ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 2.76
Hodnoceno: 17x Prosím, ohodnoť práci

Náhoda

Vědět o něčem, že to není v možnostech reality, avšak přiřazovat to k daným událostem. Tím se relevantně mění vaše smýšlení a pohled na svět vašima očima. Náhoda je nevyhnutelný jev, způsobený činností nezměnitelných přírodních zákonů. Takto si vyložit něco nesmysleného v nás dělá okamžitý dojem důvěry v něco, v danou věc, o které nic moc nevíme. Po všech možných událostech, kterým skoro nelze uvěřit, se začneme přesvědčovat o tom, že každý má víru, ať je to k osobě či k něčemu úplně jinému, ale věří v něco, co mu usnadňuje pochopit souvislosti k přiřazovanému okamžiku. Je dokázaným faktem, že mnoho lidí může říct k řečenému tématu "to je hloupost, na to já nevěřím", já si myslím, že tato věta u každého byla alespoň jednou vyřčena. Je to z důvodu toho, že jsme do té doby nezažili něco náhodného, každý, který s tím nemá zkušenosti, se takto projeví, i u mě se dostavily dané větičky, nad nimiž jsem do té doby vůbec neuvažovala a neměla k nim tak blízko, že by se mi stalo něco, co bych neuměla vysvětlit. Až po určité seběhlé události každý z nás má ve své mysli právě kousek jiného smýšlení. Tím myslím, že když se nám přihodí něco záhadného, už se ani nějak nezaobíráme nad souvislostmi, bereme to jako součást daného okamžiku. A v tomto stádiu jsem i já. Už se mi stalo několik podivných věcí - a teď nemyslím maličkosti jako že jsem potkala někoho, o kom jsem v tu chvíli mluvila, nebo myslela na někoho, kdo mi obratem telefonoval - ale mám na mysli něco mnohem úžasnějšího. Právě s tímto příběhem bych se vám ráda svěřila, pro mě to bylo něco neskutečného, co mám stále na paměti při jakémkoli zmínění.

Den začal jako každý jiný, několik ranních hodin strávených ve škole, zkoušení, nějaká ta písemka. Jediné, v čem to bylo jiné, bylo to, že to byl náš poslední den ve škole před vánočními prázdninami, tudíž úterý devatenáctého, každý z našich profesorů nám chtěl tento den zpříjemnit, tak se obvykle vynechávalo učení, výklady. Vše začalo druhou vyučovací, nebo-li řečnickou hodinou. Byla právě matematika a všichni jsem se položili do tématu "tajemno". O těchto věcech se ráda bavím ve společnosti, slyšet spoustu názorů a myšlenek je zajímavé. Řešili jsem nadpřirozené jevy - jevy, které se staly, nebo se o nich hovoří. Já plná emocí a potlačených myšlenek, které chtěly ven...avšak to jsem nemohla dovolit, vím, že by to nakonec skončilo tak, že bych mluvila a mluvila a nebrala moc ohledy na jiné, ale v tom nebyl účel konverzace, což jsem tušila, nikoho by to asi moc "nebralo", tak jsem se snažila vypustit ze sebe jen to nejlepší. Mluvilo se tam o spoustě věcech, které jsem do té doby považovala za naprosté hlouposti, každý mluvil o něčem, čemu jsem se ani nesnažila porozumět, v tu chvíli jsem si říkala, že jsem jednoznačně realista, žiji v životě, který beru z pohledu skutečného, nevracím se myšlenkami do minulosti, vím, že to, co se stalo, je ovlivněné jen mnou a ne nějakým osudem, o kterým nemá nikdo ani páru. Z těchto mých myšlenek se proberu a začínám vnímat mé spolužačky, Káťu a Máju. Abych pravdu řekla, dost mě překvapily názory kamarádek, do té doby jsme se o ničem takovém nikdy nebavily, začala jsem pociťovat, že k mému pohledu na svět mi je mnohem blíž Mája, uvažujeme hodně podobně a naše názory se často shodovaly, nýbrž Kačka byla úplně na jiné vlně, je to člověk, který si žije ve svém světě; já to teď nemyslím vůbec špatně, je to právě ta vlastnost, kterou já oceňuji, výjimečnost člověka, kterou já potřebuji. Postavit se před věc pro mě a Marušku znamenalo vzít to tak, jak to je. Tohle byly podstatné rozdíly, ve kterých jsme společně bloudily.

Naprosto odhodlaně a bleskově vypadlo z Kačky něco, co nemělo naprosto nic společného s nynějším tématem, s obrovským nadšením se nám snažila sdělit, co se jí přihodilo včera. Moje myšlenky v tu chvíli upadaly hbitě pryč a snažila jsem se naslouchat tomu, co po tak dlouhé době z ní vypadne. Začala nesmyslně plácat, až se konečně dobrala k tomu, že na tréninku zapomněla svůj nejmilejší zimní kulich. Byla z toho celkem špatná, bylo mi to líto, ale jen jsem nemohla pochopit, jak někde něco můžeš někdo zapomenout, tyhle věci se mi vážně nestávají často, jsem hodně opatrná a vždy si kontroluji prostory, kde jsem strávila nějaký čas před tím, než je opustím. S politování jsem se na ni podívala a mlčky pokývla v souhlas její řečené věty "snad se najde".

Den běžel dál a my se usmívaly na každého, bavila jsem se tak přesvědčivě s lidmi jako každý běžný den, ale já věděla, že každá z nás má v sobě spoustu otázek, na které nezná odpovědi. Stále se mi dostavovaly okamžiky, kdy jsem hleděla do neznáma a z něj mě obvykle probíral hluk mých spolužáků. Přestávka před poslední hodinou bylo přesně to, co jsem potřebovala, velice rychle jsem se při zvonění zvedla z mé židle a šla se projít na chodbu. Při prvních dvou mých krocích se ozvalo volání jménem, které bylo mé. Nečekala jsem, že by se na chodbě mohl vyskytovat můj jmenovec, proto jsem se s naprostým přesvědčením otočila. S úžasným úsměvem na mě mluvila kamarádka, která mi děkovala za půjčení mé čepičky, jež jí byla oporou ve včerejším počasí. Jen jsem mile přikývla a šla jsem si ji uložit do své skříňky. Jako vždy jsem ji otevřela - ráda bych podotkla, že jako vždy velice obtížně. V tu chvíli se spustilo naše velice zvláštní zvonění, které mě neskutečně vadí, mojí růžovku jsem pohodila do přihrádky a šla na výuku. Byla to poslední hodina a tak utíkala nejpomaleji ze všech hodin tohoto dne. Stále jsem přihlížela k ležícímu telefonu po mé pravici. Nepatrně se pohybovaly ručičky určující čas. Konec hodiny se dostavil po ukrotně dlouhé době. Všichni velice nezdvořile opouštěli třídu. Věděla jsem, že když vydržím několik chvil, které mě po té neskutečně nudné hodině už opravdu nevytrhnou, budu na tom mnohem lépe. Tedy strpěla jsem několik okamžiků a v klidu jsem odcházela do šaten, kde už nebyla ani noha, jen má dvě zlatíčka na mě s nadšením čekala. Urychleně jsem se převlékla a vystřelila ze školy tak rychle, jak to jen šlo. Věděly jsme, že nás dnes čeká velice příjemný den s mnoha plány. Už už jsme stály na zastávce a čekaly na autobus, který nás měl odvést do centra našeho města. Ve chvíli, kdy bylo ticho, jsem se zamyslela nad tím, že jsem si zapomněla vzít svůj kulich. S obrovským zklamáním z mé pečlivosti jsem to sdělila spolužačkám. Odebraly jsme se tedy zpět do školy. Jen co jsem otevřela skříň - připomínám že opět velice obtížně - jsem se slzami v očích nemohla najít moji milovanou růžovku. Byla jsem v koncích, k té čepičce jsem měla srdeční vztah, který se začal projevovat. Zklamaně jsem přistoupila k děvčatům a sdělila moje zjištění. Kačenka se jen smutně ohlédla a s politováním zopakovala její shodující se příběh z předešlého dne. Obě jsme byly docela smutné. Pokaždé když o něco přijdu, mám neskutečný pocity viny, vždy si na tu danou věc vzpomenu a i když je to jen maličkost, velice mě to vždy mrzí. Náš dlouho očekávaný zábavný den byl ta tam.

Mlčky jsme seděly v autobuse, který nás konečně dopravoval na místo.
Opět jsme rozvedly naše ranní téma, ke kterému jsme se chtěly všichni vrátit. Obratem se to převrátilo k hovoru o ztrátě člověka a věcí, na kterých nám velice záleží. Bylo mi to velice blízké, protože od ztráty mého strýce neutekl ani týden. Bylo to dost živé, tak jsem byla ráda, že jsme se o tom takto otevřeně bavily. Hlava se mi zamotala ještě více a tolik myšlenek jsem už nedokázala vstřebat. Pro mě to byl neopakovatelně zvláštní den sám o sobě, poprvé jsem cítila, že ty věci, co se dneska dějí, jsou něčím vedené a předepsané. Ráda bych se už dobrala ke konci mého příběhu, zkusím tedy přeskočit několik nepodstatných hodin, ve kterých se odehrávalo nakupování vánočních dárků. Nakonec jsme skončily okolo páté hodiny.

Mája se rozloučila a šla domů. Já s Kačenkou jsme měly namířeno k ní domů.
Pěšky se nám nechtělo, zvolily jsme teda autobus, ujely jsem pár zastávek a už se před námi tyčil její dům. Uprostřed cesty mě Kačka poprosila, jestli bych byla tak hodná a narovnala jí kapucu. Bez váhání jsem ji uchopila do rukou, několikrát potřásla a bylo to. Před cílem nás čekalo ještě spousta schodů. V tu chvíli jsem si přišla jako naprostý lenoch, protože jsme opět zvolily výtah. Klíče už chrastily v zámku a my vstupovaly do pokoje, který sdílí Kačka se svým bratrem. Nikdo nebyl doma, tak jsme mohly být trošku hlučnější. Po prohlídce bytu, kterou dělám pokaždé, když k někomu přijdu, jsem se usadila na křeslo v pokoji. Nebylo až tak pohodlné, tak jsem se rozhodla, že zaberu místo v posteli vedle našich bund. Pomalu jsem dosedala na měkoučkou matraci a v tu chvíli jsem naprosto oněměla, v mém obraze se objevila Kačky čepice, byla v kapuce její bundy, ihned jsem na ni zavolala a ukazovala jí s obrovským smíchem, co jsem našla. "To snad není možný, kde se tam vzala, nikdy jsem si nedala čepici do kapuci, tomu nemůžu věřit! Iný, chápeš, že jsem s tou čepicí chodila celý dva dny v kapuce," řekla Kačí. Obě jsem se na sebe usmívaly a v tom okamžiku se zaměřila do kapuci mé bundy. Nikdo byste nevěřil, co tam našla. Ve stejný okamžik jsme obě držely čapky sobě navzájem. Bylo to něco neskutečného, já jsem jen lapala po dechu a nevěřícně hleděla. Kačka na tom nebyla o nic lépe. Obě jsme se začaly smát, náš smích byl tak opravdický a stále neustával. Já jen měla v hlavě myšlenku, jak je možné, že byla v kapuce, nikdy by mě nenapadlo ji tam dát. Dodneška si ani jedna neumíme vysvětlit, jak se tam dostaly. Stále na tento den vzpomínáme a jako jednu z věcí ji můžu označit jako náhodu, osud, nebo tak něco... Bylo to tak strašně deprimující, že jsem si strašně moc přála, aby tento den už skončil a co nejdéle se neopakoval.

Toto pro mě byl okamžik, který je rozhodující v mém pohledu na svět a neskutečněné události. Věřím, že fantazie je silnější než vědění. Že mýty mají větší moc než historie. Že sny jsou mocnější než skutečnost. Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností. Že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt... V tohle vše teď doufám a vím, že čím promyšleněji budu jednat, tím účinněji mě může postihnout náhoda... Už se tolik nesnažím pochopit, abych mohla uvěřit!

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Iný, 30.12.2006

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Náhoda

Buďte první, kdo přidá komentář.

   





MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­