ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground­

Žiji v krásném, barevném, perníkovém domečku v hlubokém lese. Bydlím tam spokojeně se svým mužem perníkářem, který vždycky v noci peče a ve dne prodává na blízkém trhu.

Stejně tomu bylo i v ten krásný slunečný den. Ptáci zpívali a rozpálené slunce tak hřálo, že jsem na chvíli nechala uklízení a šla se trochu ohřát ven.
A tu něco zaslechnu. Jako kdyby někdo vzadu loupal perník. A opravdu, dvě děti tam seděly na střeše a jedly náš perník. Hrozně se mě lekly. Já jsem je - devítileté copaté děvče a pětiletého snědého kloučka - ale pozvala dovnitř, mám děti totiž tuze ráda. Nabídla jsem jim perník a šla jsem svým iPhonem zavolat policii, aby si pro ty chudáčky přijeli...

Jenže v krbu už vyhasínalo, a tak jsem se rozhodla, že přiložím. Až pak jsem se vrátila za dětmi. Jeníček, jak se ten hošík jmenoval, začal hrozně křičet. Radši jsem ho dala do dětské ohrádky, aby někam neutekl. Ale Mařenka mě za to chtěla koštětem dostrkat do pece! Jeníček se vykopal z ohrádky a jak běžel kolem plápolajícího krbu, málem do něj spadl. Stihla jsem ho naštěstí zachytit, než se tak stalo, jenže to už si to pelášil dál. Nakonec oba utekli...

Až později jsem zjistila proč. Podívala jsem se do zrcadla a pochopila, proč se mě děti tak bály. Vypadala jsem jako čarodějnice. Byla jsem celá od sazí a rozcuchaná.
A ta dvě děcka si toho o mně a mém muži tolik vymyslela, že nám už ani e-maily nechodí...