Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tato příhoda se mi stala o loňských prázdninách. Se známými jsme měli domluveno, že k nim pojedeme na týden na chatu. Moc jsem se těšila, protože si spolu vždycky užijeme moc a moc legrace. Rádi jezdíme na kolech, a tak ani ta nemohla přeci chybět! V jižních Čechách je prý krásné okolí, proto prozkoumání a poznání nového místa znělo lákavě!

V den, kdy jsme přijeli, všichni ulehli brzy včetně mě, protože byli unaveni... Najednou jsem ji uviděla. Modrá záře neustále sílila a sílila. Nevím, co dělat. Hlavou se mi promítl celý život. Opravdu celý. Moje minulost, přítomnost i budoucnost... Viděla jsem se jako malé dítě, jako školák, student až do dospělosti. Znát svou budoucnost je opravdu strašné. Přiznávám, že bych ji někdy ráda viděla, ale takhle? Bylo to jako nějaký film. Všechny mé zážitky mě svíraly bolestí. Ať už byly příjemné nebo nepříjemné. Jeden velký střep, tak to byla moje hlava. Jen jsem čekala, kdy se mi rozletí na další menší miliony kousků. Tato chvíle mě děsila, ale zároveň, i když je to nelogické, jsem se na ni těšila. Zbavit se konečně té bolesti. Vůbec jsem si nebyla vědoma, co se to se mnou děje. A najednou jsem to ucítila... Něco velkého, modrého a silného vzalo mé bezvládné tělo a táhlo mě to do modré záře, kterou jsem viděla stále blíž a blíž a která strašně oslepovala. Nejdřív jsem se bránila, pak oslepla a byla bez sil. Nechala jsem tu věc či příšeru, ať si se mnou dělá, co chce. Její silné paže mě velmi pevně tiskli, že jsem chvílemi snad ani nedýchala.
Pak se stalo něco, něco, co by snad nikdo nečekal. Za modrou září byla tma. Nyní se ovšem zničeho nic rozsvítilo. Spatřila jsem tu obludu nebo příšeru - dodnes nevím - jež svírala mé tělo. Pokud se to ještě dá nazvat tělem. Teď jsme seděli a jen se na sebe dívali. Když už mě nedržela, připadala jsem si svobodná, volná. Nejradši bych se někam rozběhla, ale nešlo to. Ta obluda ve mně vůbec nevzbuzovala strach, i když byla ošklivá. Chvíli jsme jen tak seděli a já nevěděla, jestli mám utíkat, křičet nebo si s ní promluvit. Místnost působila tajemně. Zdi vypadaly, jako by z nich měla vyjít další stovka oblud, stejných, jako je tato. Další místa místnosti vypadala, že by se z nich chtělo dostat několik bytostí, které by mě vysvobodily. Potom jsem "sebrala" všechnu odvahu a postavila se. Příšera nic. Začala jsem se procházet, avšak ani teď se nehla. Stále mě pozorovala, jakoby mi chtěla říct nějaké tajemství, ale měla strach. Její pohled ve mně vzbuzoval pocit lítosti, beznaděje a samoty. A tak jsem si s ní chtěla promluvit. Už jsem otvírala pusu, ale opět jsem ucítila tu strašlivou a nesnesitelnou bolest sevření. Dokonco mi připadalo, že chce ze mne vysát život, sebrat mi moje všechny krásné vzpomínky. Vzpomínky na dětství, rodinu, kamarády a vůbec všechno příjemné z mé minulosti, přítomnosti a neprožité budoucnosti. Pak následoval pád, nějakou hlubokou a temnou dírou či tunelem, doprovázející odporným mučením, svíráním a křečemi. Křičela jsem ze všech sil, ale bylo to marné. Nastalo hrobové ticho. Probudila jsem se opět v chatě.
Když jsem si vybavila ten noční výlet, nevěděla jsem, co si o tom myslet. Byl to zlý sen? Opravdu existují mimozemšťané? Je to skutečnost? Mám nadpřirozené schopnosti? Ani jednu odpověď neznám, a proto se s tím nikde nechlubím a nevypravuji to. Stejně by mi nikdo neuvěřil. Vůbec se nedivím, ani já bych neuvěřila... Avšak pohledem zpět si myslím, že ta příšera není zlá, jenom její život byl hrozný, a proto se chová tak, jak se chová...