Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byl poměrně typický únorový den, sněžilo jako v Rusku a autobus měl deset minut zpoždění. Jak jsem takhle stál v té řadě a pozoroval padající vločky, říkal jsem si, že to zabalím. Práce není povinná, pokud nepřijdu, nebudu hned v celostátním pátrání. Zavolám tam a povím, že mám například chřipku. V tomhle šíleném počasí by se nikdo nedivil, ale nakonec jsem si řekl: "Jezdí tisíce, tak proč bych nejel já?"

Seděl jsem v autobuse a pozoroval padající sníh a občas se podíval i na rvoucí se cestující, kteří už byli netrpěliví. Jakmile autobus zastavil na konečné, všichni se z něj vyřítili, jako kdyby měl vybuchnout. Já jediný tam zůstal sedět, v duchu jsem si domyslil: "Kam ty lidi tak pospíchají? Cožpak jim uteče práce?"
Vyšel jsem z autobusu na chodník, odkud jsem mířil přímo ke schodišti do metra, které již bylo dávno vylidněné.

Na metro jsem nikterak dlouho čekat nemusel, v ranní špičce jezdí každé dvě minuty. Když přijelo do zastávky, opět jsem se zděsil - znovu se ze dveří vyvalily tisíce lidí a spěchaly ke schodišti. Alespoň že se ten vlak trochu vyprázdnil. Vešel jsem, sedl si a díval se doblba.

Asi po necelé hodině jsem dojel do své cílové stanice. Ta byla naštěstí již liduprázdná, až mi to přišlo podezřelé. Když jsem se podíval na hodiny, zhrozil jsem se, bylo už deset hodin dopoledne!
"Zatraceně," vykřikl jsem nahlas. "Vždyť už mám být hodinu v práci!", řekl jsem si tiše.
Nečekaje na nic, dal jsem se do běhu. Tryskem jsem vystoupal eskalátory a nahoře utíkal ke schodům. Cestou jsem možná srazil pár lidí. Nevadí, musím tam být co nejdříve!

Běžel jsem po ulici, jako kdybych ukradl chleba, stejně tak na mě koukali ostatní lidé. Jakmile už jsem viděl kus z budovy, ve které pracuji, propadl jsem se do země...

V jedné chvíli jsem si říkal, že mě odnesl ďábel, protože jdu pozdě do práce. Avšak poté jsem se vzpamatoval ve špinavé a smrduté žumpě. Vzápětí nato jsem nahoře nad sebou uviděl muže v oranžovém, dělníka, jenž na mě volal: "Co to tam děláš, ty pitomče?"
Já tam jen tak ležel, opravdu jako ten pitomec, a aniž bych odpověděl, zavřel jsem oči, abych se na tu situaci nemusel dívat. Kdybych nepospíchal, určitě by se mi to nestalo, jen by mi vedoucí strhl tu hodinu z platu, takhle jsem přišel o dvě a oblečení jsem musel dát do čistírny.