Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vyučovací hodina očima studenta

Proboha, to už zase zvoní? To je šílenej zvuk! Vždyť jsem si ani nestihl kousnout do svačiny. Co máme vůbec za předmět? Časem to snad zjistím. Ach jo, ten profesor je zas přesnej jak atomové hodiny...

Učitel vchází do třídy a moc divně se na nás šklebí (co má asi dneska za lubem?). Očima, s jejichž přesností by mohl soutěžit pouze laserový zaměřovač, s přehledem zrentgenuje celou třídu. Na tváři má neustále ten prapodivný výraz a pomalu si to šine ke svému stolečku, kde nastává první vážný problém. "Kde máte třídnici?" pronese svým pověstným monotónním a mírně naštvaným hlasem (nejspíš se snaží být milý, ale evidentně se mu to moc nedaří). V očích se mu přitom odráží nezpochybnitelná zaujatost proti naší třídě. Všichni zmlkneme a snažíme se působit dojmem vzorných studentů. Načež se ozve největší šprtka ze třídy a škodolibě učiteli nabonzuje jména aktuálních představitelů třídní služby s tím, že právě oni by si třídnici (neboli zhmotnění všeho zla) měli hlídat. Profesor si dané dva hříšníky změří přísným pohledem, domluví se s nimi, ať si ho později s třídnicí vyhledají, a s uspokojením si sedá na židli.
Na řadu přichází strastiplné zkoušení (to tady dlouho nebylo!)
"Tak třeba ty!" vyhrkne a ukazováček namíří na mou osobu s lišáckým výrazem na tváři. K tabuli kráčím poněkud v depresi a chystám se zúročit znalosti získané z příručky mladého herce, jelikož mé vědomosti nevzbuzují příliš velkou naději (taková menší mdloba v pravém okamžiku nebo perfektně zahraná srdeční slabost dokáže divy). Naštěstí pedagog musí být totálně hluchý, jelikož nezpozoruje nápovědu (a moji spásu), která se po celou dobu mého mučení tiše ozývá z první lavice. A tak se vesele odpotácím zpět ke svému místu s velmi kladným hodnocením v (m)učitelově notýsku.
Ani se nestačím nadechnout a už zase slyším onen nepříjemný monotónní hlas, který se nám (nudně a zjevně s nevelkým nadšením) svými poznatky snaží přesytit mozek, jenž plní funkci houby, která je nacucávána vědomostmi, z nichž většinu člověk potřebuje jednou v životě a zbytek vůbec. Ještě chvíli na nás kantor chrlí jakési cizí odborné výrazy s kadencí těžkého kulometu, když ho nemilosrdně utne školní zvonek hlásající konec hodiny. Tentokrát tento zvuk mým uším zní jak rajská hudba!

Vyučovací hodina očima profesora

Proboha to už zase zvoní? To je šílenej zvuk! Kde mám všechny svoje studijní materiály, encyklopedie a příručky? Aha tady. Musím si pospíšit, ať do hodiny nepřijdu moc pozdě...

Vcházím do třídy a pokouším se o milý a nepředstíraný úsměv, abych studenty příjemně naladil. Očima rychle překontroluji počet žáků zúčastněných na této hodině a stále se snažím usmívat. Když přicházím ke svému nevelkému stolu, zpozoruji, že nemám do čeho zapisovat. Opět se nenásilně pousměji a v klidu se zeptám: "Kde máte třídnici?" Ve třídě se rozhostí hrobové ticho a jako obvykle se mi k této záležitosti nikdo nechce vyjádřit. Místo toho všichni žáci s kajícnými výrazy nechápavě zírají před sebe jak stádo tupců. Naštěstí se i v této třídě najde jedna chytrá a pilná studentka (které si velmi považuji) a mile mi připomene momentální zástupce třídní služby. Pohotově zjistím, o koho se jedná, a pověřím je úkolem, ať mi třídnici později donesou. Konečně si můžu spokojeně sednout na židli.
Měl bych zase po dlouhé době někoho vyzkoušet, abych tu dnešní línou generaci naučil průběžně vstřebávat získané informace.
"Tak třeba ty!" pronesu, ukážu na jednoho duchaplně vyhlížejícího žáka a věnuji mu vlídný úsměv. K tabuli se sice neplíží příliš nadšeně a já doufám, že z něho nebudu muset s obrovskou námahou dolovat i ty nejzákladnější a pro člověka uvažujícího selským rozumem zcela jasné věci. Nakonec ale dospěji k závěru, že jsem se ve svém přesvědčení mýlil, neboť z tohoto původně nejistým dojmem působícího studenta se vyklubal výtečný znalec nedávno probírané látky. Mám z něho ohromnou radost, proto ho náležitě ohodnocuji.
Abych ještě něco stihl, rychle se pouštím do výkladu další látky. Snažím se alespoň tu menšinu žáků, jež mě vnímá, plně zaujmout pro probírané téma. Znervózněn rychle plynoucím časem se této části třídy snažím předat co možná největší kvantum učiva, abych měl příští hodinu opět co zkoušet. V rychlosti se snažím do studentů natlouci poslední střípky těch nejdůležitějších informací, když jsem náhle přerušen školním zvonkem. Odcházím ze třídy a doufám, že budu mít příště při výběru své oběti ke zkoušení znovu tak šťastnou ruku jako dnes!