ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

Brigda    
­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 1.50
Hodnoceno: 8x Prosím, ohodnoť práci

Putování po Islandu

  • reportáž/vypravování formou deníku

Island 2017
21. 8. - 8. 9. 2017

DEN 1. - ODLET A BALENÍ
(pondělí 21. 8. - slunečno)

Ráno jsme vstali docela pozdě, není divu, když nás čekal noční tříhodinový let letadlem typu Airbus A319.
Po snídani jsem chtěl jít koupit zakysanou smetanu, ale dopadlo to tak, že jsem se jen zastavil u svého kamaráda Kuby. Popovídali jsme si a až potom jsem se odebral do svého domova.
Tam to vypadalo jako po výbuchu, panovala tam totiž předstartovní horečka. Všude možně něco leželo.

Pak jsme měli velmi chutný oběd, takzvanou mučkalicu, směs masa a zeleniny. Po této baště jsme si zadělali na zmrzlinu a šli znovu balit. Pořád jsme něco vážili, měřili, přemýšleli, jestli to či ono dát sem nebo tam.
Odpoledne bylo vcelku zábavné, a to zejména kvůli Google překladači.

Asi v 6 hodin večer jsme si dali večeři a vytáhli zmiňovanou zmrzlinu z mrazáku. Byla dobrá, s jahodovou příchutí, ale chtěla by bývala trochu přisladit.
Ihned po večeři jsme se odebrali ven z domu, abychom oblepili naše zavazadla fólií. Následně jsme odjeli na letiště Václava Havla.

Kolem osmé hodiny večerní jsme dali svá zavazadla do divného vozíku a odvezli je k přepážce za paní, která nám dala na oplátku letenky. Pak jsme pokračovali dál ke kontrole příručních zavazadel i nás samotných. Tuto kontrolu jsme překonali bez potíží, takže nám už jen zbývalo odebrat se k naší "Gate C2". Mimochodem, gate je označení pro místo, kde člověk čeká na letadlo. Já běhal všude možně po letišti a pozoroval starty i přistání. Až potom jsme zjistili, že poletíme o hodinu později.

Než nás vpustili do letadla, museli jsme pro kontrolu doslova narvat naše příruční zavazadla do jakési klece. Moje sestra Péťa svou tašku do klece dostala celkem bez obtíží, jenže horší bylo ji pak zase vyndat ven - klec s cedulí při tom sebou mávala na všechny strany, ale nakonec se jí to naštěstí povedlo. Ale byla to dřina!

Po všech těchto procedurách jsme konečně nastoupili do letadla a odstartovali. Při letu se teplota venku pohybovala okolo -50°C a občas jsme zaznamenali lehké turbulence.
Šárka, moje druhá sestra, si četla, Péťa spala a maminka si také něco pročítala.

Asi hodinu a půl před Keflavíkem (největším letištěm na Islandu, které se nachází asi 50 km jihozápadně od islandského hlavního města Reykjavíku) nastaly zvýšené turbulence. Letěli jsme ve výšce asi deset tisíc metrů, když se displeje, které byly celý let zapnuté, vypnuly. Znovu se zapnuly až po nevím jak dlouhé době. Vcelku mě uklidnilo, že znovu vidím mnoho světel. Mezinárodní letiště v Keflavíku bylo již na dohled!

Pilot nás upozornil, abychom se znovu připoutali. Vysunul klapky, naše rychlost se pohybovala kolem 220 km/h. Za chvíli pilot podrovnal a my hladce dosedli na přistávací dráhu. Já, jako jeden z asi pěti lidí, zatleskal. Motory spustily zpětný tah. Po krátké chvíli se náš Airbus A319 otočil k obrovskému terminálu. Letiště Keflavík je jediné mezinárodní letiště na Islandu. Nicméně na ostrově je jinak celkem rozšířená letecká doprava, nachází se zde asi 80 přistávacích ploch.

Po dobrzdění u chobotu jsme si vzali svá příruční zavazadla, v mém případě několikakilogramový kletr, a začali odcházet z letadla. Já se ještě zeptal, jestli se můžu podívat do pilotní kabiny. Bez problémů mě tam pustili. Pilot byl velmi příjemný a ukazoval mi páky plynu, joystick, alarmy osvícení... Mezitím na mě koukala celá naše parta z chobotu. Nechápu, jak ten pilot vydrží být tak dlouho vzhůru, říkal, že dnes ještě letí zpátky domů. Potom jsem pozdravil posádku a opustil letoun.

Došli jsme za svými kufry, i s nimi opustili letiště a došli na zastávku autobusu. Ten zanedlouho přijel a my dojeli na třetí zastávku, kde už byla autopůjčovna Geysir. Chvilku jsme čekali venku a potom jsme uviděli naše červené auto Jeep Renegade. Jenže už na nedalekém kruhovém objezdu jsme si všimli, že nám na palubní desce svítí nějaká kontrolka, a tak jsme se raději hned vrátili zpět. Pán z autopůjčovny ale říkal, že to je v pořádku.

Byly asi 2 hodiny v noci a já už skoro vůbec nevnímal, takže ani nevím, kdy se postavil stan. Jen co jsem do něj ulehl, hned jsem usnul...

DEN 2.
(úterý 22. 8. - slunečno)

Ráno jsme vstali celkem pozdě, a to proto, že jsme se chtěli alespoň trochu vyspat. Já s maminkou jsme udělali snídani. Tedy o mně se dá spíše jen říci, že jsem pouze uvařil čaj. K našim podomácku vyrobeným müsli vločkám jsme měli sypané mléko, což je mléko v prášku. Nechci nikoho urazit, ale tohle mléko mi prostě nechutná.
Probudili jsme mé sestry a nasnídali se. Ačkoliv byla snídaně na první pohled malá, přišla mi i docela vydatná. Po ní jsme došli umýt nádobí.

Následně nás čekala cesta do národního parku Þingvellir. Cestou jsme viděli mnoho ovcí, koní i krav. Na Islandu žije asi 330 tisíc lidí, takže jsme si hned dělali srandu, že na jednoho obyvatele tu vychází čtyři ovce.
Po příjezdu do cíle naší cesty jsme se ocitli ve velikém davu a na rozhraní euroasijské a americké litosférické desky. Většina litosférických desek se pohybuje asi o 1-18 mm za rok. Zdejší krajina se jistě formovala mnoho miliónů let, protože byla pokryta mnoha krásnými vrásčitými horami.

Jako první jsme se prošli v podivné trhlině a potom uviděli vodopád Öxarárfoss - ten byl poměrně malý, ale to jen asi proto, že jsme od něj byli daleko. Voda v řece Öxará byla krásně průzračná, tedy až na to, že i přes zákazy lidé do vody házeli spoustu mincí.
Také jsme zde pozorovali husy. Ano, vím, zní to trochu ztřeštěně, ale je to hezké pozorovat, jak létají ve formacích, jak se pasou nebo jak přistávají na rozlehlé vodní hladině.

Po opuštění národního parku jsme odjeli směrem k oblasti zvané Geysir. Podle jednoho zdejšího gejzíru se používá mezinárodní slovo gejzír. Zdejší Velký Geysir je velice málo aktivní, ale když už vystříkne, tak do výšky 70-80 m. Největší gejzír se nachází v Americe a vystříkne až do 120 m.
V této oblasti se nachází spousta dalších gejzírů, které jen chrlí síru, která smrdí. Některé gejzíry tu i bublají.
Najdeme zde i gejzír Strokkur, jenž byl v momentě naší návštěvy jediný, který stříkal vodu. Nejlepší byl první jeho výbuch, kdy jsem si stoupl do jeho těsné blízkosti. A hádejte, co se stalo! Když Strokkur náhle vystříkl, měl jsem mokrý jen kus trička, jenže z mraku (neboli páry), který gejzír vytvořil, začalo doslova pršet - a to vše se odehrálo během pár sekund. Protože jsem byl najednou celý skrz naskrz mokrý, musel jsem si vzít mikinu místo trička.
Nejzajímavější byla bublina těsně před výbuchem. Neaktivní gejzíry byly modré, což nás velice překvapilo. Mimochodem, víte jak funguje gejzír? Jak jsme se učili, víme, že existuje podzemní voda. Na Islandu je voda vyvěrající ze země vařící. Na místě, kde vyvěrá, může vzniknout gejzír, ale je k tomu potřeba dost páry, jež se ukrývá pod vodou. Když se snaží protlačit ven, tak s sebou vezme i část vody, která společně s párou vylétne do povětří.
Ochutnal jsem i vodu, která vyvěrá z útrob Země. Potom jsme si koupili pohledy a vyrazili dál, k vodopádu Gullfoss, což je největší vodopád na Islandu.

Po chvíli jízdy naším autem, kterému říkáme René, jsme dojeli na podivné místo. Nejprve jsme si došli pohladit koně a až poté se šli podívat na samotný vodopád. Nejedná se o ledajaký vodopád - je obrovský! Jeho průtok činí přes 140 tisíc litrů za vteřinu! Od vodopádu se linula vodní mlhovina a byla vidět i duha.
Po návratu k našemu autu jsme se ještě podívali na terénní kamion předělaný na autobus. Odjeli jsme naším Reném a chtěli si někde koupit mléko, ale úplnou náhodou jsme narazili na budku, kde prodávali lístky na sopku Kerið, což je zatopená neaktivní sopka. Sopku jsme obešli bez potíží a potom pokračovali v jízdě na nákup.

Nákupní centrum nebylo k nalezení. Nakonec jsme zastavili u obchodu Krónan v Selfossu. V obchodě to byla celkem zábava. Abyste neřekli, že tento deník je nepřehledný, čas na účtence byl 18:41 islandského času, takže když jsem já a moje parta dostali 22. 8. tuto účtenku, bylo v Čechách 20:41.
Po nákupu potravin, které byly potřebné pro můj i cizí žaludek, jsme hledali nějaký ten kemp k usídlení. Ten jsme našli hned vedle Atlantského oceánu.

Zabydleli jsme se a dali si večeři, svíčkovou omáčku s těstovinami, což pro nás byla mňamka i proto, že k obědu byl jen plátek sušeného masa. Ne že by nebylo dobré, ale byl po něm hladík.
Udělali jsme si ještě procházku podél Atlantiku a nasbírali pár mušlí. Byl čas odlivu, takže se na břehu povalovala tuna řas. Velice zajímavé.
Asi ve 23 hodin zdejšího času jsme ulehli do spacáků.

DEN 3.
(středa 23. 8. - slunečno)

Ráno jsme se chvilku pošťuchovali ve spacácích ve stanu a sem tam zaslechli i nějakou tu ovci, což je na Islandu úplně normální. Posnídali jsme vločky s jogurtem a dali si čaj, který jsem znovu ochucoval já. Zjistilo se, že já - jakožto "vrchní sladič" - sladím trochu moc; přitom jsem tam toho čekankového sladidla dal jen dvě lžíce!!
Umyli jsme nádobí, vyčistili si zuby a jeli k vodopádům v údolí Gjáin. Cestovali jsme krajinou, která připomínala Měsíc. Všude byly veliké krtčí hromádky. Po chvíli jízdy jsme dorazili do nádherného údolí s několika vodopády.
Jako první jsme vyšli na kopeček, odkud byl krásný výhled na zmiňovanou měsíční krajinu. Potom jsme sešli přímo k vodě a rozhodli se, že řeku přebrodíme. Šárka zůstala na břehu. Sundali jsme si boty i ponožky. Voda byla přímo ledová, protože je ledovcového původu. Vodu jsme přebrodili jen k malému ostrůvku, načež jsme se vrátili zpátky za Šárkou.

Dále jsme pokračovali k vodopádům Granni a Háifoss. Jeli jsme jak "marsové" vozítko po obrovských kamenech. Nic proti našemu řidiči, ale houpání našeho auta se tomu podobalo. Nakonec jsme s celým autem dojeli k vodopádu Háifoss, což je druhý největší vodopád na Islandu. Nachází se zde i vodopád Granni, který je opravdu nádherný. Oba padají do hlubokého údolí.
Po zhlédnutí těchto nádherných přírodních úkazů jsme se vydali do Duhových hor, kde začíná cesta velice slavného treku Laugavegur. Možná si myslíte, že se s naším autem dostanete kamkoli, ale islandské vnitrozemní cesty jsou ve velice špatném stavu. Je to o něco horší než česká D1.

Znovu jsme jeli po černém písku a po krajině, která připomínala Měsíc, jen už zde nebyly krtiny. Když jsme najeli na asfaltovou silnici a chtěli natankovat, nemohli jsme otevřít přístup k palivové nádrži. Vtom se tam naštěstí objevila nějaká paní, krátce stiskla poklop uzavíratelných dvířek a palivová nádrž se v tu ránu otevřela. Zázrak!
Poté jsme si vyslechli krátkou přednášku o tom, jak natankovat diesel, na který naše auto jezdilo. Jakmile jsme ale vsunuli hubici čerpací hadice do nádrže, hned nás Polka, která nám předtím otevřela poklop, upozornila, že nejdřív musíme vsunout do automatu platební kartu a zadat PIN, až potom prý můžeme natankovat. Vše jsme udělali tak, jak řekla, takže netrvalo dlouho a už jsme si to opět šinuli po té normální asfaltové silnici, jejíž okolí se brzy opět proměnilo na měsíční krajinu.

Namířili jsme do překrásných Duhových hor, ale byl tu jeden problém. Brod s autem. Nikdy jsme nic takového nedělali. Brod s minerální teplou vodou jsme ale nakonec překonali hladce.
Duhové hory jsou opravdu nádherné. Jedna hora žlutá, další růžová, oranžová, hnědá...kdybych vám ty barvy měl vyjmenovat všechny, asi se z toho zblázníme všichni. Prostě barvy duhy, až na fialovou a s přidanou šedou.

Po příjezdu jsem chvíli naháněl přítomné ovce. Pak jsem toho nechal a šel se se Šárkou podívat do takzvaných Mlžných hor - my si je pracovně nazvali "mordor".
Ještě před touto krátkou, ale záživnou procházkou jsme měli islandské fazole - mňam - a já si psal tento deník.
Procházka mi přišla velice zajímavá, všude kolem nás byly obrovské kameny. Potom si Šárka došla pro stativ k fotoaparátu. Vyšli jsme znovu do "mordoru". Islanďané věří na skřítky i trolly - a já se jim už ani nedivím! Některé kameny jsou k nerozpoznání od skřítků.
Po návratu z "mordoru" jsme si vlezli do sirné vody, která přitékala z hor a byla vyhřívaná geotermální energií, která funguje jako malé gejzíry. Tam jsme se zapovídali s nějakými Slováky a spatřili bílou polární záři. Pak jsme šli spát.

DEN 4.
(čtvrtek 24. 8. - slunečno)

Duhové hory jsou přímo úchvatné. Ráno padla velice, ale velice hustá mlha. Hrozí zde mnohá nebezpečí - umrznutí, nebezpečí utopení se, upadnutí ze svahu, spálení se o horkou půdu, spadnutí do díry nebo do sopky, nebezpečí zaklesnutí se v malé díře, kterých je tu mnoho, nebezpečí utržení svahu, ztráty vědomí... Navíc se člověk musí vypořádat s nemalým počtem zákazů - není povoleno stavět tzv. FÍ, odhazovat odpadky a rozdělávat ohně. Pro ty, kteří nevědí, co je to FÍ, bude následující věta velice důležitá. Jak jsem již zmiňoval, Islanďané věří na skřítky - FÍ je stavba z kamenů, naskládaných na sebe, a právě tato stavba Islanďanům i nám připomíná skřítka.

Když jsem se přinutil opustit spacák, oblékl jsem se a vyšel ze stanu. Všechny ty stany okolo vypadaly jako kvalitní uprchlický tábor.
Vyrazili jsme na snídani a znovu potkali ty Slováky, kteří s námi byli večer v lázni. Ke snídani jsme si udělali polévku a čaj, pak si vyčistili zuby a umyli nádobí.

Na další výlet jsme vyrazili podél pěkné průzračné říčky, kterou lemovaly zelenomodře a žlutě zbarvené hory. Potkali jsme i koně v ohradě. Vystoupali jsme až do oblasti, která se strašně moc podobala Mlžným horám z Pána prstenů. Všude se povalovaly obrovské menhiry a kolem se stále rozprostírala lehčí mlha. Chtěli jsme vylézt až na sopku Brennisteinsalda, které jsme pro jednoduchost začali říkat Brunhilda. Některé islandské sopky jsou o dost jiné než ty kuželovitého tvaru s kráterem nahoře, z něhož může stříkat láva. Zkrátka některé islandské sopky mají často spoustu děr a nemusí být kuželovité, a jiné nemají ani veliký kráter na svém vrcholu.
Po chvíli chůze jsme uviděli velký oblak bílého dýmu. Na toto místo jsme se došli podívat. Velice smrdělo sírou.
Začali jsme stoupat na Brennisteinsaldu. Byl to prudký kopec a hrozilo nebezpečí, že sklouzneme z tratě. Naštěstí se nikomu nic nestalo.
Po určité době jsme se dostali až na tuto sopku, odkud jsme dalekohledem pozorovali okolí a také náš stan i auto. Pořídili jsme si pár fotografií a snědli proteinovou tyčinku, která mi chutnala.

Dali jsme se na sestup, během něhož jsme zahlédli další ovce. Menší překážkou nám byl potok, který bylo potřeba překonat přes menší ostrůvek. Já se rozeběhl, o ostrůvek se odrazil holemi, jenže pak jsem zakopl a pleskl sebou vtipně na protější břeh.
Pokračovali jsme kousek podél říčky, přešli "mordor" a vrátili se zpět ke stanu. K rychlé obědovečeři jsme si dali sušené maso a tyčinku.

Sbalili jsme stan a vydali se do oblasti Leirubakki. Zjistili jsme, že celou cestu koukáme na aktivní sopku Heklu.
Utábořili jsme se a k večeři si udělali kuře na paprice. S příjemný pocitem v žaludku jsme si poté zašli do lázně, která se nacházela jen pár minut od kempu. Šlo o několikametrový ocelový kýbl plný vody z horkých pramenů. Jakmile jsme se dostatečně napařili, vrátili jsme se do stanu a šli spát.

DEN 5.
(pátek 25. 8. - začíná pršet)

Hned na úvod musím zdůraznit, že nás postihla ponorková nemoc, neboli nemoc z toho, že jste s někým tak dlouho, až ho začnete nesnášet. Jistě jste to zažili třeba při několikahodinových cestách.

Ráno jsme vstali a posnídali vločky v pudinku, který byl ze sojového mléka. Potom jsme sbalili spacáky i stan a v 10 hodin zašli do Hekla centra, což je malé muzeum sopky Hekly. Zde jsem se dozvěděl, že v Hekle jsou dva seismometry, které snímají vibrace, dále jsem se dověděl, že Hekla vybuchuje velice nepředvídatelně. Vibrace nastávají asi 30-60 minut před explozí.
Holky na mě čekaly u horké čokolády, kterou jsem si pak také s chutí dal.

Potom jsme odcestovali směrem k oblasti Þórsmörk. Chvíli jsme jeli po normální silnici, abychom následně najeli na F249, což je silnice spíše pro terénní auta. To F na začátku značí, že jde o silnici pro auta 4x4. Všude kolem stály značky "pozor brod" a nebyly tu, jak se říká, pro srandu králíkům. Prvních několik brodů jsme s naším jeepem zvládli výborně, ale u některých jsme brzdili a pečlivě je nejprve prohlíželi. Nejtěžší byl asi ten předposlední, nad kterým jsme dlouho přemýšleli, jak ho projet. Nakonec jsme ho překonali jako místní.
Po přejetí většiny brodů jsme si vyšli na procházku pod ledovcem Eyjafjallajökull.

Večer jsme se utábořili ve Skógaru, snědli doubroučké islandské fazole a šli na kutě.

DEN 6.
(sobota 26. 8. - prší)

Ponorková nemoc pominula.

Protože ráno foukal silný vítr s deštěm, museli jsme se nacpat do stanu i se snídaní. To nebyl problém. Výborné vločky s jogurtem mi chutnaly. Potom jsme se zašli podívat na vodopád Skógafoss i dál nad kaňon, načež jsme si dali teplý nápoj v infocentru, abychom se usušili a mohli naplánovat co dál. Po asi dvou hodinách a dvou horkých čokoládách jsme se rozhodli, že je čas odjezdu. Řekli jsme si, že by nebylo špatné koupit nové oblečení do deště, protože naše pláštěnky byly opravdu již nanic.
Dojeli jsme do obrovského obchodu a začali shánět věci značky Icewear. Bylo to zdlouhavé nakupování. Zajímavé je, že pokud jste z jiné země než z Islandu, tak vám na letišti vrátí DPH, pokud je nákup dražší než 6000 ISK.
Island je hodně drahá, ale i hezká země. Ještě jsme nakoupili nezbytné jídlo a potom odjeli na obědovečeři do restaurace. Já si dal jehněčí maso s rýží, to samé si objednala i Šárka, ale s bramborami. Ostatní si nechali přinést rybu z místní řeky.

Zajímavé je, jak na Islandu funguje pastva ovcí. Ovce se v létě a během části jara i podzimu samy pasou, kde chtějí. Na podzim si je pak farmáři dohledají a všechny naženou do veliké ohrady. Jednotliví farmáři si ovce roztřídí a na začátku jara je opět vypustí.

Jehněčí bylo výborné. Potom jsem si dal ještě zákusek "Skyr Cake". Skyr je islandský jogurt. A ze skyru byl nejspíše i tento krásně bílý dort.
Po jídle jsme se ubytovali v dalším kempu a vyrazili na procházku k oceánu. Pršelo, a to pořád hodně. Takže jsme se vrátili do stanu a hráli uvnitř hru Člověče, nezlob se!

DEN 7.
(neděle 27. 8. - prší)

Ráno jsme začali snídaní - jogurtem s borůvkami a kakaem. Potom jsme si vyčistili zuby a jeli se podívat k vraku vojenského amerického letounu Douglas DC-3. Vím, že DC-3 není vojenské letadlo, ale asi si ho Američani předělali.

Když jsme dorazili na předepsané místo, vyrazili jsme asi čtyřkilometrovou černou pláží. Někteří z nás si mysleli, že tam najdeme i kostry lidí, ale já věděl, že všichni přežili. Sám nevím, kam se ztratil ocas letounu a křídla společně s některými dalšími kusy. Tento letoun havaroval roku 1973. Já si vrak proběhl úplně celý.

Počasí nám moc nepřálo, bylo pod mrakem a pršelo. Následně jsme se přemístili na místo, kde žilo hodně papuchálků (mys Dyrhólaey), což je ptáček, který připomíná tučňáka, tedy až na zbarvení zobáku a svou výšku (je vysoký asi 25 cm). Umí létat jako pták a plavat na vodě jako kachna. Nádherný pohled, když pár metrů před vámi vyběhne papuchálek. Po mnoha fotografiích těchto zajímavých tvorů jsme odjeli k Atlantiku, odkud byly vidět Reynisfjara - trčící čedičové menhiry ze dna oceánu.

K obědu jsme si dali smažené nudle. Během této siesty si všichni užívali dostupné wi-fi. Pak jsme sbalili stan a vyrazili dál.

Putovali jsme velice rozmanitou krajinou. Kolem byly obrovské krtčí hromádky, které vznikly zajímavým způsobem. Výbuchem sopky se na povrch dostala láva, a ta, když se navalila na močály, se přesunula zpět pod zem a vytvořila páru. Ta vybuchovala na povrch. Tím, jak postupovala zemí, udělala malou dutou horu - a to jsou právě ty krtčí hromádky, které mám na mysli.
Dále jsme jeli zaneseným lávovým polem nebo krajinou plnou FÍ. Zastavili jsme a přečetli si informační ceduli. Prý zde stála farma, ale smetla ji láva. Každý, kdo tímto místem projíždí nebo prochází, přiloží kamínek na počest mrtvých.

Pokračujeme dál v cestě a vidíme nějakého stopaře. Řekli jsme si, že ho svezeme. Byl to Francouz z Lyonu, kde jsem také byl. Šel trek Laugavegur, který má 80 km a vede ze Skógaru do Landmannalaugaru, nebo obráceně. Stopař se utábořil stejně jako my v Kirku. Postavili jsme stan a odešli se navečeřet. Měli jsme rajskou a lilo jak z konve. Po večeři jsme si umyli zuby a chtěli se osprchovat, ale za sprchu chtěli peníze. Z toho důvodu jsme jen dali prát oblečení a šli spát do stanu.

DEN 8.
(pondělí 28. 8. - prší furt)

Ráno se holky probudily, jenom já spal. Nemohly najít klíče od auta. Kdyby je nenašly, byl by to obrovský průšvih. Naštěstí mě po chvíli vzbudil radostný výkřik: "Hele, klíče!" Takže i smutná věc může mít dobrý konec.

Protože už tři dny v kuse prší, znovu jsme snídali ve stanu a pročítali si tento deník. Po snídani jsme sbalili mokrý stan a vyrazili směrem na sesterské vodopády Systrafoss. Sesterský vodopád znamená, že se jeden vodopád rozdvojí na dva.
Pokračovali jsme do oblasti Skaftafell, ale nejprve jsme se ještě vrátili ke kaňonu řeky Fjadra s vodopádem a udělali si malý dešťový výlet. Oblékli jsme se do nepromokavého oblečení a vyrazili na vyhlídku. Chvíli jsme šli do kopce a potom jsme uviděli honosný kaňon, který je starý (spíše mladý) pouhé 2 miliony let. Došli jsme až na vyhlídku na krásný vodopád. Potom jsme sešli zpět k autu a odjeli.

Projížděli jsme poměrně hodně depresivní krajinou, které se říká sandur. Sandury jsme projeli bez potíží, takže již brzy jsme se ocitli v národním parku Skaftafell, odkud byl výhled na ledovcový splaz Skaftafellsjökull. V dálce šlo vidět i malé letiště pro vyhlídkové lety. U něj stála i čerpací stanice.
Vyrazili jsme se podívat na vodopády - černý vodopád Svartifoss, Magnusarfoss a Hundafoss. Dostali jsem se do stadia, že vodopády vidíme všude. Ale ony tam opravdu byly.
Auto na nás čekalo u informačního centra. V dešti a v několika vrstvách oblečení se chodilo opravdu zajímavě. Stoupali jsme stále výš a výš, až jsme se dostali k cílovému vodopádu Svartifoss. Kousek jsme sešli k poměrně vratké dřevěné lávce. U vodopádu se nacházela skála z čediče. Celé to vypadalo jako slepené kamenné cihly, vyklenuté směrem ven. Poté jsme si vyšlápli malý kopeček a vrátili se zpět k autu.
Ještě jsme se zašli podívat k ledovcovému splazu. Byla to rovná cesta podél skály. Pršelo jen málo. Čím blíže jsme byli k ledovci, tím chladnější počasí panovalo. Pak jsme spatřili ledovcovou lagunu s kusy ledu. Nevím proč, ale zpět jsem běžel. Chtěl jsem jít zbytku party naproti, ale holky už byly velice blízko.

Nasedli jsme do auta, popojeli dál a utábořili se v kempu Svinafell. Postavili jsme stan a udělali si rychlou polévku z pytlíku. Následně jsme si chtěli připravit palačinky. Už dříve jsme si na ně koupili i instantní prášek. Ten jsme zalili mlékem i vodou a já to řádně promíchal. Potom jsme na omlácenou, už spíše hnědooranžovošedou pánev kápli trochu palačinkoidní bílé hmoty. Palačinky jsme dělali na kokosovém oleji, který se hodil maximálně na chleba. Tato zrezivělá pánev, která se podobala spíše kusu tepelného štítu, byla opravdu nanic. Palačinky se na ní neustále připékaly. Neztráceli jsme ale naději. Obraceli jsme je plastovou lžičkou. Pokud víte, co se stane s plastem, když se zahřeje o pánev, neříkejte to. Konec plastové lžičky se samozřejmě ohnul. Neměli jsme k dispozici obracečku, a tak jsme použili velkou placatou naběračku, která v sobě měla dírky. To bylo lepší, protože se neroztavila. Naštěstí jsme pak našli jinou pánev a už to šlo lépe. Palačinky se již alespoň trochu podobaly palačinkám, které známe z domova. Sice nebyly kulaté, ale spíše oválné, s borůvkovým džemem budou snad výborné. Nad každou hotovou palačinkou jsme zajásali.
Oválné palačinky jsme přendali do víka od ešusu a začali hodovat. Namazali jsme je islandským borůvkovým džemem. Některé chutnaly jako rakouská specialita kaiserschmarrn.
Po snědení všech palačinek jsem si dal sprchu. Šárka a Péťa šly na chvíli na wi-fi a já si zalezl do pelechu.

DEN 9.
(úterý 29. 8. - slunečno)

Ráno jsme se probudili v teple, docela dlouho jsme se váleli a potom opustili stan. Zašli jsme do kuchyňky, kde jsme si připravili snídani - neslazený pudink s vločkami a kakaem. Ušlo to.

Přivítal nás krásný slunečný den. Bylo pěkné, že po třídenním dešti vysvitlo sluníčko. Po snídani jsme si vyčistili zuby, holky sbalily stan a já psal o našem pobytu. Potom jsme odjeli směrem k ledovcovému jezeru Jökulsárlón, kde se měli vyskytovat tuleni. Projížděli jsme hornatou krajinou, často jsme zahlédli ovce, kterých tu je údajně asi 450 tisíc kusů. Sem tam jsme spatřili ledovcový splaz. Všude kolem se nacházela spousta ledovcových jezer. Zastavili jsme u jednoho z nich, vystoupili z auta a spatřili krásné jezero se spoustou ledových ker. Často jsme slyšeli odpadnout nějaký kousek ledu. Chvíli jsme pozorovali krásně průzračnou ledovcovou vodu a potom odjeli. Občas byl v dáli vidět i kousek Atlantského oceánu. Pěkné. Po chvíli jízdy po okružní silnici 1 jsme se dostali k jezeru Jökulsárlón. Holky spatřily tuleně, ale já ho bohužel neviděl. Následně jsme popojeli kousek dál k informačnímu centru. Přejeli jsme most, který vedl přes říčku, kterou toto jezero vytékalo do oceánu. Tam jsme zahlédli další dva tuleně. Vyběhli jsme na kopeček a rozhodli se, že půjdeme na obojživelnou loď. Když jsme se nalodili na tohoto podivného obojživelníka, navlékli jsme si záchranné vesty, kdyby TO náhodou přišlo, a usadili se. Jakmile všichni nastoupili, loď s koly se rozjela po souši. Docela to s námi házelo, jak jsme projížděli mnoha loužemi a výmoly. Bylo chvíli po druhé hodině odpolední. Po asi 500 m jsme vjeli do vody a měli povolení si stoupnout a pozorovat. Pluli jsme okolo krásně vytvarovaných a barevných ker, často modrých. Jeden z členů posádky se nás ptal, odkud jsme a jak se nám na Islandu líbí. Byl z Polska a dokonce řekl i jednu větu česky.
Spatřili jsme dalšího plovoucího tuleně. Najednou se zanořil a byla mu vidět šedivá záda. Bohužel se tuleni nechovají jako ve filmech, nevyskakují a nehrají si. Potom si ten člověk z Polska stoupl na vyvýšeninu lodi. Říkal, že voda v jezeře má 0-5 stupňů. Prý v zimě zamrzá, ale během zimy 2016/17 nezamrzlo. Stále v ruce držel kus ledu. Led byl starý asi 2000 let. Každý si mohl na led sáhnout. Potom Polák ukončil svůj proslov. Ke každému přišel a kousek takto starého ledu mu dal. Já jsem si ho hned olízl a občas do něj i kousl. Led pocházel z Vatnajökull, největšího ledovce v Evropě.
Potom se loď znovu dala do pohybu. Spatřili jsme dalšího šedého tuleně. Stejně jako ten předešlý se po chvíli zanořil. Za chvíli se náš obrovský obojživelný stroj dostal na souš a jel kousek po břehu, dokud nepřijel k dřevěné ploše a my z něj mohli vystoupit. Koupili jsme si pohledy a nějaké ty suvenýry. Pak jsme vyrazili na jen pár set metrů vzdálenou takzvanou diamantovou pláž. Jökulsárlón se nachází u kraje oceánu. Některé kry se do oceánu dostanou, ale potom jsou vlnami vyvrženy na tuto pláž, a proto vypadá, jako by byla pokryta diamanty.

Chtěli jsme si dát sušené maso, ale zjistili jsme, že už ho nemáme. Proto jsme si namazali chleba a vyrazili na procházku. Na pláži ležel černý hladký jemný písek. Často jsme potkali nějakou ledovou kru. Rádi jsme po sobě házeli kousky ledu. Já ochutnal Atlantský oceán, byl slaný. Pláž nám přišla krásná. Po zhlédnutí této nádhery jsme ji opustili a jeli se utábořit směrem na Stokksness.

Krajina byla opět velice krásná. Cestou jsme ještě navštívili přístavní město Höfn a došli se podívat na loď Akureyri. Pak jsme pokračovali do kempu Viking Cafe Island, což je kemp vikingského stylu. První jsme se jeli podívat k majáku, kde se nachází i radar NATO. Samozřejmě nás tam nepustili. Škoda, protože Česko je členem NATO. Kousek jsme se vrátili a uviděli krásně se zrcadlící vodu, po které se dalo chodit. Bylo tu mělké černé dno, které se zrcadlilo. Chvíli jsme chodili po vodě a potom se vrátili do kempu a postavili stan. Udělali jsme si večeři, svíčkovou omáčku s těstovinami. Pak jsme si povídali a já ve 22 hodin musel nedobrovolně odejít spát. Holky byly zase ještě chvíli na wi-fi. Šárka prý slyšela ducha koně, ale je mi to divné. Asi to byl jen normální kůň ze zdejší farmy.

DEN 10.
(středa 30. 8. - slunečno)

Ráno jsme opět začali snídaní. Ještě před ní jsem ale budil holky Google překladačem, do kterého jsem opakovaně napsal "vstávat" a nakonec jednou "snídaně". Před odjezdem z kempu jsme se ještě zašli podívat na vikingskou farmu. Ta byla sice pěkná, ale žádná chutná zvěř se tu nepohybovala. Šlo vlastně jen o kulisy po filmařích, kteří tu kdysi natáčeli nějaký film. Po návštěvě farmy jsme odjeli do blízkého údolí a vyrazili na krásnou vycházku, kde jsme sbírali borůvky. Na jednom plácku jsme si pak uvařili polévku. Po obědě jsem se došel podívat k potůčku a udělal tam malou mechovokamennou hráz. Když na mě holky zavolaly, přiklusal jsem za nimi a vyrazili jsme dál směrem na Egilsstaðir.

Cestou jsme zastavili u oceánu. Nacházeli jsme v takovém velkém fjordu. Šel jsem se zkusit vykoupat. Voda byla přímo ledová, takže jsem do ní jen vběhl a za pár vteřin byl již znovu na pláži. Oklepal jsem se jako pes, usušil se, oblékl a šel zpět za partou do auta. Znovu jsme se rozjeli a hledali obchod, abychom dokoupili potraviny. Nakonec jsme našli Bónus v Egilsstaðiru. První jsme zašli do papírnictví, protože mi v peru zbývala už jen poslední bombička s inkoustem. Průšvih byl, že na Islandu nepíší bombičkovým perem, tak jsme koupili centropen.
V oddělení mléčných výrobků jsme se ocitli ve veliké lednici. Nákup jsme zaplatili a odjeli dál. Utábořili jsme se a postavili stan u jezera Lagarfljót. Byla velká zima, tak jsme hráli hru "Otec Abrhám měl 7 synů". Potom jsme šli spát.

NOC 10.

Protože tato noc byla opravdu zajímavá, rozhodl jsem se, že ji také popíšu. Spali jsme u jezera Lagarfljót, a jak jistě víte, od jezera může jít zima. Já mám nejmodernější a nejteplejší spacák, takže jsem se probudil tak, jak jsem šel spát - tedy v jedněch ponožkách, jedněch teplácích a dvou trikách. Ale holky se uprostřed noci musely přiobléci. Šárka se koukala, zda neuvidí polární záři - ale marně.

DEN 11.
(čtvrtek 31. 8. - polojasno, zataženo)

Když jsem se probudil, popadl jsem mobil a holky začal vyhánět ze spacáků opět Google překladačem. Ke snídani jsme měli vločky a skjormilk, takže skoro to samé, co každý den. Poté jsme popojeli na procházku do kaňonu, který končil vodopádem Litlanesfoss. Pak jsme vyrazili na houby. Hub tu bylo opravdu hodně. Překvapuje mě, že jsem tu viděl hlavně jehličnaté stromy. Ze začátku jsme nenašel nic, ale potom jednoho klouzka - a pak už to šlo ráz na ráz. Nakonec jsme odjížděli s plným pytlem od pláštěnky. Jeli jsme směrem k městečku umělců Seyðisfjörður. Projížděli jsme pěknou cestou a za chvíli uviděli obrovskou výletní loď AIDAcara. Městečko umělců je velký přístav a nachází se na východě Islandu. Zaparkovali jsme a nejdřív zahlédli malý památník, který byl jen pár metrů od moře. Málem bych zapomněl, že se toto městečko nachází ve fjordu. V městečku stojí velice pěkné barevné domy z plechu nebo dřeva. Jeden z nich byl krásně posprejovaný a uvnitř prodávali svetry z ovčí vlny a různé kýče. Po opuštění domu jsme pokračovali po krásně vymalovaném duhovém chodníku, který měřil asi 70 m na délku. Na jeho konci jsme spatřili modrý evangelický kostel. Ten byl modrý i uvnitř a vypadal docela pěkně. Péťa se do něj ale ani nepodívala. Za chvíli jsme odešli a pokračovali v prohlídce městečka. Zastavili jsme se v baráčku, před kterým stála husa. Vlezli jsme dovnitř, jenže za chvíli jsme opět vylezli. Ne že by nás vyhnali, ale řekl bych, že nikdo z naší rodiny není blázen do skleněných váz, královských korálů a do pláštěnek s polární září. Potom jsme se prošli po kraji oceánu a povídali si o tom, že loď AIDAcara jede asi z Ruska, protože tu je mnoho Rusů. Pak jsme se vrátili zpět k autu po duhovém chodníčku a vyrazili dál směrem na Húsavík. Cesta byla poměrně hornatá, ale my neztráceli naději, že se dostaneme alespoň pár kilometrů od něho. Sem tam jsme zahlédli nějakou ovci. Už jsme viděli ovce chodící, ovce bečící, ovce chodící v potoce, ovce v zástupu, ovce pasoucí se na kamení i v trávě, ovce ležící, ovce pící, jehňata, která se honí a podobně. Najednou jsme zahlédli místo, ze kterého se velice kouřilo (pozn. Hverir). Nejbližší sopkou byla Krafla, u které se nachází geotermální elektrárna. Čím blíže jsme byli kouřícímu místu, tím více jsme cítili síru s nádechem hydroxidu siřičitého. Když jsme se dostali blíže, zjistili jsme, že síra a mnoho hydroxidu siřičitého zde vyvěrá ze zemských hlubin. Byly to fumaroly. Ušli jsme kousek po jedné dřevěné lávce a uviděli bublající bahno. Už to smrdělo opravdu hodně. Popošli jsme kus dál a došli k jednomu fumarolu, jenž hučel jako turbína tryskového letadla. O kus dál to smrdělo a hučelo ještě víc. Já jsme se podíval na zem a zvedl jeden kamínek. Nejspíš to byla láva, protože vypadal, jako že je rozpůlený a hlavně je lehoučký a černý. Místo jsme opustili a uvažovali, zda jít na Kraflu nebo jet do Husavíku. Nakonec jsme se utábořili po pár minutách jízdy autem v docela pěkném kempu u jezera Mývatn. Poletalovalo zde spoustu mušek a voda byla sirná. Potom jsme si uvařili smaženici, kterou jsem nejedl. Dostal jsem sušenky a šlo se spát.

NOC 11.
(jasno)

Když šly v noci Péťa se Šárkou na záchod, všimly si polární záře. Probudily nás slovy: "Je to zelené, je to zelené!" My jsme vylezli a pozorovali tu krásu s nimi. Polární záře je způsobena částicemi, které opouští Slunce a v atmosféře se mění na barvy. Já potom usnul, ale Šári asi do tří hodin v noci pozorovala a fotila.

DEN 12.
(pátek 1. 9. - jasno)

Ráno jsem se oblékl jako ostatní a šel na neudělanou snídani. Obsadil jsem volný stůl a psal. K snídani bylo to, co každý den - vločky, jogurt a kakao. Někteří si dali i kávu, ale já mám přeci jen raději kakao. Po snídani následovalo čištění zubů. Holky si sbalily vše kromě spacáků, karimatek a stanu a já se doběhl podívat na asfaltovou ranvej zdejšího letiště. Za chvíli jsme odjeli do Husavíku a v autě poslouchali kapelu Těžkej Pokondr, od které jsou třeba "Zuby, zuby, zuby" nebo píseň "Špatné trávení". Poslouchali jsme i Nohavicu. Ale to jsme se již blížili do Húsavíku, což je krásné město na severu Islandu. Byl jsem nejseverněji, kam jsem se kdy v životě dostal. Nejprve jsme si šli zakoupit lístky na loď. Měli jsme vyrazit plachetnicí na velryby. V 10:45 jsme přišli ke skříním se speciálním oblečením. Po několika minutách čekání jsme si půjčili červené nepromokavé kombinézy a vyrazili na molo. Nalodili jsme se na plachetnici jménem Haukur společnosti North Sailing. Nevím proč, ale byl jsem na sebe hrdý. Po opuštění přístavu nám do tváří zafoukal silný jižní vítr. Vytáhli jsme plachty, do kterých docela hodně pleskl vítr. Trošku to s námi škublo a my nabrali severoseverozápadní směr. Příď tvrdě rozrážela vodu a plachta krásně vlála ve studeném jižním větru. Sem tam na nás stříkla voda z rozhraní Atlantiku a Severního ledového oceánu. Loď se houpala ze strany na stranu. První hodinu jsme jen koukali na vodu a žádná velryba se nám neukázala. Začali jsme ztrácet naději. Paní průvodkyně ale stále trpělivě seděla na bedýnce. Náhle jsme spatřili výstřik pocházející od velryby. Paní sedící na bedně si i s mikrofonem v ponožce stoupla na výstupek na stěžni. Naše plachetnice prudce zrychlila za velrybou. Za chvíli jsme uviděli další gejzír od velryby a spatřili její hřbet. Byla to krása. Naše malá rychlá plachetnice byla celkem blízko u velryby, která se ještě několikrát zanořila a vynořila. Najednou vytáhla svůj mohutný ocas a zmizela v hlubině. Stále jsme jeli na plachty. Pozorovali jsme vodu a uvažovali, kde se asi může nacházet další velryba. Ta na sebe nenechala dlouho čekat a vynořila na našem pravoboku. Tentokrát jsme k ní nejeli, ale zastavili jsme na místě, které je údajně výborné pro pozorování velryb. Najednou zazvonil zvonek a naše loď se velice prudce rozjela. Zastavili jsme na dalším místě a hledali další velrybu. Tu se jedna vynořila přímo před naší přídí. Pozorovali jsme ještě několik dalších velryb, než naše loď zamířila zpátky k přístavu. Říkali jsme si, že máme docela hlad. Najednou se na pravoboku lodi udělala fronta a nikdo z nás nevěděl, co tam je. Rozdávala se tam horká čokoláda a pečivo. Přišlo to v pravou chvíli. Velice mi to chutnalo. Potom nám paní říkala, že jsme pozorovali Humpback whale. Název jsem napsal anglicky, protože nevím, jak se to řekne přesně česky, ale asi to bude nějaký druh plejtváka. Potom nám dali na prohlížení kousek úst velryby, který koloval po lodi. Po přistání jsme odevzdali červené skafandry a opustili loď.

Odjeli jsme z přístavu, projeli okolo našeho kempu a odbočili na odbočce směrem k sopce Krafla. Projížděli jsme kolem geotermální elektrárny a potom se dostali na místo s extrémně slabou zemskou kúrou. Bylo to pěkné. Zastavili jsme a uslyšeli hukot komínů. Prošli jsme krátkou trasu nad několika krátery Krafly. Dostali jsme se k nízkým širokým a velice hlučným komínům, které vyfukovaly páru pod obrovským tlakem. Po chvíli jsme odešli, protože hukot nám málem utrhl uši - a o ty bych nerad přišel. Pokračovali jsme k autu a potom jeli ke kráteru Hverfjall, který vznikl před 2700 lety při obrovské erupci a tyčí se do výšky 452 m oproti okolnímu terénu. Vyběhli jsme na kráter všichni kromě Šárky, která zůstala v autě. Nahoře foukal velice silný vítr, takže jsme ihned seběhli zase dolů. Popojeli jsme kousek dál do takového lávového městečka Dimmuborgir. Zastavili jsme a vyrazili po asfaltové cestě pěšky. Někteří běželi, ale já se Šárkou jsme jen šli. Lávové útvary byly opravdu rozmanitých tvarů, některé byly i duté. Za chvíli asfaltová cesta skončila a my šli po pěkné prašné cestě. Nasbírali jsme pár hub, krásné veliké hřiby. Po chvíli pěkné procházky jsme znovu nasedli do auta. Projeli jsme okolo modrého toxického jezera. Doufám, že také nejsem toxický, protože jsem do vody ponořil ruku. Potom jsme dojeli do kempu. Holky měly k večeři smaženici a já rýži s kakaem a medem. Pak jsme ulehli do stanu a usnuli.

DEN 13.
(sobota 2. 9. - začíná pršet)

Po probuzení jsme rychle sbalili stan a až potom se nasnídali vloček, které nám tento den došly. Škoda. Potom jsme vyrazili na asi 300 km vzdálený poloostrov Vatnsnes. Cestou jsme uviděli nahánění ovcí. A ještě jsme se kousek vrátili zpět k vodopádu Dettifoss a Selfoss. Což jsou dva opravdu mohutné vodopády v kaňonu a oba na jedné řece - Jokulsá a Fjóllum. Na chvilku jsme si lehli na kraj kaňonu a plivali z asi 50 m vysokého kamenného srázu. Oba vodopády měly obrovský průtok. Potom jsme opět nasedli a jeli dál k vodopádu Godafoss. Je také pěkný, ale nachází se hned vedle silnice. Tam mě holky zkoumaly, jestli nejsem nemocný, protože jsem kašlal, proti čemuž jsem už několikátý den jedl stroužky česneku. Potom začal prudký liják, který nás zahnal do auta. Jeli jsme dál a poslouchali všechny možné písně. Když jsme projížděli městem Akureyri, zastavili jsme a zašli si na výborné Fish and Chips. Doufám, že víte, co to je. To je totiž takové to jídlo "do ruky". Objednali jsme si a usadili se v restauraci. Najednou se ozvalo číslo naší objednávky a my konečně začali hodovat. Já měl rybu zabalenou v řízkoidní polevě s hranolky. Potom jsme si dali zmrzlinu v kelímku a jelo se dál.

Za chvíli jsme dojeli k obchodu, kde někteří vyběhli a nakoupili potraviny. Pokračovali jsme dál po pěkné cestě a za chvíli dorazili do našeho kempu na poloostrově Vatnsnes. V silném dešti jsme postavili stan a šli jsme do jídelny, kde jsme si udělali polévku z pytlíku. Bodla. Potom si všichni, až na mě, užívali wi-fi. Společně jsme si pak zahráli hru země-město, což mě velice bavilo, i když mé konečné skóre bylo asi o 200 menší než u ostatních. Následně jsem snědl obrovský kus česneku. Vrtěl jsem se při tom jak žížala pod proudem. Ulehli jsme do stanu a povídali si. Zachumlali jsme se do spacáku a usnuli velice tvrdým spánkem.

DEN 14.
(neděle 3. 9. - oblačno, přeháňky)

Hned jak jsem se probudil, oblékl jsem se a vydal se na snídani. Holky se ještě chvíli povalovaly, ale potom přišly v plné výstroji. K snídani byl pudink s kakaem, který mě velice zasytil. Potom jsme nadepisovali pohledy a plánovali další trasu. Pohledy jsme psali s chutí a radostí. Pak jsme si vyčistili zuby. Ve společenské místnosti jsem se chvíli ocitl úplně sám se dvěma lidmi. Chvíli se ozýval jen pronikavý jemný zvuk mého bombičkového pera.

Holky šly běhat a já blbnul na pískovišti. Poté jsme sbalili stan a odjeli směrem k městečku Stykkishólmur s tím, že poloostrov Vatnsnes objedeme kolem dokola. Bylo pod mrakem. Samozřejmě jsme viděli mnoho pěkných ovcí, na které jsem bečel. Vždy zvedly hlavu od trávy a podívaly se na mě nebo utekly. Asi si myslely, co to sakra tak divně bečí. Občas také odpověděly bekotem. Béééé.

Za chvíli jsme dorazili ke Grónskému moři. Byla to dnes naše první zastávka. Vyskytují se zde tuleni. Potichu jsme vyšli z auta a došli na černou pláž. Poletovalo tu spoustu ptáčků. Najednou jsme uviděli, jak nějaký tuleň vylezl na ostrůvek. V pozadí byli dva nehybní odpočívající tuleni. Asi je fotografové nezajímali. Tuleň, který byl k nám blízko, velice pěkně pózoval a zvedl ploutev, lehl si na záda nebo se točil kolem dokola. Velice pěkná zábava. Zajímavé je, že ti tuleni jsou naprosto k nerozeznání od kamenů. Tedy pokud sebou neplácají jako onen pózující tuleň. Vydávali i zajímavé zvuky. Nemám nic proti tuleňům, ale kormoráni stojící opodál také nevypadali špatně. Za chvíli jsme vyrazili zpět směrem k autu, tedy až na Šárku, která ještě fotila tuleně svým profesionálním fotoaparátem. Bohužel se jí rozbil. Po chvíli jízdy s energetickou tyčinkou v ruce jsme dorazili k šutrům, kde jsme zastavili. Zní to možná divně, že jsme jeli k šutru, ale popravdě ten šutr vypadal jako reklama na vodu Mattoni. S trochou fantazie to byl drak. K šutru jsem šel pouze já s Péťou. Uvažovali jsme, že kousek sejdeme a dostaneme se k moři, ale nakonec jsme to zamítli a šli zpět. Potom jsme se ještě kousek prošli a jeli dál.

Malá vsuvka - společně s Péťou jsme spočítali, kolik jsme asi viděli ovcí poblíž cest. Za 5 km to bylo 128 ovcí. My jsme zatím celkem ujeli cca 2500 km. Co z toho vyplývá? Hned vedle cest jsme tak viděli asi 64 tisíc ovcí, a to je to jenom statistika.

Zpět k našemu pobytu.
S Péťou jsme si povídali o velrybách a překládali spolu letáky o pozorování velryb. Zpomalili jsme, protože jsme uslyšeli divný zvuk na pravém zadním kole. Zastavili jsme a vyběhli z auta. Nejspíše nám při nízké rychlosti něco třelo o disk. Jeli jsme dál na jednu poměrně známou farmu Erpsstadir. Jako první jsem si došli koupit místní zmrzlinu. Docela dlouho jsme si vybírali ze širokého sortimentu. Nakonec si každý vybral velice dobrou. Pak jsme chvíli přemýšleli, kdo se mnou půjde na prohlídku farmy. Nakonec se přihlásila Péťa. Vlezli jsme do kravína a pohladili si několik krav a potom přešli do oddělení telat. Kravín zvenku vypadá trochu jako hangár pro letadlo. Telata byla velice roztomilá a ráda se hladila. Následně jsme si šli pohladit králíky, já je krmil trávou. Černooranžový králík mi byl velice sympatický. Vždy když jsem si sedl na druhý konec ohrádky a utrhl kousek trávy, byl u mě první. Potom jsme spatřili hlučná spící prasata. Pak jsme zase nasedli do auta a jeli dál k městečku Stykkisholmur.

Dojeli jsme k obchodu a chtěli nakoupit zásoby pití a jídla pro naše žaludky. Ale obchod měl zavřeno. Škoda. Pak jsme ještě kousek popojeli a utábořili se v kempu, kde byl i golf. Stejně jsme ho nevyužili. Navečeřeli jsme se fazolí, které mi velice chutnaly. Večer jsme googlili nějakou německou pohádku s velrybou. Našli jsme opravdu divný film. Museli jsme se přesunout do předsíně, protože recepce zavírala ve 22 hodin. Usadili jsme se a hráli země-město. Mé konečné skóre bylo oproti skóre mých soupeřů opět velice chabé. Pak jsme si vyčistili zuby šli si lehnout.

DEN 15.
(pondělí 4. 9. - prší)

Ke snídani jsme měli netradičně tousty. Toustovač jsem obsluhoval já. Potom jsme odjeli na okružní silnici podél poloostrova Snaefellsnes, který se nachází na západě Islandu. Říká se, že tento poloostrov je takový Island v kostce. Ještě před odjezdem jsme se prošli po městečku Stykkisholmur. Stál tu velice zajímavý bílý kostel na malé vyvýšenině. Nahlédli jsme dovnitř, lampičky byly zavěšené na kabelech a visely každá v jiné výši. Vypadalo to jako koncertní sál. Přímo naproti vchodu visel pěkný malovaný obraz Panny Marie a Ježíše Krista. Po chvíli jsme odešli a vyrazili k majáku. Prošli jsme městem a nakoukli do obchůdku se suvenýry. Někdo si došel na záchod. Potom jsme pokračovali dál. Nacházel se tu i hezký přístav. Bohužel tu neměli urbex loď, která se často v přístavu nachází. Stála tu ale loď, která měla celý vyzvednutý otevřený čumák. V jednom místě byl dost odřený. Vystoupali jsme na bod asi tak 20 m nad mořem, kde byl maják. Já se zakoukal na plynovou bombu, která v sobě měla jedovatý kyanid (C2H2). Naslouchali jsme zvukům přírody. Potom jsme opustili maják a šli nakoupit. Sehnali jsme i čokoládu. Holky vyrazily napřed a já chvíli blbnul na nějakých prolézačkách. Pak jsme sbalili stan a pokračovali dál v naší cestě.

Cestou jsme uviděli vodopád a šli se na něj podívat. Šári zůstala v autě. Vodopád byl malý, ale pěkný. Nacházel se pod slavnou horu Kirkjufell, která však měla vršek v mracích. Trochu pršelo, nicméně to ještě ušlo to. Následně jsme odjeli autem k majáku a staré studni Fálki na samém zápedě poloostrova. Šli jsme podél pobřeží. Sem tam jsme viděli nějaký kus zrezlého plechu. Zašli jsme i do díry s vodou, což byla stará studna. Potom jsme odjeli, protože hodně pršelo. Zastavili jsme u kráteru a pěkné lávové pole bylo hned vedle nás. Všichni jsme se šli projít a podívat. Po asi dvou kilometrech chůze lávovým polem jsme dorazili k malé vyvýšenině. Byla tu velká, několikametrová díra v zemi. Vedla ní byla ještě jedna, sice s menším průměrem, ale zato zde nebylo vidět dno. Potom jsme se vrátili do auta a jeli dál. Dali jsme si chleba se šunkou a čokoládu. Přijeli jsme k několik tisíc let staré sopce Saxholl. Zastavili jsme na parkovišti, vyšli červené plechové dlouhé schody a uviděli díru v zemi. Byla porostlá trávou. Pak jsme to zase celé sešli a vydali se hledat kemp. Zastavili jsme u hotelu, kde měl údajně být. Dlouho, dlouho jsme jezdili po golfovém hřišti, kde se náš kemp měl nacházet, až jsme zastavili u bílé, jen lehce ošoupané zrezlé budky. Péťa vyběhla a zjistila, že ta bouda představovala záchody. Měla divný výraz, tak jsem šel za ní. Koukala na spadlou ceduli "kemp". Společně jsme značku zvedli a nastavili směrem na naše auto. Velice jsme se pobavili. Raději jsme rychle odjeli a zastavili až v dalším kempu. Holky postavily stan a já si užíval na pobřeží. Pak jsme si uvařili večeři (těstoviny) a zašli si na horkou čokoládu. Holky si užívaly wi-fi, jako vždycky. Já jsem psal. Restaurace ve 23 hodin zavírala, tak jsme pár minut před jedenáctou odešli do stanu a usnuli ve spacácích.

DEN 16.
(úterý 5. 9. - prší)

Zajímavé, že už uplynula většina pobytu. Probudili jsme se asi v 8:30, takže opravdu pozdě. Nasnídali jsme se, sbalili stan a vyrazili dál. Ještě při snídani jsme zaslechli velice děsivé zvuky. Nejspíše se utrhl nějaký svah nebo kus ledu. Při jízdě směrem na Husafel jsme narazili na trolí stezku. Opustili jsme auto a šli si ji prohlédnout. Bylo tu několik úkolů a her. Za chvíli jsme obešli celou stezku a bohužel se hodně pokazilo počasí. Ze směru našeho cíle se blížily deštivé mraky, které byly šedivé. Jeli jsme dál a začalo pršet. Škoda, že se z polojasna stalo toto. To je na Islandu ale normální. Otočili jsme to tedy zpět na městečko Borganess, kde jsme si řekli, že zajdeme do lázní. Lázně měly i tři tobogány a velice horké bazénky. Samozžejmě jsem šel na ten nejlepší tobogán, který jsem zdolal za několik vteřin. Tobogán měl teplou vodu, venku bylo 8 stupňů. Tobogán byl uzavřený, tím mám na mysli to, že to byla roura. Výsledkem bylo, že se v něm udělala pára a nebylo vůbec nic vidět. Potom jsme si šli zaplavat do plaveckého bazénu, kde Šári ztratila svou náušnici, ale za chvíli jsme ji našli. Byl tu veliký kbelík se studenou vodou. Normálně se do něj dávají ryby, tady slouži k ochlazení poté, co lidé vyšli z páry. Nenapadlo nás nic jiného, než tam vlézt. Tím, že jsem v té ledové vodě vydržel 20 vteřin, jsem vyhrál sušenku. Potom jsem v dětském brouzdališti našel podivný malý model krávy s pákou. Chvíli jsem tahal za páku a náhle z jejích nosních dírek vystříkla voda. Potom jsme bohužel museli jet dál. Pokračovali jsme do Arkaness, kde jsme zakempovali. Byl to pěkný kemp přímo u moře. Když jsme asi ve 20 hodin dojeli na místo, ještě za světla jsme postavili stan a uvařili večeři (polévka). Možná se vám zdá neuvěřitelné, že bylo v osm hodin večer ještě úplné světlo, ale na Islandu je to prostě jiné, protože je na severu, nevím, jak lépe to popsat. Polévka byla velice dobrá. Šli jsme se pak ještě projít po městě a koupit k pumpě bombu na vaření. Došli jsme až k majáku a také k takzvané lodi duchů, což byla urbex loď. Pak jsme byli už unavení a zalezli do stanu a do svých spacáků.

DEN 17.
(středa 6. 9. - hezky)

Ráno jsme se probudili, oblékli se a udělali si chleba s máslem a marmeládou. Po snídani jsme vše sbalili a odjeli k vodopádu Glymur. Jeli jsme a najednou vidíme auto, které zastavilo u koz a lidé z auta si je hladili. Také jsme zastavili, otevřeli okna, já jsem se odpoutal, visel z okénka a hladil kozy. V té chvíli jsem si uvědomil, že by asi šlo z auta vylézt oknem. Za chvíli přišel i kozel a já mu hladil jeho bradku. Pak jsme jeli dál a dojeli na parkoviště u kaňonu k vodopádu Glymur. Vzali jsme si na túru batoh a já k němu připevnil na boční utahovák jednoho ze svých plyšáků.
Vyrazili jsme. Bylo slunečno až oblačno. Cestou jsme nacházeli mnoho hub. Šli jsme poměrně zalesněnou, spíš křovinatou oblastí. Došli jsme k velké díře v obrovské skále a prošli tou jeskyní. Hned za ní jsme uviděli první problém. Řeka s velkým proudem a mnoha malými vodopády - my potřebovali na druhý břeh. Člověk musel půlku přebrodit a zbytek jít po dřevěné kládě. Jedno špatné šlápnutí a sjede se pryč po proudu. Sundali jsme si boty i ponožky a vyrazili. Chvíli jsem počkal a šlápl do vody. Byla ledová, ale když jsem pomyslel na tuto divokou řeku, bylo mi ihned lépe. Promýšlel jsem každý krok. Byl tu opravdu velký proud a téměř po kolena vody. Stále jsem se držel ocelového lana. Dostal jsem se na malý ostrůvek a vylezl na dřevěnou kládu, která vedla přes druhou polovinu říčky. Bosou nohou jsem cítil, jak mě dřevo malinko šimrá. Už jsem byl takřka v cíli a procházel takovou jakoby brankou mezi keři. Najednou jsem ucítil vlhkou trávu a uvědomil si, že jsem na druhé straně. Byl jsem neskutečně šťastný. Hopsal jsem a pobíhal po malém placu. Obuli jsme se a pokračovali dále. Byly tu velice strmé vyšlapané hlinité schody. S narůstající výškou se zvětšoval koridor kaňonu, který jsme mohli vidět. Když jsme byli asi 100 m nad říčkou, objevil se nám nádherný pohled na kaňon říčky pod námi. Dostali jsme se k výstupku nad říčkou. Já si lehl na okraj hlavou nad propastí a pozoroval ptáky pode mnou. Potom jsme šli dál. Už jsme viděli vodopád Glymur. Za chvíli jsme byli přímo nad ním - hrozný hukot. Šli jsme ještě kus a museli znova přebrodit řeku na druhou stranu. Bylo to tu sice mělčí a méně proudu, ale kousek po proudu byl obrovský vodopád. Přehopsali jsme bažiny, sundali si boty a ponožky. Já brodil v pořadí třetí. Zde nebylo dno tvořeno řasami a rostlinami, ale ostrými kameny. Někteří již byli na druhé straně. Přišla řada na mě. Asi v půlce jsem zavrávoral a málem to vypadalo, že spadnu, ale naštěstí se nic nestalo. Všichni jsme úspěšně řeku zdolali. Řekli jsme si, že si uvaříme polévku. Pak jsme v řece opláchli nádobí a pokračovali v cestě. Začal sestup. Maminka šla hodně napřed. Šlo se po bahnité neznačené cestě a člověk mohl snadno uklouznout. Najednou Péťa uklouzla a můj plyšový netopýr jí z batohu vypadl čelem do mokrého bahna. Obličej netopýra byl rázem od černohnědého bláta. V následujícím potoku jsem netopýra umyl. Dole pod kopcem u jeskyně jsme se zase všichni sešli a společně došli k autu a jeli dál. Pozitivní bylo to, že jsme odjeli do Reykjavíku, hlavního města Islandu. Žije tam asi 35 % Islanďanů. Zajímavé je, že na Islandu žije málo lidí a málo lidí se sem i stěhuje. Výsledkem je, že je obtížné najít na Islandu dva lidi, kteří si nejsou alespoň dalece příbuzní. Reykjavík je pěkné město. Nejdřív jsme zaplatili parkování a pak se šli projít. Zastavili jsme se u jednoho kostela, který vypadal, že je odlitý z betonu. Měli tu mše v mnoha jazycích. Další kostel byl bílý a z dálky vypadal, jako by byl postaven z lega. Cestou jsme zašli do informačního střediska. Vzali jsme si pár letáčků. Jeden z nich byl o muzeu vulkanických hornin, kam jsem chtěl zajít. Došli jsme k výše řečenému legoidnímu kostelu. Byl pěkný a před ním stála socha. Potom jsme odešli do muzea vulkanických hornin - Vulcano house. Některé domy v Reykjavíku byly velice pěkně posprejované. Prý si Islanďané potrpí na design. Je to tu vidět na každém kroku. Když jsme došli k Vulcano house, zjistili jsme, že to není jen muzeum, ale i pěkná restaurace. První jsme šli do expoziční místnosti. Člověk si mohl sáhnout na všechny minerály. Byly tu všechny možné druhy minerálů a lávovývh hornin. První stůl se věnoval hlavně lávě. Čím více SO2 (oxid siřičitý) v sobě láva měla, tím více byl kámen lehký. Nejlehčí byla bílá láva se 78 % SO2. Druhý stůl se věnoval velikosti lávových kamenů. Byl tu veliký lávový šutr. Postupně byly menší a menší, až se to dostalo k velice jemnému lávovému prachu.

Venku se už stmívalo. Potom jsme si objednali jídlo. Já si dal Fish and Chips. Chvíli jsme čekali a pak nám to přinesli. Velice dobré - ryba obalená moukou a strouhankou se doslova rozplývala na mém mlsném jazýčku. Pak jsme si dali chutný skyr jako zákusek. Z Reykjavíku jsme popojeli na výběžek Gardur a utábořili se tady u majáku - náš poslední kemp!

DEN 18.
(čtvrtek 7. 9. - slunečno)

Když jsme se probudili, uslyšeli jsme burácející Grónské moře. Opustili jsme stan a nasnídali se chutného chleba. Byla to naše poslední snídaně na Islandu. Ne, že by se sem nikdo nechtěl vracet, naopak, ale poslední den byl před námi. Po snídani jsem se prošel po kempu, než jsem konečně našel záchody. Vyčistili jsme si zuby a jeli do rezervace National park Reykjanesfólkvangur. První jsme se stavili na místě zvaném Park 100 kráterů. Nachází se tu několik elelktráren, které využívají geotermální enefgii na produkci mořské soli z vody a na výrobu elektřiny, která pokračuje do státní sítě. Místo velice smrdělo sírou. Na síru jsme si docela zvykli, může být všude - v ovzduší i v pitné vodě z kohoutku. Dojeli jsme na místo, procházeli jsme okolo malých dírek v zemi, kterým jsme říkali čmoudíky. Občas tu bublalo bahno, které bylo šedé nebo hodně zelené. Šli jsme krátký okruh a dostali se k největšímu čmoudíku. Už se mu ani nedalo říkat čmoudík. Nejspíš nad ním dříve vedl můstek, protože se asi o metr dál rozbitý povaloval. Pak jsme nasedli do auta a popojeli k mostu mezi dvěma kontinenty. Je to ocelový most, který vede mezi severoamerickou a euroasijskou tektonickou deskou. Když jsem se procházel po mostě, tak se mi vybavila scéna z divadelní hry od Járy Cimrmana o dobytí Severního pólu, jak chodí po pólu a říkají: "...jdu na sever a jdu na jih..." V mém případě to bylo: "...jsem na evropské desce a jsem na severoamerické desce..."

Teď něco z historie. Před mnoha miliony lety existoval jeden jediný obrovský ostrov zvaný Pangea. Okolo něj bylo jen moře. Avšak vlivem tektonických desek se rozdělil na několik dnešních kontinentů. Díky tektonickým deskám například také rostou Himaláje, protože se pod nimi dvě desky srážejí do sebe.

Potom jsme nasedli do auta a odjeli k dalším čmoudíkům jménem Seltún, což je nestabilní geotermální pole. Dorazili jsme a spatřili krajinu třpytící se v mnoha barvách. Bylo slunečno. Bylo to velice podobné těm čmoudíkům před tím. Také to tu smrdělo a krajinu halily bílé dýmy. Bylo to pěkné, ale z důvodu síry jsme tu moc dlouho nevydrželi. Jeli jsme dál podél pobřeží a zastavili jsme u vyhlídky. Začali jsme vařit. Já měl rýži a ostatní houby. V autě se nabíjely mobily. Podívali jsme se na vyhlídku a najedli se. Rýži jsem snědl jen z hladu, protože mi nechutnala. Chtěli jsme odjet. Otočili jsme klíčkem, ale motor jen zachrochtal. Měli jsme vybitou autobaterii. Poprosili jsme nějaké lidi, kteří zde také parkovali, o startovací kabely, ale ti si právě zamkli klíče v autě. Zavolali si jedním z našich telefonů o pomoc a zároveň požádali i o pomoc pro nás. My marně sháněli někoho se startovacími kabely. Než však přijela pomoc s kabely, přijel nějaký hodný sympatický domorodý chlapík a auto nám nastartoval. Odvděčili jsme se mu maminčinou háčkovanou čepičkou bamboolkou.

Jeli jsme dál do městečka Hafnafjordur. Bylo pěkné, ale nezastavitelný čas nás hnal do půjčovny Geisir. Auto jsme měli vrátit ve 20 hodin a přesně v 19:59 jsme přistáli před půjčovnou. Vyházeli jsme vše z auta a šli na letiště. Tam jsme si dali horkou čokoládu a čekali na náš let, který byl plánován na 0:40. Potom jsme se převlékli a vyměnili místo k sezení blíž k topení. Dali jsme si jehněčí šunku, která smrděla kouřem. Pak jsme šli odevzdat zavazadla a hned bylo mnohem volněji. Odebrali jsme se na kontrolu. Péťa zapípala, ale prý byla v pořádku. Po prozkoumání příručních zavazadel si Šári koupila v obchodní zóně alkohol "černou smrt" a já tuleně. Došli jsme do letadla a usadili se. Za chvíli jsme vzlétli opět letadlem Airbus A319. Možná jsem nad mraky viděl polární záři, ale potom jsem usnul. Probudil jsme se až při přistání v 6 hodin. Byl jsem dezorientovaný a dokonce jsem se ptal, proč letíme tak dlouho nad oceánem, ale ve skutečnosti jsem koukal na Česko. Možná to vypadá, že let trval 6 hodin, ale je tu posun času. Podle letenky to trvalo necelé čtyři hodiny. Dosedli jsme, letadlo popojelo k terminálu a my mohli jít vyzvednout naše zavazadla. Pak jsme vyšli ven a museli dýchat pražský smog. Odjeli jsme domů a vyprávěli naše zážitky. To je asi vše, co se dá říci k našemu pobytu na Islandu. Za celý výlet jsme ujeli 3255 km autem a uletěli 6510 km letounem Airbus A319.

Mé povídání je nyní u konce, a tak bych rád poděkoval za pozornost.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Tom Kala, 10.10.2017

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Putování po Islandu

Buďte první, kdo přidá komentář.







MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­