Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• jedno ze zadání písemné práce z češtiny pro maturitu 2015
• otcovo vypravování adresované dětem

OSNOVA:

Mám dvě úžasné děti. Sofii a Francesca. Sofii jsou teprve čtyři roky a Francescovi sedm let. Ale i přes tuto radost je mi smutno. Jsou to teprve dva roky. A já se s tím stále nemohu vyrovnat...
Ale to už mě z mých myšlenek vytrhává moje úžasná dcerka: "Tati, povíš nám pohádku?" ptá se mě.
Rychle přemýšlím, jakou pohádku mám vymyslet nebo kterou jsem jim ještě nevyprávěl. Ale z myšlenek mě opět vyruší dítě. Tentokrát Francesco. "Tati, řekneš nám, jak jsi poznal naši maminku?" vyptává se mě nadšeně.
"Tati, tatínku..." prosí mě obě děti.
"Tak dobře," slíbím jim nakonec.

"Všechno začalo v Itálii ve Veroně. Já jasem tam pracoval jako designér karoserií. Jedno krásné slunné odpoledne jsem si po práci zašel na prohlídku města. Když jsem došel na náměstí, spatřil jsem krásnou mladou ženu, jež seděla u tryskající fontány. Měla štíhlou postavu, dlouhé vlasy, které jí splývaly až na ramena. Seděla skloněna nad nějakými deskami, na nich měla pár papírů a něco malovala. Přišel jsem k ní blíž a zeptal se jí, co maluje. Vlídně mi odpověděla, že je architektka a že sem chodí pro inspiraci. Ale to už jsem ji moc nevnímal, jen jsem se na ni díval a usmíval se jako blbec..."
Přestal jsem vyprávět, protože jsem si myslel, že děti již usnuly. Ale když jsem se zvedl k odchodu, zarazily mne: "Tati, a jak to dopadlo?"
Sedl jsem si tedy zpátky a pokračoval.

"Po našem prvním seznámení jsem ji pozval na večeři do restaurace. Večeřeli jsme při svíčkách, pili víno a večer se velmi vydařil. Seděli jsme tam dlouho do noci a potom jsem ji doprovodil při svitu měsíce domů.
Naše schůzky byly čím dál častější a já cítil, že vaši matku miluji čím dál tím více. Miloval jsem, jak se smála, jak se jí rozzářil obličej, když mne uviděla nebo když jsem ji dokázal něčím překvapit či rozesmát. Zamiloval jsem se až po uši. Po nějakém čase jsem se odvážil ji požádat o ruku. Moji nabídku přijala a mé srdce zaplesalo radostí.

Začali jsme tedy plánovat svatbu. Ta byla velkolepá a já si připadal jako ten nejšťastnější chlap na světě.
Zanedlouho po svatbě ses nám narodil ty, Francesco, a o tři roky později i ty, Sofie. Byly to nejkrásnější chvíle, které jsme s maminkou prožívali, když jste vy dva přišli na svět. Byli jsme opravdu šťastní. To jsem ale netušil, že naše štěstí za chvíli vyprchá. Vaší mamince se jednou udělalo špatně a odvezli ji do nemocnice. Ty jsi byla, Sofie, ještě malá, takže si to asi nepamatuješ. Vaše maminka byla v nemocnici dlouho. Stále jí bylo špatně, sotva stála na nohou a celý den proležela. Doktoři nevěděli, co s ní je. Dělali různé testy, jenže stále na nic nepřicházeli.
A pak, po nějakém čase, nás vaše maminka bohužel opustila. Ale nemusíte být smutné. Určitě se na vás dívá z obláčku a má z vás velkou radost, jak jste stateční a šikovní..."

Zvedl jsem se a šel dát Sofii i Francescovi pusu na čelo. Francesco už spal, ale malá Sofie se na mě podívala těma svýma očima a zeptala se: "Tatínku, byla maminka opravdu tak krásná?"
"Ano, broučku, to byla! A ty jsi jí velmi podobná. Máš její oči i úsměv. A teď už spi, miláčku," zašeptal jsem jí do ouška. Sofie se stihla ještě přitulit ke svému plyšákovi a usnula.