ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

   
­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 2.18
Hodnoceno: 22x Prosím, ohodnoť práci

Zážitek na celý život aneb 24 hodin v české nemocnici

- vypravování, případně barvitý popis pobytu v nemocnici

Nikdy by mi ani na mysl nepřišlo, že bych právě JÁ mohla někdy skončit na nemocničním lůžku. O svém strašlivém omylu jsem se dověděla někdy v létě 2006 na ortodoncii. Doktorka mi s úsměvem totiž sdělila, že budu muset absolvovat operaci zubů, jelikož mi rostly nejenom osmičky ale i devítky - tedy osm zubů navíc. Zhrozila jsem se. Z posledního operačního zákroku v mých ústech jsem se ještě dlouho vzpamatovávala - umrtvení mi totiž jaksi nezabralo. Nedůvěřivě jsem se zubařky zeptala:
"A-a-a bude to bolet?"
"Ne, budeš v narkóze."
"Celkové?" podivila jsem se.
"Samozřejmě a jeden den si tam poležíš."
Proč já? Co jsem komu zlého udělala? I když představa uspání plynem pro mě bylo cosi nového. Alespoň nebudu při vědomí.
Operace měla proběhnout původně v únoru 2007, ale nakonec jsme to museli přeložit na květen. Jak se osudný termín blížil, zmocňovala se mě pořád větší nervozita. Argumenty, kterými jsem předtím zaháněla strach, už jaksi nefungovaly, a když jsem již seděla s mámou v čekárně nemocnice na Karlovu náměstí, nic jsem nezastírala a vypadala jsem jako bych čekala na popravu. Po neskutečně dlouhé době mě konečně pozvali do přijímací kanceláře, kde jsme společně s milou paní vyplnili veškeré náležitosti.
"Jděte nahoru do pokoje, půjdete hned na sál," pravila s úsměvem a zhrození v mém obličeji bylo nepřehlédnutelné. Hned? To myslí vážně? Já nechci!!!
Podobně jako odsouzenci jsem se loudala po schodech kolem ne příliš přívětivé chodby. Vypadala jako sklep, takhle jsem si vždycky představovala pitevnu. Abych se vám přiznala, nikdy ve mně nemocnice nevyvolávala příjemné pocity a teď obzvlášť ne. Konečně jsme s mámou dorazili do místnosti, jež se měla na nastávajících 24 hodin stát mým pokojem. No to potěš! Mými spoluobyvatelkami bylo asi osm babiček. Se zájmem si mě prohlížely a já bych se nejraději propadla kamsi hodně hluboko.
Jen co jsem se stačila rozkoukat, kde to vlastně jsem, už u mě stála sestra:
"Svlékněte se, slečno a zavázejte si nohy tímto," s čímž mi podala podivný obvaz.
Vlezla jsem si pod peřinu, protože jsem na sobě pořád cítila pohledy ostatních. Co na plat. Nějak to přežiju...

Vezli mě na posteli na sál. Šlo o místnost zelené barvy, plnou skalpelů a jiných hrůzostrašných nástrojů, o nichž jsem si ani nechtěla domyslet, k čemu asi slouží. Musela jsem přelézt na jakési nezvykle tvrdé lůžko. Připadala jsem si jako pes na veterinárním stole. Taky jsem se tak bála. Několik sester se mi snažilo píchnout kanylu, jenomže jim to nějak nešlo. Pořád bručely cosi o tom, že mi praskají žíly či co. Nakonec se jim to povedlo a já cítila, jak mi levou rukou proudí příšerně studená kapalina z takového zavěšeného sáčku (odborně řečeno infuze). Mělo mě to nejspíše omámit, ale já si připadala naprosto při smyslech. Mezitím, co jsem se snažila soustředit na sledování té hnusné hadičky, se mě už asi 10 sester zeptalo, zda nejsem na něco alergická. Už mě to dost štvalo. Následoval křížový výslech ohledně toho, kolik měřím a vážím. Nejspíše protivná infuze zaúčinkovala, poněvadž jsem jim sdělila: "57 metrů a 170 kg".
Najednou mi na nos dali nějakou věc a jedna sestra mi medově řekla: "Hezky si dejchej, to je kyslík!" (Mezi námi, nemyslím si, že mluvila tak úplně pravdu.) Poslušně jsem tedy začala ten plyn vdechovat. Byl ledový jako vítr na pólu a zvedal se mi žaludek. Věděla jsem, že mě to má uspat, ale ono pořád nic. Říkala jsem si, co asi budou dělat, když neusnu? A pak se mi z nenadání začal zamlžovat strop. Snažila jsem se ze všech sil zaostřit. Marně. Zavřela jsem oči.

"...Nějak se nám nechce probudit," slyším jakoby z veliké dálky ženský hlas. Fajn, žiju. Celá zmalátnělá zkouším s obtížemi otevřít oči. Nakonec se mi to povede.
"Jak se cítíte?" zeptá se mě blonďatá sestra a já se snažím zabručet cosi ve smyslu: "Horko v puse!"
Ono toho se zadrátovanými ústy moc nenamluvíte. Zřetelně si vzpomínám, že mě opravdu bezprostředně po vzbuzení nic nebolelo. Akorát mi strašně otekly tváře. Jestli to takhle bude pořád... Jenže nechval dne před večerem. Jako naschvál jsem ihned po odchodu sestry začala zvracet krev. Později mi bylo sděleno, že kvůli tomu, že ji při operaci polykáte. Už z toho faktu se udělá člověku nevolno. A ke všemu doktory slibovaná bolest propukla. Záhy jsem se dověděla, že pro takové případy slouží zvonek vedle mé postele. Řeknu vám, mají to opravdu důmyslné, to se musí nechat. Zazvonila jsem tedy na sestru.
"Hned vám na tu bolest něco přinesu," usmála se a odešla.
Mezitím, co čekám, si pečlivěji prohlížím své spolubydlící. Přímo proti mně leží nějaká paní s hlavou obvázanou. Asi se nám snažila cosi sdělit, jenže ze rtů se jí dralo místo slov hekání. Bylo mi jí líto. Vedle ní pobývala mladá paní, zjevně ještě v narkóze (byla na stejné operaci jako já, chudinka). Mojí sousedkou byla paní, jíž se stalo něco se zuby pádem přes řidítka kola. Posledním, kdo zaujal mou pozornost, se stala stará babička. Jediná z nás mohla normálně mluvit, a tak nám neustále vyprávěla zážitky ze svého mládí. Připadala jsem si tenkrát jako nemocné dítě, kterému se vypráví pohádky, aby mohlo usnout.
Dočkala jsem se. Sestra mi přinesla led na chlazení. Trochu to zabralo, ale ne moc. Navíc mě dost štvalo, že led byl pouze jeden a zatímco jsem si chladila jednu stranu tváře, druhá byla jako v ohni. Pak jsem usnula. Vzbudil mě až příchod mé mamky. Cosi mi povídala, ale já ji moc nevnímala. Zřejmě ještě dohasínaly účinky narkózy.
Největším utrpením, co pacient jako já v nemocnici zažije, jsou bezesporu toalety. Když poprvé musíte na záchod, zazvoníte na sestru, která vás doprovodí. Říkala jsem si, že to snad nebude nutné, že si na WC vzdálené jen pár metrů dokážu dojít i sama, avšak šeredně jsem se spletla. Jen co jsem se postavila na nohy, zatočila se mi hlava a skoro jsem sebou praštila na podlahu. Můj první pokus skončil tedy neslavně. Podruhé to nebylo o nic lepší, avšak silou vůle jsem se tam doslova odvlekla. Celou cestu jsem se opírala o stěnu a každé dva metry jsem si udělala přestávku. Nevěřili byste, jak se u toho člověk zapotí. Nakonec jsem to zvládla. Třikrát hurá! A tak jsem byla ostatními pacientkami zasvěcena do zásady návštěv WC - sice, že klíč se dává výlučně na první háček u dveří. Dodržování tohoto zákonu byla smrtelně vážná věc. Snad to nepopletu.

Navečer nám přinesla ukrajinská kuchařka "večeři". Tedy, alespoň tak tomu říkala. Hodnou chvíli jsem jenom zaraženě zírala na hrnek plný jakési bílé pěny s trochou skořice na povrchu. Jakmile se za chlebodárkyní zavřely dveře, spustila babka, co mohla mluvit, monolog:
"Hergot! Kdyby nám tak dávali něco normálního, co se dá jíst. Ale oni ne! Prej krupicová kaše! Jen to ochutnejte, slečno! Včera jsme se jí s paní ptali, co bude k obědu a ona že maso s bramborem. Pak přinesla něco hnědýho v hrnku. Ptali jsme se, co to je, a ona takový, že to rozmixovala. Ach jo!"
Vezmu na lžíci trochu té nevábné hmoty z hrnečku a se značnou dávkou sebezapření olíznu. Fuj! Chutnalo to jako sražené mléko a nebylo to ani sladké ani slané. Já zde asi umřu hlady! Tedy pokud mě dřív neskolí něco jiného...
Nastává půl osmé a my se ukládáme ke spánku. Jako hodné dětičky, co jdou hned po večerníčku hajat. Chtěla jsem spát, jenže nešlo to. Mou pozornost totiž neustále přitahovala ta hnusná kanyla dosud zapíchnutá v mé ruce. S hrůzou jsem zjistila, že jakýkoli pohyb zápěstím mi působí stejnou bolest, jako když mi tu věc píchali. A je to tady! Já neumřu na hlad, ale na vnitřní krvácení! Můj pronikavý rozum došel k zaručenému závěru - totiž, že jsem si tím pohybem URČITĚ propíchla žílu. Co teď? No uznejte, že při pocitu, že máte propíchnutou žílu, se jen stěží usíná. Nechtělo se mi zvonit na sestru, abych nevzbudila ostatní. Převracím se ze strany na stranu a mou mysl přepadají chmurné představy smrti. Bude z toho vyšetřování. A budu ležet na operačním stole a spousta doktorů s rouškami mi bude marně zachraňovat život. Pak nějaký z nich pronese: "Ztrácíme ji!" Přesně jako v těch seriálech z lékařského prostředí. To bude paráda!
Zhruba za hodinu přichází můj zachránce. Zachránce? Ne, jenom sestra, jež přišla dát prostřednictvím kanyly jedné paní léky. Hned ji upozorňuji na své obavy ohledně jehly v mé ruce. Dostane se mi této odpovědi:
"Tak jste si asi přepíchla žilku."
Nic víc. Zřejmě je to v pořádku. Snad. Sestra nás opustí a ta paní, co jí trhali osmičky, zahuhlá k babce:
"Proč to musíme mít? Mě to taky bolí?"
Uf, alespoň nejsem na to umírání na vnitřní krvácení sama.
"Kdyby se vám v noci něco dělo, tak aby narychlo nemuseli píchat jinou."
No, myslím, že píchání nové kanyly by mi bylo určitě příjemnější...

Budíček v půl sedmé. Všichni pacienti nechť urychleně opustí svá lůžka, neboť přichází veliká sesterská četa uklízeček. Do této chvíle bych nevěřila, že někdo dokáže za necelé tři minuty převléct osm postelí. Pak babka praví:
"Tak, a teď lehnout a tvářit se spokojeně - přichází vizita!"
Význam slova "vizita" jsem pochopila záhy. Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil zástup doktorů a doktorek - devět jich bylo - já to počítala!!! U každého se zastavili, na něco se ho zeptali, cosi zamumlali, pokývali hlavou a šli k dalšímu lůžku. Mně jenom řekli, že už můžu jít domů. No hurá! V půl deváté pro mě přišla mamka a odvedla mě z toho děsného pekla, jemuž se říká nemocnice.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: L.Stemmerová, 08.01.2008

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Zážitek na celý život aneb 24 hodin v české nemocnici

Buďte první, kdo přidá komentář.







MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­