ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 2.31
Hodnoceno: 13x Prosím, ohodnoť práci

Vyšlo mi to!

Každý rok, když začnou prázdniny, si sbalím kufr a vyrazím za mojí babičkou na Moravu. To je vlastně první zvláštnost v mém životě. Již pětatřicet let trávím léto na jednom místě. Možná je to až dětinské, jak dospělý člověk lpí na vzpomínkách z dětství, ale neumím si představit, že bych jedno z nejkrásnějších období roku trávil někde jinde.

Druhou zvláštností mého života je moje jméno - Gustav. Na jménu Gustav není vcelku nic zvláštního, konečně, nosili ho samí slavní lidé, třeba Carl Gustav Jung nebo Gustav Mahler, ale způsob, jakým jsem k němu přišel, mi přijde přímo nešťastný. V naší rodině je totiž dlouholetým zvykem pojmenovávat všechny její příslušníky jmény, která začínají výhradně na písmeno . Celé to začalo u mé prababičky Gildy, která se zamilovala do mého praděda Gerberta. Z jejich dlouholetého harmonického vztahu prababička usoudila, že jména s počátečním písmenem přinášejí jejich nositelům štěstí. Proto i moje babička obdržela jméno Gertruda a byla přinucena vdát se za ruského prodejce matrjošek Gregorije. Následně se narodil můj otec Genadij, jenž se na svých cestách po Francii seznámil s mojí maminkou Gustinou. Zatím posledním článkem naší rodiny je moje sestra Gabriela, která se sice zamilovala do obchodníka s galošemi, ale bohužel se tento sympatický Ostravan jmenuje Bedřich. Takže jejich vztah je zatím tajný.

Ale teď zpět k mým prázdninám. Spolu s mojí babičkou bydlí ještě bratranec Aleš. Bývalý skaut a také ohromný smolař. Už měl před svatbou, když vtom mu utekla nevěsta. Dlouho se z toho vzpamatovával, ale naučil se v samotářském životě nalézat i výhody. Vždycky když přijedu, tak se mě ptá, jestli s ním nepůjdu na pivo. A zdraví mě se slovy: "Čest Gusto!" Je to humorista, ale babička to s ním nemá zrovna lehké. Když se někde opije, musí pro něj zajet na kole anebo poprosí Sašu (ukrajinského souseda), aby ho odvezl domů. Navíc ho ještě živí ze svého důchodu, protože ta jeho práce... Škoda mluvit! Na druhou stranu mu ale strašně závidím. Žije v klidu, nikam nespěchá. Ve volném čase opravuje harleye nebo pomáhá babičce. Myslím, že asi proto ho babička nechává u sebe bydlet. Kdykoliv něco potřebuje, tak ví, že se na něj může obrátit.

Myslel jsem, že tyto prázdniny budou stejné jako ty minulé a ty minulé jako ty předminulé. Jenže se stalo něco naprosto neočekávaného, něco co z mých poklidných prázdnin udělalo závod o čas.

Byl krásný letní večer, ležel jsem v posteli a na nic nemyslel. Dýchala na mě zašlá krása pokoje a já si užíval ten jedinečný pocit volnosti. Z toho nádherného polospánku mě však vyrušil bratranec: "Půjdeš se mnou ke Golemovi?"
Já se jen tak ledabyle otočil a řekl: "Běž sám, já pak pro tebe zajedu na kole!"
Dnes se ale Aleš nedal odbýt a trval na tom, že s ním musím jít. Asi po čtvrthodině ustavičného přemlouvání jsem se k jeho velké radosti zvedl z postele a začal se oblékat. Babička naštěstí nebyla doma, a tak jsem byl ušetřen dlouhých přednášek o tom, jak se mám chovat a že nemám moc utratit.

Když jsme přišli do hospody, bylo tam úplně mrtvo. Jen hostinský a dva sousedé z vesnice. Každý z nich seděl na jedné straně místnosti a ten jeden chvilku co chvilku osočoval toho druhého, že je zloděj. Aleš si přisedl k panu Bartákovi a povídá: "Toníku, co se děje? Vždyť jste sousedi!"
Pan Barták jen suše řekl: "Můj praděd ukradl jeho pradědovi pole. Už je to třicet let."
Aleš se nechápavě podíval: "No dobře, ale proč to řešíte teď?"
"Asi je výročí..."
"Z toho si nic nedělejte, to trvá vždycky den a pak je to zase v pořádku," pronesl hostinský a donesl nám pivo.
"To je tady takhle prázdno vždycky?" zeptal jsem se zklamaně.
"Ne, to jenom dneska. Všichni jsou na zábavě v Olešnici," pravil hostinský.
Nicméně, naším příchodem se atmosféra uvolnila a ještě před chvílí naštvaný pan Múčka pozval souseda na panáka; a nás vlastně taky. Celý večer se pilo. Ještě teď mě mrzí, že jsme tu Francovku nenechali tam, kde byla...

Když jsem se ráno probudil, stála nade mnou paní hostinská a snažila se mě vytáhnou z vany. Netuším, jak jsem se dostal k panu hostinskému do bytu, ale první věc, která mi přišla na mysl, byla, jestli se Aleš dostal domů. Bohužel jsem si na nic nemohl vzpomenout.
Nakonec paní hostinská uvařila kávu a moc hezky jsme si povídali. Vůbec se nezlobila, že jsme se tak opili a kdybych neřekl, že už musím jít, tak bych tam seděl ještě teď. Při odchodu mě však zastavil ještě rozespalý hostinský se slovy: "Takže ten traktor platí?"
Koukal jsem na něj a vůbec netušil, o čem mluví. Jako bych měl ještě halucinace.
"No, přece ta sázka včera!" pronesl hostinský.
Zapotácel jsem se ve dveřích a nezmohl se na jediné slovo.
"Do zítra je času dost. Večer přijď říct, jak to dopadlo" a zabouchl dveře. Sedl jsem si na schody a snažil si vzpomenout, co se to včera vlastně dělo. Jenže já měl v hlavě úplně prázdno.

Když jsem přicházel domů, tak už stála ve dveřích babička: "Kde jsi byl tak dlouho? A jak to, že jsi ani nezavolal?"
Aleš se tvářil, jako by se nic nestalo, ale bylo na něm vidět, že s touto debatou nechce mít nic společného. Nakonec to babička uzavřela slovy: "Pojď se najíst. Máme svíčkovou."
Během oběda se mě Aleš zeptal: "Pamatuješ si něco?"
"No, ani ne..." styděl jsem se. "Všechno to mám nějaký rozmazaný. Hostinský mi říkal něco o traktoru."
Aleš se začal smát: "Ty si vůbec nic nepamatuješ! Včera se s tebou vsadil."
Vyvalil jsem oči a řekl: "Cože? Se mnou?"
"Jasně že s tebou. Máš někam schovat Ptáčníkův traktor."
"To myslíš vážně?" zeptal jsem se zaskočeně. "A proč?"
"Inu, stále se vychloubá, že má nejlepší traktor ve vsi... Sousedy už to začíná zlobit."
V duchu jsem si říkal, jestli se všichni nezbláznili, ale nevypadalo to, že by se ze mě dělal legraci.
"A neřekl ti náhodou, jak to mám udělat? Copak to jde, ukrást někomu traktor!"
"Neměl jsi se sázet..." řekl vyčítavě.
"Ale vždyť já si to ani nepamatuju. A o co jsme se to vlastně vsadili?"
"Říkal něco o vinným sklepě. Už ho nepotřebuje a nedaří se mu ho prodat, tak ho asi dostaneš ty."
"Ale co když sázku prohraju?"
"To už si nepamatuju, možná jsem usnul."
"Vy nejste normální, vždyť já ani nevím, kde ten traktor mám hledat," rozkřikl jsem se.
"Klid, já tě tam zavezu..."

Tak jsme tedy odpoledne vyrazili. Jeli jsme až nakonec vesnice. Byla to taková okružní jízda. Ještě jsme se zastavili v cukrárně u pana Nejedlého pro košíčky, protože babička měla odpoledne sraz s kamarádkami.
Zastavili jsme nedaleko domu pana Ptáčníka a nenápadně šli okouknout stavení. Když jsme se chystali vzít za kliku, vyšla ven krásná slečna. Aleš do mě hned drkl a prozradil, že je to dcera pana Ptáčníka. Naznačil jsem mu, aby tu mladou dámu doprovodil do města a já měl alespoň čas trochu se porozhlédnout. Nic zvláštního, dům, zahrada, stodola. Vypadalo to tam docela opuštěně. Najednou mi přišla zpráva: "Já už nevím, o čem si s ní povídat. Nemůžu jít zpátky? Pane bože, proč musím narazit na někoho tak neschopného!?" Po této vyčerpávající zprávě už jsem na nic nečekal a přelezl plot. Opatrně jsme se plížil tújemi. Když už jsem byl skoro u stodoly, začal mi zvonit mobil. Rychle jsem stiskl červený knoflík. Ale už bylo pozdě! Z domu vyšla paní Ptáčníková. Zase mi volá Aleš! Rychle jsem to vypnul. Naneštěstí mi v tom spěchu vypadl mobil z ruky. Nastalo ticho. Nevěděl jsem, jestli je paní Ptáčníková ještě na zahradě. Více jsem se skrčil a snažil se ji zpozorovat. Vidím její nohy! Chtěl jsem se podívat výš, ale zmizela.

Během pár sekund jsem byl v kůlně. Celou jsem ji prohledal, ale nikde nic. Napadlo mě, že je pan Ptáčník možná na vinici. Jenže co ten mobil?
Klekl jsem si na zem a začal se prodírat tújemi. Po chvíli hledání jsem ho konečně zahlédl. Ležel v trávě vedle záhonu s růžemi. Sedm nepřijatých hovorů! Co se zase děje. Rychle jsem přelezl plot a volal Alešovi: "Stalo se něco?"
"Ještě se ptej. Ta holka není normální. Zrovna byla na návsi pouť a ona že musíme jít na řetízák. A ty víš, jak já mám slabej žaludek... Ale řekla mi, že to ode mě byl hrdinský čin."
"A zjistils, kde jsou ty její rodiče?!"
"Jo, říkala, že mamka je doma a táta je na vinici i s traktorem."
"Tak to jsi mi pomohl. Pojedeme na tu vinici! A hoď sebou!"

Stejně je to celé postavené na hlavu. Jedna sázka a co všechno se nestane. Během čekání na Aleše jsem ještě zahlédl, jak paní Ptáčníková odchází z domu.
"Už jsem tady!" volal z dálky Aleš a mával.
"Málem jsi nás prozradil!" zakřičel jsem. "Nasedni a jedem!"
Cestou jsme ještě míjeli pošťáka - málem ho srazil.

Naivně jsem si myslel, že přijedeme a bude tam jedna řada vinné révy. Bohužel jsem byl na omylu, dlouhé lány vína. A k tomu ještě každý patřil někomu jinému.
"Můžeš mi říct, jak tady najdeme ten traktor?" zeptal jsem se naštvaně.
"Můžeme se rozdělit, já to vezmu ze shora, ty půjdeš spodem. Někde ho cestou najdem," řekl úplně klidně Aleš. Tak jsme šli.

Na vinici byl jenom pan Múčka, trochu jsem se s ním zapovídal. Náš hovor ale přerušil Alešův křik: "Dělej, Gusto, něco mám!" volal dychtivě.
"Jo, vždyť už jdu."
Jaké bylo moje překvapení, když jsem uviděl úplně opuštěný traktor!
"Rychle, berem ho, ne?!" pobízel mě Aleš.
Chvíli jsem ještě váhal, jestli se do toho máme opravdu pustit, ale zas když už jsme byli tak daleko... Nasedli jsme na traktor a jeli. Pro jistotu lesní cestou, aby si nás nikdo nevšiml. Tajně jsme traktor zaparkovali do garáže a jakoby nic šli za babičkou. Byla na zahradě i s těmi jejími kamarádkami.
"Ahoj babi!" zvolal jsem přívětivě.
"Jé, to je dobře, že jste zpátky. Máte ty košíčky?" zeptala se.
"Aleš je hned donese."
"Holky, to je můj vnuk Gusta. Ještě jste ho neviděly. Je to akademický malíř. Že ano Gustávku?"
Vůbec jsem tam neměl chodit. Posadily mě mezi sebe, pořád se na něco vyptávaly a nutily mi ty košíčky od pana Nejedlého.

Večer jsme šli s Alešem ke Golemovi, abychom se před hostinským vytáhli, jací jsme "borci". Bylo tam o poznání rušněji než včera. Skoro všechny židle byly obsazené a vedla se bouřlivá debata. Uprostřed seděl pan Barták a vypadal dost sklesle.
"Chlapi, jestli najdeme toho, kdo Toníkovi ukradl ten traktor, tak bude mít co dělat, aby došel domů! A taky si myslím, že jestli chceme pomoct, tak bychom se měli ještě jednou zajít podívat na vinici."
Okamžitě mi došlo, co se stalo! Chytl jsem se za hlavu a vláčel Aleše ven.
"Co děláš? Vždyť jsme teď přišli!" divil se Aleš.
"Copak ty to nechápeš!? Ten traktor, co máme v garáži, je pana Bartáka! Spletli jsme se!" křičel jsem.
"Ty jo, no jo..."

Rychle jsme běželi zpátky domů. Babička na nás čekala u branky: "To jste nějak brzo zpátky."
"No, to víš, babi, dneska tam nic nebylo," řekl Aleš.
"Tak já jdu nahoru, hned přijďte. Zahrajeme si Člověče, nezlob se."

Nastartovali jsme traktor a rychle jeli na vinici. V té tmě nebylo vůbec nic vidět, takže naše jízda vypadala dost bláznivě. Při naší smůle nás cestou zastavila policie: "Dobrý den, můžete mi ukázat doklady?" řekl strážník.
Bez váhání jsem mu podal občanku a modlil se, aby si nevšiml ukradeného traktoru. Jediné, na co se zeptal, bylo: "Kam tak pozdě s traktorem?"
"No, to víte, nestihli jsme to přes den, tak jedeme česat teď," řekl přihlouple Aleš.
"Vždyť je noc! Slezte z toho vozidla."
Začínali jsme mít strach, co bude.
"Jako bych tenhle traktor už někde viděl. Jezdíte na něm často?" zeptal se.
"Denně!" řekl Aleš.
"No, tak dobře, ale stejně se mi na tom něco nezdá. Dejte si na mě pozor! A jezdit už jenom ve dne!"

Hned jak jsme přijeli na vinici, postavili jsme traktor tam, kde jsme ho našli a běželi se schovat. Z dálky už byly slyšet hlasy. Když byli sousedé skoro u nás, tak se Aleš zničehonic zvedl a běžel k traktoru.
"Co děláš!?" křičel jsem.
"Nechal jsem tam mikinu."
To není bratranec, to je debil!
Už jsem viděl, jak přicházejí, a tak jsem na poslední chvíli volal: "K zemi!" Přišlo mi to tak absurdní, že jsem se chtěl začít smát.
Pak jsem ale zaslechl: "No, Toníku, ty si z náš děláš legraci?! Vždyť ten traktor tady stojí! Že ty jsi zase pil," řekl pan Makovička. Všichni se smáli, jenom pan Barták nevěřícně kroutil hlavou.
"Ale ten traktor tady opravdu nebyl," říkal překvapeně.
"Víš co, zůstaneme tady a budeme hlídat, jestli ti ho zase někdo nepřijde ukrást."

Chudák Aleš, až do rána musel ležet přilepený na zemi. Zrána, když ještě všichni spali, vylezl zpoza traktoru a přiběhl mě vzbudit. Byl celý rozlámaný a já taky. Asi v pět hodin jsme byli zpátky u babičky. Ještě spala, tak jsme si lehli do postelí a v osm jako obvykle vstali.
"Kde se tu berete? Vždyť včera jste vůbec nebyli doma. Čekala jsem na vás!" zeptala se vyjeveně.
"Ale byli babi, to si nepamatuješ, jak jsme hráli Člověče, nezlob se? Vždyť jsi vyhrála!" chlácholil ji Aleš.
"Já že jsem vyhrála? Asi už začínám zapomínat. Pojďte se nasnídat."

Asi o půl deváté zazvonil zvonek. Běžel jsem otevřít, ve dveřích stál hostinský: "Jsi pašák! Tady jsou ty klíče od sklepa. Upřimně, moc jsem nevěřil, že to zvládneš. Ale překvapil jsi!" a odešel.
Já jsem stál ve dveřích a vůbec netušil, co se stalo. Později jsme se dozvěděli, že sousedé z vedlejší vesnice potřebovali traktor, a tak neváhali panu Ptáčníkovi odcizit jeho největší radost.

Ještě dlouho jsem na tyto prázdniny vzpomínal. Aleš se díky této sázce oženil s dcerou pana Ptáčníka a já jsem získal další záminku pro častější návštěvy babičky Gertrudy.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Niccy, 24.10.2011

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Vyšlo mi to!

Buďte první, kdo přidá komentář.

    Brigda





MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­