Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Do konce prázdnin zbývá ještě pěkná řádka dní, nebo snad týdnů, ale já už slýchám dost nepříjemné poznámky typu "Tak co, už máš sako?" nebo "A kdy že ti to začíná?" Všechny tyto posměšky přecházím s velmi malým nadšením. Na taneční se totiž moc netěším. Lépe řečeno vůbec. Z každé myšlenky, která se objeví v mé hlavě a která se týká tance, saka a v nejhorším případě kravaty nebo motýlka, se mi ježí vlasy na hlavě. "Vždyť to začne až někdy v září," utěšuji se.
Kdybych ale věděl, že to někdy znamená první čtvrtek ve školním roce, možná bych si taneční boty koupil přece jenom dříve. Co se ale dalo dělat. Vše uteklo tak rychle, že osudné odpoledne přišlo cobydup. Před půl čtvrtou jsem si tedy začal oblékat, mně tak neoblíbenou, košili, sako, kalhoty. A nakonec onu zmiňovanou, nepříjemnou, škrticí kravatu. Ještě formalitka v podobě památeční fotografie a můžeme odjet.
Na onom hrůzném místě, kterým byl kulturní dům, jsem se alespoň trošičku uklidnil, neboť jsem zjistil, že ostatní jsou na tom stejně nebo dokonce hůř. A to už poměrně příjemná paní vedla uvítací řeč. Její poznámka o tom, že bychom si měli pořídit rukavičky, neboť se nám budou potit ruce, přišla asi ve chvíli, kdy moje dlaně produkovaly tolik potu, jako bych byl v sauně. Od této chvíle už šlo vše ráz na ráz: Pánská volenka, první tanec, první šlápnutí na nohu, dámská volenka, domů. Druhé taneční, dvacáté šlápnutí na nohu, domů...
Na obyčejné hodiny jsem si docela rychle zvykl. Čtvrtek se pro mě stal ne noční můrou, ale celkem fajn dnem, dvě hodinky tance s dobrou zábavou, obzvlášť když jsem zjistil, že mi to celkem jde. Hrozbou již nebyly běžné taneční, ale prodloužená. Ta se blížila nezadržitelnou rychlostí. Na okamžik, kdy se vybíraly páry, které povedou polonézu na zahájení plesu, jen tak nezapomenu. Všichni jsme kroužili kolem sálu a čekali, kdo bude ten vyvolený. S hrůzou jsem zjistil, že slova "Vy pane" jsou určena mně. Avšak i prodloužená proběhla v pohodě a taneční se přehouply do druhé poloviny. Ze závěrečného věnečku jsem již žádný špatný pocit neměl. Spíše jsem si uvědomoval, že taneční pomalu končí.
První čtvrtky bez tance byly takové zvláštní, nezvyklé. Teď už je to pro mě den jako každý jiný. Jen občas zavadím myšlenkami o moje pěkné zážitky z tanečních. Nic to ale nemění na tom, že kravatu nenávidím pořád stejně.