Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

OSNOVA:

Otevřela oči. Nevěděla, proč se probudila. Jako by s ní zacloumala příšera, která je schovaná někde uvnitř těla. Rychle se podívala na telefon, který držela v ruce. Stačilo jedno stisknutí, aby zjistila, že displej je prázdný. Zase nic...

Schoulila se pod deku a prstem přejížděla po krytu telefonu sem a tam, sem a tam. Jako by ho vybízela k tomu, aby se rozdrnčel, zablikal a hlavně přinesl tu zprávu. Aspoň jednu větu, jedno slovíčko...

Byl krásný, teplý, srpnový den, když se Jana s Petrem vydala do hor. Již časně ráno se probudila a její nový manžel skládal poslední věci do krosny. Hned jak zaregistroval ta nádherná modrá očka, která zpívala očekáváním a toužila dnes spatřit svět z výšky, přiběhl k ní a dlouze ji políbil. Pusinka se usmála.

Jana vstala a počala připravovat snídani. "Nezapomeň na rajčátka - ty moje rajčátko," ozvalo se z vedlejšího pokoje. Za chvilinku oba seděli u stolu pochutnávajíc si na obložených chlebíčcích. "Kdy konečně vyrazíme?" zašeptala Jana Petrovi do ouška. "V 8 miláčku," řekl nadšeně Petr.

V okamžiku odbila osmá hodina. Novomanželé udělali první krok své svatební cesty, kterým překročili práh horské chaty. Sluníčko bylo ještě rozespalé, ale přesto dostatečně hřálo. Manželé se zastavili a společně se zahleděli do kraje. To, co krajina přinášela jejich očím, bylo přenádherné. Nedaleké městečko tiše spalo zahalené v mlze. Jen věžička kostela vykukovala z mlhy a oznamovala polohu města. Na druhé straně se tyčily vysoké Tatry, nad kterými se klenulo jasně modré nebe. Ptáčci zpívali nad hlavami a milenci se nemohli odtrhnout od pohledu, jenž se jim naskýtal. "To je lepší než v kině," prohlásil Petr. Vzal Janu za ruku a políbil. "Vyrazíme, lásko, čeká nás velký kus cesty." dopověděl a šel.

Cesta se klikatila po kamenitých svazích, ovšem novomanželé si užívali každý krok. 'Konečně pryč z města,' pomyslila si Jana, užívaje si přírodu a svého manžela. "Víš, že v těchto horách žijí medvědi?" řekl Petr a úsměv na jeho tváři dělal z této informace zábavnou větu. "Vím miláčku, ale s tebou se nebojím," odpověděla mu. Vrchol se pomalu blížil a únava se dostavila. "Dáme pauzu," oznámil Petr. Jana rozbalila svačinu a oba jedli a pili.

Za vrcholky hor se nepozorovaně blížily mraky, černé jako uhel. Po malém obědě se vydali dál. Byli v polovině cesty, když si Petr všiml prvního černého mráčku. 'To nemusí nic znamenat, nebudu ji zbytečně strašit,' řekl si v duchu a přidal do kroku. Jana si všimla, že Petr znervózněl, ale neříkala nic. Až když zaslechla hrom, otázala se: "Miláčku?" Petr se udýchaně rozpovídal: "Měli bychom si pospíšit. Přece jenom před sebou máme ještě kus cesty." Šli ještě tak hodinu, když dopadla první kapka jako slza na Jančinu hebkou tvář. "Je čas na pláštěnky!" rozkázal Petr. Rychle se oblékli do nepromokavého a vtom se spustil mohutný liják.

Viditelnost se zmenšila na pár kroků. Všude kolem hučel déšť. V okamžiku po pěšině tekly proudy vody. Ty se stékaly v potůčky. "Vidíš tamhle tu chatu? Tam musíme dojít," zaslechla jsem Petrův hlas přes burácející vítr. Kroupy. To snad ne! Bubnovaly mě do hlavy, ale já se stále držela Petra. V botách jsem měla žáby. Naše kroky byly zpomalovány tekoucí vodou. Ta se hrnula z kopce přímo proti nám. Chata už byla vzdálená pouze pár stovek metrů, ovšem bouřka byla blíž a blíž.

Vzápětí zasvítil blesk a ozval se ohlušující hrom. "Pozor! Strom padá!" křikl Petr.
Můj úskok nebyl včasný. Bolest, kterou jsem ucítila na noze, ohlašovala problém. "Au," zavýskala jsem. Petr ke mně přiskočil. Okamžitě sundal větev z mé nohy. Roztržené kalhoty a pod nimi krev. Manžel ze mě svlékl krosnu. Naříkala jsem. V noze byla ukrutná bolest. Petr vzal větev a nohu mi zafixoval. Poté mě vzal do náruče. Kapky mi stékaly po tváři a já cítila každý Petrův krok. Naše cesta k chatě trvala věčnost. Hlasité hromy už jsem ani nevnímala. Petr mi stále říkal: "To bude dobrý..."

Chata byla odemčená. Rozbité okno potvrzovalo její opuštěnost. Uvnitř bylo šero. Občasný blesk místnost osvítil. Naproti dveřím byl krb. Ten se na nás při každém blesku jakoby zamračil. Petr mě položil na opuštěnou postel. Vůbec mi nevadilo, že je zaprášená a neustlaná. Krvácení se pomalu zastavovalo, ale bolest mi vháněla slzy do očí. Do těch samých očí, které se ráno smály. Dostavila se zimnice. Třásla jsem se jak ratlík. Petr nade mnou stál a nevěděl co dělat. "Doběhnu pro pomoc!" špitl rozechvělým hlasem. Naposledy mě políbil a zmizel v dešti. Oknem do chaty foukalo a pršelo. Tiskla jsem k sobě starou deku. Mé slzy, ze starosti a bolesti, se mísily s kapkami deště. Ubíhaly dlouhé hodiny a Petr se stále nevracel. Déšť ustal. Nastalo absolutní ticho. Bolest mě držela vzhůru. Nakonec únava zvítězila. Můj spánek byl mělký.

Hlasité drnčení mě probudilo. V ruce jsem pevně svírala telefon. Ten svítil. Deka, která mě přikrývala, byla suchá. Okno zavřené. Noha zdravá. Byla jsem ve svém pokoji. Telefon mě vytáhl z noční můry a já mu byla patřičně vděčná. Pohladila jsem ho a začetla se do příchozí zprávy. Zprávy, kterou jsem očekávala celou noc. "Ahoj lásko, už jsi vzhůru? Zítra vyrážíme do hor. Připrav se. Večer se stavím. Petr." Dočetla jsem a do očí se mi vyhrnuly slzy. Byla jsem šťastná, ale zároveň jsem měla strach. Strach, že sen se promění ve skutečnost.

Odpoledne ke mně přijel Petr. Povídali jsme si a smáli se. Na sen jsem rychle zapomněla a těšila se na naší svatební cestu. Poslední noc před cestou se mi nic nezdálo. Byla jsem s Petrem a byla jsem šťastná.