ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground­

Jsem třináctiletý černosrstý kokršpaněl jménem Brok. Včera mě moje panička Klára vzala na procházku, kterou si budu ještě dlouho pamatovat. Jestli chcete, budu vám o tom vyprávět...

Když se předešlý den odpoledne vrátila Klára ze školy, řekla mi: "Broku, za chvíli půjdeme na procházku." Hned jak to dořekla, začal jsem samou radostí vrtět ocasem. Za minutu za mnou opravdu přišla, nandala mi obojek, dala si nějakou kartičku do kapsy a mohli jsme vyrazit.

Nešli jsme ale do lesa jako obvykle, nýbrž do vsi. Přišlo mi to divné, avšak změnu jsem uvítal.
Cestou do vsi jsme potkali Rexe, který měl ve tváři divný bolestivý výraz. Štěkl jsem na něj: "Co se ti stalo?" On ale ani nekníkl, protože ho jeho majitelka hned odvedla pryč.
Když jsme přišli do vsi a uviděl jsem to červené auto, hned mi bylo všechno jasné. Byl tu veterinář! Vzpomněl jsem si na loňský rok a zamrazilo mě v zádech.

Velmi neochotně jsem šel k tomu červenému autu, od kterého právě odcházel lehce pajdající Alík.
A už na mě přišla řada. Veterinář se na mne podíval a řekl: "Teď ti píchnu injekci, vůbec to nebude bolet." Tuto větu říká každý rok a pěkně lže! Mezitím už mě ale Klára pevně chytla a veterinář vzal do ruky stříkačku. Ucítil jsem na boku jeho ruku. Ucukl jsem, ale nebylo to nic platné. A pak to přišlo! Píchl mi injekci a příšerně to zabolelo. "Auu," zakňučel jsem.
Jakmile mě Klára pustila, táhl jsem ji vší silou od veterináře. Nebyl jsem si totiž jistý, jestli mi nepíchne ještě jednu. On už ale dal jen razítko do mého očkovacího průkazu a mohli jsme jít.

Cestou domů mě příšerně bolel bok, a tak když jsme dorazili domů, svalil jsem se na vyhřátý chodník a jen odpočíval. Představoval jsem si, jaké by to bylo, kdybych já dával veterináři injekci a on by pořádně kňučel. Tato představa a miska granulí mi spravily náladu.

Dneska už mě od očkování nic nebolí. Doufám, že příští takováhle procházka bude zase až za hodně dlouho.