ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 2.30
Hodnoceno: 70x Prosím, ohodnoť práci

Citát: "Srdce v člověku je staré statisíce let, zatímco rozum nějaký ten tisíc."

"A kde je ta svině, která Ti sebrala jistotu, že ve tmě za Tebou nikdo není?!"
Kdybych se teď otočil zpět a hledal počátek toho všeho, neviděl bych nic. Jsem vlastně slepý. I když možná bych přece jen něco viděl: prázdnotu. Třeba to byla ta pravá příčina. Dost možná taky ne, ale aspoň mám koho obvinit. Chcípni prázdnoto!
"Něco je špatně."
Tyhle řádky tu vůbec neměly být. Já byl přece v pohodě. Co se to zas stalo? Hrozné tajemství vznáší se v povětří. Co je to za pocity? Odkud se berou? Bloudím a blouzním v kruhu a v horečkách hledám cestu ven. Jenže už nedokážu filosofům odpovědět na otázku "Quo vadis?" Ztrácím směr a hledám dveře, cestu pryč, avšak ne abych utekl. Nechci zbaběle utíkat, to se mi hnusí, sám ze sebe bych se musel pozvracet. Chci pryč, abych byl schopen pomoct, podržet dveře a ukázat směr těm, kteří to potřebují. Poslední dveře přede mnou kdosi zavírá a já v zoufalé snaze a naději v rukou prsty zastavit se je snažím. Veřeje mi drtí kosti a melou je v hřbitovní prach a je příliš těžké ty dveře znovu otevřít. Už nemám sil. Ale zvládnu to! Určitě... Koho to vlastně přesvědčuju! Jsou ještě jedny dveře, úplně poslední, a ty jsou vždycky dokořán. Je to jistá cesta ven - smrt. K čertu se vším, nenávidím dveře!
"Kámoš měl pravdu...a dneska má pohřeb."
Mám strach ze smrti. Nechtěl jsem si to přiznat, ale je to pravda. Z vysoka kašlu na to, jak a kdy si pro mě křehká kráska s kosou přijde, ale bojím se, že ztratím někoho blízkého, někoho hodně blízkého. Nedokážu pochopit, jak se může stát, že někoho už nikdy nespatřím. Je pro mne samozřejmostí, že každý den spatřim rodiče, že ve škole zase potkám obličeje, jejichž majitelé a majitelky jsou pro mě stejně důležití. I ten dědek v trafice u zastávky mi dodává jistotu, že vše je v pořádku. Ale dneska tam už nebyl žádnej trafikant. Zítra tam nebude ani ta trafika. Něco je špatně a já se obávám o osud svých nejbližších. Na mně nezáleží. Vědět že moje smrt někomu opravdu pomůže, neváhal bych v této chvíli ani vteřinu. Jenže tak to není. Nechci skončit jako sobec s podříznutejma žílama. Jsem slepý, jen občas mi někdo pootevře oči. Přítel měl pravdu, smrt člověka je nejhorší pro jeho blízké okolí. Už nechci nikomu ubližovat. Díky, příteli a promiň mi mou slepotu.
"Je cosi shnilého ve..."
Stát dánský je ztracen. A přesto je cosi shnilého kolem nás, cosi, co ničí mladým holkám duše, mladým klukům lásku, dospělé uvrhá do zhnusení a stereotypu, kdy se brodí vrstvou hnusu a je jim to apaticky jedno. Něco, co nutí vzít do rukou nůž a začít malovat pokoj na červeno vlastní krví. Cosi, co působí, že se plní sirotčince a hřbitovy, že bezbranní poznávají a zažívají týrání těl a drásání duší. Démon. Démonu zvrácenosti patří ten smrad. Pochází z krvavého incestu závisti, zášti, chtíče, nenávisti a pomsty, ze smilstva srdce a rozumu. Démon, jenž posedne každého, koho se mu zlíbí a nezabývá se vírou ani duší, černou nebo bílou. Jeho svět je bezbarvý. Někomu vkládá do rukou zbraně a injekční stříkačky. Někoho "obdaří" cynismem tak neprostupným, že ho obklopí jako neprostupný štít, který kovovými ostny trhá kůži jako hedvábný šátek. Někomu uloupí schopnost jakýchkoliv citů, odnáší štěstí. Krade naději, kterou pak znásilní a nechá ji vykrvácet na hromadě bordelu. Ukradne lásku a klid a dělá na nich pokusy, aby zjistil, co ještě lidské city vydrží. Nezajímá ho člověk, vždyť neví, co to je! On prostě neví, co je dobré a špatné, nevidí černou a bílou, je slepý. A z této nevědomosti a slepoty odvíjí se rudá stuha utrpení. Taková, co mi svázala ruce i nohy a utahuje se mi kolem krku.

"Až se otočíš..."
A uslyšíš ten měkký, ocelově klidný dech, tep Ti odstartuje do spánků. Rychle se sama sebe zeptáš, kudy se sem dostal. Dveře na petlici, okenice pevně zavřené. Ale Ty víš, kdy a kudy přišel. On tu už dávno byl. Celou tu dobu, celý Tvůj život tu byl s Tebou. "Odkud pocházíš, ty parchante?!" Tvůj rozechvělý hlas se neklidně odráží od všech těch zbytečností, které kolem sebe máš. Je z Tvého srdce, je to ten nejstarší a nejnižší strach, takový, který rozum včas nedokáže rozpoznat, zdůvodnit ani pochopit. Svírá Tvůj žaludek křečovitě jako ruka vrahova s jistotou svírá nůž. Sžírá Tvé myšlenky, zabíjí zevnitř veškeré Tvé racionálno a zbavuje Tě postupně všech Tvých obran a nadějí, jako zkušený mistr tortury. Nevidíš ho, neslyšíš ho, ale stejně víš, že tu je. Je jarní noc, jsi uvnitř pokoje a přesto Ti ze rtů unikají bílé obláčky, vibrující děsem. Ty Tvé malinové rty... Sedíš v potemnělém opuštěném pokoji a víš, že rozsvítit už nestihneš. Co tak strašného se mohlo stát? Kde je ta svině, která Ti sebrala jistotu, že ve tmě za Tebou nikdo není? Čím jsi vina? Pochybuji, že je nějaká vina. Démon zvrácenosti nevidí vinu či nevinu, je slepý a krutý. Otoč se! Nic, jen černo a tma. A pak, rozkošně pomalu, vychutnávajíc přitom každou kapku Tebe, se otevřou dvě studené nehybné hadí oči, zelené jak jed a mrazivé jak led. A tehdy, tehdy se vrátíš až tam, kdy rozum neexistoval, bylo jen srdce a jeho svět, čisté, myšlením neznečištěné pocity, spontánní a silné, nezvladatelně silné. Vítej a buď zdráva!
"Vědět, co vyslovit, řekl bych to tisíckrát."
Chci Ti pomoct, chci utišit Tvou bolest. Dovol mi to. Nedělám to z lítosti nebo z pocitu viny, to jsou všechno pocity, které jsou až příliš ovlivněny rozumem. Rozumu jsem pozbyl. Sílu mi dávají Ty nejvroucnější city, které vychází přímo ze srdce, kde sídlí i strach a nenávist, tam jsou i tyhle city...vím že víš, které myslím.
"Srdce v člověku je staré statisíce let, zatímco rozum nějaký ten tisíc. Proto utrpení, bolest i city vycházející ze srdce a netknuté rozumem jsou tisíckrát vetší a silnější."

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Honza Švadlena, 02.06.2006

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Citát: "Srdce v člověku je staré statisíce let, zatímco rozum nějaký ten tisíc."

Buďte první, kdo přidá komentář.

    Bohemia Institut





MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­