Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Za mých mladých let...", "Ta dnešní mládež..." - to jsou slova, kterými často začínají pobouřené diskuze o nesnadném životě v dnešním světě a o nastupující generaci. Většinou je vnímáme pouze jako kritiku od starší generace, namířenou proti jejím nástupcům, jimž závidí mládí a téměř neomezené možnosti. Ti dříve narození jako by zapomínali na své mládí, ale není v těch nespokojených slovech ani zrnko pravdy?
O tom, jaké poměry panovaly dříve, se můžeme dozvědět z nespočtu historických knih či z vyprávění babiček a dědečků. První pramen nám bezesporu potrvrdí, že už od doby pravěku si lidé vždy našli záminku, na co si stěžovat. Takovou mámu z doby kamenné nejspíše netrápilo, jestli její děti chodí v kožešině podle posledních výstřelků módy nebo jak slavný byl architekt, který navrhoval její jeskyni, ale už tehdy svým potomkům vštěpovala určité zásady slušného chování (například, že není vždy dobré každou návštěvu hned sníst) - a už tehdy jí její děti nechtěly poslouchat. Pravda, od té doby uplynulo hodně času a výchovné dloubnutí kyjem by už dnes bylo považováno za eticky nepřípustné, ale nebylo to tenkrát přeci jen jednodušší? Dostali jsme se do situace, kdy i pohlavek - byť zasloužený - je po zásluze potrestán, a zvětšuje se propast mezi "smím" a "nesmím". Není divu, že mnoho dětí je tím zmateno a zkouší, kam až ty hranice vlastně sahají. Ale kam sahají - na to se názory různí.
Moje babička mi vyprávěla, že když byla malá, dostala od táty facku jen proto, že řekla slovo "sranda". V dnešním světě trochu absurdní, nemyslíte? Kdyby se každé podobné slovo (i mnohem horší) mělo trestat fackou, tak bychom rozhodně nezažívali populační explozi. Dospělí se tedy proti podobným výrazům obrnili. Jen se to s tou netečností možná trochu přehnalo, protože když teď jdu po ulici a slyším malé děti, jak si nadávají do různých částí těla, je mi opravdu smutno. Divím se, kde se to u nich v jejich věku bere, ale jen do té doby, než poznám jejich rodiče. Potom už se nedivím ničemu.
A tím se dostáváme k jednomu ze začarovaných kruhů. Pokud nedokážeme vychovávat děti, aby z nich vyrostli slušní lidé, kam čekáme, že dojdeme? Na druhou stranu - kdo má děti vést dobrým směrem, když jejich rodiče správný směr sami stále hledají? Chceme udělat svět lepší - nebo o tom alespoň před dětmi neustále mluvíme - ale jaké jim dáváme příklady? Opilost, domácí násilí a zneužívání jsou společností jednomyslně odsuzované pojmy. Je jisté, že tyto projevy se na dětech nesmazatelně podepisují každý den. Avšak jsou i jiné, skryté cesty, a možná mnohem záludnější, které děti přimějí k často nepochopitelným činům.
Dnešní doba si žádá úspěch, postavení, kariéru. Výrazů existuje mnoho, ale jeden faktor mají společný - stres. Vezměme si typický příklad jedné průměrné rodiny. Oba rodiče pracují na plný úvazek, aby měli na zaplacení inkasa, hypotéky a výdajů na domácnost. Jejich děti zatím tráví polovinu dne ve školce nebo škole, kde se jim věnuje další dospělý, který má na práci věčně něco jiného, a tak není divu, že si často hlouběji nevšimne vztahů v dětském kolektivu. "Nevinné" dětské škádlení a posmívání zanechá v křehké duši první šrám. Naše rodina se k večeru setká doma. Snad by bylo na místě se po celodenním shonu zastavit, a třeba si jen promluvit. Ale jako by to bylo možné! Roztáčí se druhý kolotoč obstarání domácnosti a pracovních úkolů do školy i zaměstnání, který nevyhnutelně vyústí v další nervozitu a podrážděnost. I sebemenší záminka můžeme zažehnout hádku, jejíž následky se jen těžko hojí. A myslíte si, že o víkendu se dětský pohled na dospělé zlepší? "Mám moc práce, do té zoologické půjdeme až příští týden.", "Teď neotravuj, zrovna se dívám na seriál." - podobné odpovědi jistě slýchá mnoho dětí. A každé to řeší po svém. Některé se uzavře samo do sebe a my se jen divíme, proč se mu tak zhoršil prospěch a vyhýbá se společnosti. Jiné děti jsou radikálnější, baví se po svém - od nočních zábav přes vandalismus až k fyzickému násilí. Výsledků je mnoho, co mají společné? Nezájem. Jsem přesvědčena o tom, že by se i v hektickém dni našla chvilka pozornosti, ale je mnohem pohodlnější se vymlouvat na nepříznivé okolnosti.
Pohodlnost, to je to správné slovo, a podle mého názoru i hlavní příčina onoho začarovaného kruhu. Ale kde se vůbec vzala v takové míře? Generace našich prarodičů měla život nepochybně těžší, a tak si dokázala chvíle pohody náležitě vychutnat a radovat se z maličkostí. Nebyla možnost žádného pohodlí, i času bylo málo - a ještě výrazněji se to projevovalo na vesnicích. Vždyť postarat se o všechna zvířata i celé hospodářství vyžaduje mnoho hodin i potu. Přesto (nebo možná právě proto) k sobě měli lidé blíže a žili prostě, ale šťasně. Potom někoho napadlo, že by se mnoho věcí dalo vylepšit, a ušetřit tak energii i čas. Kam až nás technický pokrok dovedl, vidíme sami. Jako by si člověk neuměl říct dost, nebo také "s jídlem roste chuť" - jak se vám líbí, ale obě tvrzení jsou podle mě naprosto pravdivá.
Neobvykle rychlý nástup dalších a dalších technologiích v uplynulém století však nezanechal rány jen na lidské psychice. Nebo souhlasíte s názorem, že tornáda, zemětřesení, povodně a další živelné katastrofy jsou jen dílem náhody? Mnohá náboženství mluví o apokalypse, trestu za naše hříchy - tak radikálně věci nevidím, ale přesto by se s prostředím, v němž žijeme, mělo něco dělat.
Čímž se dostáváme k poslední otázce. Dá se s tím vůbec něco dělat? Ne nejlepší, ale nejtěžší na konec, že? Přemluvit všechny lidi na celém světě, aby dobrovolně vyhodili své televizory, DVD přehrávače a inteligentní pračky, vyměnili obleky šité na míru za pás kožešiny a vrátili se do jeskyní, je rozhodně utopie. Ani by to už nebylo možné, protože jsme si přírodu zničili natolik, že už by nás ani nepřijala. A pokud ano, tak bychom v ní nepřežili více než několik dní, tak moc jsme se "polidštili". Jediné řešení, které vidím, je i nadále žít s vymoženostmi naší doby, ale nenechat se jimi tolik ovládat. Neboť bychom také mohli skončit jako v románu Karla Čapka RUR, až by se všechny stroje spikly proti nám. Ale kdo ví, snad máme ještě naději, a je právě na naší generaci, aby se pokusila napravit chyby, kterých se dopustily generace před ní. Budeme na to však mít dost síly?