Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dá se říct, že stres patří do běhu každodenního života a jen s těží bychom našli někoho, kdo se s ním za celý svůj život ani jedenkrát nesetkal. I já už jsem měla tu možnost se s ním párkrát setkat tváří v tvář.
Pro někoho je stres otázkou každého dne, záleží to na tom, co vlastně za stres považujeme. Pro studenty to může být nutná příprava do školy, zkoušení, písemky, pro jiného práce, péče o děti. Co se mě týče, za svůj největší stres považuji dvě věci, a to rozchod s přítelem a pokousání od psa.
Sedím tu s tužkou a přemýšlím, proč zrovna rozchod považuji za svůj největší stres.
Dost možná, že si za to mohu sama svým chováním a myšlenkami, které se mi od oné doby honí hlavou. Ale hlavně to bude asi tím, že se s ním bojím setkat, podívat se mu do očí, mluvit s ním. Netuším, jak bych se měla tvářit a co říct. I když v hlouby duše o jeho přítomnost moc stojím.
Tak proč se vždy tolik stresuji na místech, kde vím, že by mohl být? Proč se radši takovým místům vyhýbám? Že by to byl jen prach obyčejný strach a zbabělost? Nevím, ale každopádně mě to vždy dokáže pekelně rozladit a vyvést z míry. A pak mi dost dlouho trvá, něž se zase uklidním a postavím nohama pěvně na zem.
Když nad tím tak přemýšlím, napadá mě ještě jedna věc, co mě na tom všem stresuje, a to, když už se náhodou někde setkáme, tak se na mě neustále dívá těma svýma modrýma očima. Nevím, co si v tu chvíli o mě myslí, proč se na mě tak dívá, co se mu honí hlavou. Tak moc mě to zajímá. Snažím se na to přijít, ale jde to ztěžka. Dlouho ten jeho pohled nevydržím. Jsem z toho na nervy a pěkně vykolejená. Musím nad tím neustále přemýšlet, což mě jen víc a víc stresuje.
A ten můj druhý největší stres? Bylo to kousnutí psem.
Často přemýšlím, proč to asi udělal, zda se mu na mě něco nelíbilo, či jsem mu něco provedla. Fakt nevím. Ten den svítilo sluníčko, byla jsem u svého přítele a kolem nás vesele - jako jindy - pobíhal Don.
Stačila jen chvilka nepozornosti, moment překvapení a Don po mě skočil. V tu chvíli jsem se lekla, zakřičela "fuj" a to už tu byly všichni, odehnali ho do boudy a zavřeli.
Domnívám se, že za to vcelku ani nemohl. Možná toho i na něj bylo moc. Ztráta páníčka, druhého psa, na kterého byl zvyklý, špatná atmosféra doma. Ale i tak si myslím, že to mohla dát najevo nějakým jiným způsobem něž po mě skočit a kousnout mě.
Do teď se ho bojím, nevěřím mu. Připadá mi, že po mě hladově kouká. Dokonce mě straší i ve snech.
Možná, že to pro někoho není stres jako takový, ale pro mě ano. Stres vnímá každý jinak, pro každého znamená tento pojem něco jiného. Já však za stres považuji tyto dvě příhody, které jsem prožila a ke kterým se v myšlenkách a svých snech často vracím. A jen doufám, že už nic takového nikdy nezažiji, poněvadž na to už psychicky nemám.