ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 2.43
Hodnoceno: 63x Prosím, ohodnoť práci

Podivný sen

Byl večer a já si za celý den ani pořádně neodpočinul. Mé tělo si žádalo odpočinek. A tak ani nevím, jestli to, co vám budu vyprávět, bylo skutečné nebo jen pouhý sen. Ulehl jsem znavený na postel. Přede mnou se objevil malý skřítek velikosti asi jako malá veverka, oděný v něčem, co by se dalo nazvat monterkama. Vyskočil mi na břicho a zkoumavým ale přesto vyčítavým pohledem si mě prohlížel. Hned na první pohled jsem si všiml, že je jeho pleť zbarvená do zeleno-žluta. Můj úsudek v to, že je mu asi špatně, jsem zavrhl hned jak na mě hodil posunek, abych ho následoval. Seskočil ze mne a drobnými legračně kolébavými krůčky přešel postel a pokračoval v cestě ven z pokoje. Po chvíli zmateného mžikání jsem se rozhodl, že bude asi dobré ho následovat, jelikož nemůžu vědět, kolik jich tu ještě mám a představa, jak se na mě vrhne stovka malých skřítků, nebyla nijak lákavá. Jakmile jsem vstal a zašel za roh, svět se se mnou zatočil. Jedna z posledních věcí, co si pamatuji, byl ten zeleno-žlutý skřítek, který držel v ruce skoro 2x tak velké kladivo než byl on sám a jeho šibalský úsměv, který připomínal, jako kdyby se na vás šklebila krabice od mléka. Po procitnutí na studené zemi mě otřesně bolela hlava. Otevřel jsem oči a byl bych radši, kdybych je ani neměl. Kolem mě stály právě ty stovky žluto zelených skřítků, které jsem tak nechtěl vidět. Ale k mému úžasu - ale také milému překvapení - mi nic neudělali. Jen se šklebili. Když zpozorovali mé probuzení, značně ožili. Začali se požduchovávat a nervózně přešlapovat. Jejich škleby se změnili na něco, co připomínalo malé dítě, které právě zjistilo, že má na těle něco, čím může kopat svou matku. Z davu skřítků se vynořil jeden, jenž byl na první pohled výše postavený. Vyplívalo to z jeho šatů. Zářili mu drahými látkami z různých krajů světa. Kolébavou chůzí ke mně došel. Pak se z jeho úst vynořil zvuk, který by se dal zapsat jako: "Blllllooll" Vedle něho se nenápadně krčil o něco menší skřítek. Promluvil na mě: "Pán tě vítá." Udiveně jsem na něj hleděl, nemajíc slov. A jen trochu pohnul hlavou na pozdrav. Po usilovném soustředění na své pohybové ústrojí se mi podařilo sednout. Byl to lepší pocit, jelikož už jsem byl větší než ti skřítci a jen jsem na ně shlížel. Jejich pán na mě začal zase jejich blábolicí: "Bllloolllullall" Udiveně jsem pohlédl na překladače. "Náš pán tě žádá o laskavost. Ale jen došel pozdravit. O zbytek se postarám já." "Blllllooll," odvětil skřítek v drahých šatech. Jak se ke mně přikolébal, tak se odkolébal. Dav se za ním zavíral, až mi zmizel z očí. Smysly se mi vraceli do normálu a rázem mi došlo, že jsem v nějaké hluboké noře. Všude kolem mě ze zdí trčely kořínky stromů a kdovíčeho ještě. Po boku svítili louče. Místnost byla na jejich obyvatele poměrně vysoká. Asi tak na mou výšku. Měla tři vyústění. Nevím proč, ale jaksi jsem nechtěl vědět, co je v temnotě těch chodeb. Když v jedné z chodeb zmizel hlouček skřítků, kde se pravděpodobně nacházel i ten vymóděnec, zbytek celkem početných očí se obrátil ke mně. "Tak a teď k věci," promluvil tlumočník již méně přívětivým tónem. "Mé jméno je Sklerózík a budu tě provázet skoro do konce úkolu." Nechápavě jsem na něj pohlédl. "Jakého úkolu?" zněla má opatrná otázka, jelikož jsem nic netušil. "Aha, já zase zapomněl. Nemáš na vybranou, takže ho asi budeš muset splnit. Potřebujeme se zbavit protivného krtka, který nám krade naše žížaly. A dokonce je tak drzý, že nám vlezl přímo do spižírny!" Po jeho vysvětlení mého nastávajícího úkolu mě málem chytl záchvat smíchu. Krtek... Ale že jsem chtěl ukázat slušnost, soucitně jsem pokýval hlavou. "Tak v tom je ten váš problém? A vy po mě samozřejmě chcete, abych ho zneškodnil, co?" "My to od vás nechceme, my vám to přikazujeme," opáčil se na mne. "Ale, vy mi to přikazujete? Ale podívejme se..." Chvíli jsem se na něj díval a poté řekl: "Tak když mi to přikazujete, tak co mi zbývá." Pomyslel jsem si, že zbavit je od nějakého krtka bude jednoduché. Radši jsem nepřemýšlel, co by se mnou udělali, kdybych je nechtěl poslechnout. "Tak tedy můžeme jít?" podíval se na mne a bez mého souhlasu pokynul rukou, abych ho následovala. Co mi zbývalo? Tak jsem se nešikovně zvedl v té kupě skřítků a šel za malou, jemně se kolébající postavou. Vedl mě složitými a spletitými chodbami. Zajímavé bylo, že louče podél chodeb svítili jen tam, kudy jsme procházeli. Konečně zastavil u menších dveří, na nichž byla viditelně přelepená cedulka s nápisem "Vstup zakázán!" Skřítek se na mě otočil. "Tady to je. Ale říkám ti dopředu, dávej si pozor, není to obyčejný krtek!" S těmito slovy odcházel. "Jo, já zase zapomněl, kdyby se ti ho podařilo zneškodnit, tak za dveřmi je zvonek." A ukázal na malý zvoneček. Proletělo mi hlavou: zvláštní ti skřítci. Bezmyšlenkovitě jsem ke dveřím přišel a otevřel je. Rázem mi ztuhla krev v těle. Do očí mi hleděl krtek obyčejných tvarů (výjimkou bylo jen to, že měl oči), ale neobyčejných rozměrů. Velikost měl asi jako vlčák a jeho ústa, dá-li se to tak nazvat, byla celá od krve žížaly, které ještě kus držel v paprčích. Věřím, že nikomu by se při tomto pohledu neudělalo dobře. Ještě k většímu zděšení na mě promluvil silným, dunivým hlasem: "Co tu chceš?" "Já, já..." zakoktal jsem se "jsem vás přišel pozvat do baru," obhájil jsem svou přítomnost. "Do jakého baru?" zařval na mě rozmrzele a ne zrovna příjemně. Po chvilce přemýšlení, do jakého že to baru ho to vlastně zvu, jsem ze sebe vydral: "Jmenuje se U Tučné žížaly." Hodil na mě nevěřící pohled. "Ten neznám," odsekl, zakousl se do žížaly a s nechutným mlaskáním ji požvýkal. Naštval jsem se na to stvoření. "Ty na mě takto mluvit nebudeš!" zařval jsem tentokráte já. Jen se na mě pohrdavě podíval. "Ještě před chvílí jsi mluvil jinak." Po dokončení věty odhodil nedojedenou žížalu a hrozivě se napřímil. V úleku jsem popadl to, co mi jako první padlo do ruky. Byl to rýč. A dokonce na moji velikost, což se mi zdálo maximálně divné, ale neměl jsem čas nad tím dumat. Po pozvednutí rýče krtkovi k mému úžasu vjel strach do očí. "Ne!" zaprosil tenký hlásek krtka. "Tak rýč ne? Tak mě budeš hezky poslouchat!" "Budu, budu..." "Tak pojď za mnou, ukážu ti cestu pryč odsud." Otočil jsem se a po jednom kroku uslyším jeho slabý hlásek: "ale já nechci..." Prudce jsem se otočil, napřáhl rýč a usekl nejbližší trčící kořínek. "To abys věděl, co se s tebou stane, když nebudeš poslouchat!" Skrčil se jako malý tvoreček. Za dveřmi jsem zazvonil na nachystaný zvoneček. Z vedlejší chodby se vynořil Sklerózík. Jen se podíval mým směrem, strnul. Poté si ale uvědomil situaci a opatrným krokem ke mně přišel. "Kde je tady východ? Pan krtek ho přeje použít," zeptal jsem se hned po jeho příchodu. Jen ukázal prstem: "To jsi mi moc nepomohl, radši mě tam zaveď!" Následovala chůze množstvím chodeb. Každou chvíli jsem se otáčel a hrozil krtkovi rýčem. Všichni jsme šli dál. Tedy respektive ne všichni, krtek se šoural. Došli jsme konečně ke světlu. Po dlouhé době strávené v temných chodbách bylo příjemné, ale jak se zdálo, pro krtka asi ne. "Tam půjdeš!" přikázal jsem mu. Krtek už už otvíral ústa na protest, ale pohled na rýč ho umlčel. "A pamatuji, že jestli tě tu ještě jednou uvidím, tak s tebou nebudu zacházet tak jemně! Příště to budu muset použít..." a mrkl jsem na rýč. Krtek se neochotně vyšoupal ven a zmizel nám z očí. Ještě na nás shrnul trochu hlíny. Podíval jsem se na svého průvodce. Skřítkovi se značně ulevilo. "Vyřízeno. Můžu už jít?" opatrně jsem se zeptal. "Ještě půjdeme za pánem." Další cesta chodbami už nebyla tak dlouhá. Jen jsme zahnuli doleva, pak doprava, chvíli rovně, zase doleva, asi 2x doprava, další rovinka, ještě doprava a byli jsme tam. Jejich pán si spokojeně seděl na zemi a něco si pro sebe bublal. Přivítal mě hlasitým: "Bllllooll!" "Nemusíte mi děkovat, já chci hlavně domů," odpověděl jsem na poděkování chladně. Podíval se na mne a pokynul Skleróríkovi. Poslední, co s z toho opět pamatuji, byl skřítek s obrovským dřevěným kladivem. Pak se mi prostor začernil. Otevřel jsem oči. Spatřil jsem jen strop svého pokoje. Pomyslel jsem si: to jsou ale sny... V ruce jsem něco ucítil. Byl to malý rýček. Neměl jsem slov...

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Eva, 23.09.2005

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Podivný sen

Buďte první, kdo přidá komentář.

   





MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­