ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground­

Příhoda, o které píšu, se stala přibližně před dvěma měsíci.
Byl obyčejný všední den a náš fotbalový tým měl jet na turnaj do Pardubic. Vyjížděli jsme brzo ráno z Háječku, kde jsme také měli sraz. Tentokrát jsme nejeli autobusem ale čtyřmi auty. Sami jsme se měli domluvit, kdo s kým pojede, a tak všichni hned přiběhli k autu našeho pana asistenta, který má krásnou audinu. Já jsem se do ní nehrnul, jel jsem s naším vedoucím a jeho nepříliš přesvědčivě vypadající felicií. "Dojede to vůbec?" tak zněla má první slova uvnitř auta. "To je jasný, tohle auto vydrží všechno," odpověděl hned náš řidič. A tak jsme stěží zapnuli motor a vyrazili do ranních ulic Hradce Králové. Na poslední křižovatce před výjezdem z města jsme zastavili na červené, hned vedle audiny, kterou řídil náš asistent. Pár srandovními gesty jsme vyprovokovali takový menší závod, který se naplno rozjel na silnici Hradec Králové-Pardubice. Při poslechu rádia a zjištění, že na této trase stojí radar nás donutilo zpomalit a pustit do čela našeho soupeře, který nevědomky jel dál svých 130 km/h. Ještě teď se musím smát při vzpomínce na pohled asistenta, když viděl, jak se smějeme a pokračujeme v jízdě.
Už jsme projeli Pardubicemi a viděli stadion, jenže jak se na něj dostat? Příjezdovou cestu opravovali, tak jsme to zkusili nějakou lesní cestou. Tento nápad vypadal slibně, dokud před námi nestála zahrádkářská kolonie. A tak jsme chtěli vycouvat, ale za námi byl jeden z rodičů, který také jel na stadion. Zřejmě nás následoval v domnění, že víme, kam jedeme. Jenže opak byl pravdou. Nezbývalo než vycouvat, což bylo celkem nebezpečné, neboť vedle nás byla strouha a pod námi kluzké bláto, a tak jsme se rozhodli otočit to na malém plácku lemovaném stromy. Auto jsme sice otočili, ale asi třikrát jsme ho otřeli o strom a ještě k tomu jsme zapadli do bláta. Po roztlačení auta jsme ho zašpinili i zevnitř, neboť zablácené boty nebylo kde očistit. Opětovně jsme zažehli motor a při výjezdu z této lesní stezky na nás čekal řidič stříbrné octavie, že nám vynadá. No v podstatě ono ani nebylo poznat, že to auto bylo stříbrné, spíš vypadalo, že právě dokončilo terénní závod. Asi právě kvůli tomu ná chtěl vynadat. A tak jsme pokračovali v jízdě po silnici a docela nás překvapilo, že asi o 50 metrů dále stála cedule fotbalový stadion doprava.
Tak jsme vjeli na parkoviště vypnuli motor a pan vedoucí vítězně prohlásil: "Neříkal jsem snad, že tahle kára vydrží všechno?!"