Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Každý by řekl, že je normální noc, tedy až na mě - pro mne je něčím jiná.
Koukám do tmavého pokoje, který mi je tak známý, ale přitom se zde právě teď necítím úplně v bezpečí. Bojím se usnout. O čem se mi asi dnes zase bude zdát? Myslela jsem, že už to přestalo, ale v tom jsem se asi zmýlila...

Zahledím se do světlého stropu, ale ten po chvíli začíná tmavnout. Klesají mi víčka a já se ponořím do říše snů...
Není to noční můra, jak mě v první chvíli napadlo, je to něco odlišného, něco mnohem horšího... Není to ani špatný sen, jsou to spíše špatné emoce a pocity.
Zatmí se mi před očima, cítím se na dně, beznadějně, ale hlavně mám strach.

V pokoji vitím neidentifikovatelnou tmavou postavu, které ale až nereálně září oči. Natahuje ke mně ruce. Popadne mě panika, nevím, co mám dělat. Uhnout? Ale co pak?
Ruka se ke mně už blíží, když vtom se rozplyne, jenže ze tmy na mě pořád hledí pár očí. Oči, z nichž jen sálá zlost, nic jiného z nich nemohu vyčíst. Mají prázdný výraz a jen na mne děsivě zírají.

Mám otevřené oči, vidím svůj pokoj, který mi ale nahání hrůzu. Nedokážu rozpoznat, co je realita a co ne. Než se ale naději, stojím na kraji útesu. Rozhlédnu se kolem sebe, kolem mě panuje tma. Přede mnou se rozprostírá nekonečný oceán, ve kterém se odráží miliarda hvězd. Najednou se cítím o dost lépe.
Na sobě mám bílé volné šaty, jež se pohupují v mírném větříku.
Po chvíli ale ucítím něčí pohled. Mé oči se opět střetnou s tím prázdným výrazem. Propaluje mě svýma zářivě modrýma očima, které jako by už dávno ztratily jiskru, jsou jako bez života. Rychle zamrkám a zkouším, jestli je to opravdové, ale v tu ránu se proti mně temná postava rozeběhne a prudkou silou do mě narazí. Projede mnou náhlý chlad, neudržím rovnováhu a padám do nebezpečného oceánu.
Stále letím dolů, najednou se mi začnou oči plnit slzami, které se mění v obrovské vodopády. Zakryji si obličej dlaněmi a říkám si, kdy už to asi skončí. Když se blížím k rozčeřené hladině, pohltí mě neskutečná beznaděj, proti níž nejsem schopná bojovat.

"Vzbuď se! No tak se vzbuď!" křičím na sebe.
Hladina pode mnou se otevře a já sebou trhnu. Cítím na sobě něčí něžný dotek, jak jsem poznala podle konejšivých slov. Moje máma! Byl to jen sen...