. Sedím v koutě a ani nevnímám okolní svět.
"Tak vstávej! Už musíš jet!" probudila mě maminka z bezmyšlenkovitého stavu. Nasedám do kočáru taženého koňmi. Nemohu ani dýchat, korzet mi začíná být těsný. Tatínek mě celou dobu drží za ruku a uklidňuje mě svými slovy. A pomáhá to. Táta byl vždy moje opora, na něho jsem se vždy mohla spolehnout.
Schody do obřadní síně mi připadají nekonečné. Po výstupu jsem stála před obrovskými dveřmi, které znamenají vstup do nové etapy života. Tatínek mě pevně stiskl a políbil mě na tvář a řekl: "Mám Tě moc rád, holčičko moje." Hosté nedočkavě vyhlíželi nádhernou nevěstu v bílých šatech. Hudba začala hrát a já vykročila. Po vstupu do sálu nastal údiv hostů, dál jsem jen slyšela svatební pochod. Ale něco tady chybí, ne něco, ale někdo. Ženich! Hosté byli tak nedočkaví, že si ani nevšimli, že chybí ženich. Zastavila jsem se. Byla jsem jak opařená horkým čajem. Polil mě studený pot. Chtěla jsem utéct, ale nešlo to. V hlavě mi probíhaly otázky: "Co se stalo? Kde je? Přijde?"
Ozvala se obrovská rána: "Co to bylo? Kde to jsem?" říkala jsem si. Začala mě příšerně bolet hlava, byla jsem celá zpocená a ležela na zemi u své postele. Oddychla jsem si: "To byl jen sen." Podívala jsem se na budík a bylo za pět minut půl šesté. Lehla jsem si zpět do postele, chvilku jsem se dívala do stropu. Najednou se rozletěli dveře: "Vstávej, dnes je tvůj velký den!" zazněl maminčin hlas.
Ano, dnes je můj velký den, já se opravdu vdávám. Dnes ze mě bude paní. Ale co ten sen? Vyplní se? Ne nesmí, o to už se postarám!