Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Stojím ve středu Evropy. V České republice. V Praze. Jsem obdivem pro všechny. A stejně někteří neví, co jsem zač.

Jsem vrcholem stavební módy. Alespoň pro Čechy. Napravo mám menší věžičku a moje okna působí nerovně. Z jedné strany jsem průhledný, ze skla. Jinak mě vyrobili ze studeného betonu. Mám vypadat jako tančící dům, ale spíše si připadám jako hroutící se troska.

Žijí ve mně všemožní lidé. Denně od nich slýchávám zprávy z domova i ze světa. Co ti lidé jen nenavykládají... Jak jsou hloupí! Přijde jim automatické, že jim sloužíme. Naštěstí těm chudším záleží i na něčem jiném. Už tolik lidí okusilo, že strádat hlady a nemít kde bydlet je těžké.
Ti, co mne už jednou viděli, mě berou jako obyčejnou skleněnou stavbu. Ale někteří si mne dokáží i vážit.

Okolí kolem mě je špinavé. Jezdí zde auta, lidé křičí, hraje hudba... Vždy tajně pláči. Miluji aspoň těch pár tichých nocí v roce, kdy většina lidí spí a všude panuje ticho. Tak úžasné ticho.

Nejsem až tak moc starý, ale pořád se mi nedaří pochopit myšlení některých lidí. Proč nedokáží žít tichý život jako my? Jsem rád, že nemusím být člověkem.
Aspoň někdy si na mne sedne holoubek nebo hrdlička a zazpívají pár milých vět. Ano, i obyčejní ptáčci dokážou být tišší.

Stejně mě lidé postavili jen proto, aby se mnou mohli chlubit. K čemu jim to ovšem je?