ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 1.89
Hodnoceno: 56x Prosím, ohodnoť práci

Zakletý život

Proč? Proč jste mi tak ublížili? Přemýšlím, nevím proč. Teď už je to stejně jedno! Ten pocit, krev odchází, dalo by se říct, že bere nohy na ramena jako já. Stejně je to zvláštní, cítíte, jak končíte svůj život. A stačilo tak málo! Přijít domů, napustit si vanu a trošku se říznout. Jenže to vy, zbabělci, nemůžete nikdy pochopit! Nevíte, jaké to je chodit každý den na místo, kde vás neustále ponižují! Ale teď je konec, jsem ráda, už mi nikdo neublíží, nikdo nenechá další šrámy na mém zjizveném srdci, protože to již za chvíli nebude bít. Doufám, že vám dojde, proč jsem nenechala žádný dopis na rozloučenou! Nemám si s vámi co říct, jste jen banda hlupáků, kteří mě dohnali až na samý kraj, nemám již nikoho, nikoho, komu bych věřila.
Zjistila jsem, že lituji všeho, co se kdy stalo, neměla jsem se vůbec narodit, nechci dál žít! Když se dívám do vody, zabarvuje se doruda, barvy mého života. Čím sytější červeň, tím méně života mi zbývá a tím blíže jsem k vytouženému, uvolňujícímu konci. Ztrácím vědomí, usínám, konečně...
S vrznutím dveří vejde Jana do bytu. Úspěšná manažerka, manželka i matka. "Ty už jsi doma, Petro?" zavolá do tichem zpustlého bytu. Nikdo se neozývá, proto si Jana sedne do pohodlného křesla v obývacím pokoji a zamyslí se... Mám to ale skvělý život. Peníze, úspěšného manžela, chytrou dceru, bez problémů, spokojenou, s dobrým prospěchem, vždyť, co by jí mohlo chybět, má i něco, co ostatní nemají - peníze! Koupím jí, co jen chce. Nic jí nechybí...
Z přemýšlení nad svým spokojeným životem ji vytrhne odbití šesté hodiny na robustních nástěnných hodinách v pokoji. Odhrne záclonu svého panelákového bytu a její zrak opět směřuje do neznáma...
Kde jen ta holka může být? Vzpomene si náhle. Není totiž obvyklé, aby byla Jana tak brzy doma. Ona i její manžel jsou pracovně velmi vytížení, někdy ani nepřijdou domů. Spoléhají na to, že se jim o byt postará jejich dospívající dcera.
Jana začne mít o Petru starost, ze své moderní kabelky vytáhne mobilní telefon poslední módy a vytočí dceřino číslo. V mikrofonu se ozývá jen nic neříkající hluboký tón, když potom zaslechne zvuk z Petřina pokoje. Jen co tam vejde, zjistí, že je to mobil její dcery. V koutě rozlehlého pokoje se skrývá také její školní brašna. "Tak přece je doma!" prohodí do vzduchu s úsměvem.
Rozvážnými kroky projde celý byt, ale Petra nikde. Poslední prostor je koupelna... Vznešenou chůzí směřuje ke koupelně, lehce zabere za kliku a otevře dveře... "Petro!" vykřikne úzkostlivě po dlouhé chvíli ticha. Jana neví co dělat... "Co, co, co... telefon!" Okamžitě vytáčí nouzové číslo 155, prsty se jí klepou, je vyděšená k smrti, nemůže mluvit, neví, co říct...
"Prosím??!" ozve se ženský hlas z telefonu. "Je tam někdo?" Nemůže vyslovit jediné slovo... "Jestli se okamžitě neozvete, pokládám telefon!" Jana se vzpamatuje: "Má dcera, potřebuje sanitku, všude je krev, pomozte!"
"Jistě, kde bydlíte, okamžitě ji tam posílám..."
"Jánošická 59, hlavně rychle!!!" Odhodí telefon a běží za dcerou do koupelny, zvedne ji hlavu, chce ji probudit. Nejde to! Odkud je ta krev? Chytí ji za ruku, po níž stékají provázky krve. Bez váhání roztrhne manželovu košili a ováže Petřiny ruce... V dáli již slyší hukot sirén. Dceru nechá ležet a vyběhne před dům. Sanitka se blíží, zastavuje. První vylézá doktor, při běhu do prvního patra se mu Jana snaží zmateně vypovědět, co se stalo. "Moje dcera, nahoře, krev..." To už mladý doktor bere schody po třech...
"Karle! Petra leží na JIPce! Chtěla se zabít! Přijeď, okamžitě!" Jana, zoufalá a vyčerpaná, neustále přešlapuje po nemocniční chodbě. Klapot bot se rozléhá v dlouhé bílé chodbě plné smutných, nevěřících výrazů lidí, kteří čekají na rozhodnutí lékaře. "Doktore??! Co je s mou dcerou? Bude v pořádku, řekněte, že bude žít!"
"Paní Jenigová, Vaše dcera teď leží na jednotce intenzivní péče, prozatím je ve stabilizovaném stavu. Když jsme přijeli, bylo už za minutu dvanáct, ztratila mnoho krve a bohužel má vzácnou krevní skupinu, proto bychom potřebovali, abyste Vy či nejbližší příbuzní šli na odběr krve..."
"Ano, to je samozřejmé. Kde to je? Kam tedy mám jít?"
"Zavolám Vám sestřičku, ona Vás tam odvede."
"Děkuji, pane doktore, moc děkuji!"
"Tak to vážně nemáte zač, vždyť je to má práce. Víte, je opravdu smutné pozorovat tak mladé lidi, jak se snaží spáchat sebevraždu, mají ještě celý život před sebou. No, už musím na sál. Na shledanou."
"Kde jsi byl tak dlouho? Tvoje dcera leží v nemocnici a ty nejsi ani schopný sem hned přijet!"
"Musel jsem jen něco dodělat, vždyť je v pořádku!"
"Jak jsi to ale mohl vědět? Radši to ani nevysvětluj. Karle, probírá se! Petruško, cos to provedla? Víš, že jsi mohla zemřít? Proč jsi to udělala? Myslela jsem, že máš šťastný život, peníze, rodinu, tak co Ti chybělo?"
"Chceš to vědět? Vážně to chceš vědět? Už odmala jsem byla nešťastná. Vyrůstala jsem bez rodičů, každý den se mnou byly chůvy, ale kde jsem měla rodiče? V práci! Petruško, musíš pochopit tohle, musíš pochopit tamto... Nechápala jsem to, nikdy! Kde jste byli v den mých šestých narozenin, když jsem poprvé nastoupila do školy, nebo když jsem přestupovala na gympl? To vy jste mě donutili jít na místo, kam jsem nechtěla. Nikdy mě ani nenapadlo studovat gympl. Ani si neumíte představit, jak jsem tam celou tu dobu trpěla! Pět let života. Pět let neustálého ponižování, násilí, psychického teroru... Ale o tom jste vy nechtěli ani slyšet! Jediné, na co jste se ptali, bylo: "Jaké máš známky?" Vždy jste jen chtěli slyšet, že je všechno fajn, že se mi tam líbí a baví mě to! Nedokázala jsem vám říct něco jiného než to, co jste očekávali. Neumíte si ani představit, jaká to byla muka vstávat s pocitem, že musím jít do míst, kam nechci a potom domů, domů do samoty a ticha... Neměla jsem zázemí ani ve škole, ani doma. Nikde! Nikdo se se mnou nebavil, nikomu jsem nemohla věřit. Víte, jak probíhal můj den? Ráno vstávat s pocitem viny, jít do školy, hned ve dveřích vidět obličeje spolužáků, za zády slyšet pomluvy, jak jsem tlustá, urážky, umíte si to vůbec představit? A když jsem konečně začala někomu věřit, zradil mě, ublížil a ponížil. Nechtěla jsem tam být, pokoušela jsem se vám to sdělit, ale vy jste chodili domů za tmy a za tmy jste odcházeli. Někdy jsem vás neviděla i celý měsíc a pak jediné, co jste mi opět řekli, bylo: "Máš dobré známky?" To bylo vlastně jediné, co vás zajímalo. Víte vůbec, co mě baví? Ne! Vsadím všechno, že nemáte ani tušení, nevíte o mně nic! Jsem vaše dcera a vy mě vůbec neznáte!"
"Ale broučku..."
"Co, co mami? Nelíbí se ti, co tady říkám? Máš smůlu, držela jsem to v sobě 16 let, víš, že to, co říkám, je pravda!" Vtom se Petra pustila do hysterického pláče, nemohla přestat, dusila se. Její rodiče tedy zavolali lékaře. Jana i Karel se z pokoje nenápadně vytratili. Měli o čem přemýšlet.
Další den, když už je Petra zdravotně v pořádku, je převezena na psychiatrii. Jana ji chodí každí den navštěvovat, avšak Petra její návštěvu vždy rezolutně odmítne, nechce, aby chodila jen z pocitu viny... Každý den několik terapií, obrovské množství prášků. Celé tři měsíce musela zůstat v psychiatrické léčebně. Několik dní před propuštěním ji čekala poslední zkouška, terapie, na které bude mluvit o posledním dni, o dni, kdy se pokusila zabít...
"Tak Petro, mě už jistě znáš, jsem doktor Pešek. Dříve, než sem pozvu tvé rodiče, jsem se tě chtěl zeptat, zda budeš schopna vyprávět ten příběh před nimi, před svými rodiči?
"Myslím, že už to zvládnu. Bude to pro mě velmi těžké, poprvé za celý život s nimi budu mluvit otevřeně, ale zvládnu to, snad." Její slova ještě doznívají, když doktor Pešek otevírá dveře a do pokoje vcházejí Jana s Karlem.
"Tak se tu, prosím, posaďte. Dnes se tu Petra pokusí poprvé převyprávět svůj příběh ze dne, kdy se snažila spáchat sebevraždu. Chtěl bych vás požádat, abyste ji během vyprávění nepřerušovali nebo jinak neomezovali. Jste tu jen jako posluchači. Na základě toho byste poté mohli vztahy mezi sebou urovnat. Tak tedy začneme."
"Jako každé ráno jsem vstala a přemýšlela nad tím, co zlého se mi zase ten den stane. Snídám, vlastně ani nemám hlad, uvědomím si a ve spěchu odcházím, abych nepřišla pozdě do pro mě zakletého místa, školy. Už v šatně slyším pošklebky, urážky, ale snažím se jako vždy nereagovat.
Hned první hodinu si ke mně sedl spolužák Honza. Začal mi vyprávět, jak se mu už dlouho líbím, jak jsem krásná a jestli se nechci někde odpoledne sejít. Po dlouhé době jsem opět někomu uvěřila, bohužel tomu nepravému. Říkal to ale velmi přesvědčivě. Měli jsme se setkat v parku. Byla jsem tam včas, ale Honza nikde. Asi po hodině se objevil i se svojí povedenou partičkou. Přišel, aby mi jen oznámil, že jsem ta nejošklivější holka a že by na mě nikdy v životě nesáhl. Všichni se mi smáli, až se do kolen ohýbali. Cítila jsem se trapně, poníženě, nevěděla jsem co dělat, tak jsem se slzami v očích utekla. Vyčítala jsem si, že jsem mu uvěřila.
Skoro tři hodiny jsem chodila po městě a přemýšlela. Čím dál víc se mi zamlouvala myšlenka, se kterou jsem si již dlouho pohrávala, myšlenka na pomalou, bezbolestnou smrt. Když jsem přišla domů, stačilo jen opravdu málo, uvidět tátovy žiletky. Potom jsem udělala to, na co jsem dlouho jen pomýšlela..."
"Ležím ve vaně, kolem spousta krve a ze mě pomalu, ale jistě odchází život, přemýšlím, co udělají rodiče, až mě takhle najdou. Snad půjdou do práce, když náhle a hlavně nečekaně uslyším vrznutí dveří, kroky někde v dáli, ztrácím vědomí, usínám, konečně..."

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Majki, 23.05.2006

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Zakletý život

Buďte první, kdo přidá komentář.

   





MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­