Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pojmem romantismus rozumíme literární směr i životní styl počátku 19. století. Je to směr rozporuplný, protikladný: odmítá staré formy, ale obdivuje minulost, lidovou tvořivost. Má odpor k tomu, co lidi v tehdejší době obklopovalo, má odpor ke stavu společnosti na počátku 19. století: napoleonské války, povstání v Řecku, Polsku, Španělsku. Lidé projevují nespokojenost se stavem společnosti, cítí se podvedeni a bouří se proti nesvobodě. Svědectví o tom přináší právě romantismus a romantická literatura. Autor nezobrazuje celou skutečnost, ale jen to, na co stačí. Tento přístup nazýváme jako subjektivní. Autorovi je skutečnost někdy tak cizí, že se ocitá ve snu. Píší se dramatické básně, povídky, romány (často historické) a rozvíjí se lidová slovesnost (pohádky). Hranice romantismu nejsou ostré, dochází k volnému přechodu klasicismu na romantismus a z romantismu na realismus. V ruské a francouzské literatuře se často prolíná romantismus s realismem, například u Puškina nebo Stendhala.
Romantický hrdina často splývá s autorem. K autostylizaci dochází například u Byrona v jeho díle Childe Haroldova pouť. Hrdinou je člověk výjimečný, který se výrazně liší se od ostatních a neuznává tehdejší konvence (př. Quasimodo). Nedokáže se přizpůsobit okolí a pohybuje se v prostředí, které mu nepřísluší (př. lord mezi žebráky). Jeho hlavní životní náplň je láska, jež je často nešťastná, nenaplněná a končí tragicky. Hrdina se totiž zamiluje do obrazu a nakonec zjistí, že ideál není takový jako skutečnost a nemůže se s tím smířit. Mnozí autoři i romantickým způsobem žijí - například K.H.Mácha, Puškin.
Do revolučního (progresivního) romantismu řadíme autory, kteří se k problematice vzdoru, protestu proti nesvobodě či k řešení problému hlásí aktivně a chtějí něco změnit. Opakem jsou autoři reakčního romantismu.

ANGLIE

George Gordon Byron (1788-1824): básník, který se zabýval poezií proti přetvářce a nesvobodě. Také romanticky žil: opustil rodinu a cestoval Evropou. Zemřel v boji na straně Řecka proti Turkům. Jeho nejvýznamnější dílo je epos Childe Haroldova pouť, kde se básník vžívá do postavy Herolda, poutníka, který prochází Evropou a pomáhá dobru. Autor zavádí hrdinu vzdoru, hrdinu proti nesvobodě, jenž je typický pro byronismus.

Walter Scott (1771-1832): prozaik, který psal především historická díla. Známá je jeho lyrickoepická dramatická báseň Panna jezerní, kterou u nás jako první přeložil F.L.Čelakovský, či dílo Ivanhoe, kde nás autor zavádí do 12. století, kdy se vrací král Richard Lví Srdce.

FRANCIE

Victor Hugo (1802-1885): nejproslulejší francouzský romantik, který se věnoval všem literárním žánrům: próze, poezii i dramatu. Byl mravní a estetickou osobou, jejíž díla se již tehdy oslavovala a byla rychle překládána do češtiny. Napsal úvod k dramatu Cromwell, který považujeme za manifest k francouzskému romantismu. Z poezie jmenujme jeho rozsáhlý třídílný cyklus Legenda věků, který se stal vrcholem jeho poetické tvorby. Zobrazuje zde vývoj člověka od nejstarších dob až po jeho současnost. Slavná je i jeho románová tvorba: Chrám Matky Boží v Paříži, Ubožáci (Bídníci), Dělníci moře, 93, Muž, který se směje.

Stendhal (1783-1842): vlastním jménem Henri Beyle. V jeho tvorbě můžeme najít prvky jak romantické tak i realistické. Napsal relativně málo děl a jejich hodnota byla uznána až po čase. Byl důstojníkem napoleonské armády a dlouho žil v Itálii. Červená a černá či Červený a černý (záleží na překladu) je jedno z jeho děl, kde červená zobrazuje pokrok a černá je barva zákeřnická. Dalším jeho dílem je Kartouza parmská (Věznice parmská), kde si můžeme všimnout autobiografických prvků. Je to příběh napoleonského důstojníka odcházejícího z armády do Itálie, kde zcela rezignuje.

RUSKO

Michail Jurjevič Lermontov (1814-1841): psal všechny žánry. Z prozaické tvorby vyzdvihněme román Hrdina naší doby, který je složen z několika novel (kapitol). Hlavní postavou je Pečorin, který nenachází smysl života. Takovou postavu nazýval jako postavu "zbytečného člověka". Báseň Na smrt Puškinovu byla otevřená báseň carovi, kde ho žádá, aby byli Puškinovi vrazi potrestáni a vyzdvihuje zde Puškina jako básníka. Jeho drama Maškaráda kritizovala dvůr a intriky.

Alexandr Sergejevič Puškin (1799-1837): psal také všechny žánry. Pocházel ze šlechtické rodiny a sympatizoval s děkabristy, kteří vystoupil proti carovi. Proto byl poslán do vyhnanství na Kavkaz. Od roku 1829 pak mohl žít pod policejním v Petrohradě. Z poetických děl jmenujme romantickou lyrickoepickou skladbu Kavkazský zajatec či veršovaný román Evžen Obětin, kde se nachází prvky romantické i realistické. Novela Piková dáma je ryze realistické dílo. Uveďme ještě jeho drama, například hru Boris Godunov.