ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 1.99
Hodnoceno: 97x Prosím, ohodnoť práci

Osvětim


OSNOVA:

1) Úvod - seznámení s hlavní postavou
2) Rodina od Katie
3) 5.12.1939 - první zlé zprávy
4) 18.12.1939 - zpráva o odsunu
5) 20.12.1939 - odsun do koncentračního tábora
6) Příjezd do Auswitz
7) Rozdělení rodiny
8) Výslech
9) Sára - Tomův osud
10) Přidělení práce učitelky historie a němčiny
11) Sářin konec
12) První den ve škole
13) Součet zážitků za 5 let
14) Závěr - 7.12.1944 - Vzpoura, Katieniny vzpomínky


Je 5. prosince 1939 něco kolem třetí hodiny ranní a Kristýnka mě vzbudila svým pronikavým hláskem. Je jí sedm měsíců a začínají se jí klubat první zoubky. Hezkých pár dnů jsem se pořádně nevyspala, ale co bych pro svoji malou dcerku neudělala. Tom, můj manžel, je poslední dobou nevrlý, ani se mu nedivím, je toho teď moc. Vzestup Hitlera v Německu, odsun Židů a do toho ještě věčně probděné noci s Kristýnkou. S Tomem jsme se vzali asi před rokem, když už jsem byla těhotná. Poslední dva měsíce jsou nějaké divné, všude se potulují vojáci, někdy přeletí kolem letadlo. Ještěže tu je Kristýnka, nevím, co bych dělala, kdyby tu nebyla. Je to jediné štěstí, které nás s Tomem potkalo. Teď už je něco kolem čtvrté hodiny ranní a já celá zmožená se alespoň na chvíli ukládám do postele.
Ručička hodin se přiblížila k osmé hodině ranní. Kristýnka je už zase vzhůru a pláče. Vezmu ji do náručí a jdu s ní do kuchyně, vytáhnu z ledničky zbytek mléka a naliji ho do kastrolku. Potom ho trošičku přihřeji a naliji do růžové lahvičky. Kristýnka má domácí mlíčko moc ráda, ale mateřskému se nevyrovná, jen kdybych nebyla pořád ve stresu a málo kojila. Jakmile se Kristýnka nasnídá, položím ji do ohrádky, kterou mám v kuchyni, abych mohla Tomovi připravit snídani. Když se tak prohrabuji v lednici, zjišťuji, že jídla pomalu ubývá. Zanedlouho budu muset jít do obchodu, jen kdyby jídlo nebylo tak drahé. Já nemám práci, protože mám malé dítě a Tom pracuje v továrně na boty. Má ale malý plat, protože já i Tom jsme Židé a tím více v nás roste strach, když k nám přicházejí zprávy, co se děje všude jinde, jak Židé musejí opustit své domovy. Do našeho města to zatím nedošlo, ale to je jen otázkou času. Den co den to je stejné, já jsem věčně nevyspaná, Tom odejde v devět hodin z domu a vrátí se někdy kolem desáté večer. Noci jsou chladné, venku je sníh a mráz. Je to jedna z nejkrutějších zim za posledních dvacet let, alespoň takhle to psali v novinách. Když jdu s Kristýnkou odpoledne ven na procházku, vidím skoro na všech sloupech fotky nějakých německých prokurátorů, generálů apod.
Dnes je už 15.12. a Kristýnka začala kašlat. Škoda, že jsme tak chudí a nemáme na dobrého doktora, tak ji alespoň dávám heřmánkový čaj a doufám, že se vyléčí. Tom začal mít zvýšenou teplotu, ale musí do práce, abych měla z čeho nakoupit alespoň základní potraviny. Nevím, co budu dělat, jestli se Krista neuzdraví. V našem malém domku na kraji města zavládla pochmurná nálada. V rádiu už skoro není slyšet čeština, jen samá němčina, němčina a němčina. Já jako učitelka německého jazyka jí rozumím, ale raději Tomovi nepřekládám nic z toho, co slyším. Ani já bych raději nevěděla, co povídají.
Je 18.12. něco kolem šesté hodiny ráno a já sedím v kuchyni s hlavou v dlaních a po tvářích se mi kutálejí slzy velké jako hrách. Kristýnčin stav se mnohem zlepšil. Už ani nekašle, ale Tomův stav je bídný. Včera dostal vysoké horečky a zimnici. Do toho všeho ještě přišla zpráva, že se máme do dvou dnů sbalit a že pro nás přijede transport do bezpečné zóny, protože směrem k nám se blíží nepřátelé. Posbírala jsem jen ty nejnutnější věci, hlavně pár kusů oblečení, hygienické potřeby a našetřené peníze.
V noci z 19. na 20.12. jsem vůbec nespala. Seděla jsem vedle Toma na posteli, Kristýnka mi spinkala v náručí a mně se tiše kutálely slzy po tváři a pomalu kapaly na peřinu. Tomův stav se nijak nelepšil a já jen doufala, že tam, kam jedeme, bude nějaký dobrý doktor, který Tomovi pomůže. Nakonec jsem vyčerpáním usnula. Probudilo mě až Kristýnčino kňourání. Otevřela jsem oči a jak jsem ji viděla ležet mi v náručí, jak tak na mě koukala těma svýma krásně modrýma očima, hned se mi vrátila chuť do života. Její krátké blonďaté vlásky mě lechtaly na ruce. V obličeji je strašně podobná Tomovi. Po mně zdědila blonďaté vlásky a plné červené rtíky. Když ji sleduji, jak mi ještě lehce podřimuje v náručí, je to jako bych se dívala na andílka. Ale v té době jsem ještě netušila, co mě čeká jen o pár dní později. Teď se pomalu začala přibližovat desátá hodina dopolední a to byl čas, kdy jsme museli být před radnicí. Tomovi pomalu klesla horečka, ale pořád byl vysílený a zničený, jen tak tak jsme se dobelhali na náměstí. Tam už byla připravena veliká nákladní auta s lavičkami po bocích. Venku byl velký mráz a Krista se klepala zimou. Tom skoro nevnímal a já také ne. Pak jsme my a ještě další rodiny z našeho města nasedli do auta a to nás odvezlo pryč. Jelo po hrbolaté cestě a Kristýnka mi pofňukávala na rameni. Pro všechny to byla krutá cesta, mrazivá a nepohodlná. Po hodině jízdy auto konečně zastavilo. Nikdo nevěděl, kde jsme, ale bylo tam plno příslušníků SS. Vypadalo to jako nádraží a byl tam přistavený nákladní vlak, kolem nějž stála další auta. Aniž by mě někdo předem upozornil, najednou jsem ucítila šťouchanec do zad a příslušníci SS začali křičet, ať všichni nasedneme do těch vagónů a komu se tam prý nechce, může zůstat tady a bude zastřelen. Jakmile to zaslechli někteří lidé, začali jim pomalu kanout slzy, ale raději si hlavy skrývaly pod bundy, aby na nich nebylo nic vidět a mlčky nastupovali do vagónů. V každém vagónu bylo tolik lidí, že se tam nedalo pohnout. Vůbec se nedbalo na to, že tam jsou i malé děti. Prostě tam posílali další a další lidi, dokud nebyla všechna auta prázdná. Potom se zavřely všechny železné dveře vagónu a vlak se dal pomalu do pohybu.
Ani už nevím, jak dlouho ta cesta trvala. Možná to byla jen hodina, ale připadlo mi že trvá celou věčnost. Vzduch ve vagónu byl čím dál tím řidší a lidé se snažili dostat co nejvýš, aby mohli dýchat. Některé rodiny byly rozděleny, takže každý křičel a volal své příbuzné. Já měla to štěstí, že Toma i Kristu nechali se mnou. Najednou vlak začal zpomalovat, až úplně zastavil. Všude bylo hrobové ticho a pak ... otevřeli se dveře a příslušníci SS začali vyhánět lidi z vlaku. O kousek dál jsme museli odložit všechny své osobní věci. Potom jsme šli asi dvacet minut pěšky. Někteří padali únavou, ale já s Tomem a Kristýnkou jsme šli dál. Naráz se před námi objevila závora a nad ní nadpis: "ARBEIT MACHT FREI". U závory stáli další vojáci a vpravo u vchodu hrála hudba. Všude byla zima a ve vzduchu se vznášel pocit napětí a smutku. Naštěstí já jsem neviděla, co se dělo poté, když všichni vystoupili z vlaku. Vojáci začali odklízet mrtvá těla lidí, kteří zemřeli ve vlaku na následky udušení, ušlapání či vyčerpání.
Po projití závory nás začali rozdělovat. Viděla jsem plno lidí jak pláče, ale říkala jsem si "Všechno bude dobré, nic se neděje", jenže teď přišla řada na nás. Toma poslali doprava, ať se přidá ke skupince mužů a najednou mi začali brát Kristu, jedinou věc, která mě držela při životě. Bránila jsem se, křičela jsem na ně, ale oni mě začali mlátit a Kristu mi násilím vyrvali. Poté jsem se zhroutila vyčerpáním a vzbudila jsem se až v malém pokoji, kde společně se mnou bylo dalších asi třicet žen. Když jsem se probrala, začala jsem hledat Kristu i Toma, jenže nikdo o nich nic nevěděl. Byly tam různé ženy různého věku, od patnácti až po šedesát pět let. Já měla tenkrát dvacet dva let. Blížil se večer a začínala být čím dál tím vetší zima. Nebyly zde deky, topení ani světlo nebo něco podobného. Večer nás poslali spát hladové a vyčerpané. Nikomu se spát nechtělo, protože nevěděl, co se stalo s jeho příbuznými a blízkými. Nakonec jsme všechny usnuly vyčerpáním. Jen já ne a ne usnout. Pořád jsem myslela na Kristu a Toma. Sedla sem si do kouta, schoulila jsem se do klubíčka a pomalu mi kanuly slzy po mých vybledlých tvářích. Nakonec i mne skolila únava, i když jsem spala asi jen jednu hodinu.
Ráno nás vzbudili sirénou. Na snídani byl suchý chléb a sklenice vody. Každá jsme musela na prohlídku. Ptali se mě, co jsem studovala, kolik mi je let, jestli mám dítě... Při otázce na dítě jsem se rozplakala. "Kde je moje Krista?? Kde je?? Proč jste mi ji sebrali?? Je to moje dítě, ne vaše, vraťte mi ji!!" Křičela jsem na ně, ale nic nepomáhalo. Jako by tohle všechno neslyšeli a jen se ptali dál. Nakonec jsem s pláčem odešla. Vytáhli ze mě, že jsem učitelka historie a že umím i plynule německy. Řekli mi, ať se ve tři odpoledne hlásím v budově číslo pět. Bez slova jsem odešla. Musela jsem se vrátit zpět do malého a nehostinného pokojíku.
Zhroutila jsem se do rohu a plakala. Přistoupila ke mně Sára. Byla to židovská dívka, zhruba sedmnáct let, vysoké štíhlé postavy s tmavými mahagonovými vlasy a čokoládovýma očima, a začala mě utěšovat. Řekla, že mě viděla, jak jsme šli do tábora a také že ví, co se stalo s Tomem a Kristýnkou. Já jsem to chtěla vše hned slyšet, ale ona jen sklopila hlavu a smutně se na mne podívala a povídala: "Víš, co dělají s takovými, jako byl tvůj muž?? Nemocnými nebo starými? Řeknou jim, že se jdou sprchovat, sundají z nich všechno oblečení, brýle, zavřou je do místnosti, která vypadá jako sprchy, ale ve stropě jsou otvory, kterými dovnitř pustí plyn pod názvem Cyklon B. Je to jedovatý plyn, který zabíjí lidi." Při těchto slovech Sára skoro brečela. Oči měla plné slz, ale pokračovala dál: "Potom odčerpají vzduch s tím plynem a mrtvé lidi odvezou na trakařích a spálí". Po těchto slovech už neskrývala svůj pláč. Vzala jsem její hlavu do dlaní a položila si ji na rameno. Utěšovala jsem ji a přitom jsem si vzpomněla na Kristu a scvrkla se mi duše. Nikdy jsem si nemyslela, že přijdu o svou malou holčičku, že mi ji ukradnou jako by byla nějaká věc nebo cár papíru. Za chvíli se uklidnila a pak mi začala říkat, co hodlají provést nebo již provedli s mojí malou Kristou. "Děti, které odpovídají vzhledu takzvané 'Arijské' rasy, neboli vyvoleného národu, odvedou na převýchovu do nějaké německé fašistické rodiny, a ostatní pošlou do plynu. Arijská rasa se podle nich pozná podle toho, že mají modré oči a blond vlasy. Můj malý bratr Kuba je jedním z těch, které odvedly k němcům." Nevím proč, ale při těchto slovech, která jsem slyšela od Sáry, se mi malinko ulevilo. Byla tu totiž ještě nějaká šance, že svou malou Kristu najdu, tedy pokud to tu vydržím.
Blížil se čas oběda. Všechny jsme musely do kuchyně a tam jsme měly zase jen chléb s vodou, nic jiného. Den co den to samé. A pak přišla třetí hodina odpoledne. Těsně před tři čtvrtě na tři si pro mě přišli a odvedli mě do jiné budovy. Za mohutným psacím stolem seděl tlustý škaredý muž. "Nejspíš patří k těm, kteří tu tomu velí," pomyslela jsem si. Začal na mne mluvit německy. Já mu rozuměla, ale neodpovídala jsem. Zvýšil hlas, ale já pořád dělala, jako že neslyším. Potom jsem dostala ránu do zad, až jsem spadla na zem. Pak na mne začal mluvit česky, ale s německým přízvukem: "Jestli chceš ještě odtud někdy odejít živá a vydržet tu co nejdéle, tak budeš poslouchat co ti JÁ řeknu. Víme o tobě, že jsi vystudovala pedagogiku a historii a že umíš němčinu. Tady máš německé knížky a podle nich budeš učit česká děcka našim dějinám a budeš je učit německy, rozumíš??" Při těchto slovech se stále víc přibližoval k mému obličeji, až jsem cítila jeho zkažený dech. V duchu jsem si myslela, že nikdy nic takového neudělám, ale šlo mi o přežití a o to, abych ještě někdy mohla vidět svoji Kristýnku, moji milovanou Kristýnku. Při této vzpomínce mi zase vyhrkly slzy do očí. "Rozumíš?!?" zařval na mne ten chlap za stolem a jeho kumpáni se mnou zatřásli a vytrhli mne ze vzpomínek na Kristu a na Toma. "Ano rozumím, budu dělat co chcete," skoro neslyšně jsem vyslovila ta odporná slova, ale chtěla jsem přežít.
Potom jsem odešla do pokoje za ostatními. Chtěla jsem si popovídat se Sárou, byla to jediná moje spřízněná duše, ale kde je?? Kam se poděla ta vysoká dívka? "Kde je Sára?!?" Aniž bych si to uvědomila najednou jsem to vykřikla. Všichni ti, kteří byli se mnou v místnosti, strnuli a koukali na mě. Nikdo nesebral odvahu mi odpovědět a já se jen neslyšně sesunula na zem a začala potichounku vzlykat. Asi tak za dvě hodiny za mnou přišla starší žena, něco kolem padesáti let, posadila se vedle mne a začala mi pomalu vyprávět, co se tu stalo, když jsem byla na pohovoru s vedoucím tábora. "Ta mladá dívka, Sára, nebo jak se jmenovala, začala šířit různé zprávy o tom, že bychom se mohli vzbouřit a postavit se němcům na odpor. Jenže někdo, kdo to neměl slyšet, to slyšel a pro tu dívku si přišli SSáci a potom už byly slyšet jen tlumené výstřely." V tu ránu, jak to dořekla, mi vyhrkly slzy do očí. I když jsem tu dívku znala jen pár dní a nic jsem o ní nevěděla, nějak mi přirostla k srdci. Tahle zpráva mě dostala do kolen. V hlavě se mi honily obrazy, jak se Sára směje, jak pláče. Proč to musela být ona?? Proč si vzali ji, proč ne někoho jiného?? Vyčerpáním jsem usnula.
Ráno v šest hodin se ozvala siréna. Jak já ten zvuk nesnáším. Na snídani byl opět chléb a voda, ale na to už jsem si zvykla. Po snídani jsem měla přijít do téže budovy, kde jsem měla pohovor s oním "velitelem". Dnes jsem měla poprvé učit. Když jsem přišla do třídy, děti seděly na židlích v kruhu - mohlo jim být tak deset až dvanáct let - všechny byly vystrašené a podvyživené. Bylo mi jich líto. Tyto děti už uměly trochu německy a já na ně musela mluvit jen německy, nikdy česky. Když odešel voják, který nás hlídal, na kávu nebo někam jinam, učila jsem je češtinu, českou gramatiku a základy dějepisu. Den ode dne jsem se cítila lépe, jak jen to v těchto podmínkách bylo možné a pořád jsem myslela na Toma a hlavně na Kristýnku. Dny pomalu ubíhaly a já už byla v tomto táboře rok, i když mi to připadalo jako sto let a vůbec žádná změna. Týdny se vlekly, střídali se tu různí lidé, různé děti. Já pořád myslela jen na Kristu a jaké by to bylo, kdybych mohla být s ní. Nic jiného mě nezajímalo. Dny se míjely s týdny, týdny zase s měsíci, měsíce s roky a najednou to bylo něco málo kolem pěti let, co jsem poprvé přijela do koncentračního tábora, kde nás rozdělili s Tomem a vzali mi moji Kristýnku.
Viděla jsem tu mnoho útěků, tedy spíše pokusů o útěk. Uteklo hodně málo lidí, většina byla zastřelena, ještě než se jim podařilo dostat se odtud. Co jsem se dozvěděla, bylo tu zavražděno kolem jeden a půl miliónu Židů. Je to hrůza, co dokáže udělat jeden člověk druhému. Je 5. října 1944 a už mám dvacet sedm let. Je to už dávno, kdy jsem naposledy slavila narozeniny s rodinou - s Tomem a Kristou. Pořád se mi vybavují obrazy celé naší rodiny a já stále pláču. Toto je nejhorší období mého života. Poslední týden už neučím ve škole. Mám vysoké horečky, skoro nevnímám, co se kolem mne děje. Pořád vzpomínám na Toma a Kristu. Proč nezůstali se mnou?? Proč museli odejít?? Tyhle věci nechápu. Proč se to muselo stát zrovna mně?? Vlastně ne, tohle se stalo mnohým rodinám, mnohým lidem. Všem, kteří si prošli touto hrůzou. Vystřídalo se tu přes pět miliónů Židů.
Je 7. října 1944. Dnes proběhla vzpoura vězňů, strhli jedno krematorium. Auswitz osvobozují sovětská vojska. Já se toho už nedožila. Den po mých dvacátých sedmých narozeninách jsem upadla do bezvědomí a hodinu na to jsem odešla za Tomem. Osvobození jsem se už nedočkala. Kristu taky už nenajdu, jen doufám, že se má dobře. Já jsem aspoň něco naučila děti, které si prošly muky tohoto tábora. Doufám, že moje milovaná dcerka toto nikdy nezažije.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Katie, 10.01.2006

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Osvětim

Buďte první, kdo přidá komentář.

   





MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­